Šťastnější ve svém těle

Tlustý den je den, kdy je těžké vydržet sama se sebou

Dnes ráno jsem se probudila a věděla jsem, že je tady: Tlustý den. Den, kdy si připadám tlustší než obvykle. Oteklá a neforemná. Oblečení mě škrtí a všechno mě svědí. Neohlašuje se dopředu, jeho přítomnost zjistím vždycky až těsně po probuzení, kdy při každém sehnutí narážím na nečekané a odpudivé tělesné tvary. Navenek žádný rozdíl v tloušťce vidět není (aspoň mé děti mi to dnes ráno tvrdily, když jsem se jich opatrně vyptávala), jediné, co je patrné, je zvýšená podrážděnost, ječivost a chaos. Tlustý den je prostě den, kdy je těžké vydržet sama se sebou.

Tou nejpřirozenější reakcí na Tlustý den je agrese obrácená proti sobě. Obléknout si ten nejpytlovitější svetr, na halvu si narazit čepici a v podstatě se zneviditelnit.

Tentokrát jsem to ale zkusila jinak. Rozhodla jsem se mu čelit s čerstvě umytými vlasy, červenou rtěnkou a v oblečení, které jsem si šetřila na lepší příležitost. Usmívala jsem se na něj, nabídla jsem mu čaj a něco k snídani. Troufám si tvrdit, že Tlustý den to vlídné přijetí trochu zaskočilo. Nebyl na to zvyklý.

Tohle píšu v půl desáté dopoledne, takže nemůžu úplně s jistotou tvrdit, že Tlustý den to vzdal a změnil se na den normální. Ale zdá se mi, že je to na dobré cestě.

Učím se poslouchat různé druhy ticha

Poslední dobou chodím spát pozdě. Okolo druhé, půl třetí v noci. I když vím, že toho druhý den ráno budu litovat, často nedokážu odolat a zůstávám vzhůru jen proto, že tyhle popůlnoční hodiny jsou za celý den jediné, kdy mám příležitost chvíli sedět v tichu. Bez dětského překřikování, zvukové kulisy puštěné televize, myčky, pračky, hučícího počítače, vody napouštěné do vany a desítek dalších zvuků, které ve svém součtu dosahují přinejmenším 50-60 decibelů (což už je úroveň, která podle lékařů probouzí stresové hormony a zvyšuje krevní tlak).

Jistě, ticho ve spícím bytě není absolutní: naslouchám vrnění ledničky, odbíjení kuchyňských hodin, občasným opileckým výkřikům z ulice, bučení hodin v dětském pokoji (ano, opravdu každou půlhodinu bučí, a občas taky kokrhají, a jediný způsob, jak jim v tom zabránit, je vyndat z nich baterky nebo je vyhodit z okna, k čemuž jsem se zatím neodhodlala). Ale i v tomhle relativním pseudotichu úplně fyzicky cítím, jak mi v hlavě dobíhá a zpomaluje motorek, který celý den pracoval na plné obrátky, jak povoluje pružina, která byla celý den v napětí.

Ticho na ulici v neděli ráno, které zní úplně jinak než ráno všedního dne. Dokonce občas slyšíme vyzvánění z okolních kostelů. Je to opravdu jen tím, že jezdí méně aut, nebo je v tom ještě něco navíc?

Ticho při běhání, kdy slyšíte jenom svůj vlastní dech.

Odpolední ticho v nemocnici, kdy nasloucháte šoupavým krokům na chodbě a hádáte, jestli patří právě vaší návštěvě.

Ticho v divadle, těsně poté, co skončí představení, a diváci vteřinu nebo dvě zadržují dech a váhají, jestli „už“ mají tleskat.

Ticho v restauraci těsně před zavřením, když vypnou hudbu, aby vypudili poslední hosty. Je prázdné a neútulné: I když vás hudba celou dobu spíš obtěžovala, protože jste ji museli překřikovat, v tu chvíli najednou zjistíte, že ji vlastně postrádáte.

Ticho v lese, které – pokud v něm jdu sama – se mi zdá trochu zneklidňující. Připadá mi spíš jako „mlčení“ než jako pouhé ticho. Jako by vás les mlčenlivě pozoroval.

Ticho v knihovně, prokládané šustěním stránek, které mě naopak uklidňuje.

Ticho v noci na vesnici vyšperkované štěkáním psů.

Ticho, když sněží. Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale připadá mi, že když začne sněžit, celý svět se ztiší.

Dilema ohledně vánočního cukroví: dokážete si dát „jenom trochu“?

Předávkování vánočním cukrovím je stav, na který se někteří lidé těší a záměrně ho vyhledávají (obzvlášť často v kombinaci s televizními pohádkami). Pro mě osobně je to jedna z mála věcí, které na Vánocích nemám ráda. Dostává mě do stavu otupělosti, který se skutečným odpočíváním nemá nic společného.
Každý rok si proto touhle dobou dávám předsevzetí: ochutnám od všeho, ale vezmu si jenom trochu. Umím si ale doopravdy vzít „jenom trochu?“
Gretchen Rubin ve svém The Happiness Project dělí lidi na „moderátory“ a „abstinenty“. Ti první nemají problém ochutnat, vzít si jen trošku a spokojit se s tím. Ti druzí vědí, že by to skončilo monstrózním přejedením/přepitím či jiným předávkováním a tak je pro ně lepší, když neochutnají vůbec. Ona sama se považuje za absolutní „abstinentku“ a tvrdí, že o Vánocích si raději nedá ani jednu sladkost.
Já o sobě vím, že třeba u alkoholu nemám problém s umírněnou konzumací, zatímco u cigaret nebo čokolády by pro mě byla lepší naprostá abstinence.
Ale pokud jde o vánoční cukroví, pořád si nejsem jistá. Vánoce úplně bez cukroví mi nepřipadají opravdové. Dokážu si letos vzít jen trošku?

Otestovala jsem týden bez budíku

Jsem rozený Skřivan, který celý život touží stát se Sovou. Jinými slovy, brzké ranní vstávání sice nemiluji, ale není to pro mě nejtemnější okamžik dne. Ten pro mě nastává někdy okolo deváté hodiny večer. Právě okolo deváté se mi začínají klížit oči, těžknout nohy a padat hlava – ať už zrovna čtu dětem pohádku, sedím doma u počítače, jsem v kině nebo někde v baru. Jediná rozumná věc, která se dá v takovou chvíli udělat, je jít spát. Problém je v tom, že spousta věcí, které mě na světě zajímají, se odehrává hluboce po deváté hodině večerní. Můj vnitřní Skřivan tedy žije pod neustálou tyranií Sovy, která do něj klove a nenechá ho vyspat, a většinu všedních dnů se potácím na hraně spánkové deprivace. Přála bych si být jedním z těch lidí , kterým stačí spát jenom čtyři hodiny denně. (Prý jsou jich v populaci jenom tři procenta, ale daleko větší množství lidí si namlouvá, že patří mezi ně.)

Minulý týden mi ale nabídl laboratorně dokonalé podmínky, abych našla svůj ideální spánkový režim. Neměla jsem doma děti (takže žádný imperativ ranního vstávání) ani žádný večerní program (takže žádný důvod k ponocování). Na celý týden jsem vypnula budík, vstávala jsem, když jsem se sama probudila, a chodila spát ve chvíli, kdy jsem byla doopravdy ospalá. A Skřivan se Sovou najednou začali žít v dokonalé harmonii: našla jsem svou ideální večerku (okolo půlnoci) a ideální budíček (v půl osmé ráno).

Obávám se ale, že spolu se začátkem školního roku do mého života opět vstoupí ohavné digitální pípání.

Na co myslíte při běhání? (A prosím neříkejte, že na nic.)

Závidím lidem, kteří tvrdí, že si při běhání „skvěle vyprázdní hlavu“. Taky bych to chtěla umět.

Chodím běhat víc než dva roky a za tu dobu jsem si možná trochu zlepšila kondici (od prudkého bodání v hrudi jsem dospěla pouze k mírnému pocitu dušení). Co se ale nezlepšilo téměř vůbec, je můj pocit, že si musím pokaždé něčím „zaplácnout“ hlavu, abych tu půlhodinu běhu nějak přečkala. Hudba mi pomáhá jen občas, mnohem častěji se mi stává, že se mi během běhání do hlavy nahrnou všechny nastřádané depky, obavy a strachy, které se mi jinak úspěšně daří ignorovat.

Vím, že teoreticky by běhání mělo být tím nejlepším cvičením na soustředění mysli teď a tady, vnímání přítomného okamžiku (mindfullness), o kterém jsem tu nedávno několikrát psala. Běžet s čistou hlavou bez nimrání se v minulosti a strachů z budoucnosti. Zaznamenat těkající myšlenky jako zlobivé děti a potom je laskavě, ale nekompromisně poslat za dveře: to bych chtěla umět.

Zatím mi to ovšem připadá obtížnější než samotné běhání.

Šunkofleky proti osamělosti

Slepičí polévka od babičky, špagety s kečupem nebo šunkofleky opravdu zlepšují náladu, zjistili vědci. Ne kvůli vysokému obsahu nezdravých ingrediencí, ale kvůli vzpomínkám, které jsou v nich zakódované. Angličtina pro ně má krásný výraz „comfort food“ – konejšivá jídla.

„Jídla, která známe z dětství, jsme konzumovali znovu a znovu ve společnosti svých rodičů a prarodičů,“ říká profesor Jordan Troisi, který vedl výzkum těchto jídel na univerzitě v Buffalu. „Když je později ve svém životě jíme znovu, asociujeme si jejich konzumaci s blízkými lidmi a cítíme se méně osamělí.“

Experiment, jímž to ověřovali, byl sice založen na slepičí polévce, nicméně, jak jeho autoři zdůrazňují, na povaze jídla nezáleží. Může to být krupicová kaše nebo třeba suši, pokud jste ho jedli jako dítě.

Moje „konejšivé jídlo“ je určitě pečené kuře s bramborovou kaší. A jaké je to vaše?  

Spánek je tím, čím dřív býval sex

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Sníme o něm. Fantazírujeme o něm. Nikdy ho nemáme dost. Zatímco sex se stal všudypřítomným a jaksi všeobecně dostupným, se spánkem je to přesně naopak. V životě je pro něj nějak čím dál míň místa. Je tím prvním, co obětujeme, když toho máme moc – moc práce, moc zábavy, moc velkou horu prádla na vyžehlení, moc filmů, které nutně potřebujeme vidět.

Já sama jsem na dnešek spala sedm a půl hodiny. Poprvé po třech dnech. Moje skóre z předchozích nocí je dost bídné. Z neděle na pondělí: čtyři. Z pondělí na úterý: šest. Z úterý na středu: pět a půl. Počítání „naspaných“ hodin se pro mě stalo nervózní obsesí. Když po půlnoci skládám nádobí do myčky a vím, že za šest hodin mi zazvoní budík, mám pocit, že doháním ujíždějící autobus. Vím sice, že málo spát je zaručený způsob, jak nebýt šťastnější (a odpoledne v práci usínat a řešit to kafem a čtverečky čokolády), ale nedokážu se vzdát jediného času, který mám opravdu sama pro sebe.

Podle novinářky Arianny Huffington, zakladatelky stránek The Huffington Post, je spánek a jeho nedostatek nové feministické téma: „Být dobrá v práci a být dobrá matka, v tom nemáte na vybranou. Ale v případě spánku ano.“

Dá se s tím něco dělat? Tony Schwartz, zakladatel projektu The Energy Project, říká, že to jediné, co můžeme udělat, je dát si na ulehnutí do postele pevný deadline, jako na odevzdání důležité práce: „Jiná možnost, než chodit dřív spát, neexistuje. Vstávat později nemůžete, už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ Čas navíc, který získáváme tím, že vynecháváme spánek, je podle něho pouhá iluze: „Pokud dlouhodobě spíte méně než 7 hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru.“

 

Jak se projíst k dobré náladě

“Nejšťastnějším” jídlem na světě je prý salát z lososa s listy čerstvého špenátu, fazolemi, vlašskými ořechy a lněnými semínky. Zmíněná kombinace je nabitá omega 3 mastnými kyselinami, kyselinou listovou a vlákninou, díky nimž by náš mozek měl zasvítit štěstím jako žárovka.

Nic proti lososovi a špenátu, ale realita je trochu jiná. Podle průzkumu, který byl proveden v USA, 39% procent lidí ve chvíli, kdy jsou smutní, sáhne po zmrzlině nebo sušenkách. Pro 32% těch, kteří se nudí, jsou na prvním místě slané chipsy. Zdá se, že určité emoce prostě volají po určitých chutích.

A čím zajídáte špatnou náladu vy?

 

O kolik štěstí vás připraví boty, které tlačí?

Disneyho Popelka

V knize Šifra mistra Leonarda, se kterou jsem před několika lety ztratila pár krásných letních dnů, mě nejvíc vykolejil popis ostnatého pásu, který nosí náboženský fanatik Silas utažený kolem stehna pod oblečením jako připomínku Kristových muk. Představa, že s sebou v každodenním životě nosí něco, co mu neustále, v každém okamžiku způsobuje příšernou bolest, ať zrovna jede v metru po eskalátoru nebo si kupuje zmrzlinu (pokud si ovšem fanatičtí vraždící albíni někdy kupují zmrzlinu) mi připadala neskonale děsivá.

Sama jsem ovšem dlouhá léta nosila něco podobného. Měla jsem totiž sklon kupovat si malé boty. Kdysi, v době dospívání, jsem si zafixovala představu, že mám nohu devětatřicítku, nanejvýš čtyřicítku. A byla jsem odhodlána se do této velikosti nasoukat se zápalem Popelčiny zlé nevlastní sestry. I za cenu odumřelých malíčků, puchýřů a jizev na nártu.

Zajímalo by mě, jaké procento z vašeho každodenního pocitu štěstí taková tlačící bota ukrojí. Možná dvacet procent, když jenom sedíte u psacího stolu. Když klopýtáte vzhůru po Václaváku, číslo se šplhá snad až k osmdesáti procentům. A pokud je inkriminovaná bota ještě ke všemu na vysokém podpatku, bude číslo patrně ještě vyšší. Když jsem si po letech pořídila první opravdu pohodlné boty, které moje široké chodidlo s velkými klouby a vysokým nártem přijaly se vším všudy, zažila jsem něco jako malé životní prozření.

Myslím, že malá, ale úporná nepohodlí, jako jsou škrtící džíny, svetr, co kouše nebo špatně nastavené opěradlo židle, se na našem celkovém pocitu z prožitého dne podílejí víc, než jsme ochotni si připustit. Možná bychom měli ke své tělesné schránce přistupovat jako k pětiletému dítěti: když se pokusíte mu obléknout nebo nasadit něco, co mu není příjemné, okamžitě vám to dá důrazně najevo. A šálu, která štípe, si zkrátka vnutit nenechá.

Skutečný důvod, proč večer vyjídáme ledničku

Kdo se někdy snažil dodržovat nějaký hubnoucí jídelní režim, ten to moc dobře zná. Po ránu to jde samo od sebe. Přes den se to jakžtakž dá vydržet. Ale večer pevná vůle ochabuje. Kolem půlnoci se pak někdy přistihnu, jak stojím u ledničky a vyjídám bazalkové pesto přímo ze skleničky, šátrám v polici po piklse s burákovou pomazánkou nebo tajně slídím v dětském pokoji, jestli bych tam nenašla nějaké pozůstatky mikulášské nadílky.
Ale teď už aspoň vím proč. Sebekontrola totiž není nevyčerpatelná veličina. Psycholog Roy Baumeister zjistil, že každý z nás má přiděleno jen určité omezené množství pevné vůle, která se postupně během dne vypotřebovává. (Testoval to na skupině dobrovolníků, která měla za úkol několik hodin “nemyslet na ledního medvěda.”) Když se celý den usilovně soustředíme na to, abychom si nenabídli z bonboniéry, kterou kolegyně přinesla do práce, večer už to zkrátka nezvládáme. Sebekontrola se pak musí znovu obnovit ve spánku… anebo tím, že jí na chvíli dáme pohov.