čas

Nemám tak moc práce a tak málo času, jak si většinou myslím

Momo VS los hombres de grisV mojí oblíbené knize Děvčátko Momo a ukradený čas vystupuje holič Fusi, který má na každého zákazníka spoustu času. S každým při stříhání poklábosí, a stihne ještě nakrmit andulku a starat se o svou starou matku a nemocnou kamarádku. Není to žádná hvězda mezi kadeřníky, ale ve své ulici je oblíbený. Jenom někdy ho přepadne pocit, že by měl žít tak nějak jinak. Líp.

„Můj život je celý pochybený,“ říkal si pan Fusi ve dveřích krámu. „Jsem nula. Jsem bezvýznamný holič. Byl bych někdo úplně jiný, kdybych mohl vést život jaksepatří. Ten opravdový život!“
Jenomže Fusi dost dobře nevěděl, jak si takový opravdový život zařídit. Jen si tak představoval, že by to už muselo být něco, rozuměj něco luxusního, něco na ten způsob, jak to vídal v obrázkových časopisech.

„Bohužel při mém povolání na to nezbývá čas,“ uvažoval dál mrzutě. „Protože opravdový život vyžaduje čas. Člověk nesmí mít něco na práci. A já? Já už budu nadosmrti trčet mezi nůžkami, žvásty a mýdlovou pěnou.“

A pak ho jednou navštíví „muž v šedém obleku“ a navrhne mu, že by se svým časem mohl začít šetřit. Každá vteřina, ušetřená na klábosení se zákazníky a jiných zbytečnostech, se mu prý někam uloží na později, jako peníze v bance. Stačí si začít počínat efektivně.

A tak Fusi začne žít jinak: přestane se vybavovat s lidmi v krámě, prodá andulku, matku dá do starobince a přestane navštěvovat nemocnou kamarádku. Jenže ušetřený čas někam mizí.

„Jeho nervozita i neklid stále rostly, protože jedna věc byla vskutku zvláštní: Opravdu mu nezbyla nikdy ani chvilka ze všeho nastřádaného času. Čas, který ušetřil, prostě záhadně zmizel. Neexistoval. Jeho dny se čím dál tím víc krátily. Než se rozhlédl, týden byl pryč, pak měsíc, pak rok a ještě jeden rok a další.“

Taky se mi často stává, že podobně jako holič Fusi, nemám čas na opravdový život. Mám pocit, že všechen můj čas se nějak rozplyne mezi práci, hledání neděravých punčocháčů, vyzvedávání dětí z družiny a čekání, až se začne vařit voda v rychlovarné konvici. A musím si připomínat, že právě tohle je ten opravdový život. Jiný nemám.

Nejmíň času mám ve dnech, kdy si řeknu, že toho „mám moc“ a musím spěchat. Tak se například rozhodnu, že nemám čas jít ráno běhat, protože musím být brzo v práci. A opravdu, podaří se mi být v práci už o hodinu dřív než všichni ostatní. Uhodnete, čím tu hodinu strávím?

Ano, přesně tak. Já taky nevím. Nějak se ta hodina rozplyne mezi Facebookem a snahou rozdýchat stres z děsně uspěchaného rána.

Americký sociolog John Robinson měl tolik času, že si pořídil rozsáhlou sbírku starých diářů nejrůznějších lidí. A tvrdí, že dost času prý máme všichni: „Pocit, že máme tolik práce, až nám to přerůstá přes hlavu, je velmi populární,“ říká. „Ale když se lidem podíváte do diářů, nevypadá to tak. Je to paradox. Když lidem řeknete, že mají třicet nebo čtyřicet hodin volna každý týden, nikdo tomu nechce věřit.“

Je možné, že nemáme čas, jenom proto, že si pořád říkáme, že nemáme čas?

Peněženka, kterou jsem si pořídila jen na pár dní, mi vydrží asi navždy

IMG_0825

Ano, tohle je opravdu moje peněženka. Nevkusná, odrbaná, s puberťáckou růžovou lebčičkou, leopardím vzorem a polyesterovou srstí. Našla jsem ji mezi poklady svých dcer, když mi v tramvaji ukradli mou dřívější peněženku, dala jsem si do ní novou občanku a Opencard a začala jsem ji nosit. „Jen na těch pár dní, než si pořídím nějakou novou,“ říkala jsem si.

V dubnu to budou už dva roky a nosím ji pořád. Vždycky se trochu stydím, když ji někde vyndám, abych zaplatila. Třeba v restauraci, kde vám účet přinesou decentně schovaný v kožených destičkách, vytáhnu peněženku a připadám si, jako bych si s sebou přivezla celou Matějskou pouť. Nebo na úřadu městské části, když jdu žádat o nový pas a snažím se vypadat seriózně. Nebo na třídních schůzkách. Vytasím peněženku a je to stejné, jako by mi z džínů vykukovala zařízlá červená tanga a zpod ukrutně krátkého tílka přetékal pupík.

(Nemluvě samozřejmě o tom, že při každém otevření se z ní vysype chumelenice starých účtenek a útržků od složenek, ale za to peněženka nemůže, to je moje chyba.)

Vypadá to ale, že leopardí peněženky s lebkou se hned tak nezbavím. Už jsem si na ni nějak zvykla a odhodlání pořídit si novou mě postupně opustilo. Zato tahle peněženka mě neopustí asi nikdy. Ta polyesterová srst je, zdá se, nezničitelná.

Není to jediná provizorní věc, o které jsem si myslela, že bude jenom na pár dní a zůstala na pár let nebo napořád. Tak třeba staré přezkáče, ze kterých Betynka už vyrostla, a které jsem na začátku zimy postavila do kouta v ložnici, „než je prodáme nebo někomu dáme,“ a jsou tam dodnes. Anebo urna s popelem mojí mámy, kterou jsem si vzala domů „než najdeme hezké místo na hřbitově,“ ale po pár letech mám čím dál tím víc pocit, že u nás doma je jí vlastně líp.

Je spousta věcí, u kterých mě trápí, že nejsou navždy. Ale o provizoriu to neplatí. Dočasnost totiž někdy doopravdy vydrží navěky.

Možná ty pondělky opravdu nejsou tak strašné, jak si myslíme

Minulé pondělí měl být údajně nejdepresivnější den letošního roku. Na 20. leden – tak jako každoročně na předposlední lednové pondělí – totiž podle vzorce britského matematika Cliffa Arnalla připadlo Blue Monday. Psala jsem o něm předloni i předpředloni, ale letos jsem na něj úspěšně zapomněla.

(more…)

Nechci strávit celý život těšením na pátek (i když uznávám, že pátek je prima).

Alley by the LakePátek vždycky byl můj nejoblíbenější den. Vidina nadcházejícího víkendu mi pomáhá proplouvat každodenními povinnostmi tak nějak vláčně, s větší lehkostí. V pátek se nemusí chodit brzo spát, v pátek se nepíšou úkoly, v pátek jsou ty nejlepší večírky, pátek je jako mít v kapse zabalenou čokoládu, do které jsem si ještě nekousla. Pátek je svým způsobem ještě lepší než samotný víkend, protože má v sobě jeho osvobozující pocit, i když samotného víkendu ještě neubylo.

Jenže to má taky háček.

Rubem páteční euforie je nedělní úzkost, to nepatrné chvění kolem žaludku už od dopoledne, které připomíná, že opět bude třeba namazat svačiny, najít dva páry ponožek, cvičit na flétnu, nahnat děti včas do postele, dodělat resty do práce a čelit nadcházejícímu pracovnímu týdnu.

Celá tahle mentalita „malých sobot“ a „malých pondělků“ vlastně znamená, že nikdy nežijeme tím, co právě děláme, protože pořád jsme v očekávání něčeho, co teprve přijde. Stále jen odpočítáváme dny do nejbližšího víkendu, který si následně necháme zkazit chmurami z toho, že za chvíli bude pondělí. Většina dnů v týdnu jako by se nepočítala, jako bychom je měli jenom tak nějak překlepat, bez naděje, že by se v nich dalo něco doopravdy zažít.

V předpovědích počasí mě vždycky zarazí, jaký důraz jejich moderátoři kladou na to, aby v sobotu a v neděli bylo hezky. Copak v úterý nebo ve čtvrtek nechodíme ven? Nemůžeme ve středu cestou z práce kopat do čerstvě spadlých kaštanů a mžourat do už trochu mrazivého podzimního slunce?

Uznávám, že oblíbit si pondělí, úterý, středu nebo čtvrtek chce trochu úsilí. Nemají, na rozdíl od pátku a soboty, samy od sebe do vínku danou popularitu. Ale když si začnu vymýšlet důvody, proč mít tyhle dny ráda, vždycky přijdu na spoustu věcí, které by se o víkendu stát nemohly. Ranní jinovatka v trávě (o víkendu nikdy nejdu ven tak brzy, abych ji viděla). Náhodné setkání s kamarádkou na zastávce tramvaje. Cesty s Rozárkou z jejího cvičení v Sokole ve středu večer, kdy spolu jdeme přes park a povídáme si. A spousta jiných věcí, které se nedají předem naplánovat – nečekané pondělní, úterní, středeční a čtvrteční radosti.

Co mi dnes dělá radost: očekávat od pátku 13. to nejhorší a pak být (snad) příjemně překvapená

friday-the-13thAčkoli nejsem nijak zvlášť pověrčivá, musím přiznat, že pátek 13. mě mírně zneklidňuje. I když vím, že jsem jich už spoustu přežila bez nehody, stejně k dnešnímu dnu přistupuji s jistou obezřetností. Znepokojuji se tak trochu preventivně. Pro jistotu. Možná jen proto, abych se večer mohla zaradovat a pokládat za úspěch už jen to, že se nic zlého nestalo.

Mám to podobně jako hrdina této historky, která se prý stala Nielsu Bohrovi, držiteli Nobelovy ceny za fyziku:

Jeho přítel – také vědec a velmi racionální muž – měl nade dveřmi pověšenou koňskou podkovu.

„Proč to tady máš?“ ptal se Niels.

„Nosí to štěstí,“ odpověděl kamarád.

„Ty na to opravdu věříš?“ podivil se fyzik.

„Vůbec ne, ale prý to funguje, i když tomu nevěříš.“

Myslím, že přesně takhle to má s pověrami naprostá většina z nás. Jasně, nejsme pověrčiví. Ale co kdyby to přece jen fungovalo?

Na univerzitě v Kolíně nad Rýnem provedli pokus, při němž se účastníci měli trefovat golfovým míčkem do jamky. Když dostali „obyčejný“ míček, trefili se zhruba čtyřikrát z deseti pokusů. Ale pokud jim vedoucí experimentu řekl, že dostali „šťastný“ míček, jejich výkon se o polovinu zlepšil a trefili se 6,4krát z deseti pokusů!

Mám pověry vlastně ráda, protože dávají životnímu chaosu alespoň zdánlivý řád. Vnášejí pravidla tam, kde jinak žádná pravidla neplatí. Vzbuzují alespoň zdání logiky a občas nabízejí snesitelná vysvětlení životních útrap. Tak například když jsem před pár lety přepálila spojku v našem autě, nestalo se to jen proto, že jsem při rozjíždění řadila trojku místo jedničky, ale (zejména) proto, že mi chvíli předtím přeběhla přes cestu černá kočka.

Ostatně pokaždé, když usedám za volant, musím v duchu odříkat krátké zaříkadlo (no dobrá, spíš modlitbičku), aby se během cesty ani mně, ani mým spolujezdcům, ani tomu autu nic zlého nestalo.

Ne že bych tomu nějak zvlášť věřila.

Ale funguje to.

Proč si pořád myslíme, že odteď už se vůbec nezměníme

grandmother-and-child-yuri-levV sedmnácti jsem si byla naprosto skálopevně jistá tím, že ve čtyřiceti už bych chtěla být mrtvá. Nikdy nebudu nosit trvalou a stát frontu u řezníka, myslela jsem si, a to je přece to, co čtyřicetileté paní dělají. Letos mi tedy bude čtyřicet. Trvalou sice nenosím, ale frontu u řezníka občas stojím docela ráda a zemřít bych v blízké době určitě nechtěla.

Taky jsem si – v různých obdobích života – myslela, že…

Nikdy se nenechám ostříhat nakrátko.

Nikdy bych si na sebe nevzala béžový baloňák s páskem, bleee.

Nikdy se nepřestanu kamarádit s Jarkou B.

Nikdy nebudu jíst krevety.

Nikdy nepřestanu milovat Deana Reeda a taky Joffreye de Peyrac z Angeliky. A Rudu z céčka.

Nikdy si nepořídím mobil, na co proboha.

Nikdy nebudu mít děti. A pak, o pár let později: Nikdy nebudu na svoje děti ječet.

A ještě docela nedávno: Nikdy nebudu mít doma hlodavce jako domácího mazlíčka, to bych nesnesla.

Všechny tyhle věci se mi později nějak přihodily a za svými skálopevnými jistotami z doby, kdy mi bylo devět, nebo devatenáct, nebo devětadvacet se ohlížím s pobaveným úsměvem. A přece i teď, v devětatřiceti, jsem si pořád spoustou věcí hrozně jistá. Jako například:

Nikdy bych si nenechala do obličeje píchnout botox.

Anebo:

Nikdy bych nešla do domova důchodců, to radši zemřu sama a bez pomoci.

Psycholog Daniel Gilbert nedávno zveřejnil studii, podle které touhle iluzí trpíme všichni. Na základě rozhovorů s 19 tisíci lidmi od 18 do 68 let zjistil, že v jakémkoli stádiu života si myslíme, že odteď už své názory a postoje vůbec nezměníme. A za deset let se usmíváme, jak jsme tenkrát mohli být tak naivní. „Lidé ve středním věku, jako jsem já, se často za svým náctiletým já ohlížejí se směsicí pobavení a lítosti,“ říká Gilbert. „Nikdy si neuvědomíme, že naše budoucí já bude vzpomínat a podobně smýšlet o tom současném. V každém věku si myslíme, že už jsme se dostali do bodu, kdy jsme tím, kdo se směje naposled. Jenže to nejsme nikdy.“

Tajemný půvab nejkratších dnů v roce

$(KGrHqNHJCkE7yriEyolBP!)5KWJgg~~60_35Krátké a temné dny, kdy se začíná stmívat už okolo čtvrté, prý vyvolávají deprese. Náš mozek produkuje víc melatoninu – spánkového hormonu – který může za to, že se cítíme unavení a ospalí. Ve Skandinávii prý kvůli zimní tmě mají víc sebevražd.

No, nevím. Já to mám spíše opačně. Dlouhé večery, které začínají už v půl čtvrté odpoledne, ve mně vzbuzují ne úplně jásavou, ale svým způsobem radostnou náladu. Mám ráda ten okamžik, kdy se ještě úplně nesetmělo, ale pouliční lampy už svítí, svítí i všechny ty kýčovité vánoční ozdoby a reklamy, svítí se v tramvajích a zvenku můžete pozorovat lidi v kavárnách a restauracích. Ráda taky nahlížím okny do cizích domácností, které v zimě a za tmy vypadají tak útulně.

Odpolední stmívání způsobuje, že ráda trávím víc času doma. A dokonce i když s dětmi z družiny v pět odpoledne kloužeme a lopotíme se do kopce přes setmělý a zmrzlý park, je to jaksi dobrodružnější než za plného světla. Mluvíme o tom, co si uvaříme k večeři, a těším se na to, jak přijdeme domů, rozsvítím všechna světla a zapnu pračku a myčku nádobí (mám ráda vrčení spotřebičů, protože ve mně vzbuzují pocit, že pracuji, i když vlastně nic nedělám).

Protžoe samozřejmě na dlouhých mrazivých večerech je nejlepší, když se na ně člověk dívá zevnitř, oknem z dobře vytopené kuchyně těsně před večeří.

Proč je čekání ve frontě takové utrpení?

Chvíle, kdy můžu jen tak někde sedět nebo stát a civět mi nikdy nepřipadají ztracené. Stát/sedět a jen tak koukat mi vůbec není proti mysli. S jedinou výjimkou, a tou je stání ve frontě. V okamžiku, kdy se mám zařadit na její konec a čekat, až na mě přijde řada, začnu nervózně přešlapovat, rozhlížet se a netrpělivě odhadovat, jak dlouho to asi bude trvat těm přede mnou. V tu chvíli se neumím soustředit ani na čtení nebo poslouchání hudby. Jediné, co dokážu, je hypnotizovat začátek fronty a rozčilovat se nad tím, proč to té staré paní (nebo té skupince cizinců nebo té úřednici s hromadou doporučených zásilek) tak dlouho trvá. Nevím přesně, proč si čas strávený ve frontě neumím užít podobně, jako bych třeba seděla na lavičce v parku nebo se opírala o zábradlí na terase s výhledem na Prahu. Nicméně jisté je, že v tom nejsem sama. Richard Larson, nejspíš největší světový odborník na psychologii front, tvrdí, že čas strávený ve frontě se nám zdá v průměru o 36 procent delší. Stání ve frontách se podle něj řídí spoustou pozoruhodných zákonů. Tak například:

  • Dlouhá fronta, která postupuje rychle, je snesitelnější než krátká fronta, která se skoro nehýbe.
  • „Rychlejší“ fronta je vždycky ta vedle vás. Ta, ve které právě stojíme, se nám nevyhnutelně zdá pomalejší než ty ostatní.
  • Lidi ve frontě bývají postiženi vybičovaným smyslem pro spravedlnost. Studie fanoušků ve frontě na lístky na koncert U2 ukázala, že předbíhání, které se odehrávalo ve frontě za nimi (a tudíž na jejich čekání nemělo žádný vliv) je pohoršovalo stejně, jako by někdo předběhl je samotné.
  • Když se fronta těsně před vámi zasekne (třeba proto, že zákaznice před vámi teprve u pokladny zjistí, že ty tablety do myčky nejsou ve slevě), je to horší, než kdyby postupovala pomalu celou dobu.
  • Největší utrpení je fronta s nejistým výsledkem. Třeba když nevíte, jestli vás úřednice stejně nakonec nepošle čekat k jinému okýnku. (Dodnes svým dětem vyprávím o frontách na banány, ve kterých jste nikdy nevěděli, jestli na vás zbyde, ale cítím, že je to pro ně pohádka ze stejné kategorie jako Andersenovo Děvčátko se sirkami.)

Největší euforii posledních dnů jsem zažila ve frontě v Intersparu. Smířeně jsem se zařadila na její konec – přede mnou stály samé rodiny s vozíčky plnými víkendových nákupů – když najednou ke mně spiklenecky přistoupila prodavačka a tajuplně mi všeptla do ucha: „Jděte na třináctku!“ Sprintovala jsem k pokladně číslo třináct, kterou pokladní právě otevírala – a byla jsem tam první!

Zaručený způsob, jak si prodloužit život

Když jsem byla malá, letní prázdniny se zdály přímo nekonečné. Připadalo mi přímo neuvěřitelné, že to moře volna by nakonec mohlo mít nějaký břeh. Trvaly tak dlouho, že nakonec jsem měla čas dokonce se začít těšit na návrat do školy.

Nicméně už řadu let mám dojem právě opačný: prázdniny a léto kolem mě prosviští. V jednu chvíli jsou teprve na začátku (a ano, pořád si namlouvám, že se zdají nekonečné) a v následující chvíli stojím v papírnictví se seznamem školních sešitů, obalů a trojúhelníků s ryskou. Teď už se dvěma seznamy: letos nastupuje do školy i Róza.

Jak je to možné?

Steve Taylor ve své knize Making Time tvrdí, že dítě toho od devíti ráno do půl čtvrté odpoledne stihne prožít tolik jako dospělý za nabitý den trvající dvacet hodin (takže od sedmi od rána do tří v noci; pracovní den pokračující hodně dlouhým večírkem). Proč? Protože vstřebávají mnohem víc nových informací. Tím zaručeným způsobem prodloužení času tedy je vyhýbat se rutině a zažívat nové věci. Čas se zpomalí…

7 tipů pro šťastnější návrat z dovolené

Poslední dny na dovolené jsem nedokázala odehnat nervózní svírání kolem žaludku. „Ještě tři dny… ještě dva dny… ještě jeden den…“ počítala jsem, kolik času mě dělí od návratu do skutečného světa složenek, výpisů z účtu, ranního budíku a tlačenice v metru. V duchu jsem koketovala s myšlenkou, že bych v Černé Hoře zůstala navždy a živila se tam potiskováním triček pro turisty, prodejem cukrové vaty nebo chozením po pláži v převleku za pandu (ano, tato profese tam skutečně existuje).

Návrat do reality ovšem nebyl tak strašný, jak zdálky vypadal. Myslím, že mi ho usnadnilo hlavně těchto několik věcí:

  1. Mít se znovu na co těšit. Moji přátelé naplánovali „vzpomínkový večírek“ s černohorskou tématikou, ovšem myslím, že se hodí cokoli, co naruší tu zdánlivě donekonečna se před vámi rozprostírající pustinu pracovních dnů.
  2. Vrátit se trochu dřív. Přestože na každé dovolené jsem v pokušení si cestu ještě trochu prodloužit, teď, v pondělí, jsem z hloubi duše vděčná, že jsme se domů vrátili už v sobotu (což mi poskytlo milosrdných 24 hodin na vzpamatování).
  3. Najít doma něco dobrého. Po dvou týdnech grilovaných olihní, krevet a ryb nejpodivnějších tvarů (i když byly skvělé) jsem propadla doslova euforii, když jsem doma na sporáku našla hovězí polívku, kterou nám před naším návratem obětavě donesla moje tchýně. (Díky!)
  4. Uvědomit si, že jste nahraditelní. Dobrá, tohle většinou není moc dobrý pocit. Ale současně to znamená, že po návratu do práce se netřeba obávat nějakých katastrof. Většinu problémů, které se za vaší přítomnosti vynořily, už nejspíš vyřešil někdo jiný.
  5. Říct si o dobré zprávy. Abych rozptýlila ono nervózní svírání kolem žaludku, spojené s návratem do práce, v neděli večer jsem zavolala dvěma kolegům a zeptala se jich na novinky. Ale ne jakýmkoli. Pouze těm, o nichž jsem věděla, že mi řeknou přesně to, co potřebuju slyšet: „Nic zvláštního se tu nestalo.“ „Nedělej si starosti.“ „Díky za pohled.“
  6. Nečíst nepřečtené e-maily. Stálo mě trochu duševního úsilí, než jsem se odvážila nakouknout do své e-mailové schránky. 557 nepřečtených e-mailů vypadalo děsivě. Ale o půl hodiny později jsem zjistila, že zhruba 550 z nich jsem mohla okamžitě vymazat.
  7. Prázdniny ještě nekončí. A to je na návratu z dovolené asi vůbec nejlepší. Rozhodně totiž neznamená definitivní konec prázdninovým zážitkům letošního léta.