peníze

Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější

ozartsetc_sam-nhlengethwa_conversations_goodman-gallery_painting_00-e1350246338816Nedávno jsem odmítla melouch. Jednorázový vedlejšák na několik večerů a víkendů, kterým jsem si mohla přivydělat asi 10 tisíc ke svému normálnímu platu. Šlo o práci, která mi už předem byla hodně protivná. Musela bych mluvit s lidmi, se kterými mluvit nechci, a chválit něco, co se mi nelíbí.

Přesto musím přiznat, že rozhodování bylo hodně těžké. Obvykle totiž žádné jen trochu rozumné pracovní příležitosti neodmítám. Stále mám pocit, že se musím snažit, co to jen jde. Pořád se mi zdá, že naše rodina potřebuje víc peněz. A hlavně, v jednom kuse ve mně hlodá pochybnost, „co když mi pak už nikdy nezavolají?“

Když jsem ale konečně do mailu napsala definitivní „ne,“ překvapilo mě, jak velkou radost mi to udělalo. Cítila jsem obrovskou úlevu. Lítost veškerou žádnou. Po několika dnech, kdy jsem se s tím v duchu prala, se dostavil pocit osvobození. Získala jsem navíc pár prospaných nocí a dva víkendy, které jsem mohla trávit s dětmi a neutíkat od nich k diktafonu a k počítači. Za těch deset tisíc to stálo. Což, přiznávám, mě zaskočilo.

Potom jsem přemýšlela nad tím, proč neumím říct ne častěji. Neumíráme hlady, nebuší nám na dveře exekutoři, a přesto celá léta po večerech usínám nad plytkými texty, jejichž jediným hlubším smyslem je pár stovek navíc na našem účtu. Melouch je pro mě prostě pokušení, kterému skoro vždycky podlehnu.

Právě dnes jsem narazila na studii, kterou provedl psycholog Christopher Hsee na univerzitě v Chicagu, a která svědčí o tom, že v tom nejsem sama. Účastníci pokusu poslouchali klavírní koncert. Přitom měli za úkol mačkat čudlík, který vydával hlasitý kvílivý zvuk cirkulárky. Profesor Hsee jim slíbil, že za každých dvacet stisknutí čudlíku dostanou jednu čokoládu. Ale pozor! Veškerou takto získanou čokoládu museli hned po skončení pokusu na místě sníst. Nesměli si ji odnést ani někomu darovat. Předem věděli, že čokoláda, kterou hned nesnědí, bez milosti skončí v popelnici.

Nejspíš tušíte, co se stalo.

Účastníci pokusu mačkali čudlík, až se z nich kouřilo. Prostě neodolali příležitosti získat víc, a ještě víc. Každý z nich si takto „vydělal“ asi třikrát víc čokolády, než dokázal sníst. Dobrovolně se mučili zvukem cirkulárky, místo aby si odpracovali jednu čokoládu a potom si vychutnali zbytek klavírního koncertu…

Christopher Hsee tomu říká „bezmyšlenkovité hromadění“: „Zdá se, že jsme naprogramováni hnát se za odměnou stůj co stůj, bez ohledu na to, jestli ta odměna má pro nás vůbec cenu.“

Každopádně, vypnout na chvíli cirkulárku je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější.

********************************************************************************

P. S. Teprve před pár dny jsem zjistila, že pod články na mém blogu můžete občas vidět reklamu. Pokud se tak děje, dochází k tomu bez mého přičinění. WordPress umisťuje inzeráty na blogy automaticky, a pokud bych se jich chtěla zbavit, musela bych si trochu připlatit. Časem se k tomu chystám, stejně jako k jiným vylepšením, ale… prokrastinuji. Chvíli mi to asi bude trvat. :) 

Proč je lepší číst dopisy Ježíškovi než se snažit vymyslet překvapení

christmas-gift-painting„Táta říkal, že kdyby ses ptala, co by chtěl k narozeninám, tak chce tu novou knihu od Muki… Muri…“ oznámila mi před pár týdny Betynka.

„Murakamiho,“ dořekla jsem za ni.

„Jo.“

Trochu mě to otrávilo. Měla jsem už vymyšlený jiný dárek. Dárek-překvapení, který, jak jsem si myslela, vystihoval jeho osobnost a zároveň byl invenční a kreativní. Dárky na objednávku mě nebaví. Kromě toho, že postrádají moment překvapení, si připadám trochu jako pitomec, když mám k narozeninovému dortu nebo pod stromeček dodat věc podle seznamu, který si sepsal sám obdarovaný.

Pak jsem si ale vzpomněla, jak dopadla většina mých invenčních dárků z minulosti. Vzpomněla jsem si na miniaturní bicí soupravu na baterky, která leží na skříni zapadaná prachem. Nebo na mexickou kuchařku, podle které vařím jenom já. Na všechna ta překvapení, o kterých jsem byla skálopevně přesvědčená, že mému muži udělají radost, přestože sám by si je nikdy nekoupil.

A šla jsem pro Murakamiho.

Zvláštní na tom bylo, že přestože o knize dopředu věděl, měl z ní radost. Opravdu.

Podle studie psychologů Francesky Gino a Francise Flynna to ale zase tak překvapivé není. Lidé prý ve výsledku skutečně mají radost z dárků, o které si řekli (třeba prostřednictvím seznamu svatebních darů nebo dopisu Ježíškovi) než z překvapení, ke kterým dárci dospěli rádoby empatickým vcítěním do osoby obdarovaného a dlouhým bloumáním po obchodech. Zatímco dárci považují zakoupení dárku podle seznamu za z nouze ctnost, když člověk nepřijde na nic lepšího, obdarovaní to oceňují víc než jakoukoli kreativitu.

Takže letos jsem dopisy Ježíškovi četla obzvlášť pečlivě.

Jak jsem testovala týden bez peněz

Ztráta peněženky – slibuju, že je to naposled, co se k ní tady vracím! – mi zprostředkovala jednu dávno zapomenutou zkušenost: jaké to bylo, žít bez kreditních karet. (A tím pádem skoro bez peněz, protože během těch pár dnů jsem byla závislá na kapesném, které mi přidělil můj asketický muž.) Překvapilo mě, že za zkušenost vůbec nebyla nepříjemná a zdaleka jsem si nepřipadala „ochuzeně“. Spíš jako bych se vrátila do studentských dob.

Znovu jsem si zkusila, jaké to je, například…

  • stát u baru s padesátikorunou v zadní kapse u kalhot a moc dobře si rozmýšlet, co si dám, aby v tom bylo pokud možno co nejvíc alkoholu.
  • tu euforii, když v nepořádku na dně tašky vyštrachám ještě tři… ne, osm… celých třináct! korun
  • vařit večeři výhradně z toho co najdu doma, z těch zaprášených plechovek co stojí na poličce úplně vztadu
  • prohledávat kapsy od zimních kabátů, které jsem už uložila dozadu do skříně, a nacházet v nich drobné
  • půjčovat si od vlastních dětí
  • radovat se z věcí, které jsou zadarmo

Náhodou jsem zrovna v těchto dnech narazila na studii kanadských psychologů, kteří na vzorku studentů zistili, že čím jsme bohatší – nebo spíš čím víc o bohatství přemýšlíme – tím nižší máme schopnost vychutnat si drobnosti jako je čokoládová tyčinka, studené pivo nebo pěkné počasí. (Studenti, kterým ukázali hromadu kanadských dolarů, snědli čokoládovou tyčinku výrazně rychleji a míň si na ní pochutnali než ti, kteří peníze neviděli.)

 

Proč jsem si nekoupila sušičku na ovoce a další úžasné věci, které by změnily můj život.

Čas od času v obchodě propadnu dojmu, že pořídím-li si věc, na kterou se právě dívám, změní to nějakým zásadním způsobem můj život.

Tak třeba sušička na ovoce. Upoutala mou pozornost, protože byla zlevněná, a okamžitě jsem před svým vnitřním zrakem uviděla své nové, o sušičku na ovoce bohatší já. Viděla jsem, jak spolu s dětmi krájíme úrodu jablek, sušíme je a v zimě potom mlsáme lahodné křížaly. Viděla jsem, jak se celá rodina vrací z lesa s košíky plnými hub, které pak usuším a použiju do voňavé bramboračky. Viděla jsem, jak si ráno do jogurtu zamíchám vlastnoručně nasušené maliny a jahody… Zkrátka, díky sušičce ovoce se ze mě stane dokonalá kuchařka a bohyně domácnosti a naše rodina začne žít úplně jiným, idylickým životem.

A potom přišlo vystřízlivění. V jaké alternativní realitě bych musela žít, abych tu sušičku opravdu používala? Na naší zahradě neroste nic jiného než trochu kyselého rybízu, houby sbíráme jenom na dovolené, sušené ovoce si radši koupím v pytlíku někde v biopotravinách… a vím naprosto jistě, že vlastnictvím sušičky na ovoce by se na tom nic nezměnilo.

Byla bych bohatší leda tak o pocit viny, že jsem vyhodila peníze za další neskladný krám, který mi doma překáží a vůbec ho nepoužívá. 

Pokud nám peníze nepřinášejí štěstí, pak je to nejspíš proto, že je neutrácíme správně

Týden před výplatou jsem řešila následující dilema: koupit si cédéčko s audioknihou Deníky Virginie Woolfové (kterou, pravda, zas tak úplně nepotřebuju, ale mohla bych ji poslouchat při žehlení, ve frontě na poště, nebo když si mé děti pouštějí seriál Hannah Montana)… anebo úžasné zlevněné boty, které, ehm, taky nutně nepotřebuju, ale jsou prostě úžasné (a zlevněné)?
Vybrala jsem si Virginii, a udělala jsem dobře. Ne proto, že jsem tím potěšila svého vnitřního snoba (i když to samozřejmě také!). Ale proto, že investice do zážitků je, pokud jde o „zisk“ v podobě štěstí, výhodnější než investice do hmotných statků.
Přesně o tom pojednává esej tří amerických psychologů, jejíž název jsem si dovolila ocitovat v titulku tohoto článku. „Peníze jsou příležitostí ke štěstí, ale většina lidí tuto příležitost rutinně promrhá, protože věci, o nichž si myslí, že jim přinesou štěstí, často jejich očekávání nesplní,“ píší v úvodu své studie. Vzápětí pak navrhují několik různých cest, jak utrácet své peníze lépe a šťastněji.
První z nich spočívá právě v investování do zážitků a zkušeností. „Na nové věci si rychle zvykneme. Pár týdnů poté, co si do bytu pořídíme překrásnou podlahu z brazilského třešňového dřeva, se stane pouhým nepovšimnutým povrchem pod našima nohama. Zatímco vzpomínka na stádo antilop, které jsme spatřili za úsvitu na safari v africké savaně, nás bude těšit celý život,“ argumentují.
Třešňová podlaha a safari za úsvitu naštěstí zůstávají mimo mé finanční možnosti, takže podobných dilemat jsem ušetřena. Vím ale bezpečně, že zážitky nám přinášejí štěstí třikrát: když se na ně těšíme, když je prožíváme a když na ně později vzpomínáme.

Resumé Měsíce nenakupování: A-Z věcí, které oceníte, když nemáte peníze

Minulý týden skončil můj experiment s měsíc trvající nákupní dietou. I když jsem se do přísně nekomerčního životního stylu zrovna nezamilovala, odnesla jsem si pár inspirací, které se rozhodně dají využít i v dobách hojnosti. Co jsem během nenakupování objevila a ocenila?

Alkohol z domácích zásob. Ke cti přijde slivovice od kamaráda z Moravy, stejně jako vánoční punč, který jste dostali k Vánocům (a dosud nezkonzumovali).

Běhání. Přesněji řečeno, pocit po běhání.

Čtení knih, které jste si nakoupili v minulosti a doteď jste na ně neměli čas.

Deka. Zabalit se do ní za dlouhých domácích večerů. D také jako „domov“.

Ekologie. Můžete mít dobrý pocit z toho, že méně konzumujete a více recyklujete. Žijete zeleněji!

Filmové a divadelní premiéry vaši přátel. Máte kamarády mezi umělci? Nechte se pozvat na premiéry či vernisáže jejich děl! Vstupenky jsou zadarmo a občerstvení také.

Garderóba z uplynulých sezon (dostane prostor znovu zazářit)

Háčkování, pletení a jiné ruční práce.

iPod. Není nad to, jít po ulici s hudbou do sluchátek a představovat si, že všechno, co vidíte kolem sebe, je jeden velký videoklip.

Jídlo od maminky. Konečně jsem docenila nedělní obědy u tchyně a výslužku, kterou si pokaždé odnášíme s sebou.

Kreativní vaření. Naučíte se kombinovat nekombinovatelné zásoby z mrazáku. Co třeba krabí tyčinky, kopr a hrášek?

Loňské časopisy na vašem WC. Najednou v nich začnete objevovat spoustu dosud nepřečtených článků.

Marmeláda „Třešně 2007“ a podobné archivní klenoty ze spíže.

Nemáme peníze.“ Ve chvíli, kdy vás děti vláčejí k regálu s kindervajíčky, je tahle věta neuvěřitelně osvobozující. Nemusíte pracně hledat argumenty a přesvědčovat.

Ovoce ze zahrádky, ať už vlastní, nebo od příbuzných.

Piknik na trávě v parku jako alternativa k návštěvě zahradní restaurace.

Reklamní vzorky čehokoli: krémů, kávy, šampónů, pracích prášků…

Šťastný blog

Termohrnek s kávou z domova, který vám dokonale nahradí kávu v kelímku ze Starbucks.

Usnout u televize.

Výhled z okna tramvaje číslo 26, když přejíždí přes Štefánikův most

Za oknem pěstované vlastní bylinky.

Měsíc nenakupování: první rekapitulace

Před dvěma a půl týdny jsem zahájila dlouhodobý experiment na poli štěstí: přísnou nákupní dietu. V zájmu upřímnosti je třeba přiznat, že mě k tomu spíše než touha po nekomerčním životním stylu přivedl akutní nedostatek financí po zaplacení daní (který, bohužel, stále přetrvává). Jaké jsou mé dojmy z prvního poločasu?

Plusy:

  • Nechodit do obchodů, zejména do obchodů s oblečením, je svým způsobem osvobozující. Náhle mám k dispozici spoustu mentální energie, kterou obvykle spotřebuji přemítáním, jestli tyhle proužkované šaty nad kolena skutečně potřebuju.
  • Prožívám velký návrat do studentského mládí, konkrétně do časů, kdy jsem pravidelně šacovala oblečení a dna kabelek ve snaze najít zapomenuté drobné.
  • Zužitkovávám nejrůznější domácí zásoby všeho druhu, které se mi dříve nahromadily: vzorky krémů, zbytky šampónů, sáčky s čajem, darované domácí marmelády.
  • Znovu jsem vytáhla ze skříně některé oblečení, které už dlouho zůstávalo ležet nepovšimnuto.
  • Učím se kreativitě při vaření: jak zužitkovat krabí tyčinky, kousek hovězího žebra, listový špenát a další archivní poklady z mrazáku?
  • Uvědomuju si ovšem, že tohle všechno je legrační a zábavné jen díky tomu, že jde o pouze dočasný stav. (Tedy, alespoň v to doufám.)

Mínusy:

  • Když váš oblíbený internetový obchod vyhlásí slevy a přímo před očima vám zmizí džíny, které jste měli v merku už delší dobu, je to prostě k vzteku. (Na druhou stranu si za negativní emoce v tomto případě můžu sama, protože jsem porušila závazek do internetových obchodů ani nenakukovat)

Začínám testovat Měsíc nenakupování

Musím přiznat, že na ten nápad mě nepřivedla ani tak touha po nekomerčním životním stylu, jako spíš aktuální stav mého účtu po zaplacení daní a sociálního a zdravotního pojištění. Jinými slovy: nemám peníze.

Vztah mezi penězi a štěstím je jeden z nejkomplikovanějších. Máme-li jich hodně, jsme šťastnější – ale, jak ukazují sociologické studie, brzy si na to zvykneme a pak už to ani nevnímáme. Stav našich financí a subjektivní pocit štěstí určitě souvisejí, ale není mezi nimi přímá úměra.

Proto jsem se rozhodla prozkoumat tuto oblast na vlastní kůži v experimentu na téma „měsíc nenakupování“. Jaká bude mít pravidla?

  • Ode dneška do konce dubna nebudu utrácet za nic, bez čeho se obejdu.
  • Pokud to bude možné, nebudu do obchodů vůbec chodit – ani do těch internetových.
  • Budu aktivně vyhledávat jiné způsoby, jak si udělat radost.
  • Nakupovací dieta se nevztahuje na jídlo a na opravdu potřebné věci do domácnosti, jako je zubní pasta a toaletní papír.

A co si od svého pokusu slibuji? Víc volného času, nové zkušenosti a samozřejmě – lepší finanční bilanci na konci následujícího měsíce.

 

Proč mi doma stále chybí toaletní papír, zubní pasta a houbičky na mytí nádobí

Rozhodně nejsem nijak zvlášť šetřivá osoba. Skutečnost, že mám doma ve skříni čtvery krátké černé šaty mi rozhodně nezabrání v tom, pokukovat po dalších, pokud mě něčím osloví.

Když ale přijde na základní vybavení do domácnosti – toaletní papír, zubní pasty, tablety do myčky na nádobí nebo třeba hadry na podlahu – přepadá mě zvláštní druh nepochopitelného skrblictví, kombinovaného s liknavostí. Zásoby doplňuji vždycky až v okamžiku, kdy už opravdu není vyhnutí. A jednotlivé propriety kupuji jenom v tom nejnutnějším množství.

Tak například, nové balení toaletního papíru koupím až ve chvíli, kdy se celá rodina den nebo dva utírá papírovými kapesníčky nebo mými vatovými odličovacími kroužky.

K nákupu nové zubní pasty se odhodlám až poté, co několik dnů musím před každým čištěním zubů položit starou tubu na zem a dupat po ní ve snaze aspoň něco z ní vymáčknout. (A navíc mi připadá jaksi hříšně rozmařilé koupit víc než jednu tubu najednou.)

Houbičky na mytí nádobí používám až do chvíle, kdy jsou úplně zpráchnivělé a drobí se z nich našedlý molitan.

Pokud jde o hadr na podlahu, myslím, že stále vlastním ten památně historický kousek, který jsem si slavnostně koupila, když jsme se přistěhovali do našeho současného bytu.

A zásoby mýdla na mytí rukou někdy doplňuji až poté, co vyzkouším, jaké to je, mýt si ruce jarem, šampónem nebo obsahem bublifuku.

Ano, myslím, že kdybych byla ochotnější utrácet za to nejobyčejnější vybavení domácnosti, určitě bych byla šťastnější.

A co doma chybí vám?

Proč ráda platím složenky

Peníze složenkyKaždý má nějakou podivnou, trochu temnou úchylku, a tohle je ta moje. Přistoupit k poštovní přepážce se štosem růžových papírků a nechat tam obnos v řádu několika tisíců mi přináší zvláštní pocit uspokojení.

Proč? Přesněji řečeno, proč mi dělá radost odevzdat značnou část výplaty nepříliš populárním institucím jako je Pražská plynárenská, T-Mobile, UPC, školní jídelna nebo Česká správa sociálního zabezpečení?

Možná si tím kupuju nějaký atavistický pocit bezpečí. Jistotu, že doma bude světlo a teplo, že vůbec bude nějaké doma, že moje děti dostanou najíst a že když stisknu čudlík, přístroje začnou bzučet, drnčet a blikat. Dřív lidi na zimu štípali dřevo a sušili seno, my to máme na růžových papírcích.

(Mimochodem, tahle moje – uznávám, že značně bizarní – záliba se týká opravdu pouze plateb složenkou. Na virtuální převody z účtu se nevztahuje.)

*

Zítra si přečtěte: Nekrmte svého Gluma