Jak vrátit zpátky do života dobrodružství?

the_neverending_story_still_0

Když mi bylo sedmnáct, jela jsem sama s batohem do Paříže. Měla jsem tam původně domluvené ubytování, které nevyšlo. Takže jsem tři noci přespávala v hostelu (v nejlevnějším pokoji, což znamenalo já a nějaká šestičlenná smíšená parta z Německa) a jednu noc jsem spala u kluka, kterého jsem ten den potkala u Eiffelovky. Jmenoval se Patrice a byl z ostrova Mauricius. Neznásilnil mě, ani jsme se do sebe nezamilovali, ani nic podobného, jenom jsme si pak asi pět let dopisovali a vzpomínám na to dodnes.

Kdyby v sedmnácti chtěly něco podobného podniknout moje dcery, asi bych zešílela strachy. Nebo bych je alespoň třikrát denně kontrolovala mobilem.

Ráda si namlouvám, že pořád toužím po dobrodružství, ale ve skutečnosti jsem ve svém dospělém životě udělala všechno, abych veškeré prvky dobrodružství ze svého života vyplela. Když se řekne „nepředvídatelnost,“ představím si dětskou virózu, která udeří uprostřed nabitého pracovního týdne, nebo bolest zubů na dovolené, nebo jedenáctitisícový nedoplatek za plyn. Většinou si oddechnu, když se mi podaří proplout dnem podle plánu a nečekané události nebo akce s nejistým výsledkem vnímám spíš jako ohrožení.

Po nepředvídatelnosti dobrodružství se mi sice stýská, ale většinou mám pocit, že si ji nemůžu dovolit.

Psycholog Gregory Berns ovšem tvrdí, že zážitky, které nemáme tak úplně pod kontrolou, dělají náš život nejen šťastnějším, ale zároveň bystří mysl a chrání nás před Alzheimerem.

Naštěstí se dají vrátit do života po úplně malých dávkách. V mém případě je to třeba…

  • začít se učit něco, co vůbec neumím. Bez ohledu na to, že při tom možná budu vypadat jako pitomec.
  • jít s dětmi v akvaparku na tobogan, a ne jim jenom držet ručníky dole na lavičce
  • mluvit s cizími lidmi, a občas se jich na něco i doopravdy zeptat, nejen udržovat v chodu zdvořilostní small talk
  • jít v Praze někam, kde to sice „znám,“ ale ve skutečnosti jsem tam nebyla už léta. Když mě před pár týdny navštívila sestřenice Petra z Německa, byly jsme se podívat na Karlově mostě a já si uvědomila, že jsem po něm naposled šla asi před sedmi lety. Připadala jsem si jako turistka.
  • běžet závod. Běhám sice pět let, ale zkusila jsem to jen dvakrát.Teď se chystám na We Run Prague, i když deset kilometrů jsem ještě nikdy neuběhla.
  • dělat věci, které se ke mně „nehodí,“ protože to „vůbec nejsem já.“ 

Chcete být doma šťastnější? Chovejte se tam víc jako v práci. Fakt.

 

widescr_zampighi020097c

Je sobota, deset večer. Můj muž je někde na narozeninové oslavě. Snažím se děti odehnat od sledování filmu Svatá čtveřice. Protože je to moc o sexu, ale hlavně protože je to blbý film. A taky by už měly jít spát. Ale není to jednoduché.

„Vezměte si pyžama.“

Znavený povzdech: „A přineseš nám je?“

„Jděte si vyčistit zuby.“

„A musiiim?“

Další znavené povzdechy a ploužení do koupelny. Konečně jsou obě ve svých postelích na patře.

Rozárka kašle.

Betynka: „Vona kašle! Nemůžu spát!“

Já: „Tak si jedna pojďte lehnout sem ke mně do ložnice.“

Betynka: „No to ne! Nebudu tady spát sama!“

Róza: „Já taky ne!“

Betynka: „Tak nekašli!“

Róza kašle: „Já za to nemůžu!“

Betynka: „Vona to dělá schválně!“

Já: „Buďte zticha a spěte!“

(Posledních osm replik se zopakuje ve stejném pořadí zhruba čtyřikrát, se stoupající emocionální intenzitou až do úplného jekotu.)

Konečně děti padnou vysílením. Ploužím se do kuchyně a tupě zírám na film Svatá čtveřice. Nemám ani sílu to přepnout.

Doma zažíváme víc stresu než v práci, zjistili vědci z Penn State University. V rámci svého výzkumu sledovali 122 lidí, kteří si po několik týdnů během svých každodenních činností šestkrát denně měřili hladinu stresového hormonu kortizolu. Ukázalo se, že všichni, muži i ženy, ženatí i svobodní, s dětmi i bezdětní, bez ohledu na to, jakou mají práci, se doma stresují víc než v zaměstnání.

Já mohu jejich hypotézu jedině podepsat. A ani si nemusím měřit hladinu kortizolu. Mám z toho trochu výčitky svědomí. Práce je práce, ale neměl by právě domov být oáza klidu a pohody, kde s písní na rtech vytahuju z trouby bublaninu z domácích třešní, zatímco děti si u stolu vyrábějí panenky z kukuřičného šustí?

Moc mě to netěší, ale přišla jsem hned na několik důvodů, proč se v práci stresuju míň než doma.

  • V práci nejsem zodpovědná úplně za všechno.
  • Když je v práci hotovo, tak je hotovo. Můžu odejít s čistou hlavou. Doma není hotovo nikdy a odejít není kam.
  • V práci si připadám jako expert na to, co dělám. Zatímco expert na výchovu dětí a manželské vztahy rozhodně nejsem.
  • Když po mně v práci někdo něco chce, hezky mě o to požádá. A když řeknu, že teď nemůžu, respektuje to.
  • V práci nikdo neječí, nebrečí, neházíme po sobě věcmi.

Ale především:

  • Moje šéfová mě pochválí zhruba dvakrát až třikrát týdně. Já vím, že je to možná jen manažerský trik, jak motivovat zaměstnance k vyššímu výkonu. Ale to je mi fuk. Stejně mi to vždycky udělá radost. Zatímco můj muž – když se snažím v paměti dobrat k něčemu, za co mě v poslední době pochválil, vybavuju si jenom takové tiché „hmm“ asi před deseti dny, když ochutnával paellu, kterou jsem uvařila. V duchu jsem si to přeložila jako „je to výborný, Báro!“ Ale slyšela jsem jenom „hmm.“

Upřímně přiznávám, že já svého muže taky nechválím moc často. Možná bych se konečně měla začít chovat jako šéfová své rodiny.

 

Nejšťastnější lidé pijí jednu až dvě skleničky denně

1103_artworkNa školních prázdninách mám ze všeho nejradši ty nepředvídatelné letní podvečery.

Po zbytek roku od září do června připomínají moje cesty z práce domů překážkový běh s přesně naplánovanou trasou mezi školou, hudebkou, poštou, Albertem a vietnamskou večerkou (kam jdu pak pro to, co zapomenu koupit v Albertu). Ale o prázdninách se tenhle kolotoč najednou zastaví. Mezi šestou a osmou hodinou večerní se otevře zázračný portál do jiné dimenze, do světa, ve kterém nemám naplánováno vůbec nic. A může se stát cokoli.

Cestou z práce se loudám po městě a snažím se to nevědění co nejvíc prodloužit.

Koupím si nanuka.

Posadím se na Jiřáku a zkouším si do bloku nakreslit Žižkovskou věž.

Půl hodiny bloumám v knihkupectví.

Přemítám, že bych třeba šla na jógu, ale pak si míto toho dám skleničku vína na rohu v Le Caveau.

Anebo tam někoho potkám a dám si skleničku s ním.

Anebo mi zavolá kamarádka-sousedka Pavla a dáme si skleničku u nich na dvorku.

Mimochodem, podle jedné australské studie, která sledovala souvislost mezi množstvím vypitého alkoholu a životní spokojeností, jsou nejšťastnější právě lidé, kteří pijí jednu až dvě skleničky každý den. „V praxi to může vypadat třeba tak, že se cestou z práce zastaví s kolegy na pivo a pak si doma s partnerem dají u večeře skleničku vína,“ říká autor studie, psycholog Bob Cummins.

A někdy z toho taky mohou být jedna až dvě lahve, dodávám já. Ale stejně mám nejraději ten moment, když ještě vůbec nevím, jak to nakonec dopadne. A odcházím z práce do nenaplánovaného podvečera plného příslibů.

Mých 11 nejoblíbenějších výmluv, proč to nejde

painreceptors
Před pár dny jsem na narozeninové oslavě seděla vedle jedné vzdálené známé. Potkala jsem ji už víckrát, ale tentokrát jsem se s ní poprvé opravdu dala do řeči. Vypadala nešťastná, unavená a skleslá. Mezi sousty řízku mi postupně sdělila, že je nešťastná, protože

  1. je tlustá,
  2. nemá kluka,
  3. bydlí v Sokolově.

Pak si od kamarádky, která se mihla kolem, půjčila úžasnou extravagantní čelenku s ptáčky a s peřím, vyzkoušela si ji a zalitovala, že ona nic takového nosit nemůže, protože by v tom vypadala jako blázen. A když někdo někomu u stolu řekl “tobě to sluší,” posteskla si, že tohle jí už hodně dlouho nikdo neřekl.

Na každého, kdo prošel kolem, hodila beznaděj jako tlustou deku. Bylo mi jí líto a cítila jsem se  provinile, protože ve srovnání s tou žalostnou litanií o trpkém životním údělu jsem si připadala jako rozmazlená hollywoodská hvězda s deseti milenci a vilou v Beverly Hills. A taky mě trochu štvala.

Ale pak jsem si uvědomila, že já to dělám taky. Pokud se rozhodnu, že něco nejde, umím si pro to najít skvělé výmluvy. Neprůstřelné důvody, se kterými se zdánlivě nedá nic dělat. Nevyvratitelné argumenty dokazující, že mi prostě nezbývá nic jiného než se litovat. Moje nejoblíbenější jsou tyhle:

  1. Mám moc práce. / Nemám čas.
  2. To není nic pro mě.
  3. To by příšerně naštvalo mého muže.
  4. Stejně bych to nedotáhla do konce, tak proč to vůbec zkoušet.
  5. To je moc nahonem. Musím si to napřed promyslet.
  6. Už jsem to jednou zkoušela a vůbec mi to nešlo.
  7. Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Není to takhle jednoduchý.
  8. A kdo mi pohlídá děti?
  9. Zítra jdu k zubaři / za týden mám uzávěrku / za měsíc musím platit daně / takže tohle mi stejně nepomůže.
  10. Můžu s tím přece začít někdy později.
  11. Když to nedopadne dobře, budu na tom ještě hůř než předtím.

Vyplatí se hrát si na nedostupnou? Myslím, že ne.

flirting,jackvettriano,painting,smoking,vintage-edccb07f782f35fe8172846099ce834c_h

Můj bývalý spolužák Hynek rozhodně není žádný přecitlivělý intelektuál. Pracoval jako bodyguard, má hluboký hlas, strniště vousů a spoustu staromódních iluzí o křehkosti žen. Možná proto mě tak šokovalo, když nám vyprávěl, jak začal chodit se svou přítelkyní:

„Prostě za mnou přišla a řekla, že mě miluje,“ konstatoval. A znělo to hrdě.

Vyrazil mi tím dech. Copak tohle se smí?! Může snad holka přijít za klukem, vyložit karty na stůl, a on se jí nevysměje, neuteče s hrůzou, nezačne se jí vyhýbat a neztratí o ni veškerý zájem?

Všechny rady na téma „jak získat muže, který se vám líbí,“ které jsem v životě dostala – ať už od svojí babičky, která randila za první republiky, nebo z dívčích časopisů a ženských příruček – doporučovaly pravý opak. Předstírat nezájem. Nehypnotizovat dotyčného pohledem. Nezačínat hovor jako první. Nesnažit se ho ,náhodou’ potkat. A především, za žádných okolností nedat najevo, že přemýšlením o něm trávím každou minutu každého dne.

Muž je od přírody lovec, praví tahle teorie, a musíte mu stále unikat. Nikdy nesmí získat dojem, že on sám je pronásledovanou kořistí. Když mu bude připadat, že ho moc chcete, přestane si vás vážit a co hůř, nebude vás chtít on.

Zodpovědně jsem se snažila tuhle strategii používat. Ale už v prvním ročníku na gymplu jsem o ní začala mít jisté pochybnosti. Tak především jsem zjistila, že když nějakého muže fakt nezajímáte, sofistikovaným předstíráním svého vlastního nezájmu na tom nic nezměníte. Tmavovlasého Rudolfa z druhé cé, který se mi tehdy líbil, jsem celé dny zodpovědně ignorovala. Dívala jsem se jinam, když jsem ho potkala na chodbě, a když jsem náhodou stála před ním ve frontě na oběd, mlčela jsem jako hrob. Ale nezačala jsem mu díky tomu připadat zajímavá, tajuplná a nedostupná. Nevzbudila jsem v něm žádné lovecké instinkty. Jediným důsledkem bylo, že si vůbec nevšiml, že existuju.

Kdybych tenkrát věděla, na co přišli v loňském roce čínští vědci, mohla jsem si ušetřit námahu. Ve svém výzkumu si kladli stejnou otázku jako já tehdy na gymplu: „Za jakých okolností zvyšuje předstíraný nezájem ženskou přitažlivost?“ Dobrovolným účastníkům pokusu, studentům z hongkongské univerzity, zorganizovali ,speed date,’ kdy se během jednoho odpoledne každý z nich postupně sešel s několika ženami. Některé měly za úkol chovat se vstřícně a přátelsky, jiné naopak chladně a odtažitě. A ano, ukázalo se, že ty odměřené dokázaly vzbudit u svých protějšků víc touhy. Ale! Pouze za předpokladu, že se jim už předem líbily. „Hra na nedostupnou funguje pouze tehdy, když se muž o vás sám od sebe zajímá. Být nedostupná pro někoho, komu se už předem nelíbíte, je zbytečné, protože pak od něj žádáte, aby usiloval o něco, co nechce,“ shrnuje to vedoucí studie Xianchi Dai.

Když nás cvičení baví, funguje víc, než když ho nenávidíme, tvrdí vědci

trail-runner-and-lupines-anastasia-nelson

Když mi bylo devatenáct, dělala jsem au-pair ve francouzské rodině na venkově kousek od La Rochelle, uprostřed nekonečných slunečnicových polí. A každý večer jsem okolo těch polí chodila běhat.

„Amuse-toi bien,“ říkala mi na cestu moje „madame,“ když jsem si obouvala tenisky. Tedy: „Dobře se bav.“

V duchu jsem skřípala zubama. Jak jako, že se mám dobře bavit, když sotva popadám dech a supím okolo těch slunečnic? Madame byla štíhlá jako proutek, většinu dne se pohybovala jen pár kroků okolo svého zahradního lehátka a v životě by ji nenapadlo, že někdo může sportovat kvůli něčemu jinému než pro zábavu. Trochu jsem ji za to nenáviděla.

Jenže madame, jakkoli mi tím lezla na nervy, měla trochu pravdu. Tenhle týden jsem dokonce narazila na studii, která dokazuje, že když berete cvičení jako zábavu, a ne úmornou povinnost, funguje jako zeštíhlující metoda mnohem víc. (Mimochodem, ten výzkum vedla francouzská profesorka z Grenoblu. Kdoví, jakou to sehrálo roli?)

Každopádně, výzkumníci najali 56 žen, které se potýkají s nadváhou. Všechny dostaly za úkol absolvovat rychlou chůzí asi dva kilometry dlouhou trasu po parku. Polovině z nich řekli, že jde o cvičení, které by měly provádět kvůli svému zdraví, a vůbec se jim snažili představu rychlé chůze co nejvíc znepříjemnit. Druhá polovina naopak dostala na cestu sluchátka s příjemnou hudbou, a i když je vědci také motivovali k rychlé chůzi, za hlavní cíl v tomto případě vydávali příjemný zážitek z pobytu venku.

To hlavní ale přišlo až pak. I když všechny ženy urazily stejnou trasu stejnou rychlostí, ty, kterým vědci vsugerovali, že jde o „cvičení,“ byly na konci mnohem otrávenější a unavenější. A když jim organizátoři nabídli pohoštění, ženy, které „cvičily,“ mnohem častěji sáhly po sladkém pudinku a limonádě, zatímco ty, které si v parku jen „užívaly,“ většinou zvolily obyčejnou vodu a jablko.

Vědci pokus opakovali několikrát s různými skupinami běžců, kteří absolvovali trasu od 5 do 10 kilometrů, a pokaždé došli ke stejnému závěru: ti, které běhání nebavilo, měli mnohem větší sklon dopřát si vzápětí nějakou nezdravou sladkost. „Čím víc se při cvičení bavíme, tím menší máme potřebu odměnit se za odvedenou námahu,“ shrnuje to Carolina Werle (to je ta Francouzka z Grenoblu).

Takže zítra ráno nejdu běhat. Ale poslouchat do parku ptačí zpěv.

 

P. S. Už příští týden se koná úplně první autorské čtení z mojí Šťastné knihy. Ráda se s Vámi uvidím ve čtvrtek 19. června v 17 hodin v Informačním centru Prahy 3 na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a Milešovské ulice.

Místo “nemám na to čas” si zkuste říct nahlas: “Není to pro mě důležité.”

2323397_orig

  • Zatím jsem si nenašla čas jít se svými dcerami na výstavu Tima Burtona.
  • Nemám čas jet na návštěvu za svým strejdou, který bydlí v domě seniorů mimo Prahu.
  • Nestíhám chodit jednou týdně na jógu.
  • Nikdy nemám čas jít na varhanní koncert svého bratrance, který mě zval už aspoň dvacetkrát.
  • Nemám čas přemýšlet o knížce, kterou bych chtěla napsat.
  • A skoro nikdy nemám čas se pořádně vyspat.

Všechny tyhle věci, o kterých si myslím, že jsou pro mě důležité, se vždycky nějak dají odložit. Na později, na někdy.

Zato mám skoro vždycky čas…

  • odpovědět ještě na tenhle e-mail s velkým nadpisem URGENT!
  • jít na tiskovku, na kterou musím jen proto, že jsem to před třemi týdny někomu neprozřetelně slíbila.
  • do dvou v noci psát článek, který se musí zítra odevzdat
  • vystát si frontu na poště, abych zaplatila složenku, která se musí zaplatit nejpozději dnes, protože je poslední den v měsíci.
  • v neděli večer shánět v knihkupectví noty na flétnu, které má mít Rozárka v pondělí s sebou v hudebce.

Spoustu času zkrátka trávím tím, že na poslední chvíli doháním něco, co jsem nestihla předtím, takže jsem ve svém životě permanentně pozadu. Snažím se hasit to, co nejvíc hoří, co hrozí nějakým průšvihem, za co se platí penále nebo by se kvůli tomu mohl někdo naštvat. Většinou to jakžtakž zvládám, ale za cenu, že odkládám to, co tolik nekřičí „honem!“.

Učitelka jógy se na mě nenaštve, když nebudu chodit na její hodiny. A když další půlrok nepřijedu navštívit svého strejdu, nebudu z toho mít žádný průšvih. Plakát na výstavu Tima Burtona nenese velký nápis „URGENT!“ Tyhle věci se dají odložit snadno, ale za cenu, že k některým z nich se nedostanu možná už nikdy.

Laura Vanderkam, autorka knihy 168 Hours: You Have More Time Than You Think, na tenhle problém nabízí hořkou, ale asi docela účinnou pilulku:

„Namísto ,nemám na to čas’ si zkuste nahlas říct ,není to pro mě důležité,’“ navrhuje. „Poslouchejte, jak to zní, a pozorujte, jaký z toho máte pocit.“

Zkusila jsem to:

  • „Není pro mě důležité jít s dětmi na výstavu.“
  • „Není pro mě důležité navštěvovat svého strýce.“
  • „Není pro mě důležité jít na bratrancův varhanní koncert.“
  • „Není pro mě důležité chodit na jógu.“

Ano, zní to příšerně.

Dokonce tak příšerně, že v duchu jsem si u zmíněných činností rozsvítila velký červený nápis „URGENT!“