Šťastnější s dětmi

15 vět, které spojují lidi

„Proč pořád říkáš ,hm’,“ zlobí se na mě moje dcery, když mi po cestě z hudebky vyprávějí o loutkách z ruliček od toaletního papíru, které vyráběly v družině, o nových dotykových mobilech svých spolužaček a o tom, co strašného zase provedl Špaček z 5. A. Prokoukly mě. Moje „hm“ je pro ně neklamnou známkou toho, že jejich vyprávění mi jde jedním uchem tam a druhým ven a ve skutečnosti jsem duchem úplně někde jinde, u svých vlastních Špačků, dotykáčů a ruliček.

„Hm“ je jako konverzační obrat v rámci rodinného večera k ničemu. Vyvolává frustraci a podrážděnost a svou nepozornost za něj stejně neschováte. Daleko víc se mi osvědčily následující věty:

„A cos mu na to řekla?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„A co na to říká pan učitel/paní učitelka/paní družinářka?“

„To je nádherná princezna, ta se ti hrozně povedla, můžu si ji vystavit na ledničku?“

V článku na Forbes.com jsem objevila ještě patnáct dalších obratů, které fungují podobně. Autoři článku je sice doporučují pro komunikaci s kolegy a podřízenými v práci, ale myslím, že svou roli mohou splnit i kdekoli jinde.

  1. Díky! To je od tebe moc hezké.“ Klišé? Jistě. Ale když pošlu Betynku vynést odpadky, funguje to nějak líp než „…a nech si ty ksichty, jinak doma neděláš vůbec nic.“
  2. Věřím tvému úsudku.“ Aneb: „Klidně si ten domácí úkol napiš až po Simpsonových, ale ne že potom budeš skuhrat, že jsi ospalá.“
  3. Já nevím.“
  4. Řekni mi o tom víc.“
  5. Takže ty máš pocit, že…“ Přeříkat pocity nebo myšlenky toho druhého svými vlastními slovy je ten nejlepší způsob, jak mu porozumět… a taky jako ho uklidnit, když se vzteká nebo kňourá. Opravdu!
  6. Já se o to postarám.“
  7. Jak ti ještě můžu pomoci?“
  8. Spolu to zvládneme.“ …neboli: „Ten příklad spočítáš, i kdybys tady měla sedět do půlnoci!“
  9. S radostí.“
  10. Co když…“
  11. Pojď se na to podívat i z druhé strany…“ …je o moc lepší, než: „To ses snad zbláznila?!“
  12. Nech mě si to promyslet.“ …je lepší než: “Radši se jdi zeptat táty.” 
  13. Dobrá práce.“ …neboli: “No konečně!” 
  14. Máš pravdu.“
  15. Rozumím ti.“ 

Chvála rozbité trouby před Vánoci

pečeníStalo se mi to včera pozdě večer, když jsem otočila kolečkem u elektrické trouby: všechna světla v kuchyni zhasla. Televize přestala hrát. Uklidňující vrčení ledničky zlověstně ztichlo. A cvakání pojistkami nepomáhalo. Ten moment, kdy všechny spotřebiče v bytě najednou přestanou fungovat, mi vždycky přijde jaksi strašidelný. Takhle nějak by asi vypadal začátek konce světa.

Šla jsem vzbudit svého muže, který taky chvíli cvakal pojistkama a potom vynesl jednoznačný verdikt: „Nezapínat troubu.“

Na prahu předposledního víkendu před Vánoci to není zrovna potěšující okolnost, zvlášť, když v ledničce mám zatím nezpracované těsto na linecké cukroví, které jsem chtěla péct v sobotu.

Nakonec mi ale rozbitá trouba udělala radost. Půjdu si totiž cukroví upéct ke kamarádce, která bydlí jen pár desítek metrů od nás. Otevřeme si víno, možná si uvaříme i punč a necháme pracovat naše čtyři děti. Společné pečení cukroví je myslím jedna z nejlepších podob těšení na Vánoce.

(Vlastně teď trochu doufám, že můj muž tu troubu do té doby nespraví.)

Okamžik euforie: nové psací potřeby, ořezané tužky a nepopsané sešity

Nedávno jsem někde četla, že „září je nový leden“. Pro mě tedy určitě. Zatímco po Novém roce mám vždycky pocit, že naskakuju do rozjetého vlaku, jen malinko zpomaleného vánočními prázdninami, ten opravdový začátek roku je pro mě odjakživa v září.

Ten pocit mi dřív vždycky dodávaly nové školní potřeby, nakoupené na konci srpna. Penál, ještě nepokecaný fleky od inkoustu z plnicího pera. Čisté nepopsané sešity, ořezané pastelky a nepolámané tužky. Nové úplně bílé jarmily na tělocvik a nesešlapané bačkory. Obal na žákovskou knížku, do kterého jsem ještě nestihla propiskou vyrýt modré obrázky.

To všechno ve mně vzbuzovalo přesvědčení, že v tomhle školním roce určitě zažiju něco úplně nového, jiného a úžasného.

Včera jsem tutéž hromadu školních potřeb nakoupila svým dcerám (skoro jsem nemohla uvěřit, že třeba jarmily nebo klovatina stále existují, v úplně nezměněné podobě jako kdysi) a ten pocit se dostavil znovu. Takže v tomhle školním roce už určitě: budu vstávat dřív, abych nemusela v půl osmé a pět minut na děti ječet, ať si pospíší; připravovat jim oblečení a svačiny už večer; chodit pro ně do družiny včas a někdy i tak, aby tam nebyly poslední; mít pro ně vždycky vyprané tričko na tělocvik, aby nemusely předstírat, že vršek od pyžama je normální cvičební úbor.

„Sezona mazání chlebů,“ říkají tomuhle období moji kamarádi.

Myslím, že i ty chleby budu letos mazat nějak líp.

*

Můj guest post dnes najdete také na blogu Tonbogirl 

Bílá myš mě učí, jak je někdy užitečné být postavena před hotovou věc

„Mami, já se ti bojím něco říct.“

Tahle věta, jak už jsem se ze zkušeností poučila, v překladu znamená: „Stalo se něco strašného a řeknu ti to, jakmile slíbíš, že nebudeš nadávat.“

Když ji Betynka pronesla v pátek večer a upřela na mě pohled ztrápené laně, okamžitě mi v hlavě naskočily ty nejhorší možné alternativy. Vzhledem k jejímu řetězci průšvihů z několika uplynulých týdnů (ztracené kimono na taekwondo/ztracených 450 Kč, které jim ve škole vrátili za školní výlet/skandální účet za telefon/ředitelská důtka za opuštění školní budovy o velké přestávce) jsem čekala, že to bude něco ještě horšího. Taky bylo.

Betynka si ve zverimexu koupila bílou myš.

Na téma „zvířátko v naší domácnosti“ jsme spolu diskutovaly už mnohokrát a já jsem mnohokrát jasně řekla, že jediné zvíře, které bych doma opravdu uvítala, je pes. S velkým sebezapřením bych možná ještě skousla králíka nebo morče. Ale cokoli menšího – zvlášť, když to má ohavné růžové drápky, pod bílými chlupy tomu prosvítá růžová kůže a má to strašidelné červené oči – mi nahání husí kůži a nechci s tím být v jedné místnosti. Zvlášť, když jsem si na internetu přečetla, že myší samečci „vydávají nepříjemný zápach“ a „velmi dobře skáčou“.

V pátek večer ale nebylo jiné řešení, než s bílou myší v akvárku v jedné místnosti zůstat.

Během víkendu jí můj ke všem zvířatům soucitný muž přidal do akvárka piliny a pítko na vodu.

V pondělí ještě přibyl útulný domeček z půlky kokosového ořechu a pomalu začínalo být jasné, že myš se v naší domácnosti zabydlela natrvalo.

A v úterý jsem si uvědomila, že mi to vlastně tak strašně nevadí.

Ne, myš mě svýma červenýma očkama nijak neobměkčila, nezamilovala jsem si ji, nespřátelila jsem se s ní a ani do budoucna to neplánuji. Uvědomila jsem si ale, že s ní vlastně docela klidně můžu žít, a že snesu víc, než jsem si myslela. Na což bych nikdy nepřišla, kdyby ji Betynka svévolně nepřinesla do naší domácnosti.

Myš se jmenuje Lipo.

Jít domů „po o“. Co je na tom tak lákavé?

Vzpomínám si, že když jsem chodila do školky, jít domů „po o“ byla ta nejvyšší výsada, jaké se nějakému dítěti mohlo dostat. Vědomí, že po obědě se ve školce objeví maminka nebo děda a odvede si vás domů před závidějícími zraky ostatních dětí, uložených na lehátkách, nás naplňovalo privilegovaným a svátečním pocitem. Moje dcera Rozárka to prožívá úplně stejně (i když „spaní“ ve školce už zdaleka není takový teror jako v mém dětství v 70. letech, kdy jsme museli ležet na zádech s rukama složenýma pod hlavou a se zavřenýma očima, i když jsme nespali). Řekla bych, že jít domů „po o“ ji láká dokonce víc než představa, že by nešla do školky vůbec.

Co je vlastně na chození domů „po o“ tak lákavého?

Především asi to, že většina dětí ho zažívá jen občas, nepravidelně a neočekávaně, jako nečekané blaho udělené nepředvídatelnou vyšší mocí (nás rodičů).

Dalším důvodem je jistě to, že „po o“ jdou jednom některé děti, zatímco většina jich zůstává jako každý den až „po spa“.

A konečně, jít ze školky „po o“ znamená, že se bude dít něco výjimečného: někdo přijel na návštěvu, někam odjíždíme, budeme něco oslavovat – a člověk má před sebou ještě celé dlouhé odpoledne plné příslibů.

Jak tohle píšu, začíná mi být líto, že nemám žádného tak mocného dospělého, který by mě mohl vyzvednout „po o“ z práce. Ačkoli právě pátek je den pro „po o“ jako stvořený.  

Co mi dnes dělá radost: Vylézt na strom.

I když nehodlám předstírat, že jsem jako dítě byla nějaký roztomilý pohybově nadaný rošťák, (popravdě spíš šprtka s nazelenalým obličejem, která měla jedničku z tělocviku, jen aby se jí nezkazilo vysvědčení), lezení na stromy jsem se tehdy věnovala poměrně dost. Možná proto, že neexistovaly takové ty sofistikované prolézačky a lanové parky, možná taky proto, že mi to neměl kdo zakázat (vzpomínáte, že existovala doba, kdy děti chodily samy ven a jen tak neorganizovaně si tam hrály?).

Lezení na stromy byla také jedna z prvních věcí, kterou jsem s uplynulým dětstvím opustila. Tento víkend jsem si to znovu vyzkoušela. A zjistila jsem, že být na stromě je – byť poněkud neobvyklý – způsob, jak být šťastnější. Možná proto, že jste výš než ostatní a máte rozhled, nebo proto, že jste někde, kam se dostanete jen s vynaložením určitého úsilí. Asi jako když vystoupíte na Sněžku.

(Následující fotografie nejsou nijak aranžované. Pořídila je moje dcera Betynka, zpočátku tak trochu proti mé vůli.)

V této první fázi jsem dostala strach, že to nedám. Kmen vrby pěkně klouzal. A trochu jsem se vztekala, zejména proto, že ten strom byl docela nízký a moje dcera Róza (na snímku nahoře) o pár minut dřív vyskotačila nahoru jako veverka.

 

 

I když jsem neměla čas o tom v tu chvíli přemýšlet, v této chvíli jsem zažívala přesně to, co guru pozitivní psychologie Mihály Csíkszentmihályi nazývá „flow“. Tedy duševní stav, při němž je osoba dokonale ponořena do činnosti, jíž se právě věnuje. Prý ho zažíváme ve chvíli, kdy se úspěšně pokoušíme o něco, co je těsně nad naše dosavadní možnosti.

 

V tomto okamžiku „flow“ coby „plné soustředění emocí ve službách výkonu, o který se snažíme“, právě vrcholí.

 

 

 

Teď ještě přehodit nohu přes tu větev.

 

 

 

Ano, opravdu je to způsob, jak být šťastnější.

Jak se zbavit přebytečných plyšáků, když je prostě nedokážete vyhodit?

Náš byt chvílemi připomíná území obsazené armádou plyšových okupantů. Jsou malí, chlupatí a jsou všude. Zabírají si nejlepší místa na gauči, schovávají se pod peřinou, upírají na nás své korálkové oči při jídle, vystrkují na mě čumáky z knihovny, o dětském pokoji ani nemluvě. Stále jich přibývá, protože jsme zatím nenašli účinný způsob, jak se jich zbavovat (a naše dcery se ještě zdaleka nepřiblížily k věkové hranici, kdy děti přestávají toužit po dalších a dalších plyšových potvorách).

Na rozdíl od jakýchkoli jiných starých překážejících krámů mají jednu nevýhodu: prostě je nedokážu vyhodit. I když vím, že kupříkladu ten vypelichaný zelený pes je ošklivý a nevkusný, i když vím, že je hnízdem roztočů, že si s ním nikdo nehraje a že většinu svého života strávil potupně na dně bedny s hračkami… když se podívám do jeho plstěných očí o průměru 7 cm, povzdychnu si a hodím ho zpátky do té bedny.

Můj muž čas od času přinutí naše dcery udělat „selekci plyšáků“. Na jednu hromadu mají dávat ty, které si chtějí ponechat, na druhou dávají plyšáky určené k vyhození. Ale tahle metoda mi až příliš připomíná filmy z druhé světové války, Osvětim a Sophiinu volbu… takže se vždycky posléze přistihnu u toho, že zachraňuju před konečným řešením šedého pleteného oslíka, ze kterého leze vata, nebo ušmudlanou ovečku, které chybí jedno ucho.

V poslední době jsme naštěstí objevili přijatelné řešení někde na půl cesty: nadbytečné plyšáky můžeme poslat do exilu. Moje kamarádka si totiž otevřela pediatrickou ordinaci a do její čekárny se jich vejde ještě spousta.

Co dělat s tím, co nemůžu ovlivnit? Rozhodla jsem se, že mi to bude jedno

Máte někdy v letadle ten pocit, že jediné, co ho drží ve vzduchu a zabraňuje mu spadnout, je vaše pekelné soustředění s úzkostně sevřeným žaludkem a ledově zpocenýma rukama?

Přesně s těmihle pocity se někdy snažím „držet ve vzduchu“ všechny ty věci a děje ve svém světě, které pro mě něco znamenají, ale nemůžu je ovlivnit vůbec nebo jen málo. Když Betynka vyrazí se svým oddílem na hory, „hlídám ji“, aby si na sjezdovce nezlomila nohu, a když píše test z angličtiny, telepaticky ho píšu za ni. Když můj muž jede po zledovatělých silnicích někam přes půl republiky, „soustředím se“, aby nenaboural. Připadá mi, že když se budu bát nejhoršího, nejhorší nenastane, a že tímto poněkud vysilujícím způsobem mám svůj svět pod kontrolou. (Samozřejmě, že tohle soustřeďování mě stojí víc psychických i fyzických sil, než kdybych to auto řídila sama.)

Před pár měsíci jsem ale poprvé zkusila svého vnitřního telepatického hlídače záměrně vypnout. Týkalo se to hodin klavíru. (Na vysvětlenou: patřím k těm rodičům, kteří nutí své děti učit se na nějaký hudební nástroj. Jestli to má cenu a jak to nakonec dopadne, to nevím. Prostě nevím.) Donedávna jsem trávila úmornou čtvrthodinu denně tím, že jsem se – za oboustranného sříkpění zubů – snažila Betynku co nejlépe připravit na každou nadcházející hodinu v hudebce, a během samotných lekcí potom úpěnlivě čekala na verdikt paní učitelky. Jednoho dnes jsem se rozhodla, že to dělat přestanu. Veškeré své angažmá jsem omezila na čtyři slova: „Jdi cvičit na piáno.“

Výsledek se dostavil záhy, v podobě trojek v hudebkové žákajdě a dlouhých červeně psaných vzkazů od paní učitelky. Ale taky v podobě velké úlevy. Zjistila jsem, že opravdu dokážu, aby mi to bylo jedno. Že trojky v žákovské mě nedeptají zdaleko tolik, jak jsem si myslela. A že – ale to už říkám s velkou dávkou optimismu – by Betynku hraní na klavír mohlo začít třeba i trochu bavit.

 

Co mi taky dělá radost: být u toho, když se rodí vzpomínky

Rozárčin dopis Ježíškovi. Vypadá poeticky, ve skutečnosti je to ale téměř do detailu překreslený katalog hraček z reklam.

Jednou, když mi byly asi čtyři roky, jednou jsme čekaly s babičkou na dědu, který přišel pozdě k obědu. Vyhlížely jsme ho u okna. Pak se objevil na konci ulice, šel s dvěma nebo třemi fešnými kolegyněmi v nejlepším věku, které se smály na celé kolo – asi nějakému jeho vtipu. A babička se hrozně zlobila. Ani ne tak proto, že přišel pozdě. Ale že se u toho smál. To ji zlobilo.
Moje úplně první vzpomínky jsou všechny takové: útržkovité, němé a mnohokrát dobarvované na základě pozdějších zkušeností, vyprávění a fotek. Jak bych si třeba mohla ve čtyřech letech všimnout, že ty kolegyně byly „fešné“ a „v nejlepším věku“? Jak bych mohla chápat, proč se doopravdy babička zlobí?
Zajímalo by mě ale, co z toho, co prožíváme právě teď, si v podobě vzpomínek uchovají moje děti. Budou vzpomínat na zdobení perníčků? Nebo na to, jak se přitom porvaly o zdobítkou s hvězdičkovým otvorem? Na posílání dopisů Ježíškovi? Nebo na to, že (zase) nepřinesl nějakou důležitou položku ze seznamu? A jak se jejich vzpomínky během let promění a jak se budou lišit od těch mých? Budou se mi líbit? Budu je aspoň trochu poznávat?

Pipi Dlouhá punčocha versus Děti z Bullerbynu: proč nás tak baví znovu číst to, co tak dobře známe?

Pokaždé v předvánočním období (nechci vyvolávat zbytečnou paniku, že už je před Vánoci, jen jsem si na to dnes tak vzpomněla) obcházím kolem knihovničky svých dcer a vypůjčuju si knihy, které jsem za život četla už možná osmkrát nebo desetkrát: Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu. Až teď, v dospělosti jsem si uvědomila, že na každé z nich mě baví něco jiného a vlastně úplně protikladného: život dětí z Bullerbynu je obyčejný a pospolitý, lemovaný spoustou dodržovaných zvyků a tradic. Zatímco osamělá anarchistka Pipi si žije jenom podle vlastních pravidel.

Pokaždé mi vžene do očí scéna, kdy se Pipi na Štědrý den vrací z ostrova Kurekuredutů do zasněžené vily Vilekuly.

Pipi, nemohla bys být první noc u nás?“ zeptala se (Anika).

To ne,“ řekla Pipi a před vrátky seskočila s koně rovnou do sněhu. „Musím to tady dát nejdřív trochu do pořádku.“

A šlapala domů hlubokými závějemi, které jí sahaly až po pás. Kůň šlapal za ní.

Vždyť tam budeš mít zimu, když se tam tak dlouho netopilo,“ namítal Tomy.

To nic,“ řekla Pipi. „Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima neublíží!“

Jen si to srovnejte s pečením vánočních perníčků v Bullerbynu, kde se děti přetahují o formičku ve tvaru prasátka, nebo s bujarou hostinou u tety Jenny!

A přece mi obojí připadá stejně kouzelné a inspirující. Někdy bych chtěla mít kolem sebe to velké a hlučné bezpečí velké rodiny jako v Bullerbynu. A jindy být zajímavá a nezávislá jako Pipi. No jo, já vím, že to nejde moc dohromady.

Proto si o tom aspoň před Vánoci čtu.