práce

V čem nás mohou inspirovat arogantní idioti?

„Buďte arogantní idiot. Samozřejmě, že doopravdy se jím nikdy nestanete, to byste nedokázala. Ale prosím, buďte aspoň trošičku jako arogantní idiot. Znáte ty chlápky v kanceláři, kteří od boku střílejí svoje názory na cokoli a dokážou všechny hned získat pro svoje (často nedomyšlené) nápady? Buďte víc jako oni. Jen trošičku. Můžete si dovolit malý posun tímhle směrem.“

Tuhle radu jsem našla na stránce koučky Tary Mohr 10 Rules for Brilliant Women. A potěšila mě, protože sama si při setkání s arogantním idiotem (omlouvám se za ten výhradně mužský rod, ale připadá mi, že v této kategorii se opravdu vyskytuje víc mužů) často připadám jako poslušný pitomec. Ať už k tomu dojde v práci, u benzínové pumpy nebo při nákupu něčeho do počítače. Nakonec udělám, co chce, a ještě několik hodin se tím užírám, zatímco arogantní idiot si na to už ani nevzpomene.

A přitom je tolik věcí, které bych se od arogantních idiotů mohla naučit. Fakt!

  • Arogantní idiot si vždycky myslí, že má pravdu, i když to vůbec není jisté. Zatímco já se nechám rozhodit sebemenší pochybností.
  • Jak to zmínila Tara Mohr, arogantní idiot dovede svoje nápady prodat, a to hned ve chvíli, kdy ho napadnou. Kdežto já si napřed musím vygooglovat, jestli už to náhodou nenapadlo někoho jiného, a napsat si osnovu.
  • Arogantní idiot si vždycky řekne o to, co chce.
  • Arogantní idiot zná cenu svého času a když řekne, že něco „v pohodě“ stihne, neznamená to, že to bude dodělávat doma do dvou v noci, aby to bylo ráno hotové. Umí si uhlídat svoje pohodlí.
  • Arogantní idiot nemá problém s tím, že vypadá jako arogantní idiot. Nepotřebuje být „ten hodný“ a nebojí se, že bude neoblíbený. Kouzlo arogantního idiotství tkví v tom, že mu to vždycky nakonec projde.

 

 

Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější

ozartsetc_sam-nhlengethwa_conversations_goodman-gallery_painting_00-e1350246338816Nedávno jsem odmítla melouch. Jednorázový vedlejšák na několik večerů a víkendů, kterým jsem si mohla přivydělat asi 10 tisíc ke svému normálnímu platu. Šlo o práci, která mi už předem byla hodně protivná. Musela bych mluvit s lidmi, se kterými mluvit nechci, a chválit něco, co se mi nelíbí.

Přesto musím přiznat, že rozhodování bylo hodně těžké. Obvykle totiž žádné jen trochu rozumné pracovní příležitosti neodmítám. Stále mám pocit, že se musím snažit, co to jen jde. Pořád se mi zdá, že naše rodina potřebuje víc peněz. A hlavně, v jednom kuse ve mně hlodá pochybnost, „co když mi pak už nikdy nezavolají?“

Když jsem ale konečně do mailu napsala definitivní „ne,“ překvapilo mě, jak velkou radost mi to udělalo. Cítila jsem obrovskou úlevu. Lítost veškerou žádnou. Po několika dnech, kdy jsem se s tím v duchu prala, se dostavil pocit osvobození. Získala jsem navíc pár prospaných nocí a dva víkendy, které jsem mohla trávit s dětmi a neutíkat od nich k diktafonu a k počítači. Za těch deset tisíc to stálo. Což, přiznávám, mě zaskočilo.

Potom jsem přemýšlela nad tím, proč neumím říct ne častěji. Neumíráme hlady, nebuší nám na dveře exekutoři, a přesto celá léta po večerech usínám nad plytkými texty, jejichž jediným hlubším smyslem je pár stovek navíc na našem účtu. Melouch je pro mě prostě pokušení, kterému skoro vždycky podlehnu.

Právě dnes jsem narazila na studii, kterou provedl psycholog Christopher Hsee na univerzitě v Chicagu, a která svědčí o tom, že v tom nejsem sama. Účastníci pokusu poslouchali klavírní koncert. Přitom měli za úkol mačkat čudlík, který vydával hlasitý kvílivý zvuk cirkulárky. Profesor Hsee jim slíbil, že za každých dvacet stisknutí čudlíku dostanou jednu čokoládu. Ale pozor! Veškerou takto získanou čokoládu museli hned po skončení pokusu na místě sníst. Nesměli si ji odnést ani někomu darovat. Předem věděli, že čokoláda, kterou hned nesnědí, bez milosti skončí v popelnici.

Nejspíš tušíte, co se stalo.

Účastníci pokusu mačkali čudlík, až se z nich kouřilo. Prostě neodolali příležitosti získat víc, a ještě víc. Každý z nich si takto „vydělal“ asi třikrát víc čokolády, než dokázal sníst. Dobrovolně se mučili zvukem cirkulárky, místo aby si odpracovali jednu čokoládu a potom si vychutnali zbytek klavírního koncertu…

Christopher Hsee tomu říká „bezmyšlenkovité hromadění“: „Zdá se, že jsme naprogramováni hnát se za odměnou stůj co stůj, bez ohledu na to, jestli ta odměna má pro nás vůbec cenu.“

Každopádně, vypnout na chvíli cirkulárku je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější.

********************************************************************************

P. S. Teprve před pár dny jsem zjistila, že pod články na mém blogu můžete občas vidět reklamu. Pokud se tak děje, dochází k tomu bez mého přičinění. WordPress umisťuje inzeráty na blogy automaticky, a pokud bych se jich chtěla zbavit, musela bych si trochu připlatit. Časem se k tomu chystám, stejně jako k jiným vylepšením, ale… prokrastinuji. Chvíli mi to asi bude trvat. :) 

Co se doopravdy stane, když odložíte deadline?

Hlavně si to nesmím nechat na poslední chvíli, umiňuji si pokaždé, když dostanu zadanou práci, která má být odevzdána, řekněme, za čtrnáct dní.

A taky že nenechám. Začerstva, dokud ještě doutná původní nadšení, si k danému tématu vyhledám veškeré podklady: články, fotky, statistiky. Všechno si to hned horlivě vytisknu (neztrácím čas)… a dalších deset dní nechám vytištěné papíry ležet na stole. Zadanou práci potom zvesela pustím z hlavy, protože mám pocit, že už na tom přece dělám.

Zhruba o dvanáct dní později to pak vypadá pokaždé stejně. Nemůžu ty zatracené papíry najít. Proklínám se a vyhledávám podklady znovu. A uprostřed noci probdělé nad rozepsaným článkem posílám tomu, komu mám práci odevzdat, maily škemrající o prodloužení termínu.

(Mimochodem, taky máte pocit, že pracovní e-mail odeslaný ve dvě hodiny v noci je tak trochu citové vyděračství?)

Občas to vyjde. Dostanu víc času. Ale sotva pomine první okamžik úlevy („Uf! Mám ještě spoustu času!“), je mi jasné, že je to to nejhorší, co se mi mohlo stát. Ať už se mi podařilo uzávěrku odsunout o dva dny nebo o týden, je zcela jisté, že za dva dny nebo za týden mě ten zoufalý předuzávěrkový sprint čeká znovu.

Protože když se mi podaří odložit deadline, docela určitě se stanou tři věci:

1. Ztratím motivaci. Čím blíž jsme cíli svého snažení, tím vzrůstá naše motivace práci dokončit, tvrdí psychologové. „Jak se přibližujeme k cílové rovince, cíl se v naší mysli zdá významnější, víc ovládá naše myšlení a strhává na sebe pozornost,“ vysvětluje Heidi Grant Halvorson, autorka knihy The Psychology of Goals. Naopak, když se cíl vzdaluje, tak motivace opadá. Takže když úspěšně odložím odevzdávku článku na příští týden, mou mysl snadno ovládnou aktuálnější cíle, jako třeba podívat se, jestli v televizi zrovna nereprízují Sběratele kostí, a vydolovat z mrazáku zmrzlinu.

2. Začnu práci znovu odkládat. Bezprostředně poté, co se mi podaří odsunout deadline, následuje krátká úleva. „Teď přece mám nárok si chviličku odpočinout!“ Jenže onen krátký zasloužený odpočinek se, ani nevím jak, rychle promění v plíživou prokrastinaci, lenošení prolezlé výčitkami svědomí.

3. Udělám to na poslední chvíli. Prodlouženou uzávěrku nakonec stihnu. S odřenýma ušima, s černými kruhy pod očima a ve stavu blízkém kocovině po dvoudenním večírku. Tedy tak nějak podobně, jak jsem ji mohla stihnout už napoprvé…

Moje temné tajemství: Nebaví mě jezdit na chalupu

Mám jedno temné tajemství, které před svým mužem ukrývám celých patnáct let, co spolu žijeme: Ve skutečnosti mě nebaví jezdit na chalupu.

Což by nebyl až takový problém, kdyby on sám chalupu nepovažoval za malý ráj na zemi. A nepředstavoval si tam po svém boku ráznou, energickou venkovanku (nebo aspoň duší venkovanku), zdatně se ohánějící srpem, kosou, hráběma a všemi těmi dalšími archaickými nástroji.

Můj vztah k chataření a chalupaření dostal pevné obrysy v dětství, kdy jsem musela vytrhávat plevel ze záhonů (tehdy mi to připadalo spíš jako lány) s rododendrony mého nevlastního otce. Pěstoval je na prodej, ne na okrasu. Proto jich měl tolik. Pokud jsem zrovna neplela, schovávala jsem se někde ve stínu s knížkou, odháněla dotěrný hmyz, spřádala plány, jak své rodiče udám na policii za vykořisťování dětí, a těšila se na návrat do civilizace.

V dospělosti se to moc nezlepšilo. Spíš naopak: začala mi víc vadit absence splachovacího záchoda (půvab dřevěné kadibudky jsem nikdy tak úplně nepochopila), tekoucí vody a internetu. Díky tomu všemu si na chalupě připadám jako vetřelec, navíc vetřelec s výčitkami svědomí, protože mě sužuje pocit, že by se mi tam mělo líbit a že bychom tam měli jako rodina trávit více času.

Tenhle víkend se ale přece jen něco změnilo.

Dostala jsem od svého muže za úkol posekat srpem divoké houští kopřiv a jiných nepřátelských rostlin podél plotu. Přistoupila jsem k tomu odevzdaně a v duchu si vzpomněla na rododendrony, ale sotva jsem začala, stala se zvláštní věc: čím víc energie jsem do té práce vkládala, tím víc mě to bavilo. Srp jsem držela v ruce poprvé v životě a neměla jsem k němu velkou důvěru, takže mě příjemně zaskočilo, že ta rezavá zahnutá věc skutečně funguje. Zápěstí i kotníky jsem za chvíli měla popálené od kopřiv a popíchané od zdivočelých malin, takže jsem si navíc připadala hrdinsky. A čím delší pruh posekaných kopřiv za mnou zůstával, tím víc jsem propadala euforii a cítila se jako objevitel prosekávající se mačetou v karibské džungli.

Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že přesně tohle je stav flow, o kterém píše psycholog Mihály Csíkszentmihályi – stav dokonalého ponoření do prováděné činnosti, kdy všechny emoce a smysly jsou soustředěny na výkon, který těsně (ale ne příliš) přesahuje naše dosavadní možnosti.

Čímž nechci říct, že odteď budu jezdit na chalupu každý víkend.

Ale s tím srpem bych si to ještě chtěla zkusit.

Čím byste chtěli být, kdybyste nemohli být tím, čím jste?

...možná bych měla raději řídit kamión.

Když jsem byla malá, chtěla jsem být sekretářkou, protože jsem si ráda hrála s razítky, bavilo mě ťukat na stroji a kromě toho se mi líbilo, jak to v kanceláři spotřebního družstva Jednota, kam jsem chodila s dědou, vonělo po cigaretách.

Ani později můj obzor „vysněných“ povolání nebyl moc odvážný. Chtěla jsem se stát agronomkou, protože v mých představách to znamenalo bydlet na vesnici, stát uprostřed lánu obilí, utrhnout jeden klas, rozemnout ho mezi prsty a tím zjistit, jestli už je zralé. (Inspiroval mě jeden takový obrázek v Dětské encyklopedii Bohumila Říhy.)

Dneska je mé spektrum alternativních kariér daleko pestřejší. Blogerka Jennifer Taylor mě inspirovala k tomu, sestavit si seznam povolání, která by mě lákala, kdybych nemohla psát. (Na tom jejím jsou takové položky jako „meteoroložka v jižní Kalifornii“ nebo „testovací pracovnice vodních skluzavek“.) Je to nejen zábava – myslím, že to člověku pomáhá z různých úhlů nahlédnout různé stránky své osobnosti.

Takže, pokud bych nemohla psát, chtěla bych být…

…překladatelka a tlumočnice. Tohle povolání máme v rodině. Párkrát jsem si ho i vyzkoušela a vždycky se mi ohromně líbilo být tím, bez koho se ostatní nedomluví.

…řidička dálkového autobusu. Tahle moje záliba souvisí s mou dávnou vášní pro koukání do blba. Představuju si, jak jedu cizí krajinou, dívám se na liduprázdnou silnici před sebou, rozhlížím se po okolních vršcích… Jenom nevím, jestli bych unesla zodpovědnost za životy cestujících. Možná bych raději měla řídit kamión.

…barová pianistka. Ne že bych uměla hrát na klavír. Ale líbí se mi představa, že bych celý večer mohla sedět v baru a přitom vlastně pracovat.

…průvodkyně po památkách. (Hm, považuji se za výrazného introverta, a na mém seznamu je už druhé povolání založené na komunikaci. Znamená to něco?) Jako průvodkyně bych byla dobrá už proto, že mi nedělá problém naučit se nazpaměť dlouhé texty.

…pekařka a cukrářka. Sladké nijak zvlášť nemusím, fascinuje mě samotný proces pečení čehokoliv z těsta – to, jak se původně hutná nebo polotekutá a lepivá hmota promění v něco krásně nadýchaného. A pak mě taky baví patlat polevy a sypat na ně různá barevná zdobení.

…střihačka filmových upoutávek. Vybírat si z filmů těch nejlepších pár vteřin a skládat z nich dohromady něco úplně jiného.

…pletařka. Neuživila bych se, protože pletu velmi pomalu. Upřímně řečeno, nakupování klubek a vybírání vzorů mě vlastně baví víc než samotné pletení. Ale druhý důvod je stejný jako u řidičky autobusu: mohla bych se posadit na lavičku, zaměstnat ruce a šťastně koukat do blba…

5 druhů práce, která vám zabere celý den, aniž byste něco doopravdy udělali

Minimálně jednou týdně se mi přihodí, že v podvečer odcházím z práce s vědomím, že jsem vlastně NIC neudělala. A přestože jsem se nijak přehnaně neflákala, nestrávila tři hodiny na obědě a další tři hodiny na Facebooku ani jsem nehrála dvacetkrát za sebou Solitaire, ono NIC mi zabralo téměř osm hodin.

Na webu The 99 percent jsem před pár dny narazila na velmi výstižný popis nejrůznějších druhů práce, které se nevyhnete, a které vám dokážou zabrat naprostou většinu tvůrčího času.

  1. Reagování. Odpovídání na maily, vyřizování telefonů a tak dále. Vím, že bez toho to nejde, ale jen vzácně mi to doopravdy pomůže s prací, kterou potřebuju udělat.
  2. Plánování. Miluji ho! Sepsat si pod sebe všechny úkoly, které mě čekají, je tak uklidňující. Temná a nezřetelná šmouha pracovního dne na sebe vezme přesné kontury a ztratí trochu ze své hrůzostrašnosti. Jenže „dodržování plánů“ je věc úplně jiná. Mimo jiné kvůli čtyřem zbývajícím bodům z tohoto seznamu. Jsem velká časooptimistka a můj plán se jen málokdy dá vtěsnat do předpokládaného časového úseku.
  3. Rutinní úkoly. Nevadí mi jejich nezáživnost. Nevadí mi, že některé z nich by zvládl i cvičený králík. Jenom mi vadí, že zabírají tolik času.
  4. Sebeujišťování (v originále „insecurity work“). Dvacetkrát za sebou během půl hodiny se podívat na statistiky návštěvnosti Šťastného blogu. Osmnáctkrát kliknout na jeho stránku na Faceboku, abych zjistila, co kdo říká na dnešní příspěvek. Anebo třikrát za den nakukovat na bankovní účet, jestli už dorazil ten honorář. To je „insecurity work“ v plné parádě. Proč to dělám? Nejspíš jen proto, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. A raději ani nechci vědět, kolik času tím vlastně strávím.
  5. Řešení problémů. Ke skutečné práci má nejblíž. Jen by bylo ještě lepší, kdyby žádné problémy nevznikaly.

Jasně, jít za svým snem je prima. Ale někdy se prostě musíme naučit mít rádi tu práci, kterou právě děláme.

Vystudovala jsem scenáristiku na FAMU a když občas čtu jména svých někdejších spolužáků v titulcích českých filmů, je mi trochu teskno. Proč jsem hned po škole vklouzla do pohodlného zaměstnání v redakci časopisu? Proč jsem víc neriskovala, neměla vlastní vizi, nenapsala celovečerní scénář a nesnažila se ho někde udat? Proč jsem vyměnila uměleckého holuba na střeše za redakčního vrabce v hrsti?

Odpověď zní, protože jsem to tak prostě chtěla. A i když je mi to někdy líto (asi tak dvakrát, třikrát do roka, když mí ex-spolužáci přebírají České lvy nebo uvádějí své filmové premiéry), pravda je, že chodit do normální práce mě vlastně docela baví. Baví mě přijít ráno do redakce první a v klidu si uvařit kafe. Baví mě poslouchat povídání kolegů. A ano, baví mě pravidelně každý měsíc v předvídatelném termínu dostávat výplatu.

Četla jsem spousty různých inspiračních článků o tom, že je nutné jít za svým snem, dát výpověď z nudné práce, pár let v žít v chudobě, riskovat všechno, zadlužit se, chodit na konkurzy, v garáži montovat svůj vynález nebo v chudém podnájmu psát svůj životní román… Ale málokdy se člověk dočte o těch zástupech lidí, kteří tohle všechno udělali a přesto se jim sen nesplnil, jejich vynález/román nikoho nezajímá a v tom chudém podnájmu zůstali na neurčito. Protože každý prostě není Steve Jobs.

Proto mě docela potěšilo, když jsem narazila na článek psycholožky a koučky Judith Sills o tom, jak mít rád tu práci, kterou právě teď máte. Bez ohledu na to, jestli to je nebo není vaše vysněné povolání.

Judith Sills radí:

Myslete na oblíbené momenty svého pracovního dne. Mohou přímo souviset s vaší prací (v mém případě jsou to třeba rešerše k článkům) nebo taky nemusejí (postávání u kávovaru).

Hýčkejte si vazby se svými kolegy. Jistě, kolegové z práce nemusejí být vaši opravdoví přátelé. Ale trávíte s nimi tolik času, že ať chcete, nebo ne, začnou vám být svým způsobem blízcí.

V každé práci se můžete něco nového naučit. I když to není třeba úplně to, co jste původně chtěli, jednou vám to může být k užitku.

Firemní večírky. Stravenky. Dovolená. Vstupenky zdarma do bazénu. To všechno vlastně vůbec není špatné.

Peníze. Když už nic jiného, kvůli nim stojí za to oblíbit si skoro jakoukoli práci.

Nejjistější způsob, jak něco nestihnout? Mít na to spoustu času.

Dostanu-li za úkol něco, co má být hotové až za měsíc, moje práce se obvykle odvíjí v několika fázích.

V den zadání úkolu: Rozhodnu se nic nenechávat na poslední chvíli. Najdu si k danému tématu pár materiálů: články, statistiky, rešerše. Ale nepřeháním to, mám na to přece spoustu času. Papíry s podklady si někam uložím.

Nazítří po zadání úkolu: Úplně to pustím z hlavy.

Týden po zadání úkolu: Vzpomenu si, že bych měla začít něco dělat. Ale jsem v klidu. Mám přece ještě celé tři týdny.

Dva týdny po zadání úkolu: Napadne mě, že bych se mohla podívat na ty papíry, které jsem si před čtrnácti dny vytiskla. Ale nemůžu je najít. Zase na to zapomenu.

Tři týdny po zadání úkolu: Zoufale hledám ty papíry. Že by byly v té hromadě, kterou jsem před pár dny odnesla do tříděného odpadu?

Dva dny před odevzdáním úkolu: Sedím u internetu a znovu si tisknu ty zatracené podklady. Následující večer strávím jejich pročítáním. Usnu u toho a nedočtu to.

Noc před odevzdáním úkolu: Píšu až od rána.

V den odevzdání úkolu: Odevzdám ho včas, ale na hraně fyzického vyčerpání.

Dva dny po odevzdání úkolu: Najdu ty papíry, které jsem si před měsícem vytiskla.

Velmi dobře proto rozumím ilustrátorovi Christophu Niemannovi, který v rozhovoru pro stránky The 99 percent tvrdí, že krátké deadliny jsou pro tvůrčí práci mnohem lepší. „Když máte na daný úkol dva dny, přemýšlíte o něm mnohem přímočařeji,“ říká. „Podíváte se na materiál, který máte, a pokusíte se udělat s ním co nejvíc. Pokud jste ve stresu z krátkého termínu, veškerou energii soustředíte na výsledek. Nemáte čas stresovat se ze samotné tvorby.“ 

Gwyneth a já. Aneb čtyři způsoby, jak čelit hrůzu nahánějícím úkolům.

Včera jsem v práci dostala za úkol udělat po telefonu rozhovor s herečkou Gwyneth Paltrow. Nejsem si jistá, jestli mám větší fobii z telefonování s cizími lidmi, nebo z rozhovorů s celebritami, nebo z telefonátů v cizím jazyce. Každopádně, v tomto případě se všechny tři setkaly v jediném děsivém průsečíku. (Plus fakt, že jsem to celé nahrávala na diktafon, který má občas ve zvyku se zničehonic vypnout.)

Nicméně, z toho, že tohle píšu, je zřejmé, že jsem to přežila a rozhovor proběhl. Co mi pomohlo ho přežít?

Neměla jsem čas začít se bát. O rozhovoru jsem se dozvěděla jen pár hodin před jeho konáním. Kdybych to tušila kupříkladu od minulého týdne, kámen v mém žaludku by měl čas narůst do gigantnických rozměrů.

Představila jsem si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou. A věděla jsem, že se mi uleví a že se budu moct trošku vytahovat (což teď činím i tady před vámi).

Představovala jsem si, že jsem někdo jiný. Konkrétně moje kamarádka, investigativní novinářka, která s kamerou pronásleduje padouchy všeho druhu. Pomohlo mi to nebrat si celou situaci moc osobně.

Naplánovala jsem si odměnu. Konkrétně zastávku v knihkupectví po cestě z práce.

Jen kdyby se mi dařilo celý uvedený postup praktikovat častěji – třeba při nadcházejícím vyřizování daňových záležitostí.

Tři minuty dokážu dělat cokoli

Jsou činnosti, ke kterým se nedokážu přimět ani přesto, že ve skutečnosti by mě stály jen minimum času a námahy: čištění připálených hrnců, převlékání postelí v dětském pokoji na patře, posilování břišních svalů, třídění nahromaděných e-mailů… Nedávno jsem ale objevila trik, který mi pomáhá nechuť překonat: stanovím si časový limit. Rozhodnu se, že danou činnost budu provádět přesně tři minuty – a potom můžu bez výčitek svědomí přestat, i když jsem třeba teprve v polovině. Vyhlídka na to, že vím, kdy utrpení skončí, mi paradoxně pomáhá se na danou činnost soustředit, a navíc ve mně pokaždé vzbudí jistý druh pošetilé soutěživosti: snažím se toho za tři minuty stihnout co nejvíc. Nemluvě o tom, že když po třech minutách časový limit vyprší a já vím, že dál už „nemusím“, tak obvykle z pilnosti přidám ještě kousek navíc.

(Mimochodem, úplně stejně to funguje na mou dceru a její cvičení na piano.)