Proč se právě dnes můžete bavit líp než na Silvestra?

Happy-new-Year-New-York-

Vůči silvestrovským oslavám jsem tak trochu opatrně obezřetná. Ano, miluju večírky, vlastně jakékoli večírky, ale ten silvestrovský mě vždycky odrazuje mohutným očekáváním, která mu předcházejí. Nakupujeme bublinky všeho druhu, od rychlých špuntů až po pravé šampaňské, zdobíme chlebíčky, chystáme ohňostroje a vaříme hovězí vývar na zítřejší kocovinu, zkrátka, už předem jaksi počítáme s tím, že na silvestra vypukne ta nejbujařejší zábava… Abychom nakonec zjistili, že nejlepší večírek roku, ten, na který budeme ještě léta vzpomínat, se odehrál úplně někdy jindy a pravděpodobně se obešel bez ohňostroje a jednohubek s pravým lososem.

Tuhle mou silvestrovskou ambivalenci potvrzuje i studie, kterou provedli psychologové Jonathan Schooler a Dan Ariely během největších silvestrovských oslav minulého století, v noci z 31. prosince 1999 na 1. ledna 2000. Koncem prosince 1999 oslovili 475 dobrovolníků, kterých se ptali, jak velké oslavy plánují, kolik peněz se chystají utratit a především, jak moc se budou podle svých očekávání bavit. V týdnech následujících po Novém roce potom zjišťovali, jak to dopadlo.

Celkem nepřekvapivě se ukázalo, že neuvěřitelných 83% lidí bylo ze silvestrovských oslav zklamaných. A co víc, jejich zklamání bylo přímo úměrné velikosti oslavy! Čím větší večírek plánovali, tím větší nakonec byla jejich rozmrzelost.

Proč o tom píšu právě dnes?

Protože 20. únor je úplně obyčejný den (až na to, že jde o Světový den sociální spravedlnosti a svátek má Oldřich). Většina z nás od něj žádné závratné radosti nečeká. A právě proto nás nějaká může překvapit úplně nečekaně.

„Žijte tak, jako by na světě bylo jenom 150 lidí.“

good_5

Můj bratr začal jíst jako pračlověk. Po statisíce let prý lidi nejedli nic jiného než to, co si sami ulovili nebo nasbírali v lese, tvrdí. Je to prý pro nás přirozené. Můj bratr ovšem neloví mamuty a nechodí do lesa na sběr kořínků a bobulí. Chodí na lov do supermarketů a na farmářské trhy. Pravěk se v jeho jídelníčku projevil hlavně tím, že přestal jíst bagety, pizzu a kyblíky z KFC. Což je určitě dobře. Nejsem si už tak jistá, jestli pračlověk měl každý den k dispozici polníček, piniové oříšky, avokádo, tuňáka a rukolu. Můj bratr je ale přesvědčený, že ano.

Nejspíš je to zdravé, určitě mu to dělá radost. Zvlášť když si, tak jak to bezpochyby dělal i člověk doby kamenné, fotí svoje krásně naaranžované pravěké pochoutky, aby jejich obrázky sdílel na sociálních sítích.

Já osobně jsem dost nedůvěřivá vůči všem životním radám, které svou moudrost zakládají na tom, že to tak „kdysi“ dělali „naši předkové“. Moc totiž nevěřím tomu, že naši předkové byli o tolik chytřejší než my.

Tak například, měli by nám partnery vybírat naši rodiče, protože se to tak dělalo ještě před sto lety?

Měli bychom se až do příštího (masopustního) úterka přejídat a potom od středy držet půst?

Měli bychom si čistit zuby práškem z koňských kopyt a vaječných skořápek?

Jedna podobná rada se mi ale přesto hodně líbí. Britský antropolog Robin Dunbar tvrdí, že naši předkové až donedávna žili v komunitách, které čítaly maximálně 150 lidí. A právě s tolika lidmi jsme dodnes schopni udržovat trvalé vztahy. I uprostřed velkoměsta máme svou tlupu, svůj kmen, který čítá něco přes 100 osob. Říká se tomu Dunbarovo číslo.

Líbí se mi představa, že bychom měli žít tak, jako by v naše světě bylo nanejvýš těch 150 lidí. Znamenalo by to, že tytéž lidi budeme potkávat pořád, od narození až do smrti. Nemohli bychom se od nich odstěhovat a vyměnit je za nové známé. Nemohli bychom si najít nové kamarády na Facebooku. Museli bychom se k nim chovat tak, aby nám vydrželi. Napořád.

Podivuhodná etiketa cestování ve výtahu

elevator

Už pár měsíců pracuji v prosklené kancelářské budově se spoustou pater a několikrát denně objevuji podivuhodné zákonitosti výtahové etikety, která se tolik liší od té normální. Zatím jsem objevila následující:

  1. Ve výtahu jsme si blíž, než bychom chtěli. Hlavní podivnost cestování ve výtahu spočívá v tom, že úplně cizí lidé, kteří by i při nezávazné konverzaci s námi zachovávali minimálně metrový odstup, jsou s námi zavření v malé kovové krychli a chtě nechtě se s nimi nacházíme v důvěrné blízkosti. Jde jen o to, jak tuhle pár desítek vteřin trvající situaci přežít.
  2. Všichni se vyhýbají očnímu kontaktu. Zatímco při běžném společenském styku je oční kontakt žádoucí, ve výtahu každý pohled z očí do očí působí jako neomalené civění nebo dokonce zírání. Přijatelnější je zírat na dveře, na displej svého telefonu nebo do zrcadla na zadní stěně.
  3. Všichni mají neutrální „výtahový výraz“. Všimli jste si, že když nastoupíte do výtahu s úplně cizími lidmi, všichni nasadí takový schválně nicneříkající, uměle nijaký obličej? Přijatelný je maximálně letmý omluvný úsměv ve stylu „promiňte, že vystupuju už ve třetím patře, takže kvůli mně pojedete do pátého patra o dvacet vteřin déle“.
  4. Do výtahu se nikdy nevejde tolik lidí, kolik se píše na ceduli v kabině. Výtahy u nás v práci jsou údajně koncipovány pro šestnáct osob. Těch šestnáct osob by se tam ale vešlo leda za předpokladu, že by jedna druhé stály na hlavě nebo ležely v náručí. Už při osmi lidech je výtah tak plný, že nikdo další si netroufá přistoupit.
  5. Velké dilema: Máme držet dveře pro posledního dobíhajícího? Záleží samozřejmě na tom, z jak velké dálky dobíhá, jak moc se snaží, a kolik vás v kabině už je. Když stojím ve výtahu sama, vždycky ho zadržím a počkám na toho, kdo právě dobíhá. Když je nás víc, musí rozhodnout ten, kdo stojí nejblíž u příslušného čudlíku. Když je výtah úplně plný, sluší se alespoň vyloudit na obličeji zkroušený, omluvný výraz.
  6. Další dilema: Máme ve výtahu říkat „dobrý den“ a „nashledanou“? Zdá se mi, že to záleží hlavně na počtu cestujících. Když jedeme jen dva, zdravím vždycky. V pěti a více lidech už nezdravím. A když je to něco mezi, čekám, jak se zachovají ostatní.
  7. Velká záhada: Funguje knoflík na zavírání dveří? V některých výtazích je opravdu těžké přijít na to, jestli čudlík na urychlené zavírání dveří plní to, k čemu je zdánlivě určený. Anebo jestli v nás má jen vzbudit bláhovou iluzi, že nečekáme bezmocně na automatické zavření dveří, ale že můžeme něco sami ovlivnit. (Mimochodem, podobný pocit mě přepadá i na přechodu, když tisknu čudlík na přivolání zeleného panáčka na semaforu.)
  8. Tajná radost: Když jedu výtahem úplně sama. Když mám někdy to štěstí, že v přízemí nastoupím do výtahu úplně sama a po cestě nikdo nepřistoupí, přepadá mě poťouchlá iracionální radost. Na pár vteřin se mě zmocní absurdní pocit malého vítězství, jako bych dobyla nové území. A dělám na sebe obličeje do výtahového zrcadla.

„Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“

little-red-riding-hood-gustave-dore

Myslím, že každý z nás si někdy v dětství vyslechl nějakou větu, která mu od té doby pořád zní v uších. Větu, kterou pronesl někdo starší a moudřejší, kdo to s námi myslel dobře. Jenže my jsme si tu větu pochopili a vyložili po svém, v duchu do ní vložili větší význam, než ve skutečnosti měla, a udělali z ní svého celoživotního strašáka.

Tak například jedné mojí kamarádce, která ve dvanácti letech vážila 33 kg, její maminka tenkrát řekla, že je třiatřicet kilo je „hrooozně moc.“ Myslela to samozřejmě ironicky, ale mojí kamarádce to došlo až o mnoho let později. Od dvanácti let se snaží hubnout.

Další osudové Věty, které si lidi okolo mě pamatují dodneška, znějí třeba takhle:

  • „Nebuď tak sobecká!“
  • „Nemysli si, že je na tebe někdo zvědavej!“
  • „V tomhle domě ti nepatří ani klika od dveří!“

Mně zase moje máma zhruba ve stejném věku řekla: „Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Nejspíš tím jenom chtěla říct, že moje kamarádky by se asi zděsily, kdyby viděly, co za bordel mám ve svém dětském pokojíčku. (Opravdu nevím, proč si všechny maminky myslí, že cizí děti jsou pořádkumilovnější než ty jejich vlastní.) Jenže já jsem do té její věty vložila všechny svoje tehdejší i pozdější strachy a přeložila jsem si ji takhle:

„Jen počkej, až lidi zjistí, jaká jsi doopravdy! Nikdo tě nebude mít rád! Až přijdou na to, že ve skutečnosti nejsi tak veselá, přátelská a schopná, až zjistí, že ve skutečnosti jsi vystrašená, zamindrákovaná a sobecká, nikdo se s tebou nebude chtít kamarádit! Všichni od tebe utečou!“

A spoustu let jsem podle toho doopravdy žila. Pořád jsem se přizpůsobovala tomu, o čem jsem si myslela, že se to ode mě očekává, aby náhodou na lidi okolo mě nevykouklo moje „skutečné,“ tj. příšerné a nepřitažlivé já.

Až mnohem později jsem si uvědomila, že moje kamarádky mě prokoukly už dávno. Znají mě, v dobrém i ve špatném. Protože „skutečné já“ je koneckonců součtem všeho, co děláme. Není to nějaký přízrak, který se schovává někde uvnitř.

Asi nejlíp to za mě řekl čaroděj Brumbál v Harrym Potterovi. Harry se v jedné scéně trápí, protože při rozřazování studentů na začátku školního roku ho Moudrý klobouk (čarodějnická pomůcka, která dokáže „prokouknout“ talenty a dispozice každého žáka) chtěl poslat do Zmijozelu, nejtemnější koleje, ze které povstal i zlý Voldemort:

„Moudrý klobouk mě poslal do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu …“

„Přesně tak,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Voldemorta velice lišíš. O tom, jací jsme doopavdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“

Nejkrásnější okamžik dne přijde často jindy, než čekám

hot-coffee-window-2560x1600

Včera po šesté večer jsem se vracela z práce. Scházela jsem dolů strmými ulicemi a zastavila se v setmělém parčíku na opuštěném dětském hřišti. Opodál nad střechami červenobíle vyčnívala žižkovská televizní věž a přímo přede mnou svítil do tmy panelák. Trochu pěst na oko mezi ostatními ošuntělými činžovními domy. Dívala jsem se do všech těch rozsvícených oken, kolik lidí teď za nimi vaří večeři, nebo si prohlíží pololetní vysvědčení svých dětí, nebo se kouká na Prostřeno! a nadává u toho, nebo jdou venčit psa, a těšila jsem se domů a snažila se vymyslet, co budu k večeři vařit já.

A tohle byl nejkrásnější okamžik mého včerejšího dne. Já vím, nezní to příliš impozantně. Chvilka koukání na ošklivý panelák není úplně totéž jako pohled na planoucí západ slunce nebo procházka po nábřeží s výhledem na Hradčany. Ale vlastně se mi stává docela často, že nejhezčí chvíle dne mě zaskočí jindy, než bych čekala.

Jdu třeba na večírek, a nejhezčí chvíle je nakonec ta, kdy si obtáhnu pusu rtěnkou a připadám si jako filmová hvězda těch pár minut, než rtěnka zmizí, obtisknutá na první skleničku.

Anebo jdu Rozárku vyzvednout na hudebku a pod otevřeným oknem hudební školy na ulici poslouchám, jak tam někdo hraje na piano.

Nebo jdu běhat a v parku se beze slov pozdravím s cizí holkou ve srandovní oranžové čepici, která tady taky touhle dobou běhává a jde jí to asi tak podobně jako mně.

Jsou to ty okamžiky, od kterých vlastně nic světoborného nečekám, ale právě proto mě dokážou zaskočit nečekaným kouzlem.

Někdy se říká, že bychom měli „žít, jako by každý den byl náš poslední.“ No nevím. Kdybych věděla, že tohle je můj poslední den, asi bych si ho moc neužila. Asi bych hystericky jela na pohotovost a žádala, aby mě okamžitě nějak zachránili, a vědomí, že do 24 hodin umřu, by mi určitě nepomohlo v prožívání přítomného okamžiku. A žít takhle každý den, to si fakt nedokážu představit.

Ale čekat na nejkrásnější okamžik dne, být na něj připravená, vědět, že přijde bez ohlášení a když přijde, tak být opravdu v něm – to si umím představit docela dobře.

5 způsobů, jak si dodávám odvahy

Cowardly_lion2

Moje oblíbená postava z knihy Čaroděj ze země Oz je Zbabělý lev. Obrovské zvíře, které během cesty do Smaragdového města provádí jeden hrdinský kousek za druhým, a přesto se pořád trápí tím, že je zbabělý: „Kdykoli mi hrozí nějaké nebezpečí, rozbuší se mi srdce.“

Čaroděj ze země Oz – který ve skutečnosti není žádný čaroděj, jenom veliký šejdíř – přijde na to, jak jeho neduh vyléčit:

Přistoupil ke skříni, vzal z horní police hranatou zelenou láhev a vylil ji do překrásně vyřezávané, zelené a zlatem zdobené mísy. Pak mísu vzal a postavil ji před Zbabělého lva. Lev ji očichával, jako by mu nevoněla, ale čaroděj řekl: „Vypij to.“

Co to je?“ ptal se lev.

Jak ti to mám říct,“ odpověděl čaroděj. „Kdyby to bylo uvnitř v tobě, byla by to odvaha. Víš přece jistě, že odvaha je vždycky uvnitř, a proto se tomuhle nedá říkat odvaha, dokud to nespolkneš. Radil bych ti tedy, abys to vypil co nejdřív.“
Lev už neváhal a začal chlemtat, až mísu vyprázdnil.

Jak se cítíš?“ zeptal se ho Oz.

Plný odvahy,“ odpověděl mu lev a vrátil se s velkou radostí ke svým druhům.

Nedozvíme se, co v té láhvi bylo. Možná obyčejná voda, možná heřmánkový čaj. Ale rozhodně v ní nebylo nic, co by Zbabělému lvu mohlo dodat odvahu. Tu už totiž měl. Jen se o tom potřeboval ujistit.

Taky mám své triky, jak získat odvahu. Tady jsou moje nejoblíbenější:

  • 1. K zubaři chodím zásadně se svými dětmi. Navenek to vypadá, že je doprovázím a povzbuzuji je, aby se nebály. Ale ve skutečnosti doprovázejí ony mě. Před nimi si prostě nemůžu dovolit dát najevo, že se bojím. Předstírám odvahu, a nakonec ji opravdu mám.
  • 2. Představuju si, že jsem akční hrdinka. Taková tak, co vypadá dobře v černém trikotu a pohybuje se plavnými kung fu skoky ze střechy na střechu. Dodá mi to potřebnou odvahu šlápnout na plyn a předjet traktor na okresce, anebo trochu razantněji svým dětem říct, že teď už opravdu musejí jít spát.
  • 3. „Co bych udělala, kdybych se nebála, že to dopadne špatně?“ ptám se sama sebe. A dovolím si udělat odvážnější rozhodnutí.
  • 4. „Předstírej, že jsi v tom dobrá.“ Tuhle radu dal autor komiksů Neil Gaiman svojí kamarádce, blogerce Jenny Lawson. Taky to zkouším. Třeba při porcování kohouta na víně nebo konverzování v cizím jazyce. Když jsem si přinesla z porodnice svou starší dceru Betynku, celé dny jsem předstírala, že vím, jak se starat o mimino. Přežila to. Letos jí bude už třináct.
  • 5. Připomínám si okamžiky, kdy jsem odvážná už byla. Třeba když jsem vyhnala pána se staženými kalhotami, kterého jsem našla na schodech u nás ve sklepě. Nebo když jsem dala výpověď v práci, ve které mi plus mínus nic nechybělo. Pomáhá mi to uvědomit si, že dokážu sebrat odvahu znovu.

Jak vypadá dokonalý kompliment?

sunlight-in-a-cafeteria

„Vám to dneska sluší. Nechcete jít na kafe?“

Tohle mi řekl na mojí ranní cestě do práce chlapík, který postával před vietnamskou večerkou a dával si svého ten den (možná) prvního lahváče.

Na kafe jsem jít nechtěla, ale stejně mi udělal radost. Víc než to, rozzářila jsem se jako prskavka, žila jsem z jeho komplimentu celý den! Přestože nevím, jestli lichotka od umolousaného chlápka s lahváčem, který zevluje na ulici, se „počítá“ stejně jako kompliment od někoho hezčího nebo významnějšího. A přestože to možná říkal každé osobě ženského pohlaví, která šla okolo.

Komplimenty mi dělají radost i opačně – když se mi podaří nějaký pěkný říct někomu jinému. Myslím, že správně lichotit je umění, které má svoje pravidla. Nejlepší komplimenty jsou ty, které…

  • …jsou upřímné.Když chválíte něco, čemu sami nevěříte, zní to p
  • …jsou uvěřitelné. „Ty špagety jsou vynikající“ zní rozhodně uvěřitelněji než „to jsou nejlepší špagety, jaké jsem v životě jedl.“
  • …trefí se do něčeho, na čem tomu druhému záleží. Jak je z výše uvedené příhody patrné, na mě nejvíc fungují komplimenty flirtujícího charakteru. „Ta webová prezentace se ti moc povedla“ je samozřejmě prima. Ale když slyším „máš krásné oči“, jsem ochotná přehlédnout i fakt, že dotyčný má několik promile alkoholu v krvi nebo že to samé před pěti minutami řekl tamhleté blondýně u baru.
  • …jsou přesné. „Máš krásné zelené oči“ je ještě o něco lepší. Protože vím, že dotyčný se na ně opravdu kouknul.
  • …nesrovnávají. Asi nejhorší kompliment v životě jsem slyšela po jednom vystoupení na vysoké škole. Spolužák Zdeněk, v upřímné snaze mi říct něco pěkného, prohlásil, že jsem vypadala „trochu jako Martina.“ Kdyby řekl „trochu jako Audrey Hepburn“, bylo by to ještě docela milé. Ale přirovnávat mě ke spolužačce? Byť by to byla nejkrásnější holka z ročníku, kterou všichni milovali?!
  • …nejsou dvojsečné. „Nezhubla jsi?“ je dobře míněný kompliment, který je ale vždycky trochu podezřelý. „Takže předtím jsem ti připadala tlustá?“
  • …jsou zdarma. Tedy přicházejí od někoho, o kom víte, že za to nebude nic chtít.