Nejkrásnější okamžik dne přijde často jindy, než čekám

hot-coffee-window-2560x1600

Včera po šesté večer jsem se vracela z práce. Scházela jsem dolů strmými ulicemi a zastavila se v setmělém parčíku na opuštěném dětském hřišti. Opodál nad střechami červenobíle vyčnívala žižkovská televizní věž a přímo přede mnou svítil do tmy panelák. Trochu pěst na oko mezi ostatními ošuntělými činžovními domy. Dívala jsem se do všech těch rozsvícených oken, kolik lidí teď za nimi vaří večeři, nebo si prohlíží pololetní vysvědčení svých dětí, nebo se kouká na Prostřeno! a nadává u toho, nebo jdou venčit psa, a těšila jsem se domů a snažila se vymyslet, co budu k večeři vařit já.

A tohle byl nejkrásnější okamžik mého včerejšího dne. Já vím, nezní to příliš impozantně. Chvilka koukání na ošklivý panelák není úplně totéž jako pohled na planoucí západ slunce nebo procházka po nábřeží s výhledem na Hradčany. Ale vlastně se mi stává docela často, že nejhezčí chvíle dne mě zaskočí jindy, než bych čekala.

Jdu třeba na večírek, a nejhezčí chvíle je nakonec ta, kdy si obtáhnu pusu rtěnkou a připadám si jako filmová hvězda těch pár minut, než rtěnka zmizí, obtisknutá na první skleničku.

Anebo jdu Rozárku vyzvednout na hudebku a pod otevřeným oknem hudební školy na ulici poslouchám, jak tam někdo hraje na piano.

Nebo jdu běhat a v parku se beze slov pozdravím s cizí holkou ve srandovní oranžové čepici, která tady taky touhle dobou běhává a jde jí to asi tak podobně jako mně.

Jsou to ty okamžiky, od kterých vlastně nic světoborného nečekám, ale právě proto mě dokážou zaskočit nečekaným kouzlem.

Někdy se říká, že bychom měli „žít, jako by každý den byl náš poslední.“ No nevím. Kdybych věděla, že tohle je můj poslední den, asi bych si ho moc neužila. Asi bych hystericky jela na pohotovost a žádala, aby mě okamžitě nějak zachránili, a vědomí, že do 24 hodin umřu, by mi určitě nepomohlo v prožívání přítomného okamžiku. A žít takhle každý den, to si fakt nedokážu představit.

Ale čekat na nejkrásnější okamžik dne, být na něj připravená, vědět, že přijde bez ohlášení a když přijde, tak být opravdu v něm – to si umím představit docela dobře.

5 způsobů, jak si dodávám odvahy

Cowardly_lion2

Moje oblíbená postava z knihy Čaroděj ze země Oz je Zbabělý lev. Obrovské zvíře, které během cesty do Smaragdového města provádí jeden hrdinský kousek za druhým, a přesto se pořád trápí tím, že je zbabělý: „Kdykoli mi hrozí nějaké nebezpečí, rozbuší se mi srdce.“

Čaroděj ze země Oz – který ve skutečnosti není žádný čaroděj, jenom veliký šejdíř – přijde na to, jak jeho neduh vyléčit:

Přistoupil ke skříni, vzal z horní police hranatou zelenou láhev a vylil ji do překrásně vyřezávané, zelené a zlatem zdobené mísy. Pak mísu vzal a postavil ji před Zbabělého lva. Lev ji očichával, jako by mu nevoněla, ale čaroděj řekl: „Vypij to.“

Co to je?“ ptal se lev.

Jak ti to mám říct,“ odpověděl čaroděj. „Kdyby to bylo uvnitř v tobě, byla by to odvaha. Víš přece jistě, že odvaha je vždycky uvnitř, a proto se tomuhle nedá říkat odvaha, dokud to nespolkneš. Radil bych ti tedy, abys to vypil co nejdřív.“
Lev už neváhal a začal chlemtat, až mísu vyprázdnil.

Jak se cítíš?“ zeptal se ho Oz.

Plný odvahy,“ odpověděl mu lev a vrátil se s velkou radostí ke svým druhům.

Nedozvíme se, co v té láhvi bylo. Možná obyčejná voda, možná heřmánkový čaj. Ale rozhodně v ní nebylo nic, co by Zbabělému lvu mohlo dodat odvahu. Tu už totiž měl. Jen se o tom potřeboval ujistit.

Taky mám své triky, jak získat odvahu. Tady jsou moje nejoblíbenější:

  • 1. K zubaři chodím zásadně se svými dětmi. Navenek to vypadá, že je doprovázím a povzbuzuji je, aby se nebály. Ale ve skutečnosti doprovázejí ony mě. Před nimi si prostě nemůžu dovolit dát najevo, že se bojím. Předstírám odvahu, a nakonec ji opravdu mám.
  • 2. Představuju si, že jsem akční hrdinka. Taková tak, co vypadá dobře v černém trikotu a pohybuje se plavnými kung fu skoky ze střechy na střechu. Dodá mi to potřebnou odvahu šlápnout na plyn a předjet traktor na okresce, anebo trochu razantněji svým dětem říct, že teď už opravdu musejí jít spát.
  • 3. „Co bych udělala, kdybych se nebála, že to dopadne špatně?“ ptám se sama sebe. A dovolím si udělat odvážnější rozhodnutí.
  • 4. „Předstírej, že jsi v tom dobrá.“ Tuhle radu dal autor komiksů Neil Gaiman svojí kamarádce, blogerce Jenny Lawson. Taky to zkouším. Třeba při porcování kohouta na víně nebo konverzování v cizím jazyce. Když jsem si přinesla z porodnice svou starší dceru Betynku, celé dny jsem předstírala, že vím, jak se starat o mimino. Přežila to. Letos jí bude už třináct.
  • 5. Připomínám si okamžiky, kdy jsem odvážná už byla. Třeba když jsem vyhnala pána se staženými kalhotami, kterého jsem našla na schodech u nás ve sklepě. Nebo když jsem dala výpověď v práci, ve které mi plus mínus nic nechybělo. Pomáhá mi to uvědomit si, že dokážu sebrat odvahu znovu.

Jak vypadá dokonalý kompliment?

sunlight-in-a-cafeteria

„Vám to dneska sluší. Nechcete jít na kafe?“

Tohle mi řekl na mojí ranní cestě do práce chlapík, který postával před vietnamskou večerkou a dával si svého ten den (možná) prvního lahváče.

Na kafe jsem jít nechtěla, ale stejně mi udělal radost. Víc než to, rozzářila jsem se jako prskavka, žila jsem z jeho komplimentu celý den! Přestože nevím, jestli lichotka od umolousaného chlápka s lahváčem, který zevluje na ulici, se „počítá“ stejně jako kompliment od někoho hezčího nebo významnějšího. A přestože to možná říkal každé osobě ženského pohlaví, která šla okolo.

Komplimenty mi dělají radost i opačně – když se mi podaří nějaký pěkný říct někomu jinému. Myslím, že správně lichotit je umění, které má svoje pravidla. Nejlepší komplimenty jsou ty, které…

  • …jsou upřímné.Když chválíte něco, čemu sami nevěříte, zní to p
  • …jsou uvěřitelné. „Ty špagety jsou vynikající“ zní rozhodně uvěřitelněji než „to jsou nejlepší špagety, jaké jsem v životě jedl.“
  • …trefí se do něčeho, na čem tomu druhému záleží. Jak je z výše uvedené příhody patrné, na mě nejvíc fungují komplimenty flirtujícího charakteru. „Ta webová prezentace se ti moc povedla“ je samozřejmě prima. Ale když slyším „máš krásné oči“, jsem ochotná přehlédnout i fakt, že dotyčný má několik promile alkoholu v krvi nebo že to samé před pěti minutami řekl tamhleté blondýně u baru.
  • …jsou přesné. „Máš krásné zelené oči“ je ještě o něco lepší. Protože vím, že dotyčný se na ně opravdu kouknul.
  • …nesrovnávají. Asi nejhorší kompliment v životě jsem slyšela po jednom vystoupení na vysoké škole. Spolužák Zdeněk, v upřímné snaze mi říct něco pěkného, prohlásil, že jsem vypadala „trochu jako Martina.“ Kdyby řekl „trochu jako Audrey Hepburn“, bylo by to ještě docela milé. Ale přirovnávat mě ke spolužačce? Byť by to byla nejkrásnější holka z ročníku, kterou všichni milovali?!
  • …nejsou dvojsečné. „Nezhubla jsi?“ je dobře míněný kompliment, který je ale vždycky trochu podezřelý. „Takže předtím jsem ti připadala tlustá?“
  • …jsou zdarma. Tedy přicházejí od někoho, o kom víte, že za to nebude nic chtít.

Karnevalové kostýmy: trauma z dětství nebo splněný sen?

185673_1766051082584_3559867_n

Když mi bylo pět, konal se u babičky a dědy v Kynšperku nad Ohří karneval na ledě. Hrozně jsem toužila jít za princeznu. Představovala jsem si, jak kroužím po místním kluzišti v ladných obloučcích a za mnou vlaje můj minimálně třímetrový tylový závoj, přidržovaný ve vlasech třpytivou korunkou, a moje princeznovské šaty se třepotají ve větru.

„Je zima,“ řekla babička. „Nemůžeš jít ven v sukni a bez čepice.“

Místo toho bylo rozhodnuto, že půjdu za cirkusového šaška. Možná mě to ochránilo před rýmou, ale posttraumatické následky přetrvaly celá léta. Tu fotku mám dodnes schovanou. Stojím na ní v oteplovačkách, bundě a čepici naražené až na uši, na které mám posazenou papírovou šaškovskou čepičku, připevněnou gumičkou pod bradou. A potácím se na dětských brusličkách, co se připevňovaly k botám koženými pásky, zatímco kolem mě jezdí dokolečka hned několik holčiček v opravdových bílých bruslích se zlatým nápisem Botas, v princeznovských šatech a korunkách bez čepice.

Svým dcerám jsem se vždycky snažila plnit maškarní sny, ale obávám se, že několika karnevalovým traumatům jsme se nevyhnuli ani tak. Pravda, silonových volánků a bílých, častým nošením zašedlých a usmolených závojů jsme měli plný kufr. Jenže maska princezny se od dob mého dětství přesunula z kategorie „nesplnitelný sen“ do kategorie „to má každej“. Občas se taky stalo, že Rozárka v půl osmé večer při čištění zubů jen tak utrousila: „Zítra máme ve školce karneval a asi bych chtěla jít, hm, za lučního koníka.“ Nezbývalo mi než ji přesvědčit, že Pipi Dlouhá punčocha je taky moc hezká maska. Velké boty, děravé podkolenky a fix, kterým se udělají pihy na nose, jsme měli doma vždycky. Anebo to zachránila Červená karkulka: červený ubrus stažený šňůrkou do tvaru kápě, proutěný košík a v sedm ráno před odchodem do školky jsem skočila do Alberta pro bábovku.

Bezprostředně po příchodu do školky pak ale stejně následoval střet s realitou v podobě senzačních doma vyrobených a do detailů propracovaných kostýmů – drak s ručně našitými bodlinami, beruška s dokonale tvarovanými puntíkatými krovkami, třídimenzionální sněhulák, mobilní telefon Nokia s obličejíkem dítěte na místě displeje – o kterých netuším, jak a hlavně kdy je ty maminky proboha vytvářely.

Nakonec jsem ale splnila pár karnevalových snů i sama sobě. Moji kamarádi pořádají každý rok promítání filmů v převlecích na dané téma. Takže v průběhu let jsem si zkusila, jaké to je, vypadat (skoro) jako Frida Kahlo, Marlene Dietrich, Janis Joplin, britská aristokratka nebo sicilská vdova.

10418527_10203241507870009_3906341146895146001_n

411275_3746259386554_569835504_o

A zjistila jsem, co je na maškarních kostýmech úplně nejlepší. Cokoli, co si v reálném životě netroufnu nosit, obří klobouky, blond vlasy, náušnice po ramena nebo podpatky, na kterých jde o život – to všechno je povoleno. Na chvíli jsem někým jiným a můžu nosit a dělat úplně cokoliv.

10 ingrediencí dokonalého neočekávaného dýchánku

45073ca8f64bbf1637a7100e76a66346

Neočekávaný dýchánek je moje nejoblíbenější kapitola z Tolkienova Hobita. Do Bilbovy pohodlně zařízené nory se v ní postupně trousí třináct trpaslíků, kteří svému nedobrovolnému hostiteli snědí a vypijí na co přijdou a nakonec ho přesvědčí, aby se s nimi jako „lupič“ vydal na dobrodružnou výpravu.

Něco velmi podobného se mi přihodilo před pár týdny. V pátek jsem se sešla s pár kamarádkami na svařák na předvánočním trhu a byl z toho večírek, který trval do pokročilých ranních hodin. Vím, že neočekávané dýchánky musejí být především neočekávané, v tom je jejich hlavní půvab. Ale ty nejlepší mají několik nezbytných ingrediencí…

  1. Improvizace. „Tak půjdeme k Báře,“ řekla Pavla, když jsme v sedm večer dopily kelímek se svařákem a majitel stánku nečekaně oznámil, že už má zavřeno. Celkem i s dětmi nás bylo čtrnáct. Připadala jsem si trochu jako Bilbo, když mu Gandalf namaloval na dveře neviditelnou značku. A to jsem ještě netušila, že během večera se budou trousit další návštěvníci. Ale řekla jsem: „Tak jo.“
  2. Staří a noví přátelé. Ten večer se u nás potkaly moje staré kamarádky s kamarádkami kamarádek, které jsem vůbec neznala. A s jejich dětmi, které neznaly naše děti. A taky s maminkou Betynčiny spolužačky, kterou jsem znala jenom z třídních schůzek a měla jsem z ní trochu strach (z té maminky), protože jsem předpokládala, že má doma určitě vzorně uklizeno a z hlučného večírku v našem 2+1 ji trefí šlak.
  3. Víno a jídlo. Upřímně: na neočekávaném dýchánku nikdo neočekává velké gurmánské zážitky. Rozhodující je kvantita. Chipsy, rozmražená pizza a víno z petky nejsou žádné faux pas. Když jsme vypili naše skromné zásoby, vyplenili jsme vietnamskou večerku v sousedství.
  4. Menší katastrofa. Vzápětí poté, co se účastníci večírku přihnali k nám domů, děti shodily skleněnou lampu, která stála na pianu, a vyhodily v pojistky v celém bytě. Takže čtrnáct lidí se rázem ocitlo na malém prostoru v naprosté tmě a se střepy na podlaze. Když na to teď vzpomínám, ta malá pohroma možná přispěla k euforickému pocitu, že tenhle večírek bude opravdu výjimečný.
  5. Muži. Byli jenom tři. Milan, Martin a můj muž, který stále připomínal, že zítra v devět vstává na víkendovou službu. Ale otvírali víno a byli okouzlující.
  6. Vášnivé diskuse. Tu noc nám měli naslouchat všichni světoví lídři, šéfredaktoři velkých deníků a možná i velení NATO, protože jsme vyřešili většinu témat novodobé české historie i zahraniční politiky. Škoda, že si na většinu objevných myšlenek, které zazněly, vzpomínám jen mlhavě.
  7. Překvapení. Maminka Betynčiny spolužačky, o které jsem si myslela, že ji z našeho večírku trefí šlak, se bavila tak skvěle, že u nás zapomněla šálu a druhý den mi telefonovala, jak se jí to líbilo.
  8. Nepořádek. Drobky z chipsů jsem měla i v posteli, podlaha v dětském pokoji lepila od rozlité šťávy a v Rozárčině psacím stole jsem ještě za tři dny našla nedojedené kůrky od pizzy. No a co? Tyhle následky k neočekávaným dýchánkům prostě patří.
  9. Velkolepé finále. Za rohem od našeho domu je skromný bar Tudle Nudle, kam jsem se s posledními dvěma účastnicemi večírku vydala na „poslední skleničku“. O velké finále se postaral neznámý soused, který mi v pět ráno vylil na hlavu rendlík studené vody, když jsem se na chodníku před naším domem pokoušela procítěně interpretovat Potměšilého hosta a připadala jsem si úplně jako Hana Hegerová. Dodatečně se mu omlouvám. Zasloužila jsem si to. A byla to ta nejdokonalejší tečka za jedním z nejlepších neočekávaných dýchánků, jaké jsem kdy zažila.

„Život se scvrkává nebo zvětšuje úměrně naší odvaze.“

3D-Movies-Up-Flying-House-with-Ballons-Desktop-Wallpaper-1024x576

Mám ráda tenhle citát od spisovatelky Anaïs Nin. Připomíná mi, že záleží jenom na mně a na mých každodenních rozhodnutích, jestli budu žít velkoryse nebo uťáple. Každý den si můžu vybrat, jestli řeknu nahlas, co si myslím, anebo budu později někde kňourat, že nebylo po mém. Jestli se zeptám na to, na co se opravdu chci zeptat. Jestli se tomu druhému podívám zpříma do očí, anebo budu těkat pohledem někde v koutech.

Mám pár takových vodítek, podle kterých poznám, že můj život se právě teď ustrašeně scvrkává a stává se „menším a ještě menším“.

  1. Když čekám na dovolení. Čekám, až mi někdo dá slovo, čekám na vyzvání, abych řekla svůj názor, čekám na pozvání na večírek, na vyzvání k tanci nebo na nabídku, abych něco napsala. Protože se – tak to aspoň sama sobě vysvětluji – přece nebudu vnucovat. Jenže ve skutečnosti se může stát, že to pozvání nikdy nepřijde. Takže se snažím si připomínat, že jsem dost velká na to, abych dělala věci i bez dovolení.
  2. Když se snažím za každou cenu nikoho nenaštvat. Chci být za „tu hodnou,“ chci být z obliga a nikoho se nedotknout. Často to pak dopadne tak, že mírně naštvaní jsou všichni.
  3. Když se snažím, aby mě nikdo nemohl kritizovat. Perfekcionismus je něco trochu jiného než snaha pořád se zlepšovat. Je to – slovy myslitelky Brené Brown – „víra, že když budu vypadat dokonale a všechno dělat dokonale, vyhnu se bolestným pocitům, kritice a zesměšnění. Jenže je jako dvacetitunové brnění. Myslíte si, že vás ochrání, ale ve skutečnosti vám jenom zabrání odrazit se a vzlétnout.“ Může to dopadnout tak, že budu mít doma pěkně uklizeno a všechnu práci odevzdám včas, ale nikdy neudělám nic, co si doopravdy někdo zapamatuje.
  4. Když řeším „naléhavé“ hlouposti místo věcí, které jsem opravdu důležité. Vždycky mám dost času stát jednatřicátého v měsíci frontu na poště se složenkou, která se musí zaplatit do konce měsíce. Anebo v den odjezdu na hory shánět po obchodech termoprádlo, které si děti navléknou pod oteplovačky. Pak ale „nemám čas“ jít s nimi před Vánoci do kostela nebo napsat přání sestřenici do Německa. Hm.
  5. Když se srovnávám s ostatními. Někde jsem četla, že nešťastní lidé přikládají srovnávání daleko větší význam než ti, kteří jsou se svým životem spokojení. Není pro ně až tak důležité, jak na tom jsou, ale jak si stojí ve svém pomyslném žebříčku. Nechci své přátele třídit podle toho, jestli jsou hubenější, bohatší, zamilovanější, mají vychovanější děti nebo dělají lepší paštiku. I když, občas to dělám. A cítím, jak se můj život smrskává…

Chtěla bych v tomhle roce najít dost odvahy, aby můj život co nejčastěji vyrostl.

Moje novoroční předsevzetí: To, co dělám každý den, je důležitější než to, co dělám jen občas.

BkvKxXgIcAArdg4

Rozhodla jsem se, že letos si dám jen taková novoroční předsevzetí, která opravdu budu chtít dodržovat. Na mém letošním seznamu tedy nenajdete žádné závazky týkající se sprchování studenou vodou, striktních omezení jídelníčku nebo šprtání cizokrajných slovíček. Naopak! Má předsevzetí nemají jiný cíl než vnášet mi do života potěšení a radost. Úplně každý den. Nejen o víkendu, o dovolené nebo „až na to budu mít víc času.“

Tady jsou:

1. Cestou do práce nebudu vůbec na nic myslet, ani nic ťukat na displeji telefonu. Budu se jen dívat kolem sebe. Každý den zkusím na té cestě najít něco, čeho jsem si předtím nevšimla.

2. Každý den řeknu někomu kompliment. Nějaký důvod se dá najít vždycky.

3. A když někdo řekne kompliment mně, usměju se a pěkně mu poděkuju. Nebudu jeho pochvalu shazovat svojí falešnou skromností a říkat, že „to nestojí za řeč.“

4. Šperky, parfémy a hezké boty si nebudu schovávat na „zvláštní příležitosti.“ Budu je nosit pořád.

5. Vyházím všechny potrhané spodní kalhotky, za které bych se styděla, kdyby je náhodou někdo uviděl. A všechny děravé punčocháče. Za každé vyhozené si koupím nové.

6. Každý den se zkusím dozvědět aspoň jednu věc o člověku z mého okolí, kterou jsem předtím nevěděla.

7. Nebudu si k obědu kupovat jídlo, o kterém už předem tuším, že je hnusné, a jenom si snažím namluvit, že tentokrát to třeba bude lepší (bagety v celofánu).

8. Červená rtěnka. Pořád ji nosím v kabelce, taky ji taky někdy budu opravdu používat.

9. Když budu ospalá, půjdu spát.