alkohol

První překvapení roku 2014: radost z rozbité pračky

laundry-day-mNa Silvestra jsem tady psala o tom, že mým letošním novoročním předsevzetím je být otevřená překvapením a nečekaným odbočkám na cestě. A je to pro mě předsevzetí docela obtížné, protože jsem rozený plánovač, ráda se těším dlouho dopředu, seznamy úkolů mě uklidňují a neplánované zákruty mě celkem děsí.

Nečekala jsem ovšem, že první překvapení přijde tak brzy. Minulé pondělí se nám rozbila pračka. Právě den poté, kdy jsme se s dětmi vrátili z blátivých vánočních prázdnin a koš na prádlo byl plný oteplovaček prosáklých zaschlým bahnem. Když jsem ji zapnula, začala vydávat podobné chraptivé zvuky jako ta posedlá holčička ve filmu Vymítač ďábla.

Můj muž řekl, že pračky spravovat neumí, a exorcista opravář po telefonu řekl, že možná v pátek.

Mé následující večery proto vypadaly následovně. V devět jsem dala spát děti, okolo půl desáté jsem část špinavého prádla nacpala do tašky a vyrazila jsem z domu. Sešla jsem dolů na Seifertovu ulici a zastavila se ve vietnamské večerce, kde jsem koupila láhev vína. Ještě o pár vchodů níž jsem zazvonila u kamarádky Pavly. Celkem rychle jsme si prakticky ověřily, že vypít ve dvou láhev vína trvá přibližně stejně dlouho jako jeden cyklus praní v pračce.

(Nevím, jestli už jsem o tom někdy psala, ale přátelé, kteří bydlí do jednoho kilometru od našeho bydliště, mají na naše štěstí výrazný pozitivní vliv. Zjistila to jedna vědecká studie a já to potvrzuji z vlastní zkušenosti.)

Už jsem si na ten pozdně večerní rituál – špinavé prádlo, vietnamská večerka, pračka, víno, s taškou mokrého prádla domů – začínala zvykat. A nejspíš bych takhle dokázala fungovat i dlouhodobě.

Můj muž ovšem pochopil, že pro samé praní mi nezbývá čas ani energie na žádné jiné domácí činnosti. A ve čtvrtek pračku spravil. Celý exorcismus spočíval v tom, že vyndal z jejího odpadu figurku z lega, která způsobovala ty pekelné zvuky.

Pavla ovšem říká, že jejich pračka má namále. Rozbije se prý už brzy.

Číst si etikety na víně a popisy parfémů mi dělá radost, i když jim vlastně nerozumím

il_570xN.459828375_mioeObdivuji lidi, kteří si dokážou vybrat víno jen podle popisu na lahvi nebo v jídelním lístku. Já to neumím. Přívlastky jako „elegantní,“ „jiskřivé,“ „líbivé“, „mocné“ nebo „monumentální“ mi v souvislosti s chutí vína nic neříkají. Připadají mi jako zaklínadla psaná nějakým tajným jazykem. Neumím je rozluštit, ale o to radši si je čtu. „Aroma černých třešní,“ „noty muškátu a fialek“ nebo „jemný závoj pivoňky“ ve víně nikdy nedokážu najít, ale pokud si na etiketě přečtu, že tam jsou, uvěřím tomu a víno se mi pak opravdu zdá nějak lepší. „Upřímný nádech zralého ovoce“ nebo „stopy sluncem spálených hroznů“… nic si pod tím nepředstavím. Nebo vlastně ano. Představím si vyprahlou krajinu, trochu zarostlou vesnickou zahradu s plotem z rozpadlých dřevěných planěk, kde hrušky samy padají ze stromů, poslední horký den na konci léta. Neumím si to převést do chuti, ale fantazie pracuje na plné obrátky. Je to trochu podobné, jako když jsem kdysi podléhala kouzlu anglicky zpívaných písniček, jejichž textům jsem nerozuměla. 

Stejně tak mě fascinují příběhy, které se dají najít na obalech kávy nebo čaje: těší mě vědět, že obsah mého hrnku pochází z „horské zahrady obklopené terasami s rýžovými políčky“ nebo ze „sopečné půdy, která je zavlažována vodou z jezera v kráteru El Juncovo.“ I když o chuti mi to fakt nic neřekne.

Nejpodmanivější magii pro mě ale mají popisy parfémů. Nejmilejší, který jsem kdy měla, a jehož prázdnou lahvičku si schovávám už skoro dva roky, prý měl evokovat „vůni zaprášených knihoven a starých knih mistrně spojenou s bohatými tóny dubového mechu.“ No, nevím. Ten mech jsem v něm nikdy doopravdy nenašla. Ale vzpomínám si, že když jsem kdysi v Londýně vzala do ruky jeho lahvičku a snažila se rozluštit popis na přebalu, už kvůli těm „zaprášeným knihovnám“ jsem ho prostě musela vyzkoušet.

Další z mých oblíbených parfémů prý má vonět po „legendárním inkoustu vyráběném ve starých japonských chrámech, když zasychá na letním slunci“.

A ve vůni, která mě láká právě teď, se prý „třpytí všechny odlesky jasmínu.“

Všechno jsou to vlastně jen slova. Ale snadno jim podléhám.  Protože jim tak úplně nerozumím, provokují mě o to víc – a můžu si pod nimi představovat vlastně cokoliv. 

Chvála trapných pomlk v rozhovoru

coffee-and-conversation-daily-painting-oilVětšina důležitých, jiskřivých a zajímavých rozhovorů, které jsem kdy vedla, začínala tak nějak neslaně nemastně. Tápavými otázkami jako „tak jak se máš,“ mělkými historkami, co bylo dnes v práci, nebo kde zas byla zácpa, dlouhými trapnými pomlkami, při nichž je slyšet jenom lžička míchající kafe, a oboustrannou obavou, že si vlastně nemáme o čem povídat.

K tomu, aby se z takové zahřívací konverzace stal nezapomenutelný rozhovor, byl potřeba hlavně čas. Odhodlání přebrodit ty nekonečné pomlky. Odvaha vyhledat oční kontakt. A ano, občas taky pár litrů vína.

Když si s někým píšete textovky, maily nebo zprávy na chatu, je to jiné. Ve virtuálním světě jsou všichni hned vtipní. Formulují přesně a mluví k věci. Trapné pomlky neexistují. Nikdo se nemusí bát očního kontaktu a nikdo nebloumá očima po stěnách kavárny.

Jenže možná právě proto se z elektronické konverzace skoro nikdy nestane nezapomenutelný rozhovor. Takový ten, kdy se témata hrnou sama, jedno přes druhé, a občas přesně víte, co ten druhý řekne, a když si jde odskočit, honem si to musíte srovnat v hlavně, abyste mohli hned navázat, až se vrátí. A pár hodin po půlnoci se ocitnete jen krůček od Velké životní pravdy, ani nevíte jak.

Čím to je, že večírky „den po“ jsou vždycky ještě o něco lepší?

Před pár dny jsem byla u kamarádů na malé zahradní slavnosti. Měli jsme výborné jídlo, výborné víno, nádherný výhled na Prahu a vyhřívací plynové lampy, díky kterým jsme se mohli dlouho do noci dívat na hvězdy a nemrznout u toho. (Mimochodem, byl to ten večer, kdy vláda vyhlásila prohibici, takže rakije, kterou jsme pili, se nám zdála ještě vzácnější.)

Když jsme se druhý den sešli u snídaně, ještě se nám nechtělo domů. A tak jsme si – my, co jsme tam nebyli autem – znovu otevřeli láhev vína. A pak ještě několik. Zatímco jsme se neustále navzájem ujišťovali, že se už už zvedáme a odcházíme, večírek samovolně pokračoval. Dopili jsme zbytky rakije, dojedli pohoštění ze včerejška a když nám v pozdním odpoledni začala být zima, můj muž uvařil polívku. Domů jsme odjížděli až za hluboké tmy.

Ta druhá část večírku byla daleko méně elegantní než ta první. Všichni jsme byli po předešlé noci rozespalí, pomačkaní a bez make-upu. Vyhřívací lampy přestaly fungovat, takže jsme se balili do bund, šál a dek. Dojídali jsme zbytky ze včerejška.

A přesto se mi ten večírek „den poté“ líbil ještě víc než ten „hlavní“. Nejspíš proto, že se odehrál spontánně a neplánovaně. Bez velkých očekávání (která jsme všichni vkládali do onoho večera předtím). Z hostitelů spadla tréma, aby všechno dobře dopadlo, a my hosté jsme už neměli v plánu nic jiného než odjezd domů a léčení kocoviny, takže odpolední pokračování přišlo jako nečekaný příjemný bonus. Jako když si rozbalíte všechny dárky pod stromečkem a najednou zjistíte, že tam vzadu je schovaný ještě jeden, který jste přehlédli.

Jenom škoda, že se jakákoli party nedá rovnou naplánovat jako taková neplánovaná after-party.

„Lidé, kteří právě pijí alkohol, se baví líp, než ti, kteří ho nepijí,“ tvrdí vědci. Fakt???

Miluju vědecké studie, které v přísných laboratorních podmínkách a za pomoci nejnovějších technologií dokazují fakta patrná na první pohled. Někdy se mi zdá, že vědci si z nás prostě dělají legraci. Anebo – tak jako Michael Sayette a osm jeho kolegů z univerzity v Pittsburghu – jenom hledají záminku, aby mohli v rámci výzkumu popíjet vodku s džusem.

Jejich velmi seriózní studie, publikovaná v srpnovém čísle časopisu Psychological Science, se týkala společenského pití. Kladli si otázku, jestli se ve skupině bavíme lépe, když u toho pijeme alkohol, a pokud ano, je-li to opravdu kvůli účinkům alkoholu, anebo jestli nám stačí, když si myslíme, že pijeme alkohol.

Ukázalo se, že, hm…. to nestačí.

720 (!) účastníků výzkumu bylo rozděleno do tří velkých skupin, které dále popíjely po menších skupinkách. Každá z nich dostala za úkol během třiceti minut vypít tři drinky. První skupina popíjela vodku s brusinkovým džusem, druhá skupina brusinkový džus bez vodky. Třetí skupina dostala placebo: brusinkový džus ve skleničkách předem vypláchnutých alkoholem, takže ho mohli cítit a myslet si, že pijí alkohol.

Následovala velmi podrobná analýza videozáznamu z celého pokusu.

Ukázalo se, že lidé, kteří doopravdy popíjeli vodku s džusem, se víc usmívali, víc spolu hovořili a celkově zažívali více pozitivních pocitů než účastníci pokusu z obou zbývajících skupin. Ti, kteří si jenom mysleli, že pijí vodku s džusem, na tom byli skoro stejně jako ti, kteří popíjeli samotný džus.

Závěr? Alkohol opravdu funguje tak, jak jsme si vždycky mysleli.

Teď to máme vědecky potvrzeno.

Co se nikdy nenaučím: odejít z večírku v pravý čas

Závidím lidem, kteří dokážou odejít, když je večírek v nejlepším. O půlnoci dopijí poslední víno, nenechají si už nalít další a navzdory přemlouvání všech ostatních jdou domů, osprchují se, chvíli si třeba čtou knížku a v rozumnou hodinu usnou.

Jakkoli to vypadá snadné, mně se to léta nedaří – a vlastně moc nezáleží na tom, jak skvělý nebo nevydařený onen večírek je. I kdybych zívala nudou někde na konci stolu, kde přes hudební kulisu nebo restaurační kravál neslyším většinu z toho, o čem se baví moji spolustolovníci, i když všechno, o čem se právě mluví, jsem slyšela už stokrát, i když vím, jak mizerně nevyspale se budu cítit zítra ráno, okolo půlnoci na mě skoro vždycky padne pocit, že když teď odejdu, mohla bych propást něco úžasného. Že v okamžiku, kdy za mnou zapadnou dveře, se začne tančit na stole, moje kamarádky se vytasí s těmi nejpikantnějšími historkami, někdo udělá striptýz, někdo na něco vyleze nebo se půjde koupat někam, kde se koupat nesmí. Ospalý a jen tak středně vydařený večírek se zničehonic promění ve večer, o kterém se bude mluvit ještě za pár let.

Jistě, po dvaceti letech zkušeností a zhruba tisíci experimentech na toto téma bych už mohla vědět, že pravděpodobnost takového půlnočního obratu je minimální. Ale zhruba v jednom z padesáti případů se to stává. Takže na to vždycky čekám. Co kdyby.

„Večer, kdy konečně otevřete tu láhev“ nastane tuto sobotu

Nejspíš ji taky máte doma: láhev dobrého vína, kterou si schováváte „na někdy“ nebo „na zvláštní příležitost“. Ale žádá příležitost, která se naskytne, se vám nezdá dost dobrá a významná. Ale šetříte-li si víno (nebo cokoli jiného) neustále „na potom,“ může se vám stát, že ta zvláštní příležitost nenastane nikdy.

Právě proto je tady každý rok – poslední sobotu v únoru – „Open that Bottle Night“ – „Večer, kdy otevřete tu láhev“. Neboli dokonalá záminka, proč onu láhev otevřít a vypít “jen tak”.  Před dvanácti lety ji poprvé slavili Dorothy Gaiter a Johny Brecher – manželé a recenzenti vína z Wall Street Journal. „Nejčastější otázka, kterou jsme od čtenářů dostávali, byla tahle: ,Mám láhev xxxx, kterou jsem dostal od dědečka / jako svatební dar / koupil na cestách atd. Kdy ji mám otevřít?’ Každému jsme odpovídali: otevřete ji tento víkend a oslavte vzpomínky, které se s ní pojí. Ale nakonec nás napadlo, že bychom mohli vymyslet nějaké konkrétní datum,“ říkají John a Dorothy. „Open That Bottle Night dává lidem příležitost užít si víno pro to, čím opravdu je: jako skvělý a zábavný nápoj plný vzpomínek. A vybrali jsme poslední sobotu v únoru, protože si myslíme, že to je doba, kdy každý potřebuje záminku pro večírek.“  

Rozcvička na novoroční kocovinu.

Pít alkohol je pro mě osobně jeden ze způsobů, jak být šťastnější. Vím, že je to asi trošku kontroverzní prohlášení, ale je to tak. V knize Toma Hodgkinsona Jak být líný jsem ale objevila velmi inspirativní pasáž o tom, že i kocovina může být způsobem, jak být šťastnější – pokud si ji dovedete správně užít.

Důvodem problémů s kocovinou je obvykle naše snaha chovat se, jako bychom žádnou neměli – pracujeme v kanceláři, chodíme na schůzky, vykonáváme různé aktivity a vykonáváme je sami,“ píše Hodgkinson (já k tomu dodávám, že vůbec nejstrašnější je pečovat s kocovinou o děti ve věku od jednoho do tří let). „Vyhněte se proto jakékoliv užitečné činnosti. Přijměte neužitečnost. Naplánujte si, že budete mít kocovinu, nesnažte se ji přebít.“

„Není pochyb o tom, že přínos kocoviny přijde vniveč, jestliže jste nuceni jít do kanceláře nebo dělat jakoukoliv nepříjemnou práci. Já jsem zjistil, že s kocovinou se lze vypořádat, pokud se jí zcela odevzdáme a nepokoušíme se fungovat jako normální lidé. Je potřeba, abychom přijali onu zjevnou ,nepoužitelnost’, která s tímto stavem souvisí, a odolali nutkavé potřebě uvést se do normálu. Kocovina si zaslouží den volna, měla by být brána jako dočasné odpojení se od reality, příležitost žít v přítomném okamžiku.


Velké umění: nic od toho neočekávat

Když mi bylo šestnáct až osmnáct, chodila jsem na maturitní plesy všech svých spolužáků, protože jsem si myslela, že na nich potkám velkou lásku nebo přinejmenším zažiju něco výjimečného. Na každý z nich jsem šla s obrovským očekáváním: představovala jsem si tajemné pohledy, vášnivé ploužáky, brilantní rozhovory, spontánní koupele ve fontáně… Viděla jsem se jako hrdinka od Fitzgeralda, realita ale byla spíš jako z filmů Miloše Formana. Moje očekávání byla tak nesmírná, že ve skutečnosti jsem se vůbec nebavila. Nevěděla jsem, o čem si povídat se svými přiopilými spolužáky. Nebavilo mě tančit s tím jedním nebo dvěma zamlklými kluky v nepadnoucích oblecích, kteří o to vůbec stáli. Pokaždé jsem odcházela zklamaná, otrávená, skoro střízlivá a sama. Když se teď za těmi plesy ohlížím, uvědomuju si, že vlastně jediné, co se mi na nich líbilo, byla právě ta nezměrná očekávání. Ten příslib, že by se něco mohlo stát.

Od té doby jsem se mnohokrát přesvědčila, že něco se stane většinou ve chvílích, kdy neočekávám vůbec nic. Proto miluju neočekávané dýchánky, improvizované večírky, které se rodí z momentálního nápadu a člověk se na ně dostavuje v tom, co má právě na sobě, s vínem, koupeným naproti u Vietnamců. Když od toho nic nečekáte, můžete očekávat cokoli. Nic neočekávat a přitom být připraven na všechno je ovšem velké umění.

Nečekané výhody stárnutí 2: Nebýt cool je v pořádku.

První nečekanou výhodu stárnutí jsem si uvědomila nedávno, když mi pomohla čelit posměškům puberťáků při běhání. Na další jsem narazila tento týden, když jsem si doma hlasitě prozpěvovala a starší dcerka Betynka mě upozornila, že můj zpěv je „trapný“. Zjistila jsem, že být trapná mi občas docela vyhovuje.

Jednou z nepochybných výhod stárnutí je osvobození od povinnosti být neustále cool. A kromě toho…

…klidně můžete přiznat, že se vám chce jít spát. I když je teprve deset večer a „noc je ještě mladá“.

nemusíte se nutit tančit, když se stydíte. Anebo naopak můžete klidně tančit a vypadat u toho trapně. Stejně jediný, komu to kdy vadilo, jste byli vy sami.

…když nevíte, o čem máte mluvit, můžete to přiznat. Nebo nemusíte říkat nic.

…filmy z MFF v Karlových Varech si můžete pustit o pár měsíců později na DVD, bez front a tlačenic.

…můžete nosit teplé spodní prádlo a spát v ponožkách.

…konečně můžete přiznat, že vás nebaví Blade Runner. Nebo filmy Wima Wenderse. Nebo že radši než na íránský film s titulky se koukáte na Hercula Poirota.

nemusíte pít, co vám nechutná, i když to pijí všichni ostatní.