Obyčejné vzpomínky nám přinášejí víc radosti, než bychom čekali

_dog_day_afternoon__woman_walking_dog_in_city_6408a8aa99e27c2f71f383f0599b4598

Ráda vzpomínám na to, jak jsem chodila našeho psa Rudolfa venčit do Grébovky, a protože to byl vyhlášený rváč, na každého psího páníčka, který se k nám blížil, jsem zdálky halekala: „Máte kluka, nebo holku?“

Anebo na to, jak jsem na kolej na Jižňáku jezdila nočním autobusem pětset pětkou.

Na bramborovou kaši, kterou dělala moje babička. Vždycky ji měla takovou hrudkovatou a přesolenou.

Na mrňavý byt jedna plus jedna, ve kterém jsme bydleli s oběma dětmi i s Rudolfem a Rozárka neměla dokonce ani vlastní postýlku.

Na to, jak jsem s kočárkem pořád dokola obcházela tři vinohradské sekáče (neexistuje už ani jeden z nich) a snažila se v nich na sebe sehnat něco úžasného, co by mi nebylo malé.

Samozřejmě, že tyhle vzpomínky nemám nikde vyfocené ani zapsané v žádném deníku. Ve chvíli, kdy se odehrávaly, se zdály příliš obyčejné. Nebo hůř, vlastně mě štvaly. Vyfotila jsem si děti u vánočního stromečku, vyfotila jsem si naši rodinu na pláži u moře, zapsala jsem si do deníku momenty, které se mi tehdy zdály osudové. A přece mě teď, při zpětném pohledu, nejvíc těší znovu objevovat ty střípky minulosti, které byly součástí každodenního života. Třeba starý diktafon na mrňavé magnetofonové kazetky, který jsem si koupila do své první práce, nebo diplom, který děti kdysi dostaly ve školce, chvíli visel na ledničce a pak zapadl mezi hromadu zapomenutých papírů. Dělá mi radost dokonce i jet autem okolo domu, kde jsme kdysi bydleli. Nakláním se z okýnka a ukazuju spolucestujícím, které to vůbec nezajímá: „Támhle to okno ve čtvrtém patře!“

Že nám všední drobnosti z našich minulých životů dělají až nečekanou radost, potvrdila i čerstvá studie Ting Zhang, doktorandky z Harvard Business School. Zjistila za prvé, že nás ani nenapadne zaznamenávat si obyčejné každodenní momenty, protože si myslíme, že za to nestojí, a navíc předpokládáme, že se opakují pořád dokola, takže se ani nedají zapomenout. A za druhé, že když je posléze zapomeneme (a to se tak jako tak stane), shledání s nimi nás potěší víc, než bychom očekávali. „Lidi mají velkou radost, když najdou starý playlist, který si sestavili před pár lety, nebo si vzpomenou na vtip, který jim vyprávěl soused, i když v tu chvíli se jim to nezdálo nijak významné,“ říká Ting Zhang. „Naše studie zdůrazňuje, jak je důležité nebrat přítomné okamžiky jako samozřejmost a občas si je zaznamenávat, abychom si v budoucnu dopřáli radost z jejich znovuobjevování.“

A já vím jistě, že nechci zapomenout:

  • Každodenní cestu do práce tramvají šestadvacítkou přes Štefánikův most a po letenském nábřeží.
  • Sobotní dopoledne na farmářském trhu na Jiřáku a kafe se žižkovskými sousedkami (ze kterého se i takhle po ránu může stát půl litru vína).
  • Večerní předčítání dětem (které už brzy skončí, protože si obě začaly číst knížky samy).
  • Nanuky, které si kupujeme u stánku v Riegráku po cestě ze školy.

Protože to všechno dohromady je můj život.

Vědci objevili rovnici na štěstí: máme prý snížit svá očekávání. Mně se to ale úplně nezdá.

Wall_Mural_-_Golf_Course_Window

A je to tady. Výzkumníci z britské University College London nasbírali data od 18 tisíc lidí z celého světa a na jejich základě vymysleli rovnici na co největší štěstí v každodenním životě.

Vypadá takhle:

screenshot_479

Vážně, to není vtip. A kdyby byl, nikdo mimo tým neurovědců pod vedením dr. Robba Rutledgea by to nejspíš nepoznal. Naštěstí to přeložili i do lidské řeči: jsme šťastnější, když skutečnost v dobrém slova smyslu předstihne naše očekávání. „Často se říká, že jsme tím šťastnější, čím méně očekáváme. Zjistili jsme, že je na tom něco pravdy: když jsou očekávání nižší, je pravděpodobnější, že realita je překoná, což má pozitivní vliv na náš pocit štěstí.“

No já nevím.

Jistě, když má o víkendu podle předpovědi lít jako z konve, a nakonec je jenom pod mrakem, vnímám to jako docela „pěkné“ počasí, ale kdybych čekala slunce a modrou oblohu, budu mít pocit, že je trochu „ošklivo.“

Rovnice ale nebere v úvahu jeden velký zdroj radosti: těšení.

Já vím, že těšení na cokoli je ošemetné, protože může vést ke zklamání. Když si od zítřejšího večírku slibuju, že to bude nejúžasnější party všech dob, nejspíš si koleduju o rozčarování. Myslím si ale, že stačí, aby se člověk uměl těšit správně.

Mám na to svůj recept. Návod na správné těšení.

  • Za prvé, těšení by nemělo být příliš konkrétní. Ať už se těším na cokoli, nepředstavuju si to v příliš jasných obrysech. Nemaluju si před očima detailně situace, které bych chtěla zažít, nebo lidi, které potkám. Vnímám to spíš jako takovou hodně rozmazanou záři.
  • Za druhé (dobrá, v tomhle trochu souzním s dr. Robbem Ruthlegem) nenechávám těšení rozhořet jako plápolající táborák, spíš ať jen příjemně doutná jako kulisa v pozadí.
  • Za třetí, těšení používám jako zdroj energie k různým i méně příjemným činnostem, které očekávanému zážitku předcházejí: třeba vyřídit si na úřadě cestovní pas, sehnat si hlídání na večer s velkým V nebo usmažit dvě kila řízků.

13 pravidel, jak šťastně jíst (podle Michaela Pollana)

 

Snímek obrazovky 2014-09-04 v 17.37.47

Michael Pollan píše o jídle a píše o něm hodně zábavně. Radí se přitom nejen s odborníky na výživu, ale i se svou babičkou. U nás vyšla jeho kniha Dilema všežravce, já jsem právě teď narazila na knížku Food Rules, která jeho rady shrnuje do 64 zábavných pravidel. Tahle se mi líbila nejvíc:

  1. Jezte jídlo
  2. Nejezte nic, co by vaše babička nebo prababička nepovažovala za jídlo.
  3. Celá hostina je v prvním soustu. S tímhle mám problém. Co je dobré, to si chci přidat. I když vím, že větší množství toho samého jídla mi žádný další skvělý zážitek nepřinese.
  4. Snězte tolik nezdravého jídla, kolik chcete, pokud si ho připravíte sami.
  5. Nekupujte nic, co obsahuje ingredience, které nedovede vyslovit žák třetí třídy.
  6. Pokud se tomu ve všech jazycích říká stejně, není to jídlo. Řekněme takový Big Mac, lupínky Pringles nebo Coca-Cola.
  7. Jezte jen to, co může nakonec shnít nebo zplesnivět.
  8. Pokud se to podává okýnkem auta, není to jídlo.
  9. Jezte barevně. „Barvy jednotlivých druhů zeleniny odrážejí různé druhy antioxidantů, které obsahují,“ vysvětluje Michael Pollan.
  10. Nekupujte cereálie, které obarví mlíko. Moje dcery je milují, zvlášť ty ve velkých barevných krabicích. Ale když o tom tak přemýšlím, není to opravdu divné, že mléko od nich zhnědne, nebo zoranžoví?
  11. Jezte vždycky u stolu a snažte se nebýt u toho sami.
  12. Nakupujte po obvodu supermarketu, ale ne uprostřed. Tohle je hodně vtipná rada. Po obvodu supermarketů bývá pečivo, maso, sýry a zelenina. Zatímco uprostřed v regálech jsou všechny ty krabice, plechovky a sáčky.
  13. Dejte si k večeři sklenici vína. Tohle pravidlo mám ze všech nejraději. Dodržuji téměř denně.

Čas ubíhá tím rychleji, čím jsme starší. Tady jsou 4 způsoby, jak se dá zpomalit!

horse-chestnut-in-shell-maigi

Včera při běhání v Riegráku mi málem spadl na hlavu zralý kaštan, a přepadl mě pocit, že podzim se přihnal nějak rychleji než obvykle. A není to jen kvůli počasí.

Když jsem byla malá, rok se zdál úplně nekonečný. Ve třetí třídě – teď už to snad můžu přiznat – se mi strašně líbila ruská písnička „pusť vsěgdá bůdět sónce.“ Učitelka mi řekla, ať si počkám, že v páté třídě se ji budeme učit nazpaměť. Byla jsem z toho nešťastná, protože v „páté třídě“ mi znělo stejně jako „za milion let, ve vzdálené galaxii.“ No a teď mám pocit, že než stihnu ze skříně vytáhnout letní sandály, už padá listí, a já stojím frontu v papírnictví, kupuju dětem nové obaly na sešity a trojúhleník s ryskou a zase mažu chleby k svačině do školy.

Jak stárneme, vnímání času se zrychluje. Mých posledních pět let v práci ve srovnání s prvními pěti roky na základce vypadá jako brigáda trvající pár týdnů. Psychologové tvrdí, že se to děje mimo jiné proto, že jako dospělí nezažíváme tolik nových věcí. A právě z toho vychází několik způsobů, jak jeho ubíhání zpomalit.

Subjektivní čas se zpomaluje, když

  1. děláme něco poprvé. Když zažíváme něco poprvé v životě, mozku déle trvá, než se s novými informacemi vypořádá, a má pocit, že celé to trvá déle. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé v životě sama projížděla křižovatku u Bulhara. První den v New Yorku letos na jaře byl delší než všechny ostatní.
  2. …se soustředíme na přítomný okamžik. Kdykoli se toulám myšlenkami někde v minulosti nebo v budoucnosti, z přítomnosti okolo mě se stává vybledlý film, který vlastně moc nevnímám, a přefrčí okolo mě, ani nevím jak.
  3. …zažíváme pocit úžasu. Při pokusech s dobrovolníky se zjistilo, že když jsou vystaveni „žasnutí“ třeba nad ohromujícími záběry přírody, mají skutečně pocit, že čas se zpomalil.
  4. …nekontrolujeme tak často e-maily. Právě při bezmyšlenkovitém kontrolování e-mailů, bloudění po Facebooku a podobných automaticky prováděných činnostech se často dostanu do podivné časové díry – čtyřicet minut je fuč, ani nevím jak, nic jsem neudělala a nemám tušení, co se kolem mě v tu dobu dělo.

Odvážíte se říct „miluji tě,“ i když nevíte, co vám ten druhý odpoví?

640_wall_e_130214

Upřímně: já jsem se neodvážila už mnoho let.

Ve druháku na gymplu jsem to řekla Hynkovi, který chodil o třídu výš. Řekl, že už jednu holku má, a tím jsem svou odvahu na dlouhou dobu vyčerpala. Možná, že jsem to ještě někdy zkusila, ale už nikdy jsem se s „miluji tě“ nevydala na úplně neprobádané území, do džungle, kde jsem neměla nejmenší tušení, jaká odpověď přijde.

Poslední dobou navíc zjišťuji, že ve skoro patnáctiletém manželství, ve kterém ta slova nezazněla – no, už hezkých pár let, je to stejně napínavé jako tehdy v patnácti. Taky nevíte, co vám ten druhý odpoví. Co když neřekne nic? Co když řekne: „Kdybys radši vyčistila digestoř?“ Co když řekne něco, co vlastně nechci slyšet?

Proč je vlastně „miluji tě“ tak důležité a zároveň nebezpečné? Chtěla bych umět „miluji tě“ dát tomu druhému jako dárek, u kterého na odpovědi vlastně nezáleží. Tak jako to úplně bez zábran říkáme dětem a psům. Ale už dospělých je to s „miluji tě“ trochu jinak. Tento, kdo to říká, se v tu chvíli stává víc zranitelným než ten druhý. Dává mu kousek sebe a nemusí dostat nic nazpátek.

Ale stejně bych ještě někdy chtěla sebrat odvahu a na to neprobádané území se vydat.

Psychlog Joshua Ackermann z Massachusetts Institute of Technology se prvním „miluji tě“, vyřčeným ve vztahu, zabýval věděcky a zjistil, že…

  • většina lidí si myslí, že jako první to obvykle říkají ženy

  • ve skutečnosti ale „miluji tě“ jako první obvykle řekne muž, asi v 62% případů

  • mužům se více líbí, když první vyznání přijde ještě před prvním sexem, zatímco ženy to spíše vítají až „po.“ „Miluji tě“ před sexem se jim zřejmě zdá poněkud účelové.

  • ženy se k prvnímu „miluji tě“ odhodlávají mnohem déle než muži, v průměru pět měsíců od seznámení

„Cokoli se řekne před ALE, nic neznamená.“

Nejsem velký fanoušek seriálu Hra o trůny. Jeho středověký patos a chřestění mečů nejsou zrovna můj šálek čaje. Ale… Před pár dny jsem narazila na tuhle repliku průzkumníka Benjena Starka:

„Cokoli se řekne před ALE, nic neznamená.“

O její platnosti se přesvědčuju každý den.

  • „Chodila bych cvičit, ale…“
  • „Hrozně bych si chtěla pořídit psa, ale…“
  • „Ty jseš moc fajn holka, ale…“
  • „Rádi bychom přijeli, ale…“
  • „Nechci ti do toho vůbec mluvit, je to tvoje věc, ale…“
  • „Já nejsem rasista, ale…“

To důležité (většinou nepříjemné) sdělení následuje vždycky až za spojkou „ale.“ To, co je před ní, je jenom opatrný úvod, kterým chceme jaksi omluvit, přikrášlit nebo zamaskovat to, co doopravdy máme na srdci.

„I když zbývá jen poslední den prázdnin, pořád ještě je to celý jeden den volna.“

106133-original-ueffg

Na gymplu jsem měla francouzštináře, starého elegantního pána s prvoprepublikovým šarmem. Bydlel jen kousek od nás, úplně sám, jenom se svým obřím vykrmeným basetem Sandym, který měl v jeho panelákovém 2+1 vlastní pokoj. A pokaždé, když jsem ho během prázdnin potkala při venčení psů (my jsme tenkrát měli Míšu, nevyzpytatelného čau-čau), povzdechl si: „Už se nám to krátí!“ Nezáleželo na tom, jestli byla polovina července nebo poslední týden v srpnu. Jakmile prázdniny začaly, hleděl na jejich konec a ten se mu zdál příliš blízko. Prázdniny se podle něj „krátily“ od svého prvního dne, už ve chvíli, kdy mně ještě připadaly úplně nekonečné.

Před týdnem jsem tuhle historku vyprávěla svému tátovi. Taky je učitelem na gymplu. A taky má rád prázdniny. Trochu se rozčílil. „I když zbývá jen poslední den prázdnin, pořád ještě je to celý jeden den volna!“ řekl.

Tenhle dvojí přístup k odpočítávání času mě zaujal. Jakkoli dlouhé prázdniny nebo dovolenou si můžu zkazit tím, že budu od začátku odpočítávat čas zbývající do konce. Ale taky můžu přestat přemýšlet o tom, kolik času už uběhlo, a na ten zbývající se dívat jako na neporušený celek. Zbývají ještě dva dny dovolené? Bezva! Jsou to ještě celé dva dny.

Já mám právě teď před sebou týden dovolené. Ano, celý týden!