„Strachu se nezbavíš. Musíš si jenom koupit lístek.“

Na tuhle historku jsem narazila v knize Dance of Fear od psycholožky Harriet Lerner:

tumblr_lpm8ieqOlJ1qbmmu7o1_500„Vyrostla jsem v Brooklynu v New Yorku, kousek od Coney Islandu. Pokaždé, když jsem tam zašla do zábavního parku, mě děsila i lákala atrakce zvaná Cyclone, hrůzu nahánějící superrychlá horská dráha. Několikery prázdniny po sobě jsem se dívala na svoje vrstevníky, jak na ni nastupují a vystupují. Stála jsem opodál jako pozorovatelka a obdivovala jejich nebojácnost. Jednou do prvního vozíku nastoupil obzvlášť roztomilý kluk. Když jízda skončila, přistoupila jsem k němu. ,Jak jsi to dokázal?’ zeptala jsem se ho bez okolků. ,Jak se ti podařilo zbavit se strachu?’ ,Strachu se nezbavíš,’ řekl mi. ,Musíš si jenom koupit lístek.’“

Ta příhoda mi byla hodně blízká. Od Harriet se liším jen v tom, že oslovit cizího kluka by mi v tomhle věku připadalo o hodně děsivější než sednout na horskou dráhu.

Ale já také spoustu věcí odkládám, protože si myslím, že strach časem nějak sám zmizí. Ať už jde o gynekologické vyšetření, nakousnutí nepříjemného tématu nebo otočení kohoutkem sprchy z horké na studenou. Možná že zítra, za měsíc nebo za pět minut se budu bát míň?

Jenže strach nezmizí. Spíš se s tím odkládáním ještě zvětšuje. Dostává nade mnou větší moc.

Možná je tedy lepší smířit se s tím, že mám strach. Ale to neznamená, že si nemůžu koupit lístek.

Co mi dnes dělá radost: olupovat strouhanku z řízku, jít krupicovou kaši do kolečka a další dětské rituály při jídle

-1

 

 

 

 

Krupicovou kaši jsem v dětství nejedla nikdy jen tak. Dodržovala jsem vlastní estetický rituál: Po obvodu talíře jsem ji postupně ujídala lžičkou do kolečka, až jsem se nakonec dobrala k tomu nejlepšímu místu uprostřed talíře, kde byla nejsilnější vrstva kakaa prosáklého rozpuštěným máslem. Můj bratr si kaši a kakao hned na začátku zamíchal do nechutné břečky, což jsem nesnášela.

Takových jídelních rituálů jsem dodržovala spoustu – a občas se k nim vrátit mi dělá tajnou, infantilní radost.

  • Řízek: Nejvíc mi chutnala opečená strouhanka, takže jsem ji oloupala a jedla zvlášť, až mi nakonec zbyl jenom ten nahatý kus masa, který jsem obvykle už „nemohla“.
  • Sušenky Disko: Rozlepila jsem je a napřed snědla tu suchou půlku, na které neulpěla skoro žádná náplň. Až potom tu druhou.
  • Párek v rohlíku: Vždycky mě frustrovalo, že nahoře z něj přečuhuje velký kus párku, který by měl člověk ukousnout jako první, a na konci potom zbývá samotná suchá špička rohlíku. Snažila jsem se to vyvážit tím, že jsem dolní špičku rohlíku hned na začátku ukousla a jedla ji s vykukujícím párkem. Ale obvykle to nedopadlo dobře. Dírou vespod začal vytékat kečup a za chvíli jsem ho měla všude.
  • Jablko: Protože se mi nechtělo nosit ohryzek do koše, jedla jsem ho celé, i s ohryzkem, až zbyla jenom stopka. Tu jsem pak někde odložila. Hm, to vlastně dělám dodnes, a můj muž z toho šílí.
  • Salám Junior: Kolečko jsem přeložila na čtvrtky a do jeho středu pak vykousla „ozdobnou“ kulatou díru. Jako když vystřihujete sněhové vločky z ubrousků.
  • Rohlík: Napřed jsem ukousla obě špičky, potom obvodovou křupavou kůrku. A z toho měkkého bílého, co zbylo, jsem si modelovala kuličky.
  • Vitacit: Lízala jsem ho z dlaně tak dlouho, až mi na ní zbyla jenom lepkavá červená nebo žlutá skvrna.

 

Štěstí není jen pocit. Je to to, co právě dělám.

Nedávno se mě někdo zeptal, jak dokážu být „šťastná“ i v situacích, kdy je všechno blbě. Věci nevycházejí tak, jak bych chtěla, někdo mě štve nebo někoho štvu já, je hnusné počasí (to si zrovna dneska umím představit jen stěží), špatná nálada vylézá ze všech koutů. Jak si to prý v takových chvílích dovedu přešaltovat v hlavě tak, abych byla šťastná a spokojená.

Odpověď zní: to nedovedu.

Ani zdaleka nejsem takový mistr zenu, abych se dokázala klidně usmívat, když mi dítě v kombinéze na sjezdovce uprostřed mlhy a mrholení oznámí, že se mu chce hrozně čůrat, když ráno marně hledám jediné neděravé punčocháče, když mi volá skryté číslo nebo když se jedno z dětí začne ve spaní zběsile drbat na hlavě, takže si musím přiznat, že (už zase) mají vši. A vlastně bych se ani nechtěla pořád jenom klidně usmívat.

Myslím si, že „být šťastná“ není jen pocit ani způsob pohledu na svět. Není to umění převrátit si v hlavě realitu naruby tak, aby se mi líbilo něco, při čem se normálně člověk vzteká, brečí nebo ječí.

Štěstí, jak já si ho představuju, je něco jiného. Je to činnost. Akce. Aktivní úsilí, ze kterého se většinou nakonec zrodí pocit radosti, energie nebo aspoň úleva.

Skoro v každé situaci se dá vyzkoušet některý z následujících způsobů, jak být už za chvíli šťastnější.

  1. Jump-1149081536Být s někým. S někým, komu to můžete říct.
  2. Čelit problému. To je samozřejmě to nejtěžší, ale pomáhá mi představit si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou.
  3. Něco někomu dát nebo někomu pomoci. Je to paradoxní, ale když se mi poštěstí někomu pomoci, přestanu si pak sama připadat jako úplný chudák.
  4. Cvičit. To funguje, i když se mi opravdu vůbec, ale vůbec nechce.
  5. Uklízet. Není mi to úplně vlastní, ale opravdu to může být způsob, jak se zbavit balastu – v sobě i kolem sebe.
  6. Pít víno. Tahle rada je asi trochu kontroverzní, ale nebylo by fér, kdybych to sem nenapsala. Používám ji totiž dost často a funguje. Ideálně ve spojení s bodem 1.
  7. Zkoušet nové věci. Probouzet zvědavost a objevovat, co ještě neznám, stojí trochu energie, ale je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak být dlouhodobě šťastnější.

Netvrdím, že se mi tohle všechno vždycky daří, ale když se přemluvím, stojí to většinou za to.

7 způsobů, jak přežít předjaří

imgpiece.php

Kdybych mohla na chodu ročních dob změnit jednu věc, přála bych si, aby se z pohádkové zasněžené jiskřivé zimy dalo přes noc, řekněme z osmadvacátého února na prvního března, přeskočit rovnou do rozzářeného kvetoucího jara. A mezi tím žádné předjaří. Ta nevzhledná, nijaká část roku bez vlastních barev a vůní. Sníh už je pryč, ale nic ještě nekvete, takže venku není na co se dívat. Zimní kabát už mě trochu tíží, ale odložit se ještě nedá. Všechno, co je ve městě ošklivé, v tuhle dobu ještě nějak víc vynikne. (Mimochodem, když se snažím rozpomenout na svoje dětství v 70. a 80. letech, připadá mi, že přesně takové počasí tehdy bylo pořád.)

jc3a1-a-dc49bda-0011

V kabátě a v čepici, ale bez sněhu. Připadá mi, že v době mého dětství bylo takovéhle počasí pořád. Tohle jsem já s dědou na 1. máje 1979.

Existují vůbec nějaké důvody, proč by člověk mohl mít předjaří rád, nebo si ho dokonce užívat? Dá to práci, ale něco se najít dá.

  1. Užít si prodlužování dne. Celé dlouhé měsíce jsem ráno vstávala za tmy. Probudit se za denního světla pro mě v uplynulých měsících znamenalo jedno jediné: průšvih, zaspala jsem! Teď konečně už v půl sedmé ráno je za okny sice šedivé a studené, ale přece jen světlo.
  2. Chodit ven. I když holé větve a vypelichané hnědozelené trávníky k tomu moc nelákají, teplota už je snesitelná. A procházka – nejlíp s horkým kelímkem v ruce – mě skoro vždycky příjemně překvapí a nabije energií.
  3. Chystat se na jaro. Nepůjdu si sice koupit sekačku do Mountfieldu, ale dám do čistírny jarní kabát a připravím za okno nějaké truhlíky. To jsou pro mě dva hlavní symboly jarního těšení.
  4. Vytáhnout kolo, koloběžku, in-line brusle… Možná je na to ještě trochu zima, ale už brzy nebude.
  5. Zaplatit daně. Je to bizarní, ale vždycky mi to přinese úlevu. Během pár uplynulých měsíců se mi při pomyšlení na daňové přiznání vždycky tak trochu stáhl žaludek. Teď, když jsem tomu skutečně musela čelit, mám sice vymetený bankovní účet, ale je mi tak lehko! Beru to jako součást jarního detoxu.
  6. Experimentovat s očistnými kúrami. Právě teď je ta pravá doba na různé předjarní půsty s bylinkovými čaji a zeleninovými šťávami. Když nic jiného, alespoň vás to probere ze zimní letargie.
  7. Hledat známky jara. Včera jsem cestou na autobus v díře u obrubníku našla ještě nerozkvetlý podběl. Vypadal dost uboze, ale i statečně, jak se krčil mezi chodníkem a vozovkou a splýval s šedivým asfaltem. A udělal mi radost.

Vyhrát na olympiádě bronzovou medaili je možná lepší než vyhrát stříbrnou

TouchSky-des-1.8-int_Page_15Celkem logicky bych předpokládala, že na stupních vítězů se nejvíc raduje ten, kdo získal zlatou medaili. O trošičku míň ten, co má stříbrnou, a ještě o kousek míň ten s bronzovou. Psycholožka Victoria Husted Medvec se svými spolupracovníky ale přišla na něco jiného. Zkoumala emotivní reakce vítězů na letní olympiádě v Barceloně roku 1992 a překvapivě zjistila, že držitelé bronzových medailí jásali víc než ti, co získali stříbrnou. Ne o trochu, ale o hodně.

Podle jejích závěrů radost vítězů souvisí s tím, s čím svůj výsledek porovnávají.

Stříbrný medailista myslí na to, že to mohlo být ještě lepší. Chybělo jen málo, a mohl mít zlatou, být nejlepší na světě.

Kdežto ten, kdo získal bronzovou, myslí na to, že nemusel medaili získat vůbec. Chybělo jen málo, a mohl mít bramborovou. Takže stát na stupních vítězů, být mezi prvními třemi na světě, je pro něj skvělý výsledek.

Taky se mi to stává.

Když otřu kuchyňskou linku, přejedu sporák houbičkou, naskládám nádobí do myčky a zametu kuchyň, připadám si jako olympijská vítězka, protože stav kuchyně porovnávám s tím, jak vypadala předtím (zaschlý nános rajské omáčky na sporáku, zapáchající koš, fleky na lince, drobky všude).

Ale můj muž tentýž výsledek pokládá za nedostačující. Protože si představuje, jaké by to bylo, kdyby kohoutky u dřezu, digestoř a čudlíky na sporáku byly vycíděné do lesku olympijského zlata.

V čem nás mohou inspirovat arogantní idioti?

„Buďte arogantní idiot. Samozřejmě, že doopravdy se jím nikdy nestanete, to byste nedokázala. Ale prosím, buďte aspoň trošičku jako arogantní idiot. Znáte ty chlápky v kanceláři, kteří od boku střílejí svoje názory na cokoli a dokážou všechny hned získat pro svoje (často nedomyšlené) nápady? Buďte víc jako oni. Jen trošičku. Můžete si dovolit malý posun tímhle směrem.“

Tuhle radu jsem našla na stránce koučky Tary Mohr 10 Rules for Brilliant Women. A potěšila mě, protože sama si při setkání s arogantním idiotem (omlouvám se za ten výhradně mužský rod, ale připadá mi, že v této kategorii se opravdu vyskytuje víc mužů) často připadám jako poslušný pitomec. Ať už k tomu dojde v práci, u benzínové pumpy nebo při nákupu něčeho do počítače. Nakonec udělám, co chce, a ještě několik hodin se tím užírám, zatímco arogantní idiot si na to už ani nevzpomene.

A přitom je tolik věcí, které bych se od arogantních idiotů mohla naučit. Fakt!

  • Arogantní idiot si vždycky myslí, že má pravdu, i když to vůbec není jisté. Zatímco já se nechám rozhodit sebemenší pochybností.
  • Jak to zmínila Tara Mohr, arogantní idiot dovede svoje nápady prodat, a to hned ve chvíli, kdy ho napadnou. Kdežto já si napřed musím vygooglovat, jestli už to náhodou nenapadlo někoho jiného, a napsat si osnovu.
  • Arogantní idiot si vždycky řekne o to, co chce.
  • Arogantní idiot zná cenu svého času a když řekne, že něco „v pohodě“ stihne, neznamená to, že to bude dodělávat doma do dvou v noci, aby to bylo ráno hotové. Umí si uhlídat svoje pohodlí.
  • Arogantní idiot nemá problém s tím, že vypadá jako arogantní idiot. Nepotřebuje být „ten hodný“ a nebojí se, že bude neoblíbený. Kouzlo arogantního idiotství tkví v tom, že mu to vždycky nakonec projde.

 

 

Nejsnadnější způsob, jak získat, co chci, je říct si o to.

"Pustíte mě prosím sednout?"

“Pustíte mě prosím sednout?”

Když mě někdo o něco požádá, snažím se vyhovět, pokud to jde. Obvykle mi to dělá radost a říct „ano“ je pro mě snadnější než říct „ne“. Vědí to o mně lidi, s kterými pracuju. („Báro, mohla bys do zítřka přeložit ještě tohle?“). Vědí to moje děti. („Mami, můžu Kinder Bueno? Prosíííím?“) Vědí to výběrčí na nejrůznější charity, kteří mě nutí plížit se okolo nich velkým obloukem, aby na mě nezaútočili s otázkou: „Nechcete přispět na postižené děti/opuštěné pejsky/deštné pralesy?“ A vědí to i barmani. („Ještě dvojku?“)

Nerada říkám „ne“. Ale když se situace obrátí a naopak já bych měla o něco požádat někoho jiného, z nepochopitelných důvodů předpokládám, že ostatní to mají jinak. A zapomínám, že nejsnadnější způsob, jak získat to, co chci nebo potřebuju, je říct si o to. Je to ta nejprimitivnější přesvědčovací technika, jaká existuje.

(O zábavné hře, s jejíž pomocí se to dá trénovat, jsem před pár dny psala tady)

Psychologických studií, které potvrzují, že my všichni rádi říkáme „ano“, je hned několik. Tak například v roce 1978 v amerických knihovnách proběhl experiment, kdy slečna-figurantka potřebovala předběhnout ve frontě u kopírky. Když oslovila lidi čekající ve frontě se žádostí: „Mám jen pět stránek, můžete mě prosím pustit před sebe?“ – vyhovělo jí 60% čekajících. A když ke své prosbě přidala ještě „…protože hrozně spěchám,“ byla úspěšná dokonce v 90% případů.

Ještě zábavnější studii provedli v jednom univerzitním campusu, kde dobrovolníci oslovovali osoby opačného pohlaví s pozváním na rande. Celých 50% mužů a 56% žen bylo ochotno jít s úplně neznámým protějškem na večeři, jen proto, že si o to řekl. To je docela dost, ne?

(Mimochodem, na pozvání jí s neznámým protějškem do postele reagovalo kladně celých 75% mužů, ale ani jedna žena. Ale to asi nikoho nepřekvapí.)