každodennost

Proč pořád věřím tomu, že zítra udělám všechno, do čeho se mi dneska nechce?

10-31-08sofa1

Dnes večer se mi chce jen se povalovat na gauči, bezmyšlenkovitě zírat na něco v televizi a občas si dojít pro něco do ledničky. Anebo si vlézt do vany, stříhat si nehty, hrát solitaire, otevřít si láhev vína, vlézt si do postele a před spaním si chvilku číst.

Rozhodně se mu nechce psát ten článek, který mám po Velikonocích odevzdat.

To ale zas tak nevadí, říkám si. Můžu ho přece klidně napsat zítra.

Z nějakého důvodu věřím tomu, že zítra se mi bude chtít víc. Věřím tomu každý den. Bára budoucnosti – ta, která žije ve světě „zítřka“ – je pracovitější, zodpovědnější a energičtější verzí mého dnešního já. Je to superžena, která ochotně a bez odkládání píše články, vyřizuje nepříjemné telefonáty, cvičí s dětmi logopedii a na piano, samozřejmě denně sportuje a vstává hned, jak jí zazvoní budík. Jo, a taky zdravě jí a moc neutrácí a netráví čas hledáním slev v internetových obchodech.

Problém je v tom, že tuhle zítřejší Báru jsem ještě nikdy nepotkala. Když se zítřek promění v dnešek, vždycky jsem tu nakonec zase jenom ta stará dnešní já. A – nechce se mi.

Psycholog Hal Hersfield mi možná ale konečně vysvětlil, proč s takovou lehkostí přehazuju nepříjemné úkoly na své budoucí já. Studenti, které zapojil do své studie, se měli rozhodnout, zda budou ochotni věnovat nějaký čas doučování svých spolužáků. Ukázalo se, že pokud by měli začít už dnes, jejich ochota byla daleko menší, než kdyby se do doučování měli pustit až za pár týdnů. Což mě nepřekvapilo. Asi bych dopadla podobně. Hal Hersfield ale zároveň zaznamenával jejich mozkovou aktivitu. A zjistil, že když studenti přemýšleli o tom, co budou dělat za několik týdnů, tedy o svém budoucím já, zapojili úplně jinou část mozku než tu, kterou používali na přemýšlení o dnešním dnu. Ve skutečnosti aktivovali stejnou oblast v mozku, jako když jim ukazoval hollywoodské herce na fotografiích. Co z toho vyvodil? Že sami sebe v budoucnosti vnímáme jako někoho cizího. Někoho, na koho s klidem přehodíme nepříjemné úkoly, protože to vlastně nejsme my.

Takže, milá zítřejší Báro, pokud budeš tohle číst, nezlob se na mě, že na tobě nechávám skoro všechnu nepříjemnou práci. Nedělám to schválně, jenom si prostě myslím, že všechno zvládneš líp než já. V kuchyni na lince jsem ti v bílé igelitce nechala kousek perníku s čokoládou. Na usmířenou.

Jak žít přítomným okamžikem, i když zrovna nejste na rozkvetlé louce nebo na pláži?

stock-footage-young-woman-blowing-dandelion-and-laughing-on-a-summer-fieldČlánky o tom, že máme žít přítomným okamžikem, teď a tady, a netoulat se duchem někde mimo, obvykle doprovází nějaký hezký obrázek. Často je na něm rozkvetlá louka a žena v bílé říze, která bosa běží v trávě, sfoukává chmýří z pampelišky nebo dělá něco podobně poetického. Asi takhle: 

woman-meditating-on-cliff-extension-jutting-outAnebo je tam postava sedící se zavřenýma očima v pozici lotosového květu v nějakých úchvatných přírodních kulisách, třeba na pláži nebo v horách při východu slunce. Nějak takhle: →

Přijde mi to dost vtipné.

Jasně, že když bych bosa běžela ranní rosou nebo meditovala na pláži (ale fakt si nevzpomínám, kdy se mi něco takového naposled přihodilo), dokázala bych přitom naplno žít přítomným okamžikem a nemyslela bych třeba na to, že jsem ještě nedoplatila sociálko za loňský rok. Byla bych stoprocentně teď a tady.

Protože to je hrozně snadné. Je snadné žít přítomností, když běžíte v liduprázdném ranním parku a pozorujete, jak z mlhy vystupují růžově a žlutě rozkvetlé keře, anebo když vám v zahradní restauraci přinesou první skleničku prosecca.

Důležitější mi ale přijde být „teď a tady“ v těch okamžicích, kdy to tak snadné není. Třeba když z vedlejší místnosti slyším ječení svých dcer, které se už zase kvůli něčemu hádají. Nebo když mi v e-mailové schránce přistane zpráva nazvaná URGENT (nebo nějak podobně) s dvěma červenými vykřičníky. Nebo když se po otevření pračky ze dvířek nečekaně vyvalí tsunami studené špinavé vody.

To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych nejradši byla někde jinde, přetáhla si peřinu přes hlavu nebo si zahrála solitaire na telefonu a čekala, až to nepříjemné samo zmizí. A taky to někdy dělám. Ale moc to nepomáhá. Nikdy nic nezmizelo.

Žít přítomným okamžikem, i když ten přítomný okamžik je příšerný, mi přijde důležité proto, že je to jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet, nebýt jen jeho pasivní oběť. Je to sice nepříjemné jako ponořit do bazénu se studenou vodou, ale stojí to zato. Protože pak zas můžu jít třeba sfoukávat ty pampelišky.

Co mi dělá radost: Loňské vzpomínky nalezené v kapse jarního kabátu

2984054_8657273_lzVytáhnout po měsících zimy ze skříně jarní kabát je malý slavnostní okamžik. Je to dohoda uzavřená s počasím, že teď už to s jarem myslí fakt vážně. Už žádný návrat do zimních bund! Když v něm poprvé vyrazím ven, připadám si aspoň o kilo lehčí. A hlavně, když poprvé sáhnu do jeho kapsy, vždycky v ní najdu připomínky loňského jara, procházek, výletů a zahrádek. Může to být třeba:

  • Vstupenka na výstavu filmových kostýmů v telčském zámku, kam jsme se vypravili, protože pořád pršelo.
  • Sluneční brýle, o kterých jsem si myslela, že jsem je nechala v té vinárně loni na Moravě.
  • Balíček od žvýkaček – a hele, jedna tam ještě je.
  • Padesát pencí, co zbyly z cesty do Londýna.
  • Účtenka za velký střik a dvě červené limonády ze zahradní restaurace v Riegráku, která má otevřeno od dubna do října.
  • Dřívko od nanuku.
  • Posmrkaný papírový kapesník, zmačkaný do seschlé kuličky, pozůstatek loňské jarní alergie.
  • Fenistil na kousance od komárů.
  • Papírový košíček of muffinu, ve kterém je ještě pár drobků.
  • Zlámané brčko.

Už se těším, co mi do kapes přibyde letos.

Možná ty pondělky opravdu nejsou tak strašné, jak si myslíme

Minulé pondělí měl být údajně nejdepresivnější den letošního roku. Na 20. leden – tak jako každoročně na předposlední lednové pondělí – totiž podle vzorce britského matematika Cliffa Arnalla připadlo Blue Monday. Psala jsem o něm předloni i předpředloni, ale letos jsem na něj úspěšně zapomněla.

(more…)

Důvod k dnešní radosti: Máme za sebou možná nejhnusnější pondělní ráno roku. A už jich zbývá jen 49.

Že dnešní pondělní ráno bude náročné, jsem tušila předem. Za prvé, je to úplně první pondělní ráno roku. Vánoční prázdniny jsou fuč, přešaltovat se na všední režim stojí spoustu energie a čekají nás ještě týdny vstávání do tmy, mlhy a zimy.

Včera večer to vypadalo, že se schyluje vážně k nejhoršímu Moje děti konec prázdnin jaksi zaskočil. Větu „mně se nechce do školy“ opakovala moje dcera Betynka s frekvencí asi šestkrát za hodinu. Snažila jsem se ji rozveselit poukázáním na pravděpodobnou skutečnost, že její třídní učitelce se asi taky nechce, ale moc to nefungovalo.

559776_10202124702270567_1495659719_n-1

Moje dcera Rozárka vypadá v 6:30 ráno takhle.

Tak jsem se alespoň důkladně připravila. Můj recept na přežití pondělního rána vypadal následovně.

  1. Večerní příprava oblečení. Pro děti samé oblíbené prověřené kousky. Žádné experimenty a kontroverzní novinky, které by ráno mohly vyvolat slzavou hádku, byť by byly od Ježíška.
  2. Totéž platí o svačině do školy. Žádné experimenty. Plus dva čtverečky čokolády.
  3. Zatopit na 23°C. Možná to není zdravé, ale pro soukání z vyhřátých postelí je to ten nejšetrnější způsob.
  4. Tlustá vrstva nutelly na houskách k snídani. V krizové situaci je nutno sáhnout ke krajním opatřením.
  5. Německý seriál Policie Hamburk. Trochu připomíná Komisaře Rexe, jenom v něm nehraje žádný pes. Začíná na Primě v 6:30 ráno a děti na něj tupě zírají, zatímco se soukají do oblečení.

Nakonec ale nejvíc optimismu mi do žil vlilo pomyšlení, že obávané pondělní ráno se odehrává právě teď, a o moc horší už to nebude. I když těch pondělků nás letos čeká ještě 49 (Velikonoční pondělí a státní svátek 17. listopadu v to nepočítám).

13 bobříků odvahy pro každý den

liberty-leading-the-people-eugc3a8ne-delacroix-1830„Každý den udělejte jednu věc, ze které máte strach.“ Tenhle citát Eleanor Roosevelt mám ráda, a zároveň mě provokuje. Líbí se mi, protože připouští, že odvaha není nepřítomnost strachu – právě naopak. Bojím se totiž pořád a mám sklon se kvůli tomu různým věcem vyhýbat: nepříjemným telefonům, přímým konfrontacím, informacím, které nechci vědět. Ale když se odhodlám něčemu z toho doopravdy čelit, obvykle mě na konci děsivého bobříku odvahy čeká dávka ulehčení a euforie. Ta drobná tíseň z něčeho, čemu jsem se celé dny nebo měsíce snažila vyhnout, zmizí.

Takže, tady jsou ty mé bobříky. Některé jsem si už splnila, některé jen občas, některé ještě nikdy:

  1. Dát si studenou sprchu.
  2. Zeptat se zubařky, co přesně znamenají ty divné fleky na rentgenovém snímku mých zubů.
  3. Jít ven v klobouku.
  4. Zvážit se (nevážila jsem se přesně osm let, od té doby, co jsem byla těhotná).
  5. Říct do sluchátka, že opravdu nemám chuť na „krátký monitorovaný rozhovor“, a ne, nebudu mít čas ani večer, ani zítra.
  6. Mít oční kontakt s neznámým člověkem.
  7. Jít tančit, i když na parketu ještě nikdo není.
  8. Požádat mladíka v tramvaji, aby mě pustil sednout. I když nejsem tak stará ani těhotná.
  9. Říct těm slečnám s kasičkou, co stojí u východu z metra, že nechci „přispět na nemocné děti“, místo abych před nimi prchala velkým obloukem.
  10. Odmítnout práci, o které už předem vím, že mě bude štvát.
  11. Říct někomu, kdo to nečeká, že ho mám ráda.
  12. Položit otázku, která bude vypadat jako hloupá a primitivní.
  13. Říct, co si myslím, i když si všichni ostatní myslí něco jiného.

Nechci strávit celý život těšením na pátek (i když uznávám, že pátek je prima).

Alley by the LakePátek vždycky byl můj nejoblíbenější den. Vidina nadcházejícího víkendu mi pomáhá proplouvat každodenními povinnostmi tak nějak vláčně, s větší lehkostí. V pátek se nemusí chodit brzo spát, v pátek se nepíšou úkoly, v pátek jsou ty nejlepší večírky, pátek je jako mít v kapse zabalenou čokoládu, do které jsem si ještě nekousla. Pátek je svým způsobem ještě lepší než samotný víkend, protože má v sobě jeho osvobozující pocit, i když samotného víkendu ještě neubylo.

Jenže to má taky háček.

Rubem páteční euforie je nedělní úzkost, to nepatrné chvění kolem žaludku už od dopoledne, které připomíná, že opět bude třeba namazat svačiny, najít dva páry ponožek, cvičit na flétnu, nahnat děti včas do postele, dodělat resty do práce a čelit nadcházejícímu pracovnímu týdnu.

Celá tahle mentalita „malých sobot“ a „malých pondělků“ vlastně znamená, že nikdy nežijeme tím, co právě děláme, protože pořád jsme v očekávání něčeho, co teprve přijde. Stále jen odpočítáváme dny do nejbližšího víkendu, který si následně necháme zkazit chmurami z toho, že za chvíli bude pondělí. Většina dnů v týdnu jako by se nepočítala, jako bychom je měli jenom tak nějak překlepat, bez naděje, že by se v nich dalo něco doopravdy zažít.

V předpovědích počasí mě vždycky zarazí, jaký důraz jejich moderátoři kladou na to, aby v sobotu a v neděli bylo hezky. Copak v úterý nebo ve čtvrtek nechodíme ven? Nemůžeme ve středu cestou z práce kopat do čerstvě spadlých kaštanů a mžourat do už trochu mrazivého podzimního slunce?

Uznávám, že oblíbit si pondělí, úterý, středu nebo čtvrtek chce trochu úsilí. Nemají, na rozdíl od pátku a soboty, samy od sebe do vínku danou popularitu. Ale když si začnu vymýšlet důvody, proč mít tyhle dny ráda, vždycky přijdu na spoustu věcí, které by se o víkendu stát nemohly. Ranní jinovatka v trávě (o víkendu nikdy nejdu ven tak brzy, abych ji viděla). Náhodné setkání s kamarádkou na zastávce tramvaje. Cesty s Rozárkou z jejího cvičení v Sokole ve středu večer, kdy spolu jdeme přes park a povídáme si. A spousta jiných věcí, které se nedají předem naplánovat – nečekané pondělní, úterní, středeční a čtvrteční radosti.

Začíná sezona mazání chlebů.

svačinaTak moji kamarádi říkají dlouhému období od září do června, kdy musíme okolo 6:30 ráno sebe i děti vykopat z postelí, rozlepit oči, najít čisté spodní prádlo a sudé ponožky, nepropadnout zoufalství tváří v tvář studenému šeru tam venku a… namazat svačinu do školy.

Mazání chlebů mi ale – na rozdíl od navlékání mátožných nožek do nekonečně dlouhých punčocháčů a rozčesávání zapomenutých dredů – dělá vlastně radost. Jako dítě jsem se na svačinu těšila. Byla jako nenápadné zamávání z domova uprostřed školního dne. Zároveň jsem si užívala okamžik překvapení: byla jsem zvědavá, co tentokrát mezi dvěma krajíci chleba nebo v rozkrojeném rohlíku najdu. Většinou to byl plátek šunky, „dietní“ salám (ten bez teček, co se mu dneska říká Junior) nebo trojúhelníčkový sýr Vítěz. Dodnes si vybavuju chleba, mírně zvláčnělý vrstvou másla, které máma krájela zastudena, takže se jí málokdy podařilo rozmístit ho po krajíci úplně rovnoměrně. U okrajů se mezi zuby občas připletl navlhlý ubrousek, což patřilo k věci.

A svačiny mých dětí dnes vypadají dost podobně.

I když sama sobě slibuju začít s kreativními svačinami podle časopisů – celozrnné muffiny, mrkvový salát, tortilla s kuřetem – ve všední den okolo sedmé ráno na kreativitu nemám. Většinou zase skončím u mazání chlebů.

Krásný nový školní rok!

Do e-mailové schránky se dívám padesátkrát za den. Proč to vlastně dělám?

schránkaDo svojí e-mailové schránky nakukuju asi tak… padesátkrát denně. To není přesné číslo, nedělala jsem si čárky. Je to jen hrubý odhad: onomu nutkání podívat se, jestli mi někdo nenapsal, podlehnu během dne v práci, kde permanentně sedím u počítače, asi tak každých deset minut. A doma se taky jednou nebo dvakrát juknu. Hm, teď, když děti odjely na tábor, vlastně i častěji.

Kontrolování e-mailů je přitom činnost, která mi v naprosté většině případů přináší zklamání. Drtivá většina pošty, která mi chodí, jsou pracovní úkoly (nejradši mám ty se spoustou vykřičníků a názvy jako URGENT nebo NUTNÉ), tiskové zprávy o nových kabelkách, sekačkách na trávu a letních průjmech, a fantastické nabídky hubnoucích pilulek a sexuálních inovací. Jen jednou, možná dvakrát denně se v mailové poště objeví něco, co si opravdu chci přečíst: zpráva od kamarádky, fotky z víkendu u táty nebo pozvánka na narozeninovou oslavu.

Proč si tedy denodenně připravuji sérii osmačtyřiceti až devětačtyřiceti malých zklamání? Proč se na e-mail nepodívám jenom třikrát denně, jak to doporučují v příručkách pro efektivní manažery?

Jeden z důvodů je, že e-mail mi poskytuje tu nejsnažší a nejdostupnější únikovou cestu od nudné nebo namáhavé práce. Záminku, proč se přestat soustředit a chvíli si zaprokrastinovat.

Ale ten druhý důvod je, myslím, ještě důležitější. Pořád tak nějak téměř nevědomky čekám, že v té prokleté schránce se objeví něco opravdu úžasného, dechberoucího a důležitého:

  • vyznání lásky
  • zpráva o obrovském netušeném dědictví
  • pozvání na úžasný večírek
  • nabídka z Hollywoodu, který mě právě objevil
  • celoživotní slevová poukázka na zmrzlinu Häagen-Dazs

Samozřejmě vím, že tyhle úžasné a dechberoucí věci se nedějí padesátkrát denně, a většina z nich ani padesátkrát za život. Ale stejně mi pokaždé, když klikám na e-mailovou schránku, někde vzadu v hlavě bliká naděje, že tentokrát třeba ano.

15 vět, které spojují lidi

„Proč pořád říkáš ,hm’,“ zlobí se na mě moje dcery, když mi po cestě z hudebky vyprávějí o loutkách z ruliček od toaletního papíru, které vyráběly v družině, o nových dotykových mobilech svých spolužaček a o tom, co strašného zase provedl Špaček z 5. A. Prokoukly mě. Moje „hm“ je pro ně neklamnou známkou toho, že jejich vyprávění mi jde jedním uchem tam a druhým ven a ve skutečnosti jsem duchem úplně někde jinde, u svých vlastních Špačků, dotykáčů a ruliček.

„Hm“ je jako konverzační obrat v rámci rodinného večera k ničemu. Vyvolává frustraci a podrážděnost a svou nepozornost za něj stejně neschováte. Daleko víc se mi osvědčily následující věty:

„A cos mu na to řekla?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„A co na to říká pan učitel/paní učitelka/paní družinářka?“

„To je nádherná princezna, ta se ti hrozně povedla, můžu si ji vystavit na ledničku?“

V článku na Forbes.com jsem objevila ještě patnáct dalších obratů, které fungují podobně. Autoři článku je sice doporučují pro komunikaci s kolegy a podřízenými v práci, ale myslím, že svou roli mohou splnit i kdekoli jinde.

  1. Díky! To je od tebe moc hezké.“ Klišé? Jistě. Ale když pošlu Betynku vynést odpadky, funguje to nějak líp než „…a nech si ty ksichty, jinak doma neděláš vůbec nic.“
  2. Věřím tvému úsudku.“ Aneb: „Klidně si ten domácí úkol napiš až po Simpsonových, ale ne že potom budeš skuhrat, že jsi ospalá.“
  3. Já nevím.“
  4. Řekni mi o tom víc.“
  5. Takže ty máš pocit, že…“ Přeříkat pocity nebo myšlenky toho druhého svými vlastními slovy je ten nejlepší způsob, jak mu porozumět… a taky jako ho uklidnit, když se vzteká nebo kňourá. Opravdu!
  6. Já se o to postarám.“
  7. Jak ti ještě můžu pomoci?“
  8. Spolu to zvládneme.“ …neboli: „Ten příklad spočítáš, i kdybys tady měla sedět do půlnoci!“
  9. S radostí.“
  10. Co když…“
  11. Pojď se na to podívat i z druhé strany…“ …je o moc lepší, než: „To ses snad zbláznila?!“
  12. Nech mě si to promyslet.“ …je lepší než: “Radši se jdi zeptat táty.” 
  13. Dobrá práce.“ …neboli: “No konečně!” 
  14. Máš pravdu.“
  15. Rozumím ti.“