Nejlepší způsob, jak mít víc času? Přestat s ním šetřit.

 

Občas propadnu pocitu, že “nestíhám”. Snažím se všechno dělat rychleji, přebíhám od jedné činnosti k druhé, řeším jen to, co nejvíc hoří, třískám s věcmi a připadám si jako ubohá oběť, protože nikdo v mém okolí nechápe, že pokud okamžitě nezařídím asi deset věcí, rovnováha vesmíru se zhroutí.

Nedávno jsem někde četla, že my, obyvatelého blahobytného západního světa, žijeme v „časové chudobě“. To je přesné. Mám k večeři těstoviny s tuňákem a rukolou a v kapse iPhone, ale pokud jde o čas, žiju na hranici bídy.

A pak mi někdy přijde textovka od Pavly. “SN?” stojí tam. Což znamená: sousedská návštěva? Myslí tím krátké zastavení u nich na dvorku, mezi květináči, pod okny tanečního studia, kde se učí argentinské tango. Samozřejmě jenom tak na skok, ujišťujeme se navzájem, ale “na skok” obvykle znamená na jednu láhev vína.

Sousedská návštěva je jednou z mála věcí, které moje nastavení do nestíhacího režimu dokážou vypnout. A pak pozoruju tanečníky tanga za rozsvícenými okny a s překvapením si uvědomuju, že ať s časem šetřím nebo trochu plýtvám, mám ho vlastně pořád stejně. Ba ne. Když přestanu usilovně šetřit časem, mám ho vlastně víc. Připadám si časově bohatší.

Proto se mi líbí myšlenka kontrolovaného mrhání časem. Řízeného flákání. Když se člověku úplně nevymkne z rukou, je to ten nejlepší způsob, jak přestat mít pocit, že “nemám čas.”

Tady jsou moje nejoblíbenější způsoby plýtvání časem:

  • zírat z okna v tramvaji.
  • zaseknout se v knihkupectví
  • při běhání si vyfotit berušku

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.38.48

  • jít z práce kus cesty pěšky
  • vyslechnout si neuvěřitelné vyprávění osmdesátileté sousedky z pátého patra, která před pár týdny odvážně zahnala vetřelce u dveří na půdu
  • při cestě přes park se zastavit u okýnka na střik z červeného vína.

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.39.02

  • …a třeba tam zůstat až do setmění

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.38.31

Proč mi dělají radost výluky v pražské MHD

02

“Z důvodu nehody tento vlak končí jízdu ve stanici Podolská vodárna. Mezi zastávkami Podolská vodárna a Výtoň bude zavedena náhradní autobusová doprava. Ale nevim kdy.”

S těmito slovy nás řidič tramvaje číslo 17 vyprovodil z vagónu a připojili jsme se ke štrůdlu chodců, který putoval po vltavském nábřeží, zatímco auta a prázdné tramvaje bezmocně stály ve frontě. Bylo to k vzteku, samozřejmě. Ale po chvíli jsem zjistila, že ta nedobrovolná procházka mi vlastně dělá radost. Byl zatím nejteplejší den letošního roku. Od řeky se ozývalo křičení racků. Na vyšehradské skále zářily žluté rozkvetlé trsy pryskyřníků (nebo nějakých jiných žlutých kytek) a po řece popojížděly lodičky. Po chvíli jsem zjistila, že se usmívám a že i když moje už tak komplikované dojíždění do práce se zas o něco přiblížilo absolutnímu peklu, vlastně mě to baví.

Nebyla to totiž jediná výluka, která mi v tyhle dny zpestřila život. Ta druhá – oprava kolejí mezi Senovážným náměstím a Seifertovou ulicí, která odřízla Žižkov od zbytku civilizovaného světa – je ještě o něco horší.

A přesto pro mě mají výluky MHD své osobité kouzlo. Kolébavý autobus X9, který nahrazuje tramvaje, s námi podniká neuvěřitelné vyhlídkové jízdy do všech netušených zákoutí ŽIžkova a Vinohrad, takže chvílemi si připadám jako na poznávacím zájezdu. Výluky navíc vnášejí do našeho života prvek nepředvídatelnosti a dobrodružství (i když ráno po cestě do práce chce někdy hodně úsilí, aby to člověk ocenil). A konečně, díky výlukám teď mnohem víc chodím pěšky. Což je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější. 

Jóga a já aneb Zpověď nejhorší jogínky na světě

tumblr_m4z3n7kiMj1rt8vjdo1_400

Dnes ráno při běhání v parku jsem si poodešla z cestičky na trávník, našla jsem si místo, kde nebyla žádná psí hovínka a třikrát po sobě jsem si zacvičila pozdrav slunci. A byla to… krása. Přestože jsem měla ruce umazané od hlíny a přestože mnohokrát předtím, při nejrůznějších lekcích jógy, jsem si připadala jako největší loser široko daleko.

Především proto, že…

  • …mi to nejde. Zatímco všichni ostatní ladně provádějí jednu ásánu za druhou, já se o ně jenom neohrabaně pokouším. Ztrácím rovnováhu, v pozici stromu padám na stranu a poskakuju na jedné noze, neudělám klik, připadám si jako hroch mezi plameňáky.
  • …a všichni to vidí. I když si na začátku lekce umístím svou jógamatku strategicky někam dozadu do kouta, aby mě nikdo neviděl, vždycky nadejde ten okamžik, kdy si mě instruktorka všimne, zaregistruje mou odlišnost a zaměří na mě svou pozornost. V tu chvíli bych nejraději splynula s podlahou, ale není úniku.
  • …nemluvím jógovým jazykem. „Otevřete pravý bok.“ „Uvolněte bedra.“ Moc ráda bych tyhle pokyny splnila, jenže jim nerozumím.
  • …jsem nejtlustší ze všech. Na lekcích pilates, zumby nebo aerobiku vždycky potkáte nějakou oplácanější holku, která je tam poprvé. Na józe jsem nikdy nikoho takového nepotkala. Vždycky jsem to byla já.
  • …všichni to berou děsně vážně. Snažit se své evidentní nedostatky zlehčit s pomocí podvratného humoru se mi na hodinách jógy nepodařilo. Moji spolucvičenci brali jógu velmi vážně a pokud se usmívali, pak proto, že byli v nirváně.
  • …neumím správně meditovat. Když jsme na začátku lekce měli zavřít oči a zpívat „óm“, připadala jsem si pokaždé, no… asi tak, jako když jsme v šesté třídě stáli čestnou stráž u hrobu neznámého vojína. Trapně, směšně a v křeči. Pootevřela jsem oči na škvírku a šmírovala své spolucvičence, Ale všichni vypadali hluboce duchovně ponoření ve své meditaci.

A přes to všechno jsem si jógu dokázala zamilovat. Opravdu je na ní něco, co mi přináší radost do života, zvlášť na začátku dne. Opravdu dokáže propojit tělo a duši. Jenom na to musím být sama. Třebas i na rozbahněném trávníku, na dvou metrech čtverečních mezi několika psími hovínky.

Najít věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou, je jako najít poklad

indiana-jones-1

Na Velký pátek ve tři odpoledne se prý otevírají poklady. Takové ty opravdové: hromady zlatých mincí, poháry vykládané drahokamením, pootevřené truhly přecpané šperky, zkrátka ty věci, kvůli kterým hrdinové dobrodružných filmů podstupují strašlivá nebezpečí, aby krátce před závěrečnými titulky pochopili, že ten poklad vlastně nepotřebují, protože během filmu objevili nějaké jiné a důležitější hodnoty. Pravou lásku, ryzí přátelství a tak. No nevím. Mě takovýhle konec vždycky trochu zklame. Pravá láska a ryzí přátelství jsou samozřejmě prima, ale co je proboha špatného na tom, mít k tomu ještě hromadu zlata?

V reálném životě ale zažívám pocit objevení pokladu docela často. Naposledy včera odpoledne, když jsem v sekáči na Vinohradech narazila na opravdu úžasný světlý jarní kabát. Neměla jsem čas si ho vyzkoušet, takže se tam budu muset dnes na Velký pátek vrátit a doufám, že můj poklad tam ještě bude.

Okamžiky „nalézání pokladů“ jsou obvykle nečekané. Patří k nim moment překvapení. A také určitý pocit nezaslouženosti. Poklad není něčím, co jste si odpracovali, poklad je prostě dar, ze kterého se můžete jen radovat a být za něj vděční. A konečně, poklad je něco, co vlastně tak úplně nutně nepotřebujete, ale přesto to ve svém životě chcete mít.

Tyhle momenty objevení pokladů pro mě nastávají taky třeba…

  • …když najdu věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou. Třeba barevnou hedvábnou šálu, která doputovala až úplně do zadního kouta skříně a tam se skrývala rok a půl.
  • …když mi někdo vypráví úplně skvělou historku a už se těším, až ji budu vyprávět někomu dalšímu.
  • …když úplně náhodou objevím v počítači starou složku z fotkami z doby, kdy děti byly ještě malinké
  • …když si na návštěvě prohlížím cizí knihovnu s hlavou natočenou do pravého úhlu k tělu a najdu knihu, kterou jsem si už dávno chtěla přečíst
  • …když anebo naopak když mi někdo vrátí půjčenou knihu, na kterou jsem už zapomněla
  • …když se můžu hrabat v cizí šperkovnici a poslouchat příběhy, jak se tam jednotlivé kousky ocitly
  • …když okolo půlnoci náhodně přepnu televizi a zjistím, že dávají Thelmu a Louisu nebo jiný film, na který se dokážu dívat znovu a znovu
  • …když jsem našla svoje staré deníky a kreslicí bloky

Jak si pustit do života překvapení

KinderEgg

Jako malá holka jsem překvapení milovala. A nemyslím tím jenom dárky pod vánočním stromečkem. Překvapení byly uhelné prázdniny, čerstvý sníh, nečekané návštěvy, překvapení bylo, když jsem omdlela u tabule na hodině občanské nauky (i to mi přišlo svým způsobem zábavné a dobrodružné), když nám netekla voda anebo když někdo zatelefonoval do školy, že je tam bomba, a všechny nás poslali domů už o velké přestávce.
Později jsem začala být vůči překvapení rezervovanější. Slovo „překvapení“ se pro mě stalo synonymem průšvihu, jobovky, nečekaných komplikací. „Překvapení,“ to bylo zlověstné pokašlávání a zelené nudle mých dětí uprostřed nabitého pracovního týdne, kde jsem neměla šanci sehnat hlídání. Rozbité okýnko auta těsně před odjezdem na hory. Nevysvětlitelná bolest zubu v pátek večer. Tak jsem začala překvapením nedůvěřovat. Mít všechno pod kontrolou se mi zdálo bezpečnější.
Přesto si myslím, že je překvapení způsob, jak být šťastnější. Nejenže mě vyvede ze zaběhlé rutiny – přiměje mě dávat pozor, soustředit se na to, co je tady a teď. Proto mě potěšilo, když jsem dnes narazila na rozhovor se „surpriseložkou“ Taniou Lunou, která o umění překvapovat a nechat se překvapovat napsala celou knihu.
Tania Luna jako dítě žila v malé vesničce nedaleko Černobylu, takže jedno z prvních překvapení jejího života byla děsivá tragédie, která převrátila život její rodiny naruby. Po havárii atomové elektrárny její sestře vypadaly vlasy, ona sama strávila devět měsíců v nemocnici. Čtyři roky poté celá její rodina emigrovala do Spojených států.
Přesto vůči překvapením nezatrpkla. „My lidé máme k překvapením ambivalentní vztah. Jsou vzrušující a přitažlivá, ale taky plná rizika a nebezpečí. Ti z nás, kteří překvapení nemají rádi, buď od přirozenosti pociťují velkou potřebu jistoty, zažili v minulosti negativní překvapení, pociťují ve svém životě příliš mnoho nejistoty nebo se naučili všechno plánovat a mít pod kontrolou jako obranu proti stresu a úzkosti,“ říká. „A přesto ty nejlepší vztahy jsou ty, které mají vztah k překvapením dobře vybalancovaný. Jsou dostatečně předvídatelné na to, aby člověku poskytly bezpečí, ale i plné překvapení, která přinášejí vášeň a hravost. Když je člověk překvapený, uvolňuje se mu v mozku dopamin, hormon štěstí spojovaný mimo jiné s pocitem zamilovanosti.“
Tady jsou její tipy, jak překvapení do života vrátit. Třeba jen v úplně malých snesitelných dávkách:
– Nepřipravte se googlováním o radost z překvapení. Když se máte setkat s někým novým, nehledejte si o něm předem všechno na internetu. Když jdete do nové restaurace, nečtěte si předem celý jídelní lístek.
– Naplánujte si překvapení. Třeba v podobě nějaké nové činnosti, kterou jste ještě nikdy nezkusili. Překvapte sami sebe.
– Ve svém každodenním životě aktivně vyhledávejte momenty, které vás přivádějí k úžasu.
– Nikdy neodcházejte z něčího bytu nebo kanceláře, aniž byste pro něj zanechali nějaké malé překvapení na později.

10 způsobů těšení na jaro

Snímek obrazovky 2015-03-18 v 9.19.47

Předjaří jsem vždycky měla za nejošklivější roční období. Blátivé šedohnědé týdny, během nichž je nějak mnohem víc než jindy vidět všechno, co je ve městě nevzhledné: rozbité chodníky, opršelé billboardy, sámoška Albert na Olšanském náměstí a depresivní podchod mezi paneláky hned vedle ní. Nikde žádné zelené stromy nebo poprašek sněhu, kterými se to jindy milosrdně zamaskuje.

Ale když jsem se před dvěma týdny vracela s dětmi z jarních prázdnin u mého táty a rozhlížela se po mlčící krajině podél silnice, říkala jsem si, že ta předjarní ošklivost je přece jen k něčemu dobrá: má obrovský potenciál těše
ní na jaro.

Přišla jsem na několik způsobů, jak se na jaro těšit už teď.

  1. Jarní kabát. Vždycky si užívám ten okamžik, kdy definitivně odložím těžké zimní kabáty a vytáhnu jarní baloňák. Ta lehkost! Těším se, jaké vzpomínky z loňského jara najdu v jeho kapsách: obaly od žvýkaček, vstupenky do kina, seznamy loňských nákupů. (A jako každý rok si slibuju, že zimní kabáty dám do čistírny už teď, ne až v listopadu, kdy je zase budu potřebovat.)
  2. Vůně vlhké hlíny. Parčík, přes který chodím ráno do práce, sice právě teď vypadá jako kulisa z nějakého filmu od Bohdana Slámy, ale opravdu voní jarem.
  3. Baleríny, tenisky a mokasíny. Skoro už jsem zapomněla, že se dá chodit taky v něčem jiném než v kozačkách. V jarních botách si najednou připadám, jako bych se po chodníku vznášela.
  4. Otevřená okna. Vzduch za nimi už není štiplavý a mrazivý, ale jen svěží.
  5. Delší dny. Uvědomila jsem si to teprve minulý týden: ani nevím, jak se to stalo, ale najednou už nechodím z práce za tmy. A celý podvečer má díky tomu úplně jinou atmosféru.
  6. První jarní nanuk. Když si ho nesu po ulici a okusu z něj čokoládovou krustičku, vím, že jaro už je v podstatě tady.
  7. Půjčit si psa. O víkendu jsem svém bratrovi hlídala jeho puberťácké štěně Bíbí. Několik hodin jsem s ní strávila v parku, pozorovala ji, jak zběsile lítá s náhodně sešlou psí smečkou, ráchá se v loužích a probíhá křovím. Když jsem se jí pak doma snažila hadrem vydrbat blátem slepené chlupy na břiše, jarní energie z ní přímo sálala.
  8. Sluneční brýle. Nenosila jsem je několik měsíců. Málem jsem zapomněla, že je mám. A přitom si v nich připadám tak stylově!
  9. Oholit si nohy. Tedy ne že bych to v zimě nedělala vůbec. Ale řekněme, že jsem to neměla mezi prioritami. Jarní depilace mi připomíná, že už brzy přijde čas sukní bez punčocháčů.
  10. Farmářské trhy. V sobotu dopoledne se na nich potákvám s blízkými i vzdálenějšími sousedkami a kamarádkami. Víc mě baví pít kafe a kochat se voňavými stánky, zatímco děti a psi běhají po hnědém blátivém trávínku, než doopravdy nakupovat.

Odlož už ten foťák!

candles1_PREVIEW

Ve středu slavila moje dcera Betynka třinácté narozeniny. Koupila jsem jí na dort takovou tu velkou tlustou zlatou prskavku, která se má zapíchnout doprostřed dortu, dort se zapálenou prskavkou se přinese do setmělé místnosti, kde čeká natěšený oslavenec, a všichni udělají „ááách!“

U nás to probíhalo poněkud jinak. Naše velká kuchyň nám slouží zároveň i jako obývák, takže přípravy na ohňovou show se odehrávaly na kuchyňské lince přímo před očima oslavenkyně. Nejdřív jsem udělala tu chybu, že jsem zapálila všech dvanáct svíček po obvodu dortu a teprve potom jsem kroužila zapalovačem nad prskavkou uprostřed. Nedělo se nic, jenom jsem si od svíček popálila prsty a zápěstí. Potom mě vystřídal můj muž. Svíčky mu ožehly rukáv a chvíli bylo slyšet jen jeho tlumené nadávání, ale najednou z prskavky zasršel syčivý sloupec jisker, z nichž některé mu skončily v obočí, udělal „aaau“ a děti udělaly „ááách!“

Vítězoslavně jsem prskající dort nesla na stůl a můj muž si vzpomněl, že je potřeba slavnostní okamžik vyfotit. Vrhl se ke skříni, vytáhl foťák, zápolil s jeho tlačítky… a než stihl zmáčknout spoušť, prskavka dohořela, Betynka se zhluboka nadechla a sfoukla všechny svíčky. Těch pár narozeninových vteřin, kvůli kterým málem podstoupil popáleniny, strávil tím, že studoval čudlíky na foťáku.

I mně se už mockrát v minulosti stalo, že jsem ty nejhezčí a nejdůležitější okamžiky v našem životě prožila s očima upřenýma do hledáčku foťáku nebo na displej telefonu: dětské koncerty v hudebce, školní akademie, stavění hradů z písku u moře, dovádění se psem. Chtěla jsem ty okamžiky zachytit na památku, zastavit je v čase, mít je už napořád, což se mi sice částečně podařilo, ale zároveň jako bych je vůbec neprožila. Mezi sebe a svou zkušenost jsem postavila filtr digitálního aparátu. Mám sice v počítači uložené video, jak Rozárka tancuje na besídce ve školce, ale jediné, co si z té besídky pamatuju, je právě to, jak jsem zápolila s videokamerou ve svém telefonu.

Podle jedné studie focení skutečně zhoršuje naši paměť: skupina dobrovolníků se zúčastnila prohlídky umělecké galerie. Ti, kteří na prohlídce obrazy a sochy fotili, si je pamatovali míň než ti, kteří se na vystavená díla jenom dívali.

A tak jsem si letošní Betynčiny narozeniny nevyfotila. Ale zato jsem viděla její obličej ozářený svíčkami, když nafukovala tváře, aby je sfoukla. A budu si ho pamatovat. Možná ne napořád, ale určitě dlouho.