Jak zastavit čas o prázdninách

canoeing-boundary-waters-bsa-troy-thomas

O prázdninách mám ráda ten moment, kdy přestanu vnímat, jestli je pondělí, čtvrtek nebo sobota. Čas přestane plynout podle kalendáře a hodin a začne se měřit…

  • …podle toho, kolikrát jste už byli ve vodě.
  • …podle počtu vypitých kelímků u stánku.
  • …podle opálení.
  • …podle velkého oranžového úplňku vycházejícího za černým zubatým obrysem lesa.
  • …podle propečenosti pstruhů, které jste právě hodili na rozpálené dřevěné uhlí
  • …podle vzdáleného hřmění (bude pršet už dneska večer, nebo až zítra?)
  • …podle toho, jak se vám rozpadají sandály koupené za 150 Kč ve slevě v háemku
  • …podle klesající hladiny v láhvi hruškovice
  • …podle nekonečných odpoledních šlofíků
  • …podle toho, jak vám v kufru ubývá čisté prádlo
  • …podle hromádky pecek narůstající vedle mísy s třešněmi

Ale ať už ho měříte jakkoli, stejně vždycky utíká moc rychle, i když ten první den na dovolené se zdá skoro nekonečný.

Jeden ze způsobů, jak ho zpomalit, nebo spíš roztáhnout, je vyzkoušet něco, co jste ještě nikdy nedělali, tvrdí neurovědec David Eagleman.

„Jak je možné, že když stárneme, čas se zrychluje, zatímco v dětství se zdálo, že prázdniny trvají navždy? Čím víc jsme obeznámeni se světem okolo nás, tím méně informací si z něj náš mozek ukládá a tím rychleji nám zdánlivě plyne čas. Čas je jako guma – roztahuje se, když svůj mozek zásobujeme něčím jiným. A když je všechno přesně tak, jak jsme čekali, naopak se scvrkává.“

Včera jsem vyzkoušela způsob, jak roztáhnout čas alespoň na půl dne. Úplně poprvé v životě jsem totiž jela po řece na kánoi. Byl to jen krátký třináctikilometrový úsek na horním toku Vltavy, ale bála jsem se hrozně. Hlavně toho, že mi to nepůjde a všichni ostatní, ve srovnání se mnou zkušení vodáci, ze mě budou otrávení. Ale právě tahle moje nezkušenost udělala z obyčejného pádlování na háčku nezapomenutelný zážitek. Užívala jsem si i mokré oblečení, i desítky ovádích kousanců, i to, že mi v první zóně šumavského národního parku uplavaly sluneční brejle. I to, že občas naše loď zamířila jinam, než jsme chtěly, a skončila jsem obličejem v jehličnatých větvích, převislých do vody u břehu. I to, že ve chvíli, kdy nám to nejvíc nešlo, se na břehu (nevím jak), objevil Lukáš Pollert, smál se nám a volal: „To půjde!“ I ty rozmáčené sušenky a teplou vodu z plastové lahve. I to, že těch pár lidí, které jsme po cestě potkali, na nás volalo „ahóój“ a já jsem se toho vodáckého pozdravu nějak styděla a říkala jsem jim „dobrý den“. I to, že ještě dneska skoro nemůžu pohnout levou rukou.

A když se před námi otevíraly další a další zákruty tiché řeky uprostřed lesa, opravdu to vypadalo, že čas se zastavil.

Taky bych chtěla být křehká! Ale nějak mi to nejde.

1167989_fragile-woman-400px-art-painting-weak

“Jsem tak křehká. Zachraň mě.”

Tuhle esemesku objevila známá mojí kamarádky v telefonu svého manžela. Spolu se spoustou dalších textovek, z nichž bylo jasné, že onen manžel se romanticky zapletl s manželkou někoho jiného.

I když to ode mě nebylo hezké, vyprskla jsem smíchy. “Jsem tak křehká?? Zachraň mě?!” Co mě nejvíc šokovalo, nebyl fakt, že neznámý ženatý chlapík si píše s cizí ženou, ale samotný obsah té zprávy. S kamarádkou jsme dospěly k jednoznačnému závěru: “Jsem tak křehká? No to musela být… kráva.”

Ne že bych si taky čas od času nepřipadala křehká. Taky bych občas potřebovala zachránit. Ale nikdy, ani v nejdivočejším snu, by mě nenapadlo něco podobného říct nahlas nebo dokonce napsat. Copak to se smí? Tak nějak jsem vždycky byla přesvědčená, že “jsem tak křehká” je věta, kterou mohou bez ironie pronášet jenom hrdinky románů z devatenáctého století. Od kohokoli jiného je to nevkusné, vyděračské a prostě trapné.

Když bych chtěla nějakému imaginárnímu protějšku naznačit, že jsem křehká a potřebuju zachránit, napsala bych spíš něco jako:
“Pojď na panáka.”

“Vařím chili con carne, nechceš se stavit?”

Nebo bych mu aspoň dala šanci záchranu vhodně zakomponovat do nabitého rozvrhu:

“Nemáš čas někdy koncem příštího týdne?”

Celý svůj dospělý život jsem smířená s tím, že s velikostí oblečení 40-42 a velikostí bot 41, schopností dopravit domů dvoutunový nákup a sama si spočítat daňové přiznání na křehkost nemám nárok. Nebydlím na Větrné hůrce, neomdlévám dvakrát denně a neživím se rosou a nektarem z květů. Křehká můžu být tak akorát tajně nebo s patřičně zdůrazněným ironickým nadhledem. I když bych to někdy chtěla jinak.


 

Druhý šok přišel o pár dní později, když jsem téma „křehkosti“ nadhodila v debatě s několika muži ve věku 28-50 let.

Vyrazili mi dech. Věta „jsem tak křehká, zachraň mě,“ ani jednomu z nich nepřipadala trapná a příšerná. Ani jednou nezaznělo slovo „kráva“. Naopak! Shodli se na tom, že by ihned šli zachraňovat. I když minimálně dva z nich připustili, že záchrana by se pravděpodobně odehrávala v její ložnici. A ten nejupřímnější přiznal, že by záleželo i na tom, jak ta křehká dáma vypadá.

Skoro jsem té křehké mrše začala závidět. Nikdy jsem si netroufla nikomu říct „jsem tak křehká, zachraň mě,“ protože jsem předpokládala, že by následovala odpověď ve stylu: „Děláš si srandu? Koukni se na sebe a vzpamatuj se.“ Případně že by se mi oslovený zachránce začal s hrůzou vyhýbat.

Kdybych tušila, že je to takhle snadné, taky bych někdy zkusila být křehká. Nebo aspoň křehčí.

Nejšťastnější den roku? Spíš s tím moc nepočítám

jansson1

Podle výpočtů britského matematika Cliffa Arnalla je dnes nejšťastnější den roku 2015. Ten podle něj každý rok připadá na třetí pátek v červnu, a to podle následující rovnice:

O + (N x S) + Cpm/T + He.

“O” jsou outdoorové aktivity, “N” je propojení s přírodou, “S” jako setkávání s přáteli, “Cpm” jako vzpomínky na prázdniny v dětství, “T” označuje teplotu a “he” znamená těšení na léto.

Ehm… Je to samozřejmě pitomost. Cliff Arnall totiž zmíněný vzorec vymyslel na zakázku v rámci marketingové kamapaně jistého výrobce zmrzliny. A když se podívám z okna, ani to nevypadá, že zrovna dnes je třetí pátek v červnu.

Vlastně je mi jedno, jestli právě dnes bude nejšťastnější den roku. Spíš s tím moc nepočítám. Nemusí to být právě dnes. Protože “outdoorové aktivity”, “setkávání s přáteli” a “těšení na léto” můžu ve šťastné rovnici propojit i kterýkoli jiný den.

Jak se mi změnil život, když jsem začala jezdit do práce na kole

Cyklisti v přiléhavých oblečcích s nápisy se mi nikdy moc nelíbili. Moje ideální představa ježdění na kole vypadá spíš takhle:

Snímek obrazovky 2015-06-14 v 23.50.44

Na své první cestě na kole do práce jsem si přála vypadat asi takhle – jako Jeanne Moreau ve filmu Jules a Jim:

julesetjim-001

A klidně bych vzala na řídítka i E. T.:

et-bike-cameo-660

Ale když jsem si před pár týdny šla koupit kolo, svoje úplně první kolo od dob střední školy, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to na něm budu umět. Říká se sice, že jízda na kole se nezapomíná, ale když jsem si svoje nové, krásné, stříbro-šedivé městské kolo vyvedla před obchod, poprvé na něj nasedla a zakymácela se, dost jsem o tom zapochybovala. Ohlédla jsem se, jestli se ten pán, který mi kolo právě prodal, moc nesměje. Ale rozjela jsem se. A dojela jsem až domů, i když s větrem ve vlasech a bezstarostnou cyklistickou akrobacií Paula Newmana ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid to nemělo moc společného, protože skoro celou cestu jsem supěla do kopce po kočičích hlavách.

Od té doby jezdím na kole do práce. Smířila jsem se s tím, že přitom nikdy nebudu vypadat jako Jeanne Moreau, protože cyklistická helma je jeden z nejohyzdnějších vynálezů lidstva:

Snímek obrazovky 2015-06-15 v 0.04.35

Něčím mi připomíná design hlavních postav z filmu Vetřelec vs. Predátor. 

Ale když pominu tenhle ústupek základnímu estetickému cítění (ostatně, na hlavu si nevidím), kolo mi doslova změnilo život. Moje cesta do práce přestala být přesunem z bodu A do bodu B, plonkovým časem, který je potřeba nějak vyplnit, stala se zážitkem sama o sobě. Najednou se na město dívám z nového úhlu, objevuju zákoutí a ulice, kterými jsem ještě nikdy nešla, protože jsem neměla důvod. Vdechuju vůni akátů a rozkvelé lípy, různé pachy z otevřených oken v přízemí, potkávám bruslaře, rybáře a labutě, poslouchám útržky hudby z kaváren, rachocení vlaku na železničním mostě a šplouchání řeky, osvojuju si nový rytmus. Dokonce i když v dusném podvečeru tlačím kolo do kopce na Folimance (ten fakt nevyšlápnu), vlastně mi to nevadí, protože vím, že zítra ráno po něm zase budu svištět dolů bez šlapání. Je to dokonalá škola, jak být stále v přítomném okamžiku. Přestože jedu do práce, připadám si jako na prázdninách. A představuju si, že někde v pozadí zní Raindrops Keep Fallin’ On My Head.

Jít spát brzo, čistit kuchyňskou linku… a další trapné způsoby, jak být šťastnější

Snímek obrazovky 2015-06-08 v 0.09.08

Některé věci, které mi přinášejí do života spoustu radosti, nejsou ani trochu cool. Nikdo by se s nimi nechtěl pochlubit na Facebooku nebo je použít jako téma pro brilantní konverzaci v kavárně. Tak například: když si jdu lehnout už při prvním záchvatu ospalosti (asi tak v půl deváté večer) a druhý den ráno se probudím ještě před budíkem, vím, že následující den budu mít mnohem lepší náladu a víc energie, než kdybych se už od rána dopovala kafem a kostičkami čokolády. Ale není to zrovna moc sexy. A rozhodně to není nic, co bych mohla dát k lepšímu, když ostatní mluví o bouřlivých večírcích a temných kocovinách.

V poslední době jsem přišla ještě na pár dalších poněkud trapných způsobů, jak být šťastnější. Dělají mi radost, i když o tom radši moc nemluvím.

Účetnictví. K mojí nové práci patří i schvalování faktur ve firemním finančním systému. Když jsem tu soustavu prapodivných tabulek uviděla poprvé, zatmělo se mi před očima. Byla jsem si jistá, že tohle prostě nikdy nepochopím. Schválit první fakturu mi trvalo padesát minut a obnášelo to asi šest telefonických konzultací s finančním oddělením. Ale postupně jsem nějak dokázala přijmout logiku toho podivného počítačového programu, která nemá nic společného s logikou normálního uvažování. Bavilo mě přicházet tomu na kloub. A schvalování faktur mě teď vlastně těší. I když pro forma u toho pokaždé trochu nadávám, abych nevypadala jako trapná účetnická šprtka.

Písničky z doby mého dětství. Narodila jsem se v roce 1973. Po ránu se u nás doma poslouchal oficiální rozhlas, večer Svobodná Evropa. A VŠECHNY, úplně všechny písničky, které jsem si během let vyslechla ráno před odchodem do školy, jsou z dnešního pohledu velmi trapné. Přesto mám úplně iracionální radost, když se s některými z nich občas někde náhodou setkám, a pak je celý den nemůžu dostat z hlavy. Jenom si dávám pozor, aby mě nikdo neslyšel, jak si pobrukuju třeba: „Tak já pádím cestou necestou, v pět v Dejvicích, v Brně před šestou…“

Čištění kuchyňské linky. Můj muž před pár měsíci natřel naši dřevěnou linku bezbarvým lakem. Jenže ten nikdy tak docela nezaschl. Cokoli se na ni položí, se po chvíli přilepí. Konvici s čajem musím od linky vší silou odtrhávat, drobečky z krájení chleba se stávají trvalou součástí jejího povrchu a když jsem se na linku jednou posadila v černé sukni, zůstal na ní otisk mého pozadí tvořený malými černými chomáčky. Čistit tu linku je opravdu výzva. Asi právě proto mě to baví. Před svým mužem se o tom ovšem nezmiňuju, abych nepřišla o image bohémské bordelářky. (A navíc by mohl získat mylný dojem, že ten lepivý lak je vlastně v pohodě.)

Proč se mi líbí staré pastelky

IMG_2911IMG_2917

Mám ráda nové pastelky, protože v nich obvykle žádná nechybí a jejich odstíny jsou seřazené podle barev duhy. Ale mám ráda i ty staré, které byly ořezávané už tolikrát, až se z nich staly krátké tužtičky.

Moje dcery dostaly tento týden od naší sousedky tuhle starou krabici pastelek. Líbí se mi právě ty nejkratší: představuju si, kolikrát je někdo bral do ruky, aby s nimi kreslil, vybarvoval, podtrhával… A potom si je znovu a znovu ořezával, aby mohl kreslit znovu.

Tyhle pastelky mají za sebou celé štosy obrázků, které už nejspíš neexistují. Kilometry čar. Hektary vybarvených omalovánek. Jejich osudy byly rozhodně barvité.

Jak neuvíznout v malém pekle small talku

2conversation

„Jak bylo na schůzce?“ zaslechla jsem včera v práci při čekání na výtah.

„Normálka. Udržovačka,“ odpověděl kluk v obleku, kterého jsem neznala.

„Udržovačka?“ zeptala jsem se ho potom, když se mnou nastoupil do výtahu a upřeně zíral na dveře.

„No. Udržování vztahu s klientem. ,Jak se vám daří,‘ ,my se máme skvěle,‘ ,kam pojedete na dovolenou.'“

A pak jsme si chvíli povídali o tom, jak tyhle řeči nesnášíme. Napadlo mě, že úplně totéž si možná myslí i druhá strana, ten klient, s nímž je údajně potřeba „udržovat vztahy“ prostřednictvím kašírovaného rozhovoru.

Nechci úplně zatracovat small talk. Řeči o počasí, o dopravních zácpách a o chystané dovolené jsou potřeba, tak jako bezpečná mělčina, přes kterou se přebrodíme do hlubších a zajímavějších vod. Jsou lidi, u kterých tu mělčinu nepotřebuju – ze skokanského můstku se dá hupnout rovnou do dvoumetrové hloubky rozchodů, obav a existenciálních krizí. Ale těch je jen pár, většinou je potřeba se osmělit na mělčině.

Jenom je nepříjemné, když na té mělčině uvízneme na dlouhou dobu. Třeba s kolegyní z práce, se sousedkou nebo holkou, co chodí na stejné cvičení. Pořád dokola se bavíme jenom o dětech (bezpečná témata jako kroužky, školy v přírodě, ztracené cvičky), o tom, že toho v práci máme moc a jestli bude o víkendu hezky.

Je tedy potřeba včas se odpíchnout a zaplout na větší hloubku. Tady je pár způsobů, jak pootočit kormidlem a přitom toho druhého hned nevyděsit něčím jako „dlužím milion a v noci z toho nespím“ nebo „někdy si představuju, jaké by to bylo, kdyby můj manžel umřel“.

  • Prozrazovat malé nečekané osobní detaily. Třeba na otázku „jak se ti líbí v nové práci“ můžu říct „líbí, ale je to hodně práce“, anebo můžu říct „máme tam tři různé automaty na kávu a každý vaří trochu jinak hnusné kafe“ .
  • Jít s kůží na trh jako první. Když chci prolomit ledy, někdy se zmíním o tom, že moje děti měly (zase) vši (to je aktuální téma skoro pořád). Můj protějšek se obvykle trochu vyděsí, ale potom to náš hovor posune do zajímavější roviny.
  • Ptát se jinak, než je obvyklé. Ptát se nejen na události, ale i na pocity a reakce.
  • Pamatovat si, o čem jsme mluvili minule. Vždycky mi udělá radost, když si můj protějšek pamatuje něco, co jsem mu prozradila v minulém rozhovoru. Znamená to, že fakt poslouchal! Takže se snažím taky si něco zapamatovat a příště na to navázat.