alkohol

Proč máme potřebu se shazovat, aby nás ostatní měli rádi?

Ladies-Bar

Když mi moje dcera Rozárka nese ukázat obrázek, který nakreslila, už dopředu hlásí: „Ten se mi nepoved.“ Vím, co to znamená. Potřebuje slyšet, že obrázek je krásný. Ona sama si ve skutečnosti nemyslí, že obrázek se jí nepovedl – v tom případě by mi ho neukazovala. To, co nakreslila, se jí líbí, ale nezdá se jí dost důležité, že se to líbí jí samotné. Potřebuje ujišťování od někoho jiného. A vybere si na to mě nebo mého muže, protože ví, že jí ho s nadšením poskytneme. Kdyby chtěla slyšet nemilosrdný názor nezúčastněného kritika, půjde za svou starší sestrou Betynkou, která jí s vrozeným taktem všech starších sester řekne: „Takhle se liška vůbec nekreslí a to slunce, to je úplně špatně, a tadyto má být muchomůrka nebo deštník?“

Když se sejdu na víno se svými „dámičkami,“ konverzace probíhá podobně.

Monika řekne: „Máme doma takovej bordel, že pod těma vrstvama už se usazuje plíseň. Okna jsou tak špinavý, že v kuchyni je úplný šero.“

Renata řekne: „Po našem posledním večírku jsem měla takovou kocovinu, že jsem se k pacientům radši moc nenakláněla, aby necítili, jak to ze mě táhne.“

Já řeknu: „Čekám, kdy u nás zazvoní sociálka. Včera mi Rozárčina učitelka napsala dopis, že Róza už dva měsíce nenosí ve škole bačkory. Ztratila je a prý se to doma bála říct!“

Kamilka řekne: „Jáchym dostal další kouli z matiky.“

Rebeka řekne: „Včera mi málem sebrali řidičák.“

Pavla řekne: „Mám nejhorší vlasy na světě.“

V tajném kódu ženské konverzace to znamená, že na tom ještě nejsme tak zle, že se máme rády a že se navzájem podporujeme, protože každá z nás najde a vytáhne na světlo něco, v čem je horší než ostatní. Ve skutečnosti samozřejmě chceme slyšet, že to s námi není tak hrozné a že my ostatní máme doma ještě větší nepořádek, ještě zanedbanější děti, náš alkoholismus je ještě pokročilejší a vlasy ještě horší. A když se o tom navzájem ujistíme, cítíme se na světě líp.

Nejšťastnější lidé pijí jednu až dvě skleničky denně

1103_artworkNa školních prázdninách mám ze všeho nejradši ty nepředvídatelné letní podvečery.

Po zbytek roku od září do června připomínají moje cesty z práce domů překážkový běh s přesně naplánovanou trasou mezi školou, hudebkou, poštou, Albertem a vietnamskou večerkou (kam jdu pak pro to, co zapomenu koupit v Albertu). Ale o prázdninách se tenhle kolotoč najednou zastaví. Mezi šestou a osmou hodinou večerní se otevře zázračný portál do jiné dimenze, do světa, ve kterém nemám naplánováno vůbec nic. A může se stát cokoli.

Cestou z práce se loudám po městě a snažím se to nevědění co nejvíc prodloužit.

Koupím si nanuka.

Posadím se na Jiřáku a zkouším si do bloku nakreslit Žižkovskou věž.

Půl hodiny bloumám v knihkupectví.

Přemítám, že bych třeba šla na jógu, ale pak si míto toho dám skleničku vína na rohu v Le Caveau.

Anebo tam někoho potkám a dám si skleničku s ním.

Anebo mi zavolá kamarádka-sousedka Pavla a dáme si skleničku u nich na dvorku.

Mimochodem, podle jedné australské studie, která sledovala souvislost mezi množstvím vypitého alkoholu a životní spokojeností, jsou nejšťastnější právě lidé, kteří pijí jednu až dvě skleničky každý den. „V praxi to může vypadat třeba tak, že se cestou z práce zastaví s kolegy na pivo a pak si doma s partnerem dají u večeře skleničku vína,“ říká autor studie, psycholog Bob Cummins.

A někdy z toho taky mohou být jedna až dvě lahve, dodávám já. Ale stejně mám nejraději ten moment, když ještě vůbec nevím, jak to nakonec dopadne. A odcházím z práce do nenaplánovaného podvečera plného příslibů.

První překvapení roku 2014: radost z rozbité pračky

laundry-day-mNa Silvestra jsem tady psala o tom, že mým letošním novoročním předsevzetím je být otevřená překvapením a nečekaným odbočkám na cestě. A je to pro mě předsevzetí docela obtížné, protože jsem rozený plánovač, ráda se těším dlouho dopředu, seznamy úkolů mě uklidňují a neplánované zákruty mě celkem děsí.

Nečekala jsem ovšem, že první překvapení přijde tak brzy. Minulé pondělí se nám rozbila pračka. Právě den poté, kdy jsme se s dětmi vrátili z blátivých vánočních prázdnin a koš na prádlo byl plný oteplovaček prosáklých zaschlým bahnem. Když jsem ji zapnula, začala vydávat podobné chraptivé zvuky jako ta posedlá holčička ve filmu Vymítač ďábla.

Můj muž řekl, že pračky spravovat neumí, a exorcista opravář po telefonu řekl, že možná v pátek.

Mé následující večery proto vypadaly následovně. V devět jsem dala spát děti, okolo půl desáté jsem část špinavého prádla nacpala do tašky a vyrazila jsem z domu. Sešla jsem dolů na Seifertovu ulici a zastavila se ve vietnamské večerce, kde jsem koupila láhev vína. Ještě o pár vchodů níž jsem zazvonila u kamarádky Pavly. Celkem rychle jsme si prakticky ověřily, že vypít ve dvou láhev vína trvá přibližně stejně dlouho jako jeden cyklus praní v pračce.

(Nevím, jestli už jsem o tom někdy psala, ale přátelé, kteří bydlí do jednoho kilometru od našeho bydliště, mají na naše štěstí výrazný pozitivní vliv. Zjistila to jedna vědecká studie a já to potvrzuji z vlastní zkušenosti.)

Už jsem si na ten pozdně večerní rituál – špinavé prádlo, vietnamská večerka, pračka, víno, s taškou mokrého prádla domů – začínala zvykat. A nejspíš bych takhle dokázala fungovat i dlouhodobě.

Můj muž ovšem pochopil, že pro samé praní mi nezbývá čas ani energie na žádné jiné domácí činnosti. A ve čtvrtek pračku spravil. Celý exorcismus spočíval v tom, že vyndal z jejího odpadu figurku z lega, která způsobovala ty pekelné zvuky.

Pavla ovšem říká, že jejich pračka má namále. Rozbije se prý už brzy.

Číst si etikety na víně a popisy parfémů mi dělá radost, i když jim vlastně nerozumím

il_570xN.459828375_mioeObdivuji lidi, kteří si dokážou vybrat víno jen podle popisu na lahvi nebo v jídelním lístku. Já to neumím. Přívlastky jako „elegantní,“ „jiskřivé,“ „líbivé“, „mocné“ nebo „monumentální“ mi v souvislosti s chutí vína nic neříkají. Připadají mi jako zaklínadla psaná nějakým tajným jazykem. Neumím je rozluštit, ale o to radši si je čtu. „Aroma černých třešní,“ „noty muškátu a fialek“ nebo „jemný závoj pivoňky“ ve víně nikdy nedokážu najít, ale pokud si na etiketě přečtu, že tam jsou, uvěřím tomu a víno se mi pak opravdu zdá nějak lepší. „Upřímný nádech zralého ovoce“ nebo „stopy sluncem spálených hroznů“… nic si pod tím nepředstavím. Nebo vlastně ano. Představím si vyprahlou krajinu, trochu zarostlou vesnickou zahradu s plotem z rozpadlých dřevěných planěk, kde hrušky samy padají ze stromů, poslední horký den na konci léta. Neumím si to převést do chuti, ale fantazie pracuje na plné obrátky. Je to trochu podobné, jako když jsem kdysi podléhala kouzlu anglicky zpívaných písniček, jejichž textům jsem nerozuměla. 

Stejně tak mě fascinují příběhy, které se dají najít na obalech kávy nebo čaje: těší mě vědět, že obsah mého hrnku pochází z „horské zahrady obklopené terasami s rýžovými políčky“ nebo ze „sopečné půdy, která je zavlažována vodou z jezera v kráteru El Juncovo.“ I když o chuti mi to fakt nic neřekne.

Nejpodmanivější magii pro mě ale mají popisy parfémů. Nejmilejší, který jsem kdy měla, a jehož prázdnou lahvičku si schovávám už skoro dva roky, prý měl evokovat „vůni zaprášených knihoven a starých knih mistrně spojenou s bohatými tóny dubového mechu.“ No, nevím. Ten mech jsem v něm nikdy doopravdy nenašla. Ale vzpomínám si, že když jsem kdysi v Londýně vzala do ruky jeho lahvičku a snažila se rozluštit popis na přebalu, už kvůli těm „zaprášeným knihovnám“ jsem ho prostě musela vyzkoušet.

Další z mých oblíbených parfémů prý má vonět po „legendárním inkoustu vyráběném ve starých japonských chrámech, když zasychá na letním slunci“.

A ve vůni, která mě láká právě teď, se prý „třpytí všechny odlesky jasmínu.“

Všechno jsou to vlastně jen slova. Ale snadno jim podléhám.  Protože jim tak úplně nerozumím, provokují mě o to víc – a můžu si pod nimi představovat vlastně cokoliv. 

Chvála trapných pomlk v rozhovoru

coffee-and-conversation-daily-painting-oilVětšina důležitých, jiskřivých a zajímavých rozhovorů, které jsem kdy vedla, začínala tak nějak neslaně nemastně. Tápavými otázkami jako „tak jak se máš,“ mělkými historkami, co bylo dnes v práci, nebo kde zas byla zácpa, dlouhými trapnými pomlkami, při nichž je slyšet jenom lžička míchající kafe, a oboustrannou obavou, že si vlastně nemáme o čem povídat.

K tomu, aby se z takové zahřívací konverzace stal nezapomenutelný rozhovor, byl potřeba hlavně čas. Odhodlání přebrodit ty nekonečné pomlky. Odvaha vyhledat oční kontakt. A ano, občas taky pár litrů vína.

Když si s někým píšete textovky, maily nebo zprávy na chatu, je to jiné. Ve virtuálním světě jsou všichni hned vtipní. Formulují přesně a mluví k věci. Trapné pomlky neexistují. Nikdo se nemusí bát očního kontaktu a nikdo nebloumá očima po stěnách kavárny.

Jenže možná právě proto se z elektronické konverzace skoro nikdy nestane nezapomenutelný rozhovor. Takový ten, kdy se témata hrnou sama, jedno přes druhé, a občas přesně víte, co ten druhý řekne, a když si jde odskočit, honem si to musíte srovnat v hlavně, abyste mohli hned navázat, až se vrátí. A pár hodin po půlnoci se ocitnete jen krůček od Velké životní pravdy, ani nevíte jak.

Čím to je, že večírky „den po“ jsou vždycky ještě o něco lepší?

Před pár dny jsem byla u kamarádů na malé zahradní slavnosti. Měli jsme výborné jídlo, výborné víno, nádherný výhled na Prahu a vyhřívací plynové lampy, díky kterým jsme se mohli dlouho do noci dívat na hvězdy a nemrznout u toho. (Mimochodem, byl to ten večer, kdy vláda vyhlásila prohibici, takže rakije, kterou jsme pili, se nám zdála ještě vzácnější.)

Když jsme se druhý den sešli u snídaně, ještě se nám nechtělo domů. A tak jsme si – my, co jsme tam nebyli autem – znovu otevřeli láhev vína. A pak ještě několik. Zatímco jsme se neustále navzájem ujišťovali, že se už už zvedáme a odcházíme, večírek samovolně pokračoval. Dopili jsme zbytky rakije, dojedli pohoštění ze včerejška a když nám v pozdním odpoledni začala být zima, můj muž uvařil polívku. Domů jsme odjížděli až za hluboké tmy.

Ta druhá část večírku byla daleko méně elegantní než ta první. Všichni jsme byli po předešlé noci rozespalí, pomačkaní a bez make-upu. Vyhřívací lampy přestaly fungovat, takže jsme se balili do bund, šál a dek. Dojídali jsme zbytky ze včerejška.

A přesto se mi ten večírek „den poté“ líbil ještě víc než ten „hlavní“. Nejspíš proto, že se odehrál spontánně a neplánovaně. Bez velkých očekávání (která jsme všichni vkládali do onoho večera předtím). Z hostitelů spadla tréma, aby všechno dobře dopadlo, a my hosté jsme už neměli v plánu nic jiného než odjezd domů a léčení kocoviny, takže odpolední pokračování přišlo jako nečekaný příjemný bonus. Jako když si rozbalíte všechny dárky pod stromečkem a najednou zjistíte, že tam vzadu je schovaný ještě jeden, který jste přehlédli.

Jenom škoda, že se jakákoli party nedá rovnou naplánovat jako taková neplánovaná after-party.

„Lidé, kteří právě pijí alkohol, se baví líp, než ti, kteří ho nepijí,“ tvrdí vědci. Fakt???

Miluju vědecké studie, které v přísných laboratorních podmínkách a za pomoci nejnovějších technologií dokazují fakta patrná na první pohled. Někdy se mi zdá, že vědci si z nás prostě dělají legraci. Anebo – tak jako Michael Sayette a osm jeho kolegů z univerzity v Pittsburghu – jenom hledají záminku, aby mohli v rámci výzkumu popíjet vodku s džusem.

Jejich velmi seriózní studie, publikovaná v srpnovém čísle časopisu Psychological Science, se týkala společenského pití. Kladli si otázku, jestli se ve skupině bavíme lépe, když u toho pijeme alkohol, a pokud ano, je-li to opravdu kvůli účinkům alkoholu, anebo jestli nám stačí, když si myslíme, že pijeme alkohol.

Ukázalo se, že, hm…. to nestačí.

720 (!) účastníků výzkumu bylo rozděleno do tří velkých skupin, které dále popíjely po menších skupinkách. Každá z nich dostala za úkol během třiceti minut vypít tři drinky. První skupina popíjela vodku s brusinkovým džusem, druhá skupina brusinkový džus bez vodky. Třetí skupina dostala placebo: brusinkový džus ve skleničkách předem vypláchnutých alkoholem, takže ho mohli cítit a myslet si, že pijí alkohol.

Následovala velmi podrobná analýza videozáznamu z celého pokusu.

Ukázalo se, že lidé, kteří doopravdy popíjeli vodku s džusem, se víc usmívali, víc spolu hovořili a celkově zažívali více pozitivních pocitů než účastníci pokusu z obou zbývajících skupin. Ti, kteří si jenom mysleli, že pijí vodku s džusem, na tom byli skoro stejně jako ti, kteří popíjeli samotný džus.

Závěr? Alkohol opravdu funguje tak, jak jsme si vždycky mysleli.

Teď to máme vědecky potvrzeno.