alkohol

Zítra je Večer, kdy otevřete tu láhev

red-shoes-and-red-wine

Ráda si šetřím hezké věci na později. Líbí se mi, že mi z nich neubývá nebo se mi neopotřebují, a můžu se těšit na tu chvíli, až je konečně rozbalím, sním, vezmu si je na sebe nebo prostě s nimi začnu dělat to, pro co jsou určeny. Schovávám si je pro zvláštní příležitost.

Jenže někdy se mi stane, že si je schovávám příliš dlouho a dřív, než ta „zvláštní příležitost“ přijde, mi zestárnou nebo z nich vyrostu. Jako třeba vůně My Melody, kterou jsem v patnácti dostala od tety ze západního Německa, párkrát jsem ji na sebe nastříkala v tanečních a pak jsem ji ukryla v šatníku a schovávala si ji na vzácnější chvíle, abych po pár letech zjistila, že už si na ni připadám, hm, trochu moc dospělá.

Miles, hlavní hrdina filmu Bokovka, kterého hraje Paul Giamatti, si takhle schovává vzácné bordeaux, Cheval Blanc, ročník 1961. Říká si, že ho vypije, až bude nějaká zvláštní příležitost. Ale ta příležitost pořád nepřichází. Žádný den mu na to není dost dobrý. A Maya, kterou se ve filmu snaží sbalit, ho přesvědčuje, aby ho otevřel a vypil prostě jen tak: „Víš, ten den, kdy otevřeš Cheval Blanc ’61 – to bude ta zvláštní příležitost.“

Takovou láhev, která se nám zdá až moc dobrá na to, abychom ji vypili jen tak, má doma kde kdo. Dorothy Gaiter a John Brecher, recenzenti vína pro Wall Street Journal, si tu „zvláštní příležitost“ k jejímu otevření prostě vymysleli: Open That Bottle Night neboli Večer, kdy otevřete tu láhev. Slaví se každou poslední sobotu v únoru. Jediným cílem tohoto svátku je otevřít a vypít víno, které nechceme vypít v nějaký obyčejný den.

Jenže právě tím, že ho vypijeme, bude neobyčejný.

Proč se právě dnes můžete bavit líp než na Silvestra?

Happy-new-Year-New-York-

Vůči silvestrovským oslavám jsem tak trochu opatrně obezřetná. Ano, miluju večírky, vlastně jakékoli večírky, ale ten silvestrovský mě vždycky odrazuje mohutným očekáváním, která mu předcházejí. Nakupujeme bublinky všeho druhu, od rychlých špuntů až po pravé šampaňské, zdobíme chlebíčky, chystáme ohňostroje a vaříme hovězí vývar na zítřejší kocovinu, zkrátka, už předem jaksi počítáme s tím, že na silvestra vypukne ta nejbujařejší zábava… Abychom nakonec zjistili, že nejlepší večírek roku, ten, na který budeme ještě léta vzpomínat, se odehrál úplně někdy jindy a pravděpodobně se obešel bez ohňostroje a jednohubek s pravým lososem.

Tuhle mou silvestrovskou ambivalenci potvrzuje i studie, kterou provedli psychologové Jonathan Schooler a Dan Ariely během největších silvestrovských oslav minulého století, v noci z 31. prosince 1999 na 1. ledna 2000. Koncem prosince 1999 oslovili 475 dobrovolníků, kterých se ptali, jak velké oslavy plánují, kolik peněz se chystají utratit a především, jak moc se budou podle svých očekávání bavit. V týdnech následujících po Novém roce potom zjišťovali, jak to dopadlo.

Celkem nepřekvapivě se ukázalo, že neuvěřitelných 83% lidí bylo ze silvestrovských oslav zklamaných. A co víc, jejich zklamání bylo přímo úměrné velikosti oslavy! Čím větší večírek plánovali, tím větší nakonec byla jejich rozmrzelost.

Proč o tom píšu právě dnes?

Protože 20. únor je úplně obyčejný den (až na to, že jde o Světový den sociální spravedlnosti a svátek má Oldřich). Většina z nás od něj žádné závratné radosti nečeká. A právě proto nás nějaká může překvapit úplně nečekaně.

10 ingrediencí dokonalého neočekávaného dýchánku

45073ca8f64bbf1637a7100e76a66346

Neočekávaný dýchánek je moje nejoblíbenější kapitola z Tolkienova Hobita. Do Bilbovy pohodlně zařízené nory se v ní postupně trousí třináct trpaslíků, kteří svému nedobrovolnému hostiteli snědí a vypijí na co přijdou a nakonec ho přesvědčí, aby se s nimi jako „lupič“ vydal na dobrodružnou výpravu.

Něco velmi podobného se mi přihodilo před pár týdny. V pátek jsem se sešla s pár kamarádkami na svařák na předvánočním trhu a byl z toho večírek, který trval do pokročilých ranních hodin. Vím, že neočekávané dýchánky musejí být především neočekávané, v tom je jejich hlavní půvab. Ale ty nejlepší mají několik nezbytných ingrediencí…

  1. Improvizace. „Tak půjdeme k Báře,“ řekla Pavla, když jsme v sedm večer dopily kelímek se svařákem a majitel stánku nečekaně oznámil, že už má zavřeno. Celkem i s dětmi nás bylo čtrnáct. Připadala jsem si trochu jako Bilbo, když mu Gandalf namaloval na dveře neviditelnou značku. A to jsem ještě netušila, že během večera se budou trousit další návštěvníci. Ale řekla jsem: „Tak jo.“
  2. Staří a noví přátelé. Ten večer se u nás potkaly moje staré kamarádky s kamarádkami kamarádek, které jsem vůbec neznala. A s jejich dětmi, které neznaly naše děti. A taky s maminkou Betynčiny spolužačky, kterou jsem znala jenom z třídních schůzek a měla jsem z ní trochu strach (z té maminky), protože jsem předpokládala, že má doma určitě vzorně uklizeno a z hlučného večírku v našem 2+1 ji trefí šlak.
  3. Víno a jídlo. Upřímně: na neočekávaném dýchánku nikdo neočekává velké gurmánské zážitky. Rozhodující je kvantita. Chipsy, rozmražená pizza a víno z petky nejsou žádné faux pas. Když jsme vypili naše skromné zásoby, vyplenili jsme vietnamskou večerku v sousedství.
  4. Menší katastrofa. Vzápětí poté, co se účastníci večírku přihnali k nám domů, děti shodily skleněnou lampu, která stála na pianu, a vyhodily v pojistky v celém bytě. Takže čtrnáct lidí se rázem ocitlo na malém prostoru v naprosté tmě a se střepy na podlaze. Když na to teď vzpomínám, ta malá pohroma možná přispěla k euforickému pocitu, že tenhle večírek bude opravdu výjimečný.
  5. Muži. Byli jenom tři. Milan, Martin a můj muž, který stále připomínal, že zítra v devět vstává na víkendovou službu. Ale otvírali víno a byli okouzlující.
  6. Vášnivé diskuse. Tu noc nám měli naslouchat všichni světoví lídři, šéfredaktoři velkých deníků a možná i velení NATO, protože jsme vyřešili většinu témat novodobé české historie i zahraniční politiky. Škoda, že si na většinu objevných myšlenek, které zazněly, vzpomínám jen mlhavě.
  7. Překvapení. Maminka Betynčiny spolužačky, o které jsem si myslela, že ji z našeho večírku trefí šlak, se bavila tak skvěle, že u nás zapomněla šálu a druhý den mi telefonovala, jak se jí to líbilo.
  8. Nepořádek. Drobky z chipsů jsem měla i v posteli, podlaha v dětském pokoji lepila od rozlité šťávy a v Rozárčině psacím stole jsem ještě za tři dny našla nedojedené kůrky od pizzy. No a co? Tyhle následky k neočekávaným dýchánkům prostě patří.
  9. Velkolepé finále. Za rohem od našeho domu je skromný bar Tudle Nudle, kam jsem se s posledními dvěma účastnicemi večírku vydala na „poslední skleničku“. O velké finále se postaral neznámý soused, který mi v pět ráno vylil na hlavu rendlík studené vody, když jsem se na chodníku před naším domem pokoušela procítěně interpretovat Potměšilého hosta a připadala jsem si úplně jako Hana Hegerová. Dodatečně se mu omlouvám. Zasloužila jsem si to. A byla to ta nejdokonalejší tečka za jedním z nejlepších neočekávaných dýchánků, jaké jsem kdy zažila.

Proč máme potřebu se shazovat, aby nás ostatní měli rádi?

Ladies-Bar

Když mi moje dcera Rozárka nese ukázat obrázek, který nakreslila, už dopředu hlásí: „Ten se mi nepoved.“ Vím, co to znamená. Potřebuje slyšet, že obrázek je krásný. Ona sama si ve skutečnosti nemyslí, že obrázek se jí nepovedl – v tom případě by mi ho neukazovala. To, co nakreslila, se jí líbí, ale nezdá se jí dost důležité, že se to líbí jí samotné. Potřebuje ujišťování od někoho jiného. A vybere si na to mě nebo mého muže, protože ví, že jí ho s nadšením poskytneme. Kdyby chtěla slyšet nemilosrdný názor nezúčastněného kritika, půjde za svou starší sestrou Betynkou, která jí s vrozeným taktem všech starších sester řekne: „Takhle se liška vůbec nekreslí a to slunce, to je úplně špatně, a tadyto má být muchomůrka nebo deštník?“

Když se sejdu na víno se svými „dámičkami,“ konverzace probíhá podobně.

Monika řekne: „Máme doma takovej bordel, že pod těma vrstvama už se usazuje plíseň. Okna jsou tak špinavý, že v kuchyni je úplný šero.“

Renata řekne: „Po našem posledním večírku jsem měla takovou kocovinu, že jsem se k pacientům radši moc nenakláněla, aby necítili, jak to ze mě táhne.“

Já řeknu: „Čekám, kdy u nás zazvoní sociálka. Včera mi Rozárčina učitelka napsala dopis, že Róza už dva měsíce nenosí ve škole bačkory. Ztratila je a prý se to doma bála říct!“

Kamilka řekne: „Jáchym dostal další kouli z matiky.“

Rebeka řekne: „Včera mi málem sebrali řidičák.“

Pavla řekne: „Mám nejhorší vlasy na světě.“

V tajném kódu ženské konverzace to znamená, že na tom ještě nejsme tak zle, že se máme rády a že se navzájem podporujeme, protože každá z nás najde a vytáhne na světlo něco, v čem je horší než ostatní. Ve skutečnosti samozřejmě chceme slyšet, že to s námi není tak hrozné a že my ostatní máme doma ještě větší nepořádek, ještě zanedbanější děti, náš alkoholismus je ještě pokročilejší a vlasy ještě horší. A když se o tom navzájem ujistíme, cítíme se na světě líp.

Nejšťastnější lidé pijí jednu až dvě skleničky denně

1103_artworkNa školních prázdninách mám ze všeho nejradši ty nepředvídatelné letní podvečery.

Po zbytek roku od září do června připomínají moje cesty z práce domů překážkový běh s přesně naplánovanou trasou mezi školou, hudebkou, poštou, Albertem a vietnamskou večerkou (kam jdu pak pro to, co zapomenu koupit v Albertu). Ale o prázdninách se tenhle kolotoč najednou zastaví. Mezi šestou a osmou hodinou večerní se otevře zázračný portál do jiné dimenze, do světa, ve kterém nemám naplánováno vůbec nic. A může se stát cokoli.

Cestou z práce se loudám po městě a snažím se to nevědění co nejvíc prodloužit.

Koupím si nanuka.

Posadím se na Jiřáku a zkouším si do bloku nakreslit Žižkovskou věž.

Půl hodiny bloumám v knihkupectví.

Přemítám, že bych třeba šla na jógu, ale pak si míto toho dám skleničku vína na rohu v Le Caveau.

Anebo tam někoho potkám a dám si skleničku s ním.

Anebo mi zavolá kamarádka-sousedka Pavla a dáme si skleničku u nich na dvorku.

Mimochodem, podle jedné australské studie, která sledovala souvislost mezi množstvím vypitého alkoholu a životní spokojeností, jsou nejšťastnější právě lidé, kteří pijí jednu až dvě skleničky každý den. „V praxi to může vypadat třeba tak, že se cestou z práce zastaví s kolegy na pivo a pak si doma s partnerem dají u večeře skleničku vína,“ říká autor studie, psycholog Bob Cummins.

A někdy z toho taky mohou být jedna až dvě lahve, dodávám já. Ale stejně mám nejraději ten moment, když ještě vůbec nevím, jak to nakonec dopadne. A odcházím z práce do nenaplánovaného podvečera plného příslibů.

První překvapení roku 2014: radost z rozbité pračky

laundry-day-mNa Silvestra jsem tady psala o tom, že mým letošním novoročním předsevzetím je být otevřená překvapením a nečekaným odbočkám na cestě. A je to pro mě předsevzetí docela obtížné, protože jsem rozený plánovač, ráda se těším dlouho dopředu, seznamy úkolů mě uklidňují a neplánované zákruty mě celkem děsí.

Nečekala jsem ovšem, že první překvapení přijde tak brzy. Minulé pondělí se nám rozbila pračka. Právě den poté, kdy jsme se s dětmi vrátili z blátivých vánočních prázdnin a koš na prádlo byl plný oteplovaček prosáklých zaschlým bahnem. Když jsem ji zapnula, začala vydávat podobné chraptivé zvuky jako ta posedlá holčička ve filmu Vymítač ďábla.

Můj muž řekl, že pračky spravovat neumí, a exorcista opravář po telefonu řekl, že možná v pátek.

Mé následující večery proto vypadaly následovně. V devět jsem dala spát děti, okolo půl desáté jsem část špinavého prádla nacpala do tašky a vyrazila jsem z domu. Sešla jsem dolů na Seifertovu ulici a zastavila se ve vietnamské večerce, kde jsem koupila láhev vína. Ještě o pár vchodů níž jsem zazvonila u kamarádky Pavly. Celkem rychle jsme si prakticky ověřily, že vypít ve dvou láhev vína trvá přibližně stejně dlouho jako jeden cyklus praní v pračce.

(Nevím, jestli už jsem o tom někdy psala, ale přátelé, kteří bydlí do jednoho kilometru od našeho bydliště, mají na naše štěstí výrazný pozitivní vliv. Zjistila to jedna vědecká studie a já to potvrzuji z vlastní zkušenosti.)

Už jsem si na ten pozdně večerní rituál – špinavé prádlo, vietnamská večerka, pračka, víno, s taškou mokrého prádla domů – začínala zvykat. A nejspíš bych takhle dokázala fungovat i dlouhodobě.

Můj muž ovšem pochopil, že pro samé praní mi nezbývá čas ani energie na žádné jiné domácí činnosti. A ve čtvrtek pračku spravil. Celý exorcismus spočíval v tom, že vyndal z jejího odpadu figurku z lega, která způsobovala ty pekelné zvuky.

Pavla ovšem říká, že jejich pračka má namále. Rozbije se prý už brzy.

Číst si etikety na víně a popisy parfémů mi dělá radost, i když jim vlastně nerozumím

il_570xN.459828375_mioeObdivuji lidi, kteří si dokážou vybrat víno jen podle popisu na lahvi nebo v jídelním lístku. Já to neumím. Přívlastky jako „elegantní,“ „jiskřivé,“ „líbivé“, „mocné“ nebo „monumentální“ mi v souvislosti s chutí vína nic neříkají. Připadají mi jako zaklínadla psaná nějakým tajným jazykem. Neumím je rozluštit, ale o to radši si je čtu. „Aroma černých třešní,“ „noty muškátu a fialek“ nebo „jemný závoj pivoňky“ ve víně nikdy nedokážu najít, ale pokud si na etiketě přečtu, že tam jsou, uvěřím tomu a víno se mi pak opravdu zdá nějak lepší. „Upřímný nádech zralého ovoce“ nebo „stopy sluncem spálených hroznů“… nic si pod tím nepředstavím. Nebo vlastně ano. Představím si vyprahlou krajinu, trochu zarostlou vesnickou zahradu s plotem z rozpadlých dřevěných planěk, kde hrušky samy padají ze stromů, poslední horký den na konci léta. Neumím si to převést do chuti, ale fantazie pracuje na plné obrátky. Je to trochu podobné, jako když jsem kdysi podléhala kouzlu anglicky zpívaných písniček, jejichž textům jsem nerozuměla. 

Stejně tak mě fascinují příběhy, které se dají najít na obalech kávy nebo čaje: těší mě vědět, že obsah mého hrnku pochází z „horské zahrady obklopené terasami s rýžovými políčky“ nebo ze „sopečné půdy, která je zavlažována vodou z jezera v kráteru El Juncovo.“ I když o chuti mi to fakt nic neřekne.

Nejpodmanivější magii pro mě ale mají popisy parfémů. Nejmilejší, který jsem kdy měla, a jehož prázdnou lahvičku si schovávám už skoro dva roky, prý měl evokovat „vůni zaprášených knihoven a starých knih mistrně spojenou s bohatými tóny dubového mechu.“ No, nevím. Ten mech jsem v něm nikdy doopravdy nenašla. Ale vzpomínám si, že když jsem kdysi v Londýně vzala do ruky jeho lahvičku a snažila se rozluštit popis na přebalu, už kvůli těm „zaprášeným knihovnám“ jsem ho prostě musela vyzkoušet.

Další z mých oblíbených parfémů prý má vonět po „legendárním inkoustu vyráběném ve starých japonských chrámech, když zasychá na letním slunci“.

A ve vůni, která mě láká právě teď, se prý „třpytí všechny odlesky jasmínu.“

Všechno jsou to vlastně jen slova. Ale snadno jim podléhám.  Protože jim tak úplně nerozumím, provokují mě o to víc – a můžu si pod nimi představovat vlastně cokoliv.