mindfullness

Jak žít přítomným okamžikem, i když zrovna nejste na rozkvetlé louce nebo na pláži?

stock-footage-young-woman-blowing-dandelion-and-laughing-on-a-summer-fieldČlánky o tom, že máme žít přítomným okamžikem, teď a tady, a netoulat se duchem někde mimo, obvykle doprovází nějaký hezký obrázek. Často je na něm rozkvetlá louka a žena v bílé říze, která bosa běží v trávě, sfoukává chmýří z pampelišky nebo dělá něco podobně poetického. Asi takhle: 

woman-meditating-on-cliff-extension-jutting-outAnebo je tam postava sedící se zavřenýma očima v pozici lotosového květu v nějakých úchvatných přírodních kulisách, třeba na pláži nebo v horách při východu slunce. Nějak takhle: →

Přijde mi to dost vtipné.

Jasně, že když bych bosa běžela ranní rosou nebo meditovala na pláži (ale fakt si nevzpomínám, kdy se mi něco takového naposled přihodilo), dokázala bych přitom naplno žít přítomným okamžikem a nemyslela bych třeba na to, že jsem ještě nedoplatila sociálko za loňský rok. Byla bych stoprocentně teď a tady.

Protože to je hrozně snadné. Je snadné žít přítomností, když běžíte v liduprázdném ranním parku a pozorujete, jak z mlhy vystupují růžově a žlutě rozkvetlé keře, anebo když vám v zahradní restauraci přinesou první skleničku prosecca.

Důležitější mi ale přijde být „teď a tady“ v těch okamžicích, kdy to tak snadné není. Třeba když z vedlejší místnosti slyším ječení svých dcer, které se už zase kvůli něčemu hádají. Nebo když mi v e-mailové schránce přistane zpráva nazvaná URGENT (nebo nějak podobně) s dvěma červenými vykřičníky. Nebo když se po otevření pračky ze dvířek nečekaně vyvalí tsunami studené špinavé vody.

To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych nejradši byla někde jinde, přetáhla si peřinu přes hlavu nebo si zahrála solitaire na telefonu a čekala, až to nepříjemné samo zmizí. A taky to někdy dělám. Ale moc to nepomáhá. Nikdy nic nezmizelo.

Žít přítomným okamžikem, i když ten přítomný okamžik je příšerný, mi přijde důležité proto, že je to jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet, nebýt jen jeho pasivní oběť. Je to sice nepříjemné jako ponořit do bazénu se studenou vodou, ale stojí to zato. Protože pak zas můžu jít třeba sfoukávat ty pampelišky.

Nemedituji, ale žehlím

Woman-Ironing-xx-Armand-Desire-GautierSedět v pozici lotosového květu, mumlat „óm“, zapálit si vonnou tyčinku, odjet do ašrámu a nechat si od tamějšího guru radit, jak se to dělá… nějak mě to nikdy moc nelákalo. Všechny ty s vážnou tváří prováděné meditační kejkle pro zklidnění mysli mi připadají jaksi nechtěně komické, zvlášť, když si při nich představím sebe samu. Zaujmout pozici lotosového květu na parketách v ložnici mezi sušákem na prádlo, rozsypanými kostičkami lega a figurkami petshopů? Hm… A tudíž jsem si vždycky myslela, že meditace není nic pro mě.

Přesto mám ve svém životě rituál, který se meditaci trochu podobá. Každou neděli v podvečer si do kuchyně přestěhuji velký koš s usušeným prádlem… a žehlím. Je to v mém světě jedna z mála prací, které se nedají nijak urychlit, obejít nebo vzít zkratkou. Prostě beru jedno tričko po druhém, žehlím a rovnám je do kupiček. Hromada v koši se zmenšuje, zatímco kupičky na stole narůstají. Jde mi to pomalu, ale to nevadí. Nechávám myšlenky plynout a nakonec vlastně nemyslím na nic. Jen vdechuju horkou páru a soustředím se na to, aby trička neměla švy moc nakřivo. A můžu u toho pít víno, což je oproti tradiční meditaci nesporná výhoda.

Nedělní žehlení – na rozdíl od hektického ranního přežehlování, když si nutně potřebuju vzít nějaký momentálně zmuchlaný kus oblečení – je pro mě jeden z nejdokonalejších způsobů zklidnění mysli, jaké znám.

To, o čem si MYSLÍM, že mi to udělá radost, a to, co mi DOOPRAVDY udělá radost, jsou dvě zcela různé věci

Znovu jsem se o tom přesvědčila tento víkend, když jsem – poprvé za celou letošní zimu – vyrazila s dětmi sáňkovat. Nechtělo se mi. Hrozně se mi nechtělo. Chtělo se mi zůstat doma a dívat se na idylický sněhový poprašek z okna s hrnkem čaje v ruce, a hřát se přitom u radiátoru. Když jsem se posléze ocitla na kopečku v parku, proklínala jsem se, že jsem si ke dvěma svetrům a kabátu nevzala ještě deku, do které bych se mohla zabalit, sluneční brýle, za které bych mohla schovat svou špatnou náladu, a špunty do uší, abych nemusela poslouchat rozjařenou internacionální skupinku americko-francouzsko-italských rodičů o pár metrů dál (byli oblečení, jako by pózovali na sjezdovce v Aspenu, a ne na vyježděném Dvoukopčáku v Riegráku, kde mezi sněhem prosvítá vydřená tráva).

Byla jsem přesvědčená, že jediné, co by mi mohlo náladu nepatrně zlepšit, by byl co nejrychlejší odchod domů. Ale vzhledem k tomu, že šlo o první a možná i poslední letošní sáňkování, věděla jsem, že tahle vize není moc reálná.

Navíc došlo na nejhorší. Děti mě začaly přemlouvat, abych jela na sáňkách s nimi. Otráveně jsem nasedla („ale jenom jednou!“), odrazily jsme se a…. v tu chvíli moje depka kamsi odplynula. Vítr svištící do obličeje, sníh stříkající do očí a nakonec drsné přistání na asfaltovém chodníku ve mně probudily energii, o které jsem si myslela, že ji prostě nemám. Zatímco do té chvíle jsem byla duchem úplně jinde (doma, u radiátoru), během svištění dolů s kopce se mi podařilo být dokonale „teď a tady“.

Nebylo to poprvé ani naposled, co se mi to stalo: k pocitu štěstí jsem potřebovala pravý opak toho, co jsem si myslela, že potřebuji.

Neumím tančit, většinou ani nemám s kým, ale stejně to pořád zkouším

 

Dirty Dancing

Dirty Dancing.

Můj první zážitek, spojený s tancem, se odehrál v létě roku 1985. Vedoucí na pionýrském táboře nám poslední večer uspořádali diskotéku. Jak jsem to tehdy vnímala, o tanec vůbec nešlo. Šlo o to, jestli pro mě přijde tančit ten blonďák Martin, po kterém jsem celý tábor pokukovala.

Nepřišel, a já jsem se zapojila do hloučku děvčat postávajících u zdi a předstírajících, že by s žádným klukem netancovaly ani za nic. Pak pro mě přišel tančit tlustý Julek (tábor byl v Polsku). Užila jsem si tři minuty trapně toporného přešlapování v rytmu svého prvního ploužáku.

Zážitek druhý, podzim 1988. Taneční. Trapnost  a topornost táborové diskotéky je tady umocněna nepadnoucími obleky kluků a silonovými róbami většiny holek. Kluci navíc mají propocené bílé rukavice z nějakého odporně umělého materiálu. Při každé „volence“ trnu, jestli pro mě někdo přijde. Klopýtám v rytmu archivních tanců, které už nikdy v životě nebudu potřebovat. Konverzace s většinou tanečníků se omezuje na vzájemné omluvy, když jeden druhému šlápneme na nohu.

Zážitek třetí, zima 1991. Maturitní ples. Ihned po povinném valčíku maturantů prcháme se spolužáky z parketu do převlékárny a naléváme se přineseným rumem.

Divil by se mi někdo, kdybych v dospělosti tuto kapitolu svého života úlevně uzavřela se slovy „Děkuji, netančím“? A přece jsem to neudělala. Tanec je pro mě – stejně jako pro mnoho lidí – zdrojem celé smršti protichůdných pocitů. Na jednu stranu se stydím. Dívám se na sebe zvenčí. Do morku kostí cítím svou neohrabanost a bojím se, že mě tak vidí i ostatní. Na druhou stranu ale – v těch krátkých chvílích, kdy se mi podaří vypnout sebenkontrolu a souznít s hudbou – je tanec jeden z nejpříjemnějších, nejintenzivnějších způsobů bytí, které znám. Je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak nakrátko vypustit z hlavy minulost i budoucnost a žít přítomným okamžikem (více o mindfulness – bytí teď a tady – si můžete přečíst například zde).

Jednu z nejlepších tanečních lekcí v životě jsem dostala před pár týdny od člověka, se kterým bych si za jiných okolností pravděpodobně neměla co říct.

Bylo to na vesnickém rockovém koncertě. Jako první se vrhl na parket takový padesátiletý temperamentní tlouštík. Nejsem si jistá, jestli to byl místní blázen nebo jen chlapík, který nemá problém ze sebe blázna udělat. Vypadal legračně, potil se, při divokých piruetách mu padaly kalhoty. Potom vyzval k tanci mě.

Neodmítla jsem ho. Za jiných okolností bych se styděla – jediný tančící pár na parketu, všichni koukají, hrůza! Ale jeho evidentní potrhlost jako by mi dala omluvenku a osvobodila mě. Bláznivý mužík mi pomohl protančit se jedním z nejlepších večerů v životě.

Jak se zbavit strachu: Uvědomte si, že právě teď jste v pohodě

Ve chvíli, kdy tohle píšu, sedím v příjemné kavárně v cetru Prahy, koukám prosklenou výlohou ven a srkám café latté z velkého hrnku. Pohoda. Jenže ani teď, v tomhle ideálním prosluněném okamžiku, se nemůžu zbavit lehkého svírání okolo žaludku. Proč? Vlastně ani sama nevím. Možná proto, že přesně netuším, co mě za chvíli čeká v práci. Nebo proto, že jsem Betynce ještě nekoupila dárek za vysvědčení. Nebo kvůli návštěvě u zubaře, na kterou se chystám dnes odpoledne. Ale nejblíž pravdy asi bude to, že se mi žaludek svírá jen tak preventivně. Pro jistotu. Aby mě eventuální pohroma nezastihla nepřipravenou. Aby jobovka, která přece může kdykoli odkudkoli přiletět, nepřišla jako blesk z čistého nebe.

Pomáhá mi to v něčem? Ani náhodou. Jenom to café latté mi kvůli tomu chutná trochu míň.

„Toto základní nastavení neklidu a ostražitosti je pro většinu z nás tak automatické, že si ho ani neuvědomujeme. Postřehneme ho třeba ve chvíli, kdy se snažíme uvolnit napětí ve svém těle. Zkuste pět minut chodit po kanceláři nebo obchodě bez jediné molekuly ostražitosti. Je to opravdu obtížné,“ píše psycholog Rick Hanson ve velmi inspirativním článku na toto téma na svém blogu. „Tohle nepřetržité mumlání vnitřního strachu pomáhalo přežít pračlověku, který se stále musel ohlížet, jestli se ho něco nechystá sežrat. Ale nás jenom obírá o pocit pohody, krmí nás úzkostí, přiživuje depresi a způsobuje, že lidé v životě hrají při zdi. Ten strach nám říká: Dávej pozor, když se nedíváš, mohou se stát špatné věci, nikdy nevěř tomu, že je všechno v pořádku, nikdy nepřestaň být ve střehu.“

A jak se s „mumláním strachu“ vypořádat? Podle Ricka Hansona stačí si několikrát denně při všedních činnostech uvědomit , že teď, právě v této chvíli, jsme celkem v pohodě. Nic strašného se nám neděje. Nic mě tak strašně nebolí, neumírám hlady, nikdo mě neohrožuje na životě. Zhluboka se nadechněte a vydechněte: Asi není všechno úplně ideální, ale víceméně je všechno v pořádku.

P. S. Dnes odpoledne si jdu k zubařce vyzvednout dlahu proti nočnímu skřípání zubů, kterého se podle jejího názoru ve spánku dopouštím. Myslím, že s „mumláním strachu“ může mít moje skřípění zubů hodně společného.

Na co myslíte při běhání? (A prosím neříkejte, že na nic.)

Závidím lidem, kteří tvrdí, že si při běhání „skvěle vyprázdní hlavu“. Taky bych to chtěla umět.

Chodím běhat víc než dva roky a za tu dobu jsem si možná trochu zlepšila kondici (od prudkého bodání v hrudi jsem dospěla pouze k mírnému pocitu dušení). Co se ale nezlepšilo téměř vůbec, je můj pocit, že si musím pokaždé něčím „zaplácnout“ hlavu, abych tu půlhodinu běhu nějak přečkala. Hudba mi pomáhá jen občas, mnohem častěji se mi stává, že se mi během běhání do hlavy nahrnou všechny nastřádané depky, obavy a strachy, které se mi jinak úspěšně daří ignorovat.

Vím, že teoreticky by běhání mělo být tím nejlepším cvičením na soustředění mysli teď a tady, vnímání přítomného okamžiku (mindfullness), o kterém jsem tu nedávno několikrát psala. Běžet s čistou hlavou bez nimrání se v minulosti a strachů z budoucnosti. Zaznamenat těkající myšlenky jako zlobivé děti a potom je laskavě, ale nekompromisně poslat za dveře: to bych chtěla umět.

Zatím mi to ovšem připadá obtížnější než samotné běhání.

Jak žít přítomností: Inspirujte se u dětí

Nikdy mě nepřestane bavit pozorovat děti (nejen ty své, jakékoli), když jsou tak zabrané do hry, že si ani nevšimnou, že je pozorujete. Snažím se rozpomenout na duševní stav, ve kterém se v tu chvíli nacházejí: svět okolo přestává existovat, čas plyne pomaleji (nebo možná rychleji, ale prostě jinak), a i když si člověk stále uvědomuje, kde se ve skutečnosti nachází (v parku, před domem, pod stolem v kuchyni), částí své mysli je opravdu tam, kde si představuje být (na rozbouřeném moři, ve zvířecím doupěti).

Psychologové tomuto rozpoložení říkají flow („duševní stav naprostého ponoření do prováděné činnosti, bdělého soustředění a plného nasazení sil“) a v dospělosti se ho dosahuje o dost obtížněji. Ale jde to. Nejlépe asi při činnostech, které nás baví, nicméně je neovládáme levou zadní, takže od nás vyžadují ono „bdělé soustředění a plné nasazení sil“.

Pro mě momentálně nejvíc flow zavládne ve chvíli, kdy vezmu do ruky pletací jehlice.

Jak žít přítomností: Zapamatujte si jména lidí, kteří se vám představují

Barack Obama Vladimir Putin

"Jak že se to jenom..."

Takhle situace se mi stala už mockrát: Někoho vidím poprvé v životě a schyluje se k tomu, že se máme navzájem představit. Jsem z toho lehce nervózní. Neznámý (nebo neznámá, to je jedno) mi podává ruku a řekne: „Ahoj, já jsem…“ Jenže jméno, které vysloví, nezanechá v mé paměti žádnou stopu. Rozplyne se okamžitě jako písmena vyrytá do písku na pláži. Protože moje hlava je v tu chvíli už o pár vteřin napřed. Soustředím se na to, jak za okamžik řeknu: „Já jsem Bára.“ A také na správné provedení stisku ruky, aby nebyl mdlý nebo naopak křečovitý.

Výsledkem je, že dotyčné jméno si nezapamatuju, a až ho budu za chvíli potřebovat (protože ta situace samozřejmě nastane), budu využívat různých trapných kliček: vyptávat se společných známých, pošilhávat do papírů, které má před sebou na stole, nebo se snažit rozluštit iniciály vyryté do přívěsku na jeho/jejím krku.

Myslím, že schopnost zapamatovat si jména lidí, kteří se nám představují, je docela dobrý test na mindfullness, neboli schopnost naplno se ponořit do přítomného okamžiku. Pokud jsme v dané chvíli duchem přítomni opravdu „teď a tady“, jméno si zapamatujeme. Pokud nám myšlenky utíkají dopředu a přehrávají nám v hlavě scénáře toho, co teprve přijde, za chvíli si budeme muset rozpačitě odkašlat a říct: „Ehm… promiň… jak že se to vlastně jmenuješ…?“

Co to vlastně znamená žít přítomností?

Dlouho jsem si myslela, že umění „žít teď a tady“ je něco lehkomyslného a v podstatě nezodpovědného. Domnívala jsem se, že ten, kdo žije přítomností, je bohém, který nic neplánuje. Sedí v baru do tří do rána, i když druhý den musí vstávat do práce, a je mu jedno, že bude mít kocovinu. Místo přípravy na státnice se jde opalovat. Peníze na složenky klidně utratí za láhev skvělého vína.

Zkrátka, myslela jsem si, že „žít teď a tady“ není nic pro mě, s mým sklonem k úzkostem a stresům všeho druhu.

Zjistila jsem ale, že je to trochu jinak.

Už nevím, kde jsem poprvé narazila na pojem „mindfullness“. Doslova „plnost ducha“, „duchapřítomnost“, v češtině spíš něco jako pozornost nebo bdělost. Mindfullness znamená naplno se ponořit do přítomného okamžiku bez toho, že bychom stále v hlavě přežvykovali chyby z minulosti („Měla jsem mu na to říct to a to. A on by mi na to řekl ono a ono.“) nebo si v ní nechávali bzučet obavy z budoucnosti. Aniž bychom sami sebe pozorovali a hodnotili, jestli náhodou nevypadáme blbě nebo trapně.

Mindfullness praktikuju třeba ve chvíli, kdy jím zmrzlinu. Všechno ostatní v tu chvíli pustím z hlavy. Soustředím se jenom na její barvu, konzistenci a chuť. Na to, jak se rozplývá na jazyku. Jak mi přitom trnou zuby. Jak chřupe mírně rozmočená oplatka, ve které ji držím. Nic jiného v tu chvíli neexistuje.

Snažím se tyhle „duchaplné“ okamžiky přivolávat co nejčastěji – při běhání, při jídle, na procházce. Mimochodem, mindfullness – já radši říkám „duchapřítomnost“, i když to není úplně přesné – bývá sice spojována s buddhismem a různými jinými východními naukami. Ale já myslím, že žít teď a tady můžeme klidně i teď a tady.

*

Měsíc šťastnějšího jídla stále pokračuje zde!