Šťastnější v manželství

Mám ráda příběhy o lásce, ty skutečné

Svátek sv. Valentýna neslavím, stejně jako naprostá většina mých přátel. Mezi mými kamarády a vrstevníky se za jedinou přiměřenou reakci na tu hrozivou záplavu růžových srdíček, červených bonboniér a plyšáků s nápisem považuje zhnusený výraz, případně nějaká poznámka o komerčním, importovaném svátku, který u nás nemá tradici. Nejsme v Americe, takže valentýnská přáníčka a oslavy u nás nikdo nevyžaduje a nikoho nedeprimují (podle jednoho průzkumu je 64% procent amerických mužů z Valentýna ve stresu, protože vědí, že jejich partnerka stejně nebude spokojená s tím, čím ji v tento den obdarují). I když, abych byla úplně upřímná, kdyby můj muž dnes 14. února (nebo, když už jsme u toho, kterýkoli jiný den) přišel domů s kytkou a lahví vína (ani by nemuselo být růžové), asi bych se nenaštvala a nepřipadala bych si jako oběť kýčovité komerce. Vlastně bych byla ráda.

A také mě – na Valentýna, stejně jako v kterýkoli jiný den, nikdy nepřestane bavit poslouchat příběhy o tom, jak se moji přátelé, kteří dnes spolu mají školou povinné děti, platí hypotéky a hádají se kvůli nevyždímaným houbičkám na nádobí, zapomenutým rukavicím a nacákané vodě v koupelně, kdysi dávno seznámili.

Renata a Milan se seznámili v baru a čtrnáct dní poté jeli na radnici v Táboře, aby je tam oddali, ale nevyšlo to, takže nakonec se brali až 37 dní po seznámení.

Pavla si svého muže vybrala, ještě než ho poprvé viděla, podle jeho příjmení, které se jí zalíbilo tak, že ho chtěla taky.

Monika a Jirka se seznámili na gymplu a její maminka ho viděla poprvé, když ji přivedl domů v extrémně podroušeném stavu z jednoho večírku.

Mám ráda tyhle příběhy, protože náš život v nich na chvíli vypadal jako upoutávka na hollywoodskou romantickou komedii. Není v nich nic o houbičkách na nádobí a splátkách na hypotéku. Možná proto si je všichni tak rádi znovu a znovu vyprávíme. Kdyby se v pravou chvíli pustily titulky, mohli bychom si myslet, že to takhle bude už donekonečna. Ale není… a to je koneckonců taky dobře.

Ráda bych věděla, co to přesně jsou ty ženské zbraně?

Lara Croft ženské zbraně ovládá.

Prý existují, ale já jsem je nikdy na vlastní oči neviděla. Některé ženy se tváří, jako že je umějí používat. (A asi opravdu umějí, když vezmu v úvahu, že s vynaložením minimální energie dosahují pozoruhodných výsledků. Jako například moje babička Luďa, která nikdy nebyla moc dobrá kuchařka, ale když nám po obědě s výrazem Magdaleny Dobromily předložila svůj „dezert“ – rozuměj, něco vyrobeného z kupovaných oplatek, starého kompotu a šlehačky ve spreji – vždy se od mužského obecenstva dočkala hlasitých ovací.)

Já osobně jsem ovšem nikdy nepřišla na to, jak ty ženské zbraně vypadají, z jakého muničního skladu se fasují a jak se s nimi zachází. Věřte mi, že jejich používání bych nepovažovala za nijak nedůstojné. Ráda bych si s nimi usnadnila život. (Jako například moje kolegyně, které náš firemní ajťák během dvou let složil k nohám už třetí služební počítač, zatímco já stále pracuju na tom starém.) Ale nevím, jak na to.

Nejvíc mě rozčiluje, že ženy, které s ženskými zbraněmi zjevně umějí zacházet, vám nikdy přesně neřeknou, jak se to dělá. Tváří se, jako že jde o obecnou vědomost ženského pokolení, něco, co se dědí spolu s chromozomy XX, a že to my holky přece všechny známe.

Když se snažíte z těchto zbraněmi vyzbrojených žen vymámit přesný návod, řeknou vám jenom půlku. Vypadá to asi takhle: „Musíš ho přece přesvědčit, že…“ Dál tu větu nedořekne. Místo toho následuje významné spiklenecké mrknutí. (O kterém já ale netuším, co se za ním skrývá)

Další varianty jsou následující:

Musíš v něm vzbudit pocit, že na to přišel sám.“ Mrk mrk.

„Musíš mu dát najevo, že je ten nejlepší.“ Mrk mrk.

„To si přece nějak umíš zařídit.“ MRK MRK!

Takže, milé dámy, které máte doma nějakou „ženskou zbraň“, pokud by některá z vás byla ochotna prozradit mi ten návod až do konce, bez mrkání, moc ráda se nechám poučit!

Moje temné tajemství: Nebaví mě jezdit na chalupu

Mám jedno temné tajemství, které před svým mužem ukrývám celých patnáct let, co spolu žijeme: Ve skutečnosti mě nebaví jezdit na chalupu.

Což by nebyl až takový problém, kdyby on sám chalupu nepovažoval za malý ráj na zemi. A nepředstavoval si tam po svém boku ráznou, energickou venkovanku (nebo aspoň duší venkovanku), zdatně se ohánějící srpem, kosou, hráběma a všemi těmi dalšími archaickými nástroji.

Můj vztah k chataření a chalupaření dostal pevné obrysy v dětství, kdy jsem musela vytrhávat plevel ze záhonů (tehdy mi to připadalo spíš jako lány) s rododendrony mého nevlastního otce. Pěstoval je na prodej, ne na okrasu. Proto jich měl tolik. Pokud jsem zrovna neplela, schovávala jsem se někde ve stínu s knížkou, odháněla dotěrný hmyz, spřádala plány, jak své rodiče udám na policii za vykořisťování dětí, a těšila se na návrat do civilizace.

V dospělosti se to moc nezlepšilo. Spíš naopak: začala mi víc vadit absence splachovacího záchoda (půvab dřevěné kadibudky jsem nikdy tak úplně nepochopila), tekoucí vody a internetu. Díky tomu všemu si na chalupě připadám jako vetřelec, navíc vetřelec s výčitkami svědomí, protože mě sužuje pocit, že by se mi tam mělo líbit a že bychom tam měli jako rodina trávit více času.

Tenhle víkend se ale přece jen něco změnilo.

Dostala jsem od svého muže za úkol posekat srpem divoké houští kopřiv a jiných nepřátelských rostlin podél plotu. Přistoupila jsem k tomu odevzdaně a v duchu si vzpomněla na rododendrony, ale sotva jsem začala, stala se zvláštní věc: čím víc energie jsem do té práce vkládala, tím víc mě to bavilo. Srp jsem držela v ruce poprvé v životě a neměla jsem k němu velkou důvěru, takže mě příjemně zaskočilo, že ta rezavá zahnutá věc skutečně funguje. Zápěstí i kotníky jsem za chvíli měla popálené od kopřiv a popíchané od zdivočelých malin, takže jsem si navíc připadala hrdinsky. A čím delší pruh posekaných kopřiv za mnou zůstával, tím víc jsem propadala euforii a cítila se jako objevitel prosekávající se mačetou v karibské džungli.

Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že přesně tohle je stav flow, o kterém píše psycholog Mihály Csíkszentmihályi – stav dokonalého ponoření do prováděné činnosti, kdy všechny emoce a smysly jsou soustředěny na výkon, který těsně (ale ne příliš) přesahuje naše dosavadní možnosti.

Čímž nechci říct, že odteď budu jezdit na chalupu každý víkend.

Ale s tím srpem bych si to ještě chtěla zkusit.

Mám průšvih, protože Stáňa z Hradce zašila mému muži kalhoty.

Jakkoli to zní bizarně, je to přesně tak, jak stojí v titulku. Můj muž v sobotu večer koncertoval se svou kapelou v malé vesničce u Hradce Králové. Manželka jejich baskytaristy ve volné chvíli před koncertem vyspravila mému muži roztrhané džíny.

Až potud bychom všichni mohli být spokojeni. Můj muž, protože nemá díru na kalhotách. Já, protože mám radost, když on má radost. A koneckonců i Stáňa z Hradce, protože udělala dobrý skutek a to je skvělý způsob, jak si zlepšit náladu.

Jenže můj muž spokojený nebyl. „Stáňa mi zašila kalhoty,“ oznámil mi po návratu domů při vybalování zavazadla a v jeho hlase zazněl varovný podtón – taková jako tlumená policejní siréna ozývající se ze vzdálenosti několika ulic – a já jsem pochopila, že je kvůli tomu na mě naštvaný. Stánina ochota a šikovnost ohledně spravování kalhot nějak nevítaně zviditelnily skutečnost, že já jsem mu žádné kalhoty nezašívala už několik let.

„No to je prima!“ prohlásila jsem s nuceným úsměvem, ale bylo jasné, že Stáňou zašité kalhoty mi můj muž hned tak neodpustí. Přestože jsem právě vyndavala prádlo z pračky, uklízela nádobí a chystala večeři, získala jsem v jeho očích (už zase) stigma bordelářky zanedbávající domácnost.

Připomnělo mi to známý fakt, že jednou z největších překážek našeho štěstí je porovnávání se s druhými. Podle  jedné studie dokonce naše spokojenost tolik nezávisí na tom, kolik reálně vyděláváme, ale naopak hodně závisí na tom, jestli vyděláváme víc nebo méně než naši sousedé.

Možná, že můj muž by byl víceméně spokojen s tím, že jeho roztrhané džíny občas nacpu do pračky a někdy je i vyžehlím. Kdyby nevěděl, že Stáňa z Hradce umí navíc i zašívat.

Můžu ve své rodině nastolit Paretovo optimum? No jistě!

Vilfredo Pareto

Nejdřív krátká lekce z teoretické ekonomie blahobytu. Paretovo optimum (jmenuje se podle svého autora, italského ekonoma Vilfreda Pareta) je takový stav společnosti, kdy už žádný jedinec nebo skupina nemůže dosáhnout lepšího postavení bez toho, aby se naopak postavení někoho jiného zhoršilo. Je to rovnovážný stav, kdy se každý má tak dobře, jak je to za daných okolností možné, aniž by přitom škodil někomu jinému.

Mohl by takový stav zavládnout i v naší rodině? Jistě! Znamenalo by to zavést takové změny, které by mého muže, nebo mě, nebo naše děti udělaly šťastnějšími, ale od ostatních by přitom nežádaly žádnou velkou námahu ani nepříjemné ústupky.

Já bych mohla například:

přestat používat ten plačtivý tón, který vám naskočí vždycky, když jsem ve stresu nebo mám pocit příkoří

nevypotřebovat svému muži jeho šampón proti lupům

nechtít po něm, aby mi na zásadní otázky o budoucnosti našeho života odpovídal ve chvíli, kdy už skoro spí

koupit toaletní papír dřív, než dojde, a nenutit ho, aby místo něj používal moje odličovací vatičky

nezapomínat si papíry od auta v kabelce

nepokládat svou kabelku do práce mezi dveře od kuchyně, kde o ni vždycky zakopne

A můj muž by mohl:

V textových zprávách, které mi píše, aspoň občas použít více než tři slova (a ne jenom: „kup mi reflex“ nebo „pečivo“).

Nežádat, aby se pokaždé zkonzumovaly všechny zbytky jídla z předchozích dnů, než se uvaří něco nového

Když říká „rizoto“, nemít přitom na mysli vařenou rýži se zamíchanými zbytky kuřete a mraženou zeleninou

Když přicházím z práce domů později než on, vzít mou přítomnost na vědomí např. tím že otočí hlavu mým směrem a řekne „ahoj“

Pěstujete si rodinné mýty?

Každodenní realita mého manželství sestává z logistického dohadování, kdo vyzvedne děti, peskování za vodu nacákanou v koupelně (to já za ni dostávám vynadáno, ne naopak), a esemesek o třech a méně slovech („Přijdu pozdě.“ „Večeři udělám.“ Nebo taky jenom: „Pečivo.“). Možná právě proto mě ale tolik baví komukoli, kdo je ochoten poslouchat, znovu a znovu vyprávět historky ze začátku našeho vztahu. Zejména o tom, jak jsme se seznámili.

Bylo to asi takhle: moje kamarádka Pavla celý dlouhý rok básnila o kamarádovi svého přítele, který se právě vrátil z Ameriky, vypadá jako Mick Jagger – (dobrá, neříkala to přesně takhle. „Mick Jagger“ byla moje interpretace jejího popisu „má divnou pusu“) – je tajemně mlčenlivý a jeho povoláním je pátrat po nepotrestaných zločinech komunismu. Takže v mé fantazii stvořila bájného hrdinu – něco mezi Simonem Wiesenthalem, Old Shatterhandem a Mickem Jaggerem. Když jsme se po roce poprvé skutečně setkali, nikdo mi ho nemusel představovat. Věděla jsem už všechno. Jiskra přeskočila okamžitě.

Doteď, když to někomu vyprávím, připadám si jako hrdinka romantické komedie, jako by můj osud mohl ležet na stejné poličce jako Pretty Woman, Samotář v Seattlu nebo Notting Hill. A tenhle příběh (mnoha lety opakovaného ústního podání vybroušený do hollywoodské dokonalosti) je jedna z mála věcí, díky kterým se dá přežít i e-mail následujícího znění: „Posílám program na tento týden.Dnes příchod pozdě. Zítra ranní – vyzvedávam děti. Čtvrtek – nevím, večer zkouška. Pátek – po práci do Hradce, beru holky. Ok?“

Proto taky ráda poslouchám rodinné a vztahové mýty jiných lidí. Jaké jsou ty vaše? 

Dělat věci na 95 procent je lepší, než nedělat je vůbec

Včera jsem uklízela v koupelně. Vyházela jsem staré, oschlé a opatlané krášlicí prostředky (opravdu jsem si myslela, že se budu někdy natolik cítit jako femme fatale, abych použila tuhle temně fialovo-hnědou rtěnku?), zbavila jsem se epilačního vosku (při svém jediném pokusu ho zužitkovat jsem dopadla podobně jako Mel Gibson ve filmu Po čem ženy touží), prázdné roličky od toaletního papíru naházela do tříděného odpadu a vyleštila zrcadlo. Ale přestože jsem si ve finále připadala jako bohyně domácnosti, v koupelně zůstala temná, houbičkou a hadrem dlouho nedotčená místa. Jako třeba ten kout za pračkou, kde jsou chuchvalce prachu zplstnatělé vlhostí a přilepené k podlaze. Vím o nich. Ale včera se mi prostě nechtělo s nimi bojovat.

Kdyby se to dozvěděl můj muž, asi by mi řekl, že když jsem to neudělala „pořádně“, to jsem se na to radši měla úplně vykašlat. Protože věří, že než dělat něco napůl, je lepší nedělat to vůbec.

Na svou obhajobu bych chtěla říct dvě věci. Za prvé, že jsem tu koupelnu neuklidila napůl. Myslím, že si mohu přiznat poctivých 90, možná i 95 procent. A za druhé, nemyslím si, že neuklízet ji vůbec by bylo doopravdy lepší.

Myslím, že kdybych stále jenom čekala, až budu s to udělat něco doopravdy „pořádně“, neudělám nikdy nic. Taky si myslím, že trocha nedokonalosti, bordelářství a improvizace může být docela obohacující. Třeba když vánoční přání pošlete až po Vánocích, protože dřív jste to nestihli. Nebo když se vám nechce jít cvičit, ale jdete aspoň na chvilku. Nebo když si koupíte mezizubní kartáčky a používáte je jenom někdy. Víte, že byste měli každý den. Ale někdy je lepší než nikdy.

Nemám moc ráda citáty, ale tenhle od Voltaira se sem opravdu hodí: „Nedovolte dokonalému, aby bylo nepřítelem (docela) dobrého.“

 

Proč svou rodinu nutím večeřet u stolu, i když se nám nechce

S pravdou ven: rodinná večeře u společného stolu je ideál, o který se svými rodinnými příslušníky svádím kruté boje. Můj muž do sebe po příchodu z práce, hnán vlčím hladem, často nahází vestoje u lednice takové množství jídla, že regulérní večeři pak bojkotuje. Mé děti by daly nevímco za to, aby mohly večeři konzumovat v nepohodlné zkroucené poloze u televize (a sypat brambory pod pohovku) nebo na psacím stole u počítače (a kydat kečup do klávesnice).

A i já sama si často říkám, jestli by nebylo příjemnější, kdybych se mohla najíst sama. V klidu. Bez toho, že by mnou uvařené dobroty někdo stále komentoval slovy: „Fuj, tohle nejím.“ „A co je tohleto zelené?“ „Ble, hrášek.“ Bez věčných hádek o množství kečupu, který se smí nalít na špagety. Bez běhání pro další a další ubrousky. Bez šťávy, rozlité po stole.

Jenže mám pocit, že jestli se někde tvoří opravdová rodina, je to právě u stolu při společné večeři. Když jsem byla malá, moje máma s námi jedla jenom o Vánocích. Při všech ostatních večeřích jenom běhala po kuchyni, postávala u kuchyňské linky a obsluhovala nás. Pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ostatní maminky jedí. A taky mi to bylo trochu líto.

Mimochodem: podle průzkumu, který provedlo americké Národní centrum pro závislosti a zneužívání návykových látek, děti, které večeří s rodiči, méně často kouří, pijí alkohol a berou drogy. Taky většinou jí zdravěji, mají lepší známky a víc čtou.

Tak proto svádím věčné nevyhrané bitvy s Večerníčkem, se seriálem Simpsonovi a s televizními zprávami o pár minut společného času – upřímně řečeno, je to jediný čas, který ve všední den tráví celá naše rodina pohromadě.

*

Již zítra přinese Šťastný blog rozhovor s panem Cuketkou!

Jak to, že doma musím všechno dělat já? A jak to, že můj muž si o sobě myslí totéž?

Tři oříšky pro Popelku

Tři oříšky pro Popelku

„To tady v tý domácnosti musím všechno dělat já?“ zpražil mě včera můj muž po příchodu z práce. Jeho výtka se týkala mého svetru, ledabyle pohozeného přes postel, a skleničky se šťávou na opěradle křesla.
Zacloumal mnou pocit trpké nespravedlnosti. Než vstoupil do dveří, stihla jsem vyprázdnit pračku, naplnit pračku, vyprázdnit myčku, naplnit myčku, vybrat hnusy z výlevky v dřezu a zlikvidovat nějaké divné fleky na podlaze okolo křesla (teď mě napadá, že asi byly od té šťávy). „To tady v tý domácnosti musím všechno dělat já?“ byla replika, kterou jsem považovala za součást svého vlastního repertoáru.
Tenhle týden jsem ji v duchu použila nejméně třikrát: když jsem koštětem zabíjela pavouka na stropě v koupelně, a bála se, že mi pak mrtvý pavouk spadne na hlavu; když jsem ze šuplete v ledničce drhla nános po zplesnivělých chili papričkách; a když mi soused z bytu pod námi svěřil svou teorii o mokrých flecích na svém stropě přesně v místech, kde se nachází naše vana.
Jak se možné, že já dělám v naší domácnosti skoro všechno a můj muž je zcela upřímně přesvědčen o tomtéž (tedy že skoro všechno dělá on)?
Naštěstí v tom nejsme sami. Průzkumy mezi manželskými páry ukazují, že nadpoloviční většinu domácích prací dělá podle svého přesvědčení skoro každý. Kdyby se podíly jednotlivých partnerů sečetly, na jednu domácnost v průměru připadá 115% domácích prací (tedy o 15% víc, než kolik jich ve skutečnosti je).
Důležité je, nesnažit se tomu druhému brát tu iluzi.
(A přitom vědět, jak je to doopravdy.)

Pro ty, kdo neslaví Valentýna: 11 věcí, které i tak můžete udělat pro svého partnera

Pravděpodobně jste na tom stejně jako 98 procent mých přátel a Valentýna neslavíte. Umělohmotná romantika všudypřítomných růžových srdíček vám leze na nervy. Právě pro vás tady je několik způsobů, jak svátek lásky oslavit jaksi mimochodem, partyzánsky, tak, že o tom budete vědět jenom vy. A bude vás to stát jen minimální námahu.

Já tedy alespoň tento týden zkusím…

nemluvit ječivým nebo kňouravým hlasem

nepočítat, kolikrát tento týden vedl děti do školy a do školky on a kolikrát já

neříkat, že je na něm řada s… (doplňte jakoukoli neoblíbenou činnost)

uvařit rizoto tak, jak ho má rád, i když vím, že je to špatně a že Jamie Oliver by asi omdlel, kdyby to viděl

nesvítit mu do očí, když si v posteli čtu a on se snaží usnout

nepouštět teplou vodu v kuchyni, když se sprchuje (platí pouze máte-li doma karmu nebo plynový kotel)

vyžehlit jeho oblíbené tričko, které už měsíc leží úplně na dně koše s prádlem na žehlení

...nepřipomínat mu všechno třikrát a věřit, že si to zapamatoval už napodruhé

nenechávat si klíčky od auta ve své tašce, takže je pak nemůže najít

neklást mu zásadní otázky o budoucnosti našeho vztahu, když ještě (nebo už) skoro spí

nepůjčovat si jeho holicí strojek na holení nohou