počasí

Teplá zima versus první sníh. Co je lepší?

Podivně teplé zimní dny, které v pondělí skončily, mi připadaly trochu jako když máte kocovinu a zavoláte do práce, že jste nemocní. Je to vlastně docela příjemné, ale v hloubi duše víte, že to není v pořádku a dlouhodobě by to takhle nefungovalo.

1501693_10202341720415885_1166471150_n

Takhle to v Riegráku vypadalo ještě v neděli. Divné zeleno-hnědé barvy a rozkvetlé stromy.

Nemám ráda takové to praktické jásání nad zimou bez sněhu. Ale nakonec jsem si musela přiznat, že mi to ušmudlané teplé počasí vlastně vyhovuje. Sice žádná krása, žádná romantika, ale taky žádné zmrzlé prsty, žádné ometání auta po ránu, žádný ledový vítr zalézající pod sukni. Už jsem si skoro začala říkat, že by to takhle mohlo zůstat až do jara.

1491632_10202361126581027_1578724361_n

A takhle to na stejném místě vypadalo včera ráno.

Dokud nenapadl sníh. Který mi nečekaně připomněl, že radost ze sněhu je úplně jiná. To překvapení, když se za oknem sypou první vločky letošního roku. Úžas nad ztichlou zasněženou ulicí. Radost z prvního sněhu je euforická, nepraktická, dětinská.

A právě proto ten sníh stojí za to, i když jinak nám způsobuje samé potíže.

10 důvodů, proč se radovat z deštivého jara

  1. tumblr_lpyohnC2VT1qagsg3o1_400Miluji jarní kabáty. Baloňáky. Přesně ty, které jsem v dětství tak nesnášela. V minulých letech nedostaly šanci, protože mrazivé předjaří přešlo během dvou dnů rovnou do parných skoro letních dnů. Tak letos konečně.
  2. Jarní déšť, na rozdíl od podzimního deště, není nijak zvlášť melancholický, studený a sychravý. Tedy alespoň většinou
  3. Existuje spousta věcí, ke kterým jsou provazy deště za oknem tou nejlepší kulisou. Například kakao, Dostihy a sázky, žehlení nebo Hercule Poirot.
  4. Pokud o to stojíte, můžete se pod záminkou schovávání před deštěm tulit k jiným lidem pod deštníkem, pod stříškou na zastávce, pod balkónem, pod stromem.
  5. Woody Allen tvrdí, že v dešti se odehrávají ty úplně nejromantičtější milostné scény a snil o tom, že natočí film, ve kterém bude pršet pokaždé, když se milenci setkají.
  6. Běhání nebo venčení psa v dešti má tu výhodu, že v parku nikdo jiný není. Máte ho celý pro sebe.
  7. …a když už jste v tom parku – tráva a stromy mají v dešti trochu jinou barvu. Sytější. Výraznější. Víc než opravdové. Když jsme touhle barvou ve škole na výtvarné výchově malovali trávu, učitelka nám tvrdila, že takhle křiklavé tóny se v přírodě nevyskytují.
  8. „V dešti je všechno lepší,“ tvrdí autoři této internetové stránky  
  9. Deštivé jaro je optimističtější než deštivé léto. Pořád si můžeme říkat, že spoustu slunných dnů máme ještě před sebou.
  10. Bez deště se nedá zažít atmosféra po dešti! Ta těžká navinulá vůně mokré hlíny a trávy a mokré lesknoucí se listy, skrz které už svítí slunce vylézající z mraků…

Okamžik euforie: vytáhnout ze skříně teplejší kabát

Když jsem byla dítě, cítila jsem to přesně naopak. Prvnímu navlečení teplé bundy, punčocháčů, nasazení čepice nebo nedejbože šály jsem se zuby nehty bránila. Chodit bez čepice v mrazu jsem považovala za výsadu. Být „nabalená“ byla potupa, příznak toho, že jste považování za malé dítě. Ostřížím zrakem jsem ve školce nebo ve škole sledovala své vrstevníky, jestli náhodou nemají o jednu vrstvu oblečení míň než já. Čepice a šály jsem cpala do aktovky hned, jak jsem vyšla z domu. A dnes moje dcery se mnou každé ráno v předsíni vedou dlouhou diskusi o tom, jestli by si tu bundu nemohly vzít jenom do ruky a teprve podle venkovní teploty se rozhodnout, jestli si ji obléknout nebo ne (doufají, že venku se na bundu zapomene, cha!).

Zato já se každý podzim potichu raduji pokaždé, když sahám do skříně pro teplejší kabát, který jsem ten rok ještě neměla na sobě, a s potěšením se omotávám šálami, čím delší, tím lepší. Protože vím, že mi bude teplo (zatímco několik předchozích dnů jsem se klepala ve stále ještě letním oblečení). Protože to znamená začátek nového období, času kopání do kaštanů, brodění se ve vrstvách tlejícího listí a barev prosvítajících skrz rozechvělou ranní mlhu. Zdá se mi, že mám na sobě něco nového (i když to není tak docela pravda) a připadá mi, že i ten kabát se trochu raduje, že mohl opustit skříň a odstartovat novou sezónu.

Podobnou radost zažívám každý rok ještě jednou, na jaře, když kabáty zase odkládám do skříně.

Okamžik euforie: Když nemáte deštník a vlastně to nevadí

Když mě v uplynulých dnech zastihla někde venku letní bouřka a neměla jsem u sebe deštník (který nenosím skoro nikdy), v první chvíli jsem se vždycky před deštěm nějak schovávala. Snažila jsem se jít podél domů a schovávat se pod balkóny, kličkovala jsem mezi stromy, přetahovala jsem si přes hlavu svetr, zrychlovala krok a snažila se uniknout nacházející průtrži mračen.

Ale potom, když déšť zhoustne, vždycky nadejde chvíle, kdy zjistíte, že už je to jedno. A rozhodnete se prostě zmoknout. Právě v tu chvíli to začíná být zábavné. Když kapky dopadající na hlavu a nohy brouzdající ve vodě přestanete vnímat jako něco, co vadí, a začnete je prostě vnímat.

Můžete například…

  • lapat jazykem vodu crčící z ofiny, z řas a obočí
  • ...pozorovat jemné lechtání kapek na temeni hlavy
  • čvachtat si prsty ve vodě nateklé do bot
  • přeskakovat louže
  • vdechovat vůni trávy a hlíny, i všechny ostatní, které se v dešti vždycky zintenzivní
  • …a barvy trávy a listů, které jsou taky jiné, jakoby průzračnější
  • ...pozorovat, jak se nasáklé oblečení postupně lepí na tělo
  • zahlédnout duhu
  • …a nakonec dorazit někam, kde se převléknete a usušíte.

Déšť, bahno, komáři a zvracení jsou ten nejlepší materiál pro letní vzpomínky

Minulé léto jsem se s dcerami vydala na houby do kopců v předhůří Šumavy. Houby nerostly. Byl to jeden z těch dnů, kdy vám domorodci říkají, že právě tam, na tom místě, kam se chystáte, před čtrnácti dny našli celou nůši hřibů (což je skoro stejně k vzteku, jako když vaši kamarádi na večírku zívají a říkají, že půjdou brzy spát, protože jsou unavení ze včerejšího, daleko skvělejšího večírku).

Ve snaze najít aspoň pár houbiček jsme se s požahanýma a poškrábanýma rukama i nohama brodily ostružiním a prolézaly mlázím, ve kterém jsem musela chodit sehnutá skoro k zemi. Přitom jsme navíc sešly s cesty a bláhově se snažili najít správný směr podle lišejníků. Na zpáteční cestě nás dostihla bouřka, zabloudily jsme ještě víc, ve strachu z blesků jsme se neschovaly pod strom a promokly až na kůži.

Bylo to zkrátka příšerné. Moje dcery na to dodnes vzpomínají jako na jedno z nejlepších dobrodružství loňského léta.

  • Stejně jako na tu noc, kdy na táboře nocovaly pod širákem a lilo tak strašně, že vedoucí nad nimi museli roztáhnout igelitovou plachtu.
  • Stejně jako já na výlet do černohorského Kotoru, kdy jsem v uzounkých serpentinách nad městem třikrát zvracela z okýnka auta.
  • Stejně jako na koupání v přehradě Kamýk, kde měla voda uprostřed července asi dvanáct stupňů a když jste se do ní ponořili, měli jste pocit, že víte, co to je zástava srdce.
  • Stejně jako na osmihodinovou frontu na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem v pětatřicetistupňovém vedru.
  • Stejně jako na ten večer v kempu u Jindřichova Hradce, kdy jsem za jedinou noc nasbírala rekordních třiadvacet komářích štípanců.
  • Stejně jako na dovolenou v Bulharsku, kdy jsme zjistili, že děti mají vši, a sháněli odvšivovací prostředek v bulharské lékarně.

Nevím proč, ale zdá se, že ty nejméně vydařené výlety, nejdramatičtější průšvihy a nejhorší hříčky počasí jsou tím nejlepším materiálem pro budoucí prázdninové vzpomínky. Pokusím se mít to na paměti letos v létě, až zmoknu, zapomenu cestovní doklady, budu se pařit ve čtyřicetistupňovém vedru v autě nebo nenajdu ani jednu houbu.

Proč mám pocit viny, když nejdu ven za pěkného počasí?

Zůstat o víkendu celý den doma, číst si, přerovnávat fotky, dívat se na film nebo hrát Dostihy a sázky a pozorovat, jak se odpoledne za oknem pomalu mění v podvečer, je potěšení, které si málokdy dokážu dopřát bez výčitek svědomí. Zvlášť, když je venku hezky. Mám pocit, jako bych tomu slunečnému počasí něco dlužila, jako bych měla povinnost jeho snahu odměnit tím, že půjdu skotačit na čerstvý vzduch.

Tenhle můj pocit viny má bezpochyby kořeny v dětství, kdy jsem, coby dítě-knihomol, od dospělých neustále slýchala: „Co pořád sedíš doma, utíkej si hrát ven!“ Můj nevlastní otec dokonce používal spojení „smrdět doma“, kterým mou nechuť k čerstvému vzduchu charakterizoval jako něco nejen zavrženíhodného, ale navíc i odpudivého, asi jako třeba chodit tři dny ve stejných ponožkách.

Teď se ovšem role obrátily a já svým dětem říkám to samé. Tedy ne to o tom smrdění. Ale přesto předávám další generaci svůj hluboce zakořeněný pocit, že nejít venku za pěkného počasí je v jistém smyslu hřích a plýtvání.

Předpověď na tento víkend hlásí deset stupňů, vichr a déšť. Ještě nevím, jak to dopadne, ale jako vyhlídka na celodenní zcela ospravedlnitelný pobyt doma to vypadá celkem slibně.

 

5 důvodů, proč milovat vánoční prázdniny bez sněhu

Musím přiznat, že sněhové kalamity mě naplňují iracionální, dětinskou, skoro záškodnickou radostí nad tím, že náš svět je pořád ještě aspoň občas dobrodružný a nepředvídatelný. Naopak najít důvody, proč si zamilovat zimu bez sněhu, je pro mě dost těžké.

Když chci někam jet autem, nemusím ho předtím ometat a oškrabovat. Hm. Po příchodu zvenku nemáme předsíň plnou roztávajících zmrazků. No dobře. Nemusím dětem dávat rukavice. Fajn. Ale pořád to nějak není ono.

Najdu alespoň jeden důvod, proč by se mi letošní zima mohla doopravdy líbit?

  • Pohled z okna na šedavou oblohu, hnědozelené svahy a mokrou černou silnici sice není zrovna idylicky ladovský, ale má v sobě jistý pošmourný půvab.
  • Můžeme si číst, jít do kina nebo lenošit bez výčitek svědomí, že nevyužíváme sněhové nadílky a neoddáváme se „zimním radovánkám“.
  • Pro běhání je tohle počasí prostě ideální.
  • …a také je ta pravá chvíle pro dlouhé zasmušilé procházky.
  • Když si u stánku ucintnu za rukáv trochu horkého punče, nemusím se bát, že mi tam hned zmrzne.

A jeden čistě soukromý, nepřenosný důvod: své dceři Róze, která má zlomenou ruku, nemusím vysvětlovat, že teď opravdu nemůže jít bobovat.