kreativita

Tohle jsem vždycky chtěla slyšet: Nepořádek podporuje kreativní myšlení

Miluju, když „vědci“ (obvykle z nějaké univerzity v některém americkém státě) zveřejní studii, která potvrzuje něco, co jsem si vždycky tak trochu myslela. Tentokrát se to týká nepořádku. Kathleen Vohs z univerzity v Minnessotě tvrdí, že zatímco v uklizených místnostech se lidé chovají spořádaněji a jsou ochotnější dělat to, co se od nich očekává, bordel může mít taky svůj přínos: v zaneřáděné místnosti lidé snadněji přicházejí na nečekaná kreativní řešení.

Potvrdila to s pomocí experimentu, jehož účastníci měli za úkol vymýšlet různá alternativní využití pingpongových míčků. (Nevím, jaké možnosti napadají vás, ale první, co napadlo mě, jsou takové ty akrobatky v thajských striptýzových klubech. Každopádně myslím, že vědci z Minnessoty si při plánování svých experimentů užijí dost legrace.) Ukázalo se, že lidé, kteří na úkolu pracovali v místnosti plné nepořádku, byli při jeho řešení podstatně důmyslnější a dokázali navrhnout více rozmanitých možností. Naopak v uklizené kanceláři jim to s pingpongovými míčky tolik nešlo, ale zato byli po skončení pokusu ochotnější přispět na charitu.

Musím přiznat, že tahle studie mi udělala radost už proto, že na mém pracovním stole v tuhle chvíli leží: hromada papírů, na kterých bych tenhle týden měla pracovat, šálek od kafe, napůl dopitý hrnek čaje, kelímek od jogurtu s ocucanou lžičkou, hrnek s několika nepíšícími propiskami, štos cédéček, o kterých už nevím, co na nich je, nabíječka na telefon, který už nemám, pohlednice z Irska od táty a kupa časopisů. Pokud jsem díky tomu kreativnější, fajn.

Ale pravda je, že čas od času zjistím, že mi můj nepořádek přerůstá přes hlavu. Vytlačuje mě z mého vlastního prostoru. A především ve mně vzbuzuje pocit, že nic nezvládám, ztrácím kontrolu, že v těch hromadách papírů se určitě ukrývá nějaký průšvih, který na mě dříve nebo později vybafne.

Potom začnu vyhazovat. Zaženu nepořádek do přijatelných mezí (úplně vymýtit ho totiž nedokážu). Ve chvíli, kdy mám před sebou prázdný stůl, pak zažívám obrovskou úlevu. A pingpongové míčky jsou mi ukradené.

Závist je síla, která mi pomáhá měnit můj život

No jistě, závist je špatná. A v žádném případě to není způsob, jak být šťastnější. Přesto jsem zjistila, že právě závist – mrzká, zelená závist vůči lidem z mého okolí – mi pomáhá měnit život účinněji než jakákoli předsevzetí.

Skoro nikdy se mi totiž nestává, že bych záviděla lidem, kteří jsou sami od sebe hrozně krásní nebo bez vlastního přičinění geniální nebo zdědili úžasné byty. Většinou závidím těm lidem, kteří jsou na tom tak zhruba podobně jako já… jenom něco dělají líp. Závidím jim proto, že to, co mají, bych mohla mít taky, jen kdybych pro to něco udělala.

  • Záviděla jsem svojí kamarádce Monice, která pravidelně chodí na jógu. Líbilo se mi, že může chodit po městě s karimatkou pod paží a na večírcích mluvit o ásánách, jako by se nechumelilo.
  • Záviděla jsem taky svojí kamarádce Kamile, která doma nikdy nezapíná televizi, večer pijí s manželem víno a povídají si.
  • Záviděla jsem svojí kamarádce Lucii, která dokáže každý prostor proměnit v útulný domov, ve kterém se vám chce být.
  • Záviděla jsem svému muži, který přečte za měsíc několik knih, zatímco já pořád usínám na jednou jedinou.
  • Záviděla jsem svojí tchýni, která na terase vykouzlila červeno-zelenou džungli muškátů, uprostřed které můžete celé odpoledne sedět, pít šťávu a kochat se.

Moje závist klíčila samozřejmě hlavně z vědomí, že bych taky klidně mohla cvičit jógu. Nekoukat na televizi. Mít hezčí byt. Číst víc knih. Nebo pěstovat muškáty. Chybí mi k tomu vždycky jenom maličkost. Musela bych opravdu cvičit. Doopravdy nezapínat televizi. Investovat víc času a peněz do svého bytu nebo do muškátů…

A někdy závidím tak moc, že mě to přiměje doopravdy něco udělat. Jít cvičit jógu. Koupit si domů kytku. Rozečíst novou knížku. V tu chvíli se závist mění v inspiraci. A díky ní se měním i já.

Okamžik euforie: Vyrobit si něco zcela neužitečného.

Chochol a stuhy z britských vlajek na obrázku nahoře mají jeden jediný účel. Tuto sobotu budou asi půl hodiny povlávat ve větru (nebo, v horším případě, moknout v dešti) v jižních Čechách na večírku k výročí královny Alžběty na britském trůně. Věnovala jsem jim dva dlouhé večery, prsty ulepené od lepidla, asi kilo kancelářských sponek a kilometr lepicí pásky. A pokud v klíčový okamžik nebudou zplihlé a usmolené viset k zemi, ale vesele se třepetat, rozhodně to nemá nic společného s mou zručností. Spíš by se dalo mluvit o zázraku.

Vyrábění neužitečných věcí pro mě byl vždycky jeden z nejzábavnějších způsobů, jak být šťastnější. Věnovala jsem jim spoustu hodin, které jsem bezpochyby měla věnovat něčemu užitečnějšímu .
Vyráběla jsem pletené koně…

 

 

 

…čepice tak veliké, že byly skoro nenositelné…

 

 

 

…panenky, které vypadaly trochu jako zdrogované…

 

 

 

 

…nebo kabelky z provázků, do kterých se nedalo nic dát.

 

 

 

 

A svého muže jsem tím přiváděla k zuřivosti, protože to obvykle bylo na úkor péče o naši zanedbanou domácnost.
Při vyrábění neužitečných věcí jsem taky zjistila něco důležitého (a poměrně užitečného): užívat si proces vzniku čehokoli je důležitější než výsledek, k němuž na konci dospějete. Moje neužitečné věci obvykle nakonec byly dost chatrné, určené na jedno použití, tu a tam rozpárané, lezla z nich vata nebo molitan a všude z nich nevábně vypadající uzlíky a cancoury.
Ale radost, kterou jsem si užila, než byly hotové – ta byla prostě dokonalá.

Já to vždycky tušila! „Alkohol prospívá kreativnímu myšlení.“

„Zase jsme byli jen krůček od pravdy,“ říká jeden můj kamarád na závěr večírkových alkoholem stimulovaných debat, během nichž naše mysl lehkými krůčky zdolává intelektuální velehory a skotačí od semifinále Ligy mistrů přes věrnostní kartičky v Bille po blížící se zánik evropské civilizace. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak chytrá jako během těchto debat. A ačkoliv vím, že je to čistě subjektivní pocit (a druhý den ráno bych radši nechtěla slyšet záznam toho, co jsem večer říkala), bezstarostně těkat mezi triviálními a hlubokými tématy a nacházet jejich nečekané souvislosti mi prostě dělá radost.

Teď jsem se navíc dočetla, že alkoholové debaty opravdu mohou být v jistém smyslu „chytřejší“ než ty střízlivé. Řešíme-li nějaký problém zastřízliva, soustředíme se pouze na něj a informace, které s ním nesouvisejí, dokážeme blokovat. Zatímco v mírné opilosti se sice nesoustředíme tak dobře, ale díky tomu dokážeme vnímat i zdánlivě nesouvisející informace, objevovat nečekané souvislosti a lépe nacházet překvapivá řešení.

Alespoň to tvrdí psycholožka Jennifer Wiley z University of Illinois, která o tom publikovala studii v časopise Consciousness and Cognition. Prováděla kvůli tomu pokus, během něhož skupina lidí řešila stejný kreativní úkol – polovina zastřízliva, polovina za pomoci vodky s brusinkovým džusem. (Pochopitelně, přiopilí vyhráli.)

Co mi dnes dělá radost: lavička ve svetru na Náměstí Winstona Churchilla

Vytvořit něco „jen tak“, přestože to nemáte v popisu práce, je opojné a okouzlující. Na tuhle lavičku jsem narazila dnes ráno cestou do školky a do práce. V popelavém ranním světle doslova zářila. Vím, kolik dá práce uplést třeba jenom šálu, a ten, kdo věnoval tolik hodin svetru pro lavičku, má můj obdiv. Kreativita, která ničemu konkrétnímu neslouží – jenom baví a inspiruje (znovu mám obrovskou chuť začít plést).

Mimochodem, pletení a háčkování povlaků na stromy, sloupy, telefonní budky nebo autobusy má ve světových velkoměstech docela tradici. Zkuste si zadat do googlu výraz „guerilla knitting“ a podívejte se na obrázky.

Rada z Pixaru: Neříkejte „ano, ale…“, říkejte „ano, a…“

Vždycky jsem měla ráda animované filmy ze studia Pixar: Úžasňákovy, Příšerky s. r. o., Vzhůru do oblak, Vall-iho. Ani ne tak kvůli jejich jistě úžasné digitální animaci, ale spíš proto, že nedělají z dětí hlupáky, baví i dospělé, aniž by jim podlézaly smrští popkulturních hlášek, nepletou si emoce a kýč a dokážou jednoduše podat i tak vážná témata, jako je manželská krize, ztráta partnera nebo osamělost ve stáří.

A pak taky proto, že jsou prostě neuvěřitelně zábavné.

Andrew Stanton, režisér Hledá se Nemo, v jednom rozhovoru prozradil zajímavé pravidlo, které se v Pixaru dodržovalo už od časů Příběhu hraček. Na kreativních poradách nad scénářem nesměl nikdo říkat „ano, ale…“. Na každý nápad mohli ostatní reagovat pouze slovy „ano, a…“. „Ano, ale…“ je podle něj ten nejsnadnější způsob, jak každý nápad zviklat a zpochybnit hned v zárodku. Kdežto „ano, a…“ znamená, že nápad rozvíjíte dál, přidáváte k němu další hodnotu.

„Když chcete něco vytvářet, potřebujete ovzduší naprosté důvěry, aby si lidi troufli jít s kůží na trh,“ dodává k tomu Stanton.

Může být strach znamení, že jste na dobré cestě?

Přesně si pamatuju okamžiky, kdy jsem se třásla strachy a zároveň se tetelila v euforii: třeba když jsem poprvé jela na kole bez postranních koleček. Když jsem dala výpověď ve svém bývalém zaměstnání. Když jsem šla na první rande se svým mužem. Když jsem dopsala první příspěvek na blog a poprvé klikla na tlačítko „publikovat“.

Tenhle druh strachu – na rozdíl od jiných – pokládám za znamení, že jsem na dobré cestě. Strach, který neochromuje, ale způsobuje, že máte pocit, že se vznášíte. Leo Babauta mu říká „joyfear“, a Seth Godin na svém blogu o něm píše, že nemáme čekat, až vyprchá: „Až strach vyprchá, bude už moc pozdě. (…) Důvod, proč máte strach je, že se k něčemu schyluje, něco se může stát. Což je přesně ten signál, na který čekáte. (…) Strach může být vaším kompasem, nasměrovat vás na správnou cestu a posunout kvalitu toho, co děláte.“

Samozřejmě, znám i spoustu různých jiných druhů strachu a většinou jsou hodně nepříjemné: ledový strach prolézající vnitřnosti při pohledu na dopis z finančáku; nebo strach tlačící do zátylku ve chvíli, kdy přesně víte, co vám ten druhý odpoví, a že to bude nepříjemné; anebo oslepující záblesky paniky, když zvednete hlavu od regálu v Tescu a zjistíte, že vaše tříleté dítě kamsi zmizelo.

Ale tenhle je jiný. Poznáte ho okamžitě.