předsevzetí

Co mi na Silvestra dělá radost: zabloudit při běhání a skončit úplně někde jinde, než jsem myslela

Při běhání mám sklon držet se cest, které už znám. Mám svoje vyšlapané okruhy, nad kterými nemusím přemýšlet. Rovné asfaltky a cestičky v parku.

Myslela jsem si, že moje dnešní cesta na běhání bude vypadat takhle:

 IMG_0395

A taky tak ze začátku vypadala. Nekomplikovaný způsob, jak si splnit svou dnešní porci běhání.

Potom ale – nevím vlastně proč (možná v tom sehrálo svou roli, že jsem ještě úplně nevystřízlivěla ze včerejšího nácviku na silvestrovský večírek) – odbočila na neznámou polní cestu. Zavedla mě do lesa a do mlází, a tam skončila.

 IMG_0400

Díky tomu jsem mohla:

  • brodit se čerstvě zasněženou uschlou trávou
  • popíchat se o malé smrčky
  • probořit se do louže pokryté tenkou vrstvičkou sněhu
  • klopýtat přes oranici
  • lapat do pusy vířící sněhové vločky
  • chvíli opravdu nevědět, kde jsem (ale jenom chvíli)
  • a nakonec se vrátit do ztichlé a vylidněné vesnice z úplně opačného konce než obvykle a přelézt plot cizí zahrady, abych si mohla vyfotit tuhle jabloň.

IMG_0408

 Odbočit z neznámé cesty, na chvíli jen tak trochu zabloudit a skončit úplně někde jinde, než jsem měla v plánu, mi udělalo nečekanou radost. Nesrovnatelně větší, než když bych si jenom odškrtla běhací půlhodinku.

Pokud bych si na rok 2014 měla dát jedno předsevzetí, bylo by to právě tohle: chtěla bych odbočit a zabloudit častěji.

Číst Prousta, milovat Bergmana, žít na hausbótu, učit se švédsky… Opravdu to chci, nebo si jenom myslím, že bych to měla chtít?

the-seventh-seal-chess-game

  • Chtěla bych si přečíst Hledání ztraceného času.
  • Chtěla bych znovu vidět všechny filmy Ingmara Bergmana.
  • Chtěla bych strávit tři týdny o samotě v Irsku v kamenném domečku na pobřeží rozbouřeného moře.
  • Chtěla bych být duší každého večírku a o půlnoci tančit na stole.
  • Chtěla bych nějakou dobu žít na hausbótu.
  • Chtěla bych si do práce dělat k obědu vlastní zeleninové saláty a své rodině vařit kreativní večeře podle těch krásných cizojazyčných kuchařek, co mám doma.
  • Chtěla bych zpívat ve sboru.
  • Chtěla bych chodit běhat každý den a minimálně jednou týdně jít na jógu.
  • Chtěla bych se naučit ještě jeden cizí jazyk, asi švédštinu.
  • Jo, a dlouhé podzimní večery bych chtěla trávit pletením dlouhých barevných šál, které pak budu nosit a budou mi vlát kolem krku.

Tohle všechno bych chtěla, ale ve skutečnosti to nikdy neudělám. Samozřejmě mám po ruce vysvětlení: pro samé povinnosti na to nemám čas. Ale někde vzadu v hlavě zároveň vím, že to není tak úplně pravda. Na to, co doopravdy chci dělat, si totiž čas nakonec vždycky najdu. Ve skutečnosti vím, že Hledání ztraceného času mě moc nebaví. (Zkoušela jsem to víckrát a vždycky jsem skončila už u Světa Swannových.) Že Bergmanovy filmy jsou na mě moc pomalé a mlčenlivé. Že v Irsku bych o samotě vydržela možná tak přes víkend, že na stole se tančit stydím a švédštinu k ničemu nepotřebuju. Nejsou to nesplnitelná přání, to jenom já si je vlastně splnit nechci.

Proč si tedy namlouvám, že bych tyhle věci chtěla? Nejspíš proto, že bych sama sebe ráda viděla jako čtenářku Prousta, milovnici Bergmana, tanečnici na stole a osamělou cestovatelku po Irsku. Mému skutečnému já ale tyhle činnosti moc nesedí. Zřejmě si tyhle chiméry udržuju jako sny o alternativním životě, o někom, kým bych ráda byla, ale nejsem a asi nikdy nebudu.

Věci, které doopravdy chci dělat, totiž poznám velmi snadno: dělám je. Pokud možno hned teď.

Když mě napadlo, že bych chtěla chodit do kurzu kreslení, trvalo mi asi dva dny, než jsem jeden našla a přihlásila se tam. A když jsem si chtěla přečíst Padesát odstínů šedi, šla jsem si pro ně do knihkupectví hned nazítří.

„Co by udělalo moje ideální já?“ ptám se, když chci na sobě něco změnit

Einsle_Anton_A_Woman_Before_A_Mirror_largeMoje ideální já se od toho skutečného v zásadních věcech zas až tak moc neliší. Má stejného manžela. Stejnou práci. Stejný účes. Dobrá, je možná o něco hubenější, ale v zásadě vypadá stejně jako já. Liší se vlastně jen v drobnostech, ale jsou to právě ty drobnosti, ze kterých se skládá velká část mých všedních dnů. Moje ideální já například nenacpe svetr do skříně, ale předtím ho složí. Nemá drobky na dně kabelky. Neječí na děti, když v sedm ráno zhypnotizovaně zírají na Animáček, místo aby se oblíkaly. Nestojí bezmyšlenkovitě před ledničkou a nevyjídá nutelu ze skleničky. Čte klasické romány místo pitomostí na internetu, večer se odličuje, i když je ospalé a nezapomíná popřát členům rodiny ke svátkům a narozeninám.

Časem mi došlo, že když chci na sobě něco trvale změnit k lepšímu, na pevnou vůli přitom můžu rovnou zapomenout. Nemám jí prostě dost na to, abych se na ni mohla spolehnout vždy a za všech okolností. Nepodrží mě, když se mnou cloumá vztek nebo chuť na nutelu.

Daleko víc se mi osvědčila jiná strategie. „Co bych udělala, kdybych už teď byla taková, jaká bych chtěla být?“ ptám se sama sebe. A najednou to vím. Zdá se to tak snadné. Dokonce inspirující. Jasně, moje imaginární lepší já samozřejmě nemá žádnou moc mě donutit, abych udělala to, co mi doporučuje. Ale aspoň mě svým příkladem dokáže motivovat. A když se mi několikrát po sobě podaří opičit se po svém smyšleném lepším já, občas se jím tak trochu i stanu.

Moje ideální já má různé převleky. Někdy vypadá jako akční hrdinka s tváří Angeliny Jolie, která dokáže rozkopnout dveře a do krizové situace se vrhnout plavným kung-fu skokem s odjištěnou pistolí. „Co by teď udělala Angelina Jolie?“ říkám si, když si potřebuju dodat odvahy k jednání s úřednicí ČSSZ nebo přejet z pruhu do pruhu na ucpané magistrále.

Jindy vypadá jako Marilyn Monroe.

Anebo jako některá z mých kamarádek.

A někdy vypadá skoro jako já. Jenom o malinko líp.

Neobvyklé předsevzetí pro tento školní rok: Chci toho dělat míň.

Do prvního školního týdne pokaždé vstupuji s lehce staženým žaludkem a jen velmi nejasnou představou, jak proboha časově skloubím všechny kroužky, které navštěvují mé děti (k hodinám piana, malování a taekwonda nám letos přibude ještě flétna), psaní domácích úkolů s čerstvým prvňákem, návštěvy v logopedické ordinaci, psaní blogu, svoje běhání a tisíc dalších věcí s faktem, že bych měla minimálně osm hodin denně sedět v práci.

Nejde to. Prostě to nejde, říkám si.

Tedy, ono to vždycky nakonec nějak jde.

Většinou to jde za cenu, že pokoutně utíkám z práce, na všechny kroužky dobíhám s dětmi pozdě a zchvácená. Že spím šest hodin denně nebo míň. Že píšeme úkoly v půl osmé večer. Že pořád někomu telefonuju a omlouvám se, že to odevzdám později.

Nedávno mě na blogu Cala Newporta, profesora na univerzitě v Cambridge, doslova nadchl dva roky starý otevřený dopis přepracovaným studentům, kterým radí, aby toho dělali míň (a tím pádem lépe).

Dělat toho míň je nesmírně osvobozující představa.

Zároveň jsem si ale uvědomila, že rozhodnout se dělat míň je daleko těžší než opak – tedy dělat víc. Čeho přesně bych se měla vzdát? Co bych měla z rozvrhu vyškrnout, když každá jednotlivá věc má nějaký důvod a zdá se mi svým způsobem nutná?

Rozhodnutí dělat míň má spoustu různých důsledků. Tak například: Odmítat příležitosti, které (tak mi to alespoň vždycky připadá) se neodmítají. Říkat ne na nejrůznější nabídky, které jsem dřív automaticky přijímala. Smířit se s tím, že třeba budu mít míň peněz. Akceptovat, že moje dcera po pěti letech přestane hrát na piano, i když je v tom docela dobrá. Vzdát se některých ambicí a plánů a odolat nejrůznějším pokušením.

Tuším, že by to za to stálo. Přesto se mi zdá, že předsevzetí dělat toho míň je jedno z nejtěžších, které jsem si kdy dala.

Měla bych ze svého slovníku vyřadit výraz „MĚLA BYCH“

Některé věci dělám proto, že musím (třeba chodit do práce, platit daně, umýt dítěti hlavu Paranitem, když ho vykážou ze školky, protože má vši), a vlastně mě ani nenapadne si na to stěžovat, protože vím, že by mi to stejně nebylo nic platné.
Jiné věci dělám proto, že chci (třeba chodit běhat) a také si na to nestěžuji, protože vím, že jsem si to sama takhle vybrala.
Zjistila jsem ale, že vůbec nejvíc potíží mi způsobuje kategorie činností, které dělám proto, že bych měla. (Anebo je nedělám a jenom se sužuji výčitkami svědomí, že je nedělám, ačkoliv bych měla, což je ve výsledku ještě horší.)
Tak například:

  • Měla bych jíst víc zeleniny.
  • Měla bych si opakovat francouzštinu, abych ji úplně nezapomněla.
  • Měla bych s Rózou procvičovat logopedii.
  • Měla bych otevřít ten podezřelý dopis z pojišťovny, který leží na poličce už dva dny.
  • Měla bych dětem rozšiřovat obzory a nenechat je tolik koukat na televizi.

Ještě horší pak je varianta „měla bych konečně“, podtrhující fakt, že jde o činnost dlouho odkládanou:

  • Měla bych konečně vyčistit troubu.
  • Měla bych konečně zodpovědět těch asi sto dvacet mailů, které tlejí v mojí schránce.
  • Měla bych konečně vyžehlit všechno prádlo, včetně těch kousků, které na dně koše na žehlení čekají už dlouhé měsíce.

Co vlastně znamená „měla bych“? Je to činnost, kterou nijak akutně vykonat nemusím a když ji neudělám, nejspíš se nestane nic strašného. A zároveň se mi do ní moc nechce. Ale cosi – něco jako nějaký neviditelný dozorce – mě přesto nabádá, abych to udělala. Když ho neposlechnu, nemůže mě sice nijak potrestat, ale prudí a brblá, že takhle to tedy daleko nedotáhnu.

Přála bych si toho dozorce umět vypnout a činnosti ze škatulky „měla bych“ přesunout pod hlavičku „musím“ (dopis z pojišťovny, logopedie) nebo „chci“ (francouzština). A na všechny, které se nevejdou tam ani tam, jednoduše zapomenout.

A měla bych přestat říkat „měla bych“. Tedy vlastně chci.

Proč to dělat skvěle, když to můžete dělat docela dobře?

Už ani nevím, kolikrát se mi stalo následující: děti chtěly, abych jim upekla perník. (Perník z pytlíku dr. Oetkera, který je u mých dětí velkým hitem.)

„Proč dělat perník z pytlíku, když můžu upéct úžasný a zdravý mrkvový dort?“ řekla jsem si s našením. Nakoupila jsem med, rozinky, sušené brusinky, vlašské ořechy a všechno možné, co patří do mrkvového dortu. O tři hodiny (během nichž mé nadšení postupně vyprchalo) později, zcela vyčerpaná, uprostřed zapatlané kuchyně a na pokraji glykemického šoku (z toho, jak jsem to všechno pořád ochutnávala) jsem zapatlanýma rukama vytáhla úžasný mrkvový dort z trouby a předložila ho dětem.

„Hm, hm,“ řekly zklamaně. „Ten perník chutná nějak jinak. A proč jsou v tom ty divné kousky?“

Měla jsem zkrátka udělat ten perník z pytlíku.

Za „úžasný mrkvový dort“ si můžete dosadit třeba „kuře po marocku“ nebo „dokonale nalakované nehty“ nebo „jíst celý týden jenom ovoce“ nebo „chodit běhat každý den pět kilometrů“. Každou chvíli se mi stává, že si nasadím hodně vysokou laťku, a i když ji s vypětím všech sil přeskočím, je to takové Pyrrhovo přeskočení.

Proto mi doslova jako balzám znějí slova Raye Bennetta, autora knihy Underachiever’s Manifesto (něco jako ,Flákačův manifest’) , který říká: „Nesnažte se tak moc. Stačí, když budete docela dobří,“ ale vzápětí dodává: „Perfekcionistická lobby je mocná. Snažit se trochu míň není tak snadné, jak se zdá. Náš svět nám tak usilovně vtlouká do hlavy, že máme být nejlepší, že vás možná ani nenapadlo usilovat o cokoliv jiného.“

Ray Bennett hovoří o „záměrné, uvědomělé průměrnosti“ a ve své knize navrhuje ,flákačskou dietu’ (nejíst fastfood a dezert si dát jen občas) nebo ,flákačské fitko’ (chodit na procházky, hodně spát a někdy trochu cvičit). Vtip je samozřejmě v tom, že plnit „flákačské“ cíle je snadné, při jejich plnění máte sami ze sebe radost a rozhodně se vám nestane, že byste začali předmět svého snažení nenávidět (tak jako já mrkvový dort).

Takže proto nedám dopustit na perník z pytlíku. Když chci nasbírat body navíc, vylepším ho kupovanou čokoládovou polevou.  A mrkvový dort udělám taky. Ale pro někoho, kdo ho opravdu ocení.

Předsevzetí trochu jinak: „Nezměním vůbec nic.“

Moje současné já je trochu jako nevychovaný teenager: odkládá povinnosti, dělá spoustu zdraví škodlivých věcí, oblečení strká do skříně zmuchlané, utrácí peníze, které ani nemá a zavírá oči před následky. Zato když si – třeba v rámci novoročních předsevzetí – představuju své budoucí já, vypadá jako někdo úplně jiný. Nepřejídá se. Neutrácí. Šaty si hned po příchodu z práce pověsí na ramínko.
Že v tom nejsem sama, mi potvrdila i Kelly McGonigal, autorka knihy The Willpower Instinct: „Většina lidí mylně předpokládá, že v budoucnu se budou rozhodovat jinak než dnes. Dneska nepůjdu cvičit, ale zítra už určitě. Dneska tu práci odložím, ale pustím se do ní hned zítra ráno. Čím víc lidé věří svému budoucímu já, tím větší mají sklon v přítomnosti svá předsevzetí porušovat.“
Řešení, které ve své knize nabízí, je opravdu originální. Máme si dát „předsevzetí“, že zítra – a každý následující den – uděláme přesně totéž, co dnes. Pokud například dnes vykouřím krabičku cigaret, musím ji vykouřit každý den. Pokud dnes nebudu cvičit, nesmím jít cvičit ani zítra a pozítří. Pokud máte chuť na čokoládovou tyčinku, máte se sami sebe zeptat: „Opravdu chci tyhle tyčinky jíst každý večer po celý rok?“
„Člověk potom nemůže sám před sebou předstírat, že od zítřka se změní, a snadněji se přinutí změnit svoje chování už dnes,“ říká Kelly McGonigal.

Moje novoroční předsevzetí 2012

Když jsem se včera v mlze a dešti vracela po dé jedničce z třídenního silvestrovského večírku na Vysočině, na sedadle spolujezdce vedle mě seděl kamarád, který se snažil rozptýlit mou řidičskou nejistotu: „Pohodlně se opři, jako v kině… Uvolni ty ruce… Nic se neděje, klídek. Jde ti to báječně.“ Kdyby se mi tuhle radu podařilo přenést z auta do každodenního života, asi bych už žádná jiná předsevzetí nepotřebovala.

Anebo jen několik málo.

  • V jednom okamžiku dělej vždycky jen jednu věc. Někdy je to dost namáhavé. I teď, když píšu tuto větu, jsem v pokušení podívat se do schránky na e-maily nebo si jít uvařit další kafe. Přesto vím, že „dělat jen jednu věc“ dostatečně dlouho (a nebýt přitom duchem jinde) je skoro zaručený způsob, jak být šťastěnjší.
  • Poslouchej, co ti lidé říkají. Přestože to zní triviálně, ne vždycky se mi to úplně daří. Myslím, že klíčem ke skvělé konverzaci je doopravdy poslouchat – a během toho, co ten druhý mluví, si nepřipravovat svou vlastín repliku.
  • Nešetři si to na potom. …ať už jde o jídlo, víno, zážitky, filmy, emoce. Protože se může stát, že mi zplesniví, zestárnou, vyprchají nebo na ně ztratím chuť.
  • Život se odehrává i ve chvíli, kdy čekám na tramvaj …nebo když ráno vařím kakao, nakupuju zeleninu, čistím dětem zuby. Nechci tyhle chvíle “přeskakovat”, protože vím, že přijde doba, kdy se za nimi budu ohlížet jako za šťastnou minulostí.

A jaká předsevzetí si dáváte vy?

Proměňte závist v inspiraci

Možná největší obrat v mém životě způsobila reportáž o dětské lední revue. Četla jsem ji v časopise Pionýr, když mi bylo asi deset. Hrozně jsem těm dětem tehdy záviděla, že vystupují v krásných kostýmech a jezdí autobusem od města k městu. V našem městě ale žádná lední revue nebyla a jediné, co se jí trochu podobalo, byl divadelní kroužek. S vidinou barevných kostýmů a celorepublikových turné jsem se do něj přihlásila… a zůstala jsem až do maturity. Některé věci, které jsem se v něm naučila, jsou mi užitečné doteď.

Jasně, závist je špatná. Ale když se důkladněji podívám na to, komu a co závidím, pomáhá mi to jasněji vidět, co bych ve svém životě chtěla změnit. Kde bych mohla být. Co bych mohla dělat jinak.Zjistila jsem totiž, že skoro vůbec nezávidím lidem, kteří mají od narození nějaké výhody. Lidem, kteří jsou neuvěřitelně krásní nebo pohádkově bohatí, protože se jim to prostě tak přihodilo. Naopak vždycky závidím těm, kteří něčeho dosáhli vlastním přičiněním (protože díky nim vidím, že to není nijak nedosažitelné).

Závidím třeba…

…svojí kamarádce Kamile, která má doma spoustu kuchařských knih a vaří své rodině skvělá komplikovaná jídla

…svojí kamarádce Lucii, která umí jakýkoli prostor proměnit v útulný příbytek.

…lidem, kteří se pustili do něčeho riskantního, co nemohlo dopadnout dobře, a dopadlo to dobře.

…lidem, kteří byli tlustí a zhubli.

…lidem, kteří mají doma velký jídelní stůl a zvou k sobě na večeře spoustu přátel

…lidem, kteří vyzvedávají své děti ze školky už v půl čtvrté.

…lidem, kteří dokážou odolat pokušení koupit si tři levná trička, takže si potom koupí jedno opravdu krásné

…lidem, kteří nekoukají na televizi. 

 

Ach ty paradoxy: sebedisciplína mi dělá stejnou radost jako její porušování!

Skutečným klíčem ke štěstí je sebedisciplína, tvrdí australský demograf Bernard Salt, který vyzpovídal více než 2000 svých krajanů. Díky ní můžeme kultivovat vztahy s rodinou, udržet si rozumnou váhu, cvičit, nepropadnout alkoholu, nezabřednout do dluhů… Souhlasím s ním, proč ne. Díky sebekontrole se alespoň trochu přibližuji tomu, čím chci být, svému ideálnímu já, které chodí běhat každý den, své oblečení si po příchodu z práce pověsí na ramínko, nevyjídá bazalkové pesto lžičkou přímo ze skleničky a netráví čas čtením horoskopů na internetu. Vítězství řádu a sebedisciplíny – jakkoli je vždy jen dočasné – je samozřejmě opojné: konečně mám život ve svých rukou!

Ale stejně opojné, a myslím, že i stejně důležité, je nechat někdy zvítězit její opak. Porušit pravidla,  sejít s cesty, improvizovat, dát průchod chaosu. Zamáčknout budík, vytáhnout z mrazáku kelímek zmrzliny, nechat se unést zcela nepotřebným párem bot.

Myslím, že hlavní je, vnímat obojí jako svého druhu výhru. Jako vlastní volbu. A ne cosi, co vás převálcovalo.