10 způsobů těšení na jaro

Snímek obrazovky 2015-03-18 v 9.19.47

Předjaří jsem vždycky měla za nejošklivější roční období. Blátivé šedohnědé týdny, během nichž je nějak mnohem víc než jindy vidět všechno, co je ve městě nevzhledné: rozbité chodníky, opršelé billboardy, sámoška Albert na Olšanském náměstí a depresivní podchod mezi paneláky hned vedle ní. Nikde žádné zelené stromy nebo poprašek sněhu, kterými se to jindy milosrdně zamaskuje.

Ale když jsem se před dvěma týdny vracela s dětmi z jarních prázdnin u mého táty a rozhlížela se po mlčící krajině podél silnice, říkala jsem si, že ta předjarní ošklivost je přece jen k něčemu dobrá: má obrovský potenciál těše
ní na jaro.

Přišla jsem na několik způsobů, jak se na jaro těšit už teď.

  1. Jarní kabát. Vždycky si užívám ten okamžik, kdy definitivně odložím těžké zimní kabáty a vytáhnu jarní baloňák. Ta lehkost! Těším se, jaké vzpomínky z loňského jara najdu v jeho kapsách: obaly od žvýkaček, vstupenky do kina, seznamy loňských nákupů. (A jako každý rok si slibuju, že zimní kabáty dám do čistírny už teď, ne až v listopadu, kdy je zase budu potřebovat.)
  2. Vůně vlhké hlíny. Parčík, přes který chodím ráno do práce, sice právě teď vypadá jako kulisa z nějakého filmu od Bohdana Slámy, ale opravdu voní jarem.
  3. Baleríny, tenisky a mokasíny. Skoro už jsem zapomněla, že se dá chodit taky v něčem jiném než v kozačkách. V jarních botách si najednou připadám, jako bych se po chodníku vznášela.
  4. Otevřená okna. Vzduch za nimi už není štiplavý a mrazivý, ale jen svěží.
  5. Delší dny. Uvědomila jsem si to teprve minulý týden: ani nevím, jak se to stalo, ale najednou už nechodím z práce za tmy. A celý podvečer má díky tomu úplně jinou atmosféru.
  6. První jarní nanuk. Když si ho nesu po ulici a okusu z něj čokoládovou krustičku, vím, že jaro už je v podstatě tady.
  7. Půjčit si psa. O víkendu jsem svém bratrovi hlídala jeho puberťácké štěně Bíbí. Několik hodin jsem s ní strávila v parku, pozorovala ji, jak zběsile lítá s náhodně sešlou psí smečkou, ráchá se v loužích a probíhá křovím. Když jsem se jí pak doma snažila hadrem vydrbat blátem slepené chlupy na břiše, jarní energie z ní přímo sálala.
  8. Sluneční brýle. Nenosila jsem je několik měsíců. Málem jsem zapomněla, že je mám. A přitom si v nich připadám tak stylově!
  9. Oholit si nohy. Tedy ne že bych to v zimě nedělala vůbec. Ale řekněme, že jsem to neměla mezi prioritami. Jarní depilace mi připomíná, že už brzy přijde čas sukní bez punčocháčů.
  10. Farmářské trhy. V sobotu dopoledne se na nich potákvám s blízkými i vzdálenějšími sousedkami a kamarádkami. Víc mě baví pít kafe a kochat se voňavými stánky, zatímco děti a psi běhají po hnědém blátivém trávínku, než doopravdy nakupovat.

Odlož už ten foťák!

candles1_PREVIEW

Ve středu slavila moje dcera Betynka třinácté narozeniny. Koupila jsem jí na dort takovou tu velkou tlustou zlatou prskavku, která se má zapíchnout doprostřed dortu, dort se zapálenou prskavkou se přinese do setmělé místnosti, kde čeká natěšený oslavenec, a všichni udělají „ááách!“

U nás to probíhalo poněkud jinak. Naše velká kuchyň nám slouží zároveň i jako obývák, takže přípravy na ohňovou show se odehrávaly na kuchyňské lince přímo před očima oslavenkyně. Nejdřív jsem udělala tu chybu, že jsem zapálila všech dvanáct svíček po obvodu dortu a teprve potom jsem kroužila zapalovačem nad prskavkou uprostřed. Nedělo se nic, jenom jsem si od svíček popálila prsty a zápěstí. Potom mě vystřídal můj muž. Svíčky mu ožehly rukáv a chvíli bylo slyšet jen jeho tlumené nadávání, ale najednou z prskavky zasršel syčivý sloupec jisker, z nichž některé mu skončily v obočí, udělal „aaau“ a děti udělaly „ááách!“

Vítězoslavně jsem prskající dort nesla na stůl a můj muž si vzpomněl, že je potřeba slavnostní okamžik vyfotit. Vrhl se ke skříni, vytáhl foťák, zápolil s jeho tlačítky… a než stihl zmáčknout spoušť, prskavka dohořela, Betynka se zhluboka nadechla a sfoukla všechny svíčky. Těch pár narozeninových vteřin, kvůli kterým málem podstoupil popáleniny, strávil tím, že studoval čudlíky na foťáku.

I mně se už mockrát v minulosti stalo, že jsem ty nejhezčí a nejdůležitější okamžiky v našem životě prožila s očima upřenýma do hledáčku foťáku nebo na displej telefonu: dětské koncerty v hudebce, školní akademie, stavění hradů z písku u moře, dovádění se psem. Chtěla jsem ty okamžiky zachytit na památku, zastavit je v čase, mít je už napořád, což se mi sice částečně podařilo, ale zároveň jako bych je vůbec neprožila. Mezi sebe a svou zkušenost jsem postavila filtr digitálního aparátu. Mám sice v počítači uložené video, jak Rozárka tancuje na besídce ve školce, ale jediné, co si z té besídky pamatuju, je právě to, jak jsem zápolila s videokamerou ve svém telefonu.

Podle jedné studie focení skutečně zhoršuje naši paměť: skupina dobrovolníků se zúčastnila prohlídky umělecké galerie. Ti, kteří na prohlídce obrazy a sochy fotili, si je pamatovali míň než ti, kteří se na vystavená díla jenom dívali.

A tak jsem si letošní Betynčiny narozeniny nevyfotila. Ale zato jsem viděla její obličej ozářený svíčkami, když nafukovala tváře, aby je sfoukla. A budu si ho pamatovat. Možná ne napořád, ale určitě dlouho.

Nechci žít jen proto, abych žila zdravě

oil-paintings-fat-woman-tz_LRG

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem zdravá. Tím myslím to, že mě většinou nic nebolí a moje tělo dělá plus mínus všechno, k čemu ho potřebuju. Dobře, když vypiju láhev a půl vína a jdu spát v půl třetí v noci, druhý den jsem trochu unavenější, než jsem bývala v devatenácti. O osmihodinovém spánku si už nemyslím, že je jenom pro padavky. Ale víceméně se na své tělo můžu spolehnout.

Čím dál častěji ale potkávám lidi, pro které je zdraví něco jiného. Není to ten normální stav, kdy nejste nemocní. Je to cíl, na kterém se musí tvrdě makat. Pětadvacetiletá dcera mojí kamarádky žije na permanentním detoxu. Sousedka ze Žižkova chodí na nějaký přístroj, který do jejího těla nahrává léčivé vibrace. Kolegyně z práce nejí lepek a támhle v časopise zase jedna paní tvrdí, že „se vůbec neomezuje a jí všechno, na co má chuť,“ jenže vzápětí vychází najevo, že většinou má chuť na kaši z quinoy a vajíčko naměkko. Čím dál víc mě různí lidé přesvědčují, že si jenom myslím, že jsem zdravá, protože ve skutečnosti v mém těle probíhá divoký večírek zlých toxinů a volných radikálů. Jediný způsob jak být doopravdy, skutečně zdravá, je podřídit tomu celý svůj život.

Jenže já mám svůj nezdravý život ráda. A dokonce si myslím, že zdraví jako smysl a cíl života je trochu málo. Vážím si svého zdraví, ano, a jsem za něj vděčná, a v rámci možností se snažím mu moc neubližovat. Ale na druhou stranu jsem přesvědčená, že zdraví by mělo být jenom prostředek, ne cíl. Chci být zdravá, abych mohla jít bruslit se svými dětmi, chodit naboso v horkém písku, vylézt na strom, běžet a cítit vítr ve tváři. Abych mohla dělat všechny ty báječné nezdravé věci, vypít s kamarádkou na dvorku tři láhve vína, přidat si u tchýně svíčkovou, kazit si oči čtením v posteli, ujídat těsto při pečení vánočního cukroví.

„Víte, pane doktore, v životě jde o víc než jenom o zdraví.“ Tuhle větu si americký onkolog Lewis E. Foxhall vyslechl od jednoho ze svých těžce nemocných pacientů, když mu vyhuboval za nehorázný prohřešek vůči jeho doporučením. „Jeho slova mi pomáhají ukočírovat moji někdy přílišnou snahu nutit svoje pacienty do zdravého životního stylu. Připomínají mi, že někdy je lepší zaujmout realističtější postoj,“ dodává doktor Foxhall.

A rakouský filozof Ivan Illich napsal: „Ano, trpíme bolestí, býváme nemocní, umíráme. Ale také doufáme, smějeme se, oslavujeme. Nemusíme kvůli honbě za zdravím zplošťovat svou lidskou zkušenost. Vyzývám všechny, aby své myšlenky posunuli od starosti o zdraví ke kultivování umění žít.“

3 způsoby, jak si užít neděli bez nedělní depky

Sunday_in_the_Park

Neděle večer je horší než pondělí ráno. Daleko horší. V pondělí prostě musím vstát a jít do práce. Ale v neděli večer je ještě čas na to, řádně si užít ten dobře známý zábavný program známý jako „nedělní depka“:

  • lítost nad končícím víkendem. Čím byl víkend lepší, tím hůř.
  • dětské jobovky, jako třeba zapomenutý projekt z angličtiny, který byl zadán před několika týdny a musí se odevzdat zítra ráno.
  • cvičení na flétnu a na piano, na které jsme samozřejmě v pátek i v sobotu šťastně zapomněli.
  • úzkost z toho, co všechno mě čeká příští týden. I když si nemůžu vybavit nic konkrétního, čeho bych se měla obávat, úzkost mě přepadá jen tak preventivně. Co kdyby. Ono se vždycky něco najde, ne?

Dá se to dělat i jinak?

Na webu časopisu Real Simple jsem narazila hned na tři způsoby, jak se nedělní depky zbavit.

1. Udělejte si neděli v sobotu

Obvykle si na sobotu plánujeme zábavu a na neděli povinnosti. Dá se to ale udělat i obráceně. Domácí úkoly a žehlení v sobotu nebudeme prožívat tak tíživě a nedělní odpoledne si uvolníme pro okamžiky nečekané radosti.

2. Na příští týden myslete už v pátek

„Než v pátek odejdete z práce, napište si seznam úkolů na pondělí.“ Tahle triviální rada mně osobně obzvlášť pomáhá. Díky ní jsem se totiž zbavila té nedefinovatelné úzkosti, že mě v pondělí v práci čeká „něco“ hrozivého – ale přesně nevím co.

3. Jděte mezi lidi

Většinu nedělních odpolední a večerů trávím jen doma s rodinou, ve společnosti nedělní depky. A na konci dne si říkám, co jsem vlastně celý den dělala. Kam všechen ten čas zmizel? Nedávno jsem ale s dětmi a s jejich kamarády vyrazila v neděli odpoledne na výstavu do Technického muzea a potom na večeři do bistra na Letné. Ne, nezapomněla jsem, že je neděle a že zítra se jde do práce – ale byla to ta nejhezčí neděle za hodně dlouhou dobu. A všechny zdánlivě hrozivé nedělní povinnosti jsme stihli i tak.

165 bobříků odvahy od čtenářů Šťastného blogu!

Snímek obrazovky 2015-03-03 v 11.17.39

Děkuju Vám všem!

Minulý týden jsem Vás požádala, abyste mi napsali, co je Vaším bobříkem odvahy, malou každodenní zkouškou, něčím, na co jste si troufli a měli z toho radost. Teď mám obrovskou radost já. Těch bobříků se mi zatím sešlo 165. Tolik odvahy pohromadě jsem neviděla už dlouho.

Všechny bobříky jsem shromáždila na stránce stastnyblog.cz/odvaha/. Najdete ji, když kliknete na obrázek skokanky napravo →  →  →

Myslím, že se k ní budu často vracet, protože je mi velkou inspirací. A protože bych odvážnou sbírku chtěla dál rozšiřovat, budu ráda, když mi jich pošlete ještě víc (do komentářů nebo na bara@sakypaky.com)

Tady je jen malá ochutnávka bobříků odvahy od čtenářů Šťastného blogu:

  • Skočit ze střechy do požární plachty. (Martina V.)
  • Obejmout z lásky svého bratra. (Iveta)
  • Nosit za uchem každé jaro pampelišku. ‬(Lucie)
  • Zeptat se v restauraci, jestli mi nalijí kohoutkovou vodu (Karolína)
  • Jít rodit. A maximální bobřík je jít rodit podruhé a potřetí, když už víte, do čeho jdete. Ten pocit při první kontrakci, že už je to tu! (ZuzKap)
  • Vybočit ze své komfortní zóny a dělat veci, které ze mě udělají lepšího člověka a vnitřně mě obohatí. I když to trochu bolí. (Bára ze Sydney)
  • Jít si vyzvednout k sousedům pod námi moje tanga, které jim spadly na jejich sušák, kdy jsem věšela prádlo za okno. (M.)
  • Jet na dovolenou úplně sama. (Anna)
  • Říct si kolemjdoucímu člověku přímo o pomoc s kočárkem ze schodů, aniž bych jen stála bezradně a čekala, zda mu to samo dojde (Shareen)
  • Jet z kopce na běžkách s vědomím, že pod kopcem může být zatáčka (Soňa)
  • Vyjít na ulici v něčem, co jsem si koupila v Londýně a tam mi to připadalo hrozně cool. (Martina K.)
  • Jít žádat o místo po šesti letech mateřské. (Tournádo Lou)
  • Krmit pakobylky starší dcery a kudlanky muže. (Sedmi)
  • Udělat první krok do neznáma v čemkoli (Dominika)
  • Odmítnout nabídku telefonního operátora. (Tereza)
  • Psát blog a veřejně se k němu přiznat před známými.(Kayla)
  • Vydat se proti proudu konzumu směrem k minimalismu (Kluk)
  • Koupat se v moři v noci, když je voda temná a nevidím na dno. (Vanilka)
  • Zasmát se, když se nikdo nesměje (Kristýna)

Zítra je Večer, kdy otevřete tu láhev

red-shoes-and-red-wine

Ráda si šetřím hezké věci na později. Líbí se mi, že mi z nich neubývá nebo se mi neopotřebují, a můžu se těšit na tu chvíli, až je konečně rozbalím, sním, vezmu si je na sebe nebo prostě s nimi začnu dělat to, pro co jsou určeny. Schovávám si je pro zvláštní příležitost.

Jenže někdy se mi stane, že si je schovávám příliš dlouho a dřív, než ta „zvláštní příležitost“ přijde, mi zestárnou nebo z nich vyrostu. Jako třeba vůně My Melody, kterou jsem v patnácti dostala od tety ze západního Německa, párkrát jsem ji na sebe nastříkala v tanečních a pak jsem ji ukryla v šatníku a schovávala si ji na vzácnější chvíle, abych po pár letech zjistila, že už si na ni připadám, hm, trochu moc dospělá.

Miles, hlavní hrdina filmu Bokovka, kterého hraje Paul Giamatti, si takhle schovává vzácné bordeaux, Cheval Blanc, ročník 1961. Říká si, že ho vypije, až bude nějaká zvláštní příležitost. Ale ta příležitost pořád nepřichází. Žádný den mu na to není dost dobrý. A Maya, kterou se ve filmu snaží sbalit, ho přesvědčuje, aby ho otevřel a vypil prostě jen tak: „Víš, ten den, kdy otevřeš Cheval Blanc ’61 – to bude ta zvláštní příležitost.“

Takovou láhev, která se nám zdá až moc dobrá na to, abychom ji vypili jen tak, má doma kde kdo. Dorothy Gaiter a John Brecher, recenzenti vína pro Wall Street Journal, si tu „zvláštní příležitost“ k jejímu otevření prostě vymysleli: Open That Bottle Night neboli Večer, kdy otevřete tu láhev. Slaví se každou poslední sobotu v únoru. Jediným cílem tohoto svátku je otevřít a vypít víno, které nechceme vypít v nějaký obyčejný den.

Jenže právě tím, že ho vypijeme, bude neobyčejný.

Mých 20 bobříků odvahy. A jaké jsou ty Vaše?

Snímek obrazovky 2015-02-25 v 19.32.27

Za pár dní budu odevzdávat rukopis své druhé knížky. Jmenuje se Jak jsem sebrala odvahu. Myslím si, že odvaha je něco, co se dá trochu natrénovat. A žít odvážně se dá i přesto, že máte trochu strach.

Tady jsou moje bobříky odvahy, které se dají sbírat každý den. Jsou malé, opravdu malé! Ale právě proto, že se získávají snadno, mi pomáhají sbírat odvahu i k těm větším a náročnějším.

  1. Otočit koutek sprchy z červené na modrou a pustit na sebe studenou vodu. Pro mě jsou opravdový bobřík odvahy záda. Tam to studí nejvíc.
  2. Doopravdy jít běhat ráno hned poté, co se vysoukám z postele.
  3. Opětovat oční kontakt s neznámým člověkem v tramvaji. A usmát se.
  4. Říct kompliment úplně cizímu člověku.
  5. Poslat děti spát, když mají rozkoukaný film.
  6. Zaplatit žvýkačky tisícovkou.
  7. Sáhnout do školní Betynčiny školní aktovky, až na dno, kde se obvykle skrývají rozpláclé zbytky plesnivé svačiny.
  8. Omluvit se, když je za co.
  9. Jet z kopečka na kolečkových bruslích.
  10. Říct někomu: „Nemáš pravdu.“
  11. Říct někomu: „Máš pravdu a já jsem se spletla.“
  12. Jít tančit, když je na parketu ještě prázdno.
  13. Zabít pavouka.
  14. Jít do drahého a nafoukaně vypadajícího obchodu a něco si tam vyzkoušet, i když si to v žádném případě nemůžu koupit.
  15. Na začátku léta se na pláži poprvé svléknout do plavek.
  16. Jit mezi kopřivami s holýma nohama.
  17. Skočit do vody rovnou, bez osmělování.
  18. Skončit s něčím, do čeho jsem už investovala spoustu času a energie, ale pořád to nefunguje.
  19. Dát si k obědu s kolegy hamburger a hranolky, i když všichni ostatní jedí jenom salát.
  20. Zeptat se prodavačky, jestli ty šaty nemají ve větší velikosti.

Ráda bych se dozvěděla, co je zkouškou odvahy pro vás, čtenáře Šťastného blogu. Jaké jsou vaše malé i větší bobříky? Napište mi prosím na bara@sakypaky.com nebo sem do komentářů. Vaše odvážné tipy příští týden zveřejním a ráda bych je dala i do knížky. Děkuju! Jsem zvědavá a těším se.