Šťastnější mezi lidmi

„Když slyšíte dupot kopyt, čekejte koně, ne zebry.“

Zebra-SunsetTohle přísloví prý profesoři opakují příliš snaživým studentům medicíny. Mladí horliví lékaři totiž mají sklon hledat za banálními příznaky exotické, vzácně se vyskytující choroby, i když by se nabízela mnohem obyčejnější diagnóza.

Přísloví o koních a zebrách nám naznačuje, že nejdřív máme brát v úvahu ty nejpravděpodobnější hypotézy, nikoli ty, které jsou sice barvité a senzační, ale stejně málo reálné jako zebra na louce za vaší chalupou.

Já mám ve svých každodenních diagnózách poměrně silný sklon vyhlížet zebry, hlavně ty katastrofické.

  • Když mi některá z dcer nebere telefon, představuju si, že ji přejela tramvaj (zebra), nikoli, že ten telefon – jako obvykle – někam založila a neslyší ho (kůň).
  • Když najdu ve schránce oznámení o doporučeném dopise, čekám přinejmenším kontrolu z finančního úřadu (zebra), místo každoročního vyúčtování za odevzdané články (kůň).
  • Když potkám po ránu kamarádku s červenýma očima, vykonstruuju si nejdivočejší manželskou scénku završenou proplakanou nocí (zebra), než zjistím, že se jenom moc nevyspala a nestihla se namalovat (kůň).

Jistě, tu a tam přiběhne i nějaká zebra. Ale většinou moc nedupe a nemá tedy cenu ji vyhlížet předem.

761px-Édouard_Manet_-_Le_Déjeuner_sur_l'herbe

O co byste požádali, kdybyste se nebáli, že uslyšíte „ne“?

Nerada po jiných lidech něco chci, protože se bojím, že mi řeknou „ne“. Vlastně nevím proč, ale uslyšet „ne“ mi připadá horší než samotná skutečnost, že mi někdo nevyhoví. Nejenže nezískám to, o co jsem žádala, ale navíc jako bych dostala facku. Zdá se mi, jako bych se tím, že jsem chtěla něco, co se nedá splnit, nějak znemožnila. Jako by to „ne“ nebylo odpovědí na mou prosbu, ale patřilo mně samotné.

(more…)

Je život krátký nebo dlouhý, těžký nebo snadný? Vyberte si!

Annie01Na začátku filmu Annie Hallová vypráví Woody Allen starý vtip o dvou dámách v prázdninovém rekreačním středisku. Jedna si stěžuje té druhé: „Tady mají opravdu příšerné jídlo!“ „Viďte,“ opáčí druhá, „a navíc dávají tak malé porce!“

„Přesně takhle já vidím život,“ uzavírá to Woody Allen. „Spousta osamělosti, bídy, utrpení a neštěstí, a ještě to všechno tak brzo skončí.“

Přesně takhle vidí život i většina z nás, tvrdí harvardský profesor Michael Norton, který na toto téma podnikl rozsáhlý výzkum. Inspirací se mu stal výrok filozofa ze 17. století Thomase Hobbese, který ve svém stěžejním díle Leviathan napsal, že život člověka je „ohavný, zvířecí a krátký“ („nasty, brutish and short“). Norton se ve své studii nejprve snažil zjistit, jak velká část lidí považuje lidský život za „krátký“ nebo „dlouhý“, „těžký“ nebo „snadný“. Tuto otázku položil vícekrát různým skupinám dobrovolníků ze Spojených států, Kanady a Indie. Výsledky byly nepřekvapivé: napříč všemi věkovými, národnostními i sociálními skupinami si většina dotazovaných (v různých skupinách 48-61% procent) myslí, že život je „krátký a těžký“, zatímco názor, že život je „dlouhý a snadný“, byl zcela menšinový, sdílelo ho jen 5-15 procent lidí. Zbytek se rozprostřel mezi varianty „krátký a snadný“ a „dlouhý a těžký“.

Že je život „těžký“, si zřejmě myslí i řada textařů populárních písní, kteří spojení „život je…“ používají poměrně často: na jeden idylický „život je bílý dům s vyhlídkou do zahrady“ připadá hned několik skeptičtějších sloganů jako „život je pes,“ „život je jen náhoda“, „život je pro mě obnošená vesta,“ případně „život je takovej a jinej nebude.“ Těžký život je, zdá se, nejen velmi rozšířený, ale i velmi inspirativní…

Michael Norton dále zjišťoval, jak šťastni se nositelé jednotlivých názorů cítí ve svém vlastním životě. Tady nejsou rozdíly až tak extrémní, ale přece: ti, kteří si myslí, že život je „dlouhý a snadný“, se na stupnici od jedničky (nejhorší) do pětky cítili šťastní v průměru na 3,88, zatímco zastánci varianty „krátký a těžký“ dosáhli jen výsledku 3,06. Daleko větší však byly rozdíly ve veřejné angažovanosti. Lidé, kteří považují život za „dlouhý a snadný“, se v mnohem větší míře zapojují do dobrovolnických aktivit, přispívají na charitu a chodí k volbám. Ti druzí evidentně mají pocit, že jim na to nezbývá čas, že mají svých starostí dost, případně že jejich příspěvek nebo hlas stejně nic nezmění.

To nejzajímavější ale nakonec. Nortonova studie ukázala, že to, jestli si myslíte, že život je „krátký a těžký“ nebo „dlouhý a snadný,“ prakticky vůbec nesouvisí s tím, jaký je doopravdy váš vlastní život. Výskyt negativních událostí a zážitků, počínaje zubním kazem, přes nespavost, automobilovou nehodu až po ztrátu blízké bytosti, byl u všech názorových skupin zhruba stejný. Že život je „krátký a těžký“ ve velké většině tvrdí i lidé, kteří se objektivně mají velmi dobře. „Dotazovali jsme se například držitelů titulu MBA, kteří mají naprosto výjimečné možnosti. Většina z nich dělá zajímavou práci, která je baví, vydělávají dostatek peněz a tak dále. A dokonce i většina z těchto lidí si myslí, že život je krátký a těžký,“ říká Michael Norton. Ti úspěšní, kteří přesto vidí život jako krátký a těžký, dost možná žijí v permanentním pocitu ohrožení: svůj vlastní úspěch vidí jako ostrůvek těžce vydobytý v bažině „ohavného, zvířecího a krátkého“ života, která ho kdykoli může zase pohltit.

 

 

Proč nemám ráda větu: „Normální lidi to dělají takhle!“

nF-A0lBLPhM

  • „Normální lidi mají desky, do kterých si zakládají všechny zaplacený složenky.“
  • „Normální lidi si nečistí zuby v kuchyni!“
  • „Normální lidi drží chleba s máslem takhle, a ne tak jako ty!“
  • „Normální lidi nemají ve špajzu rozsypanou mouku!“
  • „Normální lidi s tím jdou k doktorovi!“
  • „Normální lidi si hned po příchodu z práce pověsí kabát na věšák.“
  • „Normální lidi dávají do štrůdlu rozinky, ale ne mandle!“
  • „Normální lidi nenosí na výlet sukni, ale džíny!“
  • „Normální lidi se hned nerozbrečí.“

„Normální lidi dělají to a to“ je věta, která mě vždycky tak trochu rozhodí. Vzbuzuje ve mně pocit, že většina lidstva vyznává jakýsi soubor tajných pravidel, o kterých nevím jenom já (a možná ještě pár dalších ztracených existencí), a že chybné držení chleba s máslem nebo čištění zubů v kuchyni jsou indicie, které mě automaticky zařazují na okraj společnosti. Normální lidi díky nim hned prokouknou, že k nim nepatřím.

Naopak ten, kdo říká, že „normální lidi dělají tohle,“ se jaksi automaticky zařazuje mezi normální většinu. Mezi ty, kteří vědí, jak to má být. Hlasatelé normálnosti působí většinou dost sebejistě, když říkají třeba že „normální lidi smrkají takhle a ne takhle!“ Já si tak jistá nejsem skoro ničím.

„Normální lidi“ se všemi svými příkazy a zákazy, týkajícími se jídla, oblečení, spánku, práce i zábavy působí jako dost nesympatická skupinka. Nicméně ve svém okolí neznám nikoho, kdo by jejich tajná přikázání dokázal dodržovat všechna najednou. Každý aspoň v něčem nakonec vždycky sklouzne do podivínské, vykolejené, pravidly nespoutané, chaotické, sympatické ne-normálnosti. Naštěstí.

Byla bych o moc šťastnější, kdybych si nemyslela, že umím číst myšlenky

she sees all knows all„V kolik dneska přijdeš z práce?“ zeptal se mě v úterý do telefonu můj muž.

Než jsem jeho otázku zpracovala – trvalo to asi vteřinu – prolétlo mi hlavou následující: „Asi se ptá proto, že je naštvaný, protože jsem včera přišla pozdě. Možná taky zapomněl, že dneska má děti z družiny vyzvednout on. Anebo to nestíhá. Jenže já mám dneska odpoledne tiskovku, takže to taky nestihnu. Co teď?!“

„Tak já zavolám Karolíně, aby je vyzvedla,“ vyhrkla jsem.

Nepochopil to. Narozdíl ode mě totiž nečte myšlenky. Odpověď, kterou očekával, byla: „V šest.“ Nebo: „V půl osmé.“ Nebo: „Nevim, asi o půlnoci.“

Problém je v tom, že ani já neumím číst myšlenky. Jenom si to o sobě často myslím. A nevinným větám, které lidi kolem mě utrousí, podsouvám nejfantastičtější – většinou katastrofické – významy.

Když moje kamarádka, která se staví na návštěvu, o půlnoci řekne: „Jsem hrozně unavená, už musím jít domů,“ – a navíc si u toho zívne -, slyším: „Mě to tady nebaví.“

Když mi někdo na konci e-mailové konverzace napíše: „Měj se krásně,“ interpretuji si to jako: „A už mi prosímtě aspoň tejden nepiš, kdo to má pořád číst.“

Když mi redaktorka z nakladatelství napíše: „Zatím jsem neměla čas si váš rukopis prostudovat,“ jsem si naprosto jistá, že to znamená: „Na otravné grafomany tady nemáme čas.“

Ve čtení myšlenek jsem asi tak stejně dobrá jako ty paní z pořadu Volejte věštce v předpovídání budoucnosti. Moc mi to nevychází, ale zabývám se tím neustále. Psychologové tomu říkají „kognitivní distorze“, neboli překroucené interpretování zjevných skutečností. Například u patologických hráčů se projevuje tím, že mají pocit, že mohou nějak ovlivnit štěstí ve hře. U pachatelů sexuálních deliktů je to zase takové to „ona si o to říkala“.

Ráda bych přestala číst myšlenky, ale někdy mi to prostě nedá.

15 vět, které spojují lidi

„Proč pořád říkáš ,hm’,“ zlobí se na mě moje dcery, když mi po cestě z hudebky vyprávějí o loutkách z ruliček od toaletního papíru, které vyráběly v družině, o nových dotykových mobilech svých spolužaček a o tom, co strašného zase provedl Špaček z 5. A. Prokoukly mě. Moje „hm“ je pro ně neklamnou známkou toho, že jejich vyprávění mi jde jedním uchem tam a druhým ven a ve skutečnosti jsem duchem úplně někde jinde, u svých vlastních Špačků, dotykáčů a ruliček.

„Hm“ je jako konverzační obrat v rámci rodinného večera k ničemu. Vyvolává frustraci a podrážděnost a svou nepozornost za něj stejně neschováte. Daleko víc se mi osvědčily následující věty:

„A cos mu na to řekla?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„A co na to říká pan učitel/paní učitelka/paní družinářka?“

„To je nádherná princezna, ta se ti hrozně povedla, můžu si ji vystavit na ledničku?“

V článku na Forbes.com jsem objevila ještě patnáct dalších obratů, které fungují podobně. Autoři článku je sice doporučují pro komunikaci s kolegy a podřízenými v práci, ale myslím, že svou roli mohou splnit i kdekoli jinde.

  1. Díky! To je od tebe moc hezké.“ Klišé? Jistě. Ale když pošlu Betynku vynést odpadky, funguje to nějak líp než „…a nech si ty ksichty, jinak doma neděláš vůbec nic.“
  2. Věřím tvému úsudku.“ Aneb: „Klidně si ten domácí úkol napiš až po Simpsonových, ale ne že potom budeš skuhrat, že jsi ospalá.“
  3. Já nevím.“
  4. Řekni mi o tom víc.“
  5. Takže ty máš pocit, že…“ Přeříkat pocity nebo myšlenky toho druhého svými vlastními slovy je ten nejlepší způsob, jak mu porozumět… a taky jako ho uklidnit, když se vzteká nebo kňourá. Opravdu!
  6. Já se o to postarám.“
  7. Jak ti ještě můžu pomoci?“
  8. Spolu to zvládneme.“ …neboli: „Ten příklad spočítáš, i kdybys tady měla sedět do půlnoci!“
  9. S radostí.“
  10. Co když…“
  11. Pojď se na to podívat i z druhé strany…“ …je o moc lepší, než: „To ses snad zbláznila?!“
  12. Nech mě si to promyslet.“ …je lepší než: “Radši se jdi zeptat táty.” 
  13. Dobrá práce.“ …neboli: “No konečně!” 
  14. Máš pravdu.“
  15. Rozumím ti.“ 

Mám ráda příběhy o lásce, ty skutečné

Svátek sv. Valentýna neslavím, stejně jako naprostá většina mých přátel. Mezi mými kamarády a vrstevníky se za jedinou přiměřenou reakci na tu hrozivou záplavu růžových srdíček, červených bonboniér a plyšáků s nápisem považuje zhnusený výraz, případně nějaká poznámka o komerčním, importovaném svátku, který u nás nemá tradici. Nejsme v Americe, takže valentýnská přáníčka a oslavy u nás nikdo nevyžaduje a nikoho nedeprimují (podle jednoho průzkumu je 64% procent amerických mužů z Valentýna ve stresu, protože vědí, že jejich partnerka stejně nebude spokojená s tím, čím ji v tento den obdarují). I když, abych byla úplně upřímná, kdyby můj muž dnes 14. února (nebo, když už jsme u toho, kterýkoli jiný den) přišel domů s kytkou a lahví vína (ani by nemuselo být růžové), asi bych se nenaštvala a nepřipadala bych si jako oběť kýčovité komerce. Vlastně bych byla ráda.

A také mě – na Valentýna, stejně jako v kterýkoli jiný den, nikdy nepřestane bavit poslouchat příběhy o tom, jak se moji přátelé, kteří dnes spolu mají školou povinné děti, platí hypotéky a hádají se kvůli nevyždímaným houbičkám na nádobí, zapomenutým rukavicím a nacákané vodě v koupelně, kdysi dávno seznámili.

Renata a Milan se seznámili v baru a čtrnáct dní poté jeli na radnici v Táboře, aby je tam oddali, ale nevyšlo to, takže nakonec se brali až 37 dní po seznámení.

Pavla si svého muže vybrala, ještě než ho poprvé viděla, podle jeho příjmení, které se jí zalíbilo tak, že ho chtěla taky.

Monika a Jirka se seznámili na gymplu a její maminka ho viděla poprvé, když ji přivedl domů v extrémně podroušeném stavu z jednoho večírku.

Mám ráda tyhle příběhy, protože náš život v nich na chvíli vypadal jako upoutávka na hollywoodskou romantickou komedii. Není v nich nic o houbičkách na nádobí a splátkách na hypotéku. Možná proto si je všichni tak rádi znovu a znovu vyprávíme. Kdyby se v pravou chvíli pustily titulky, mohli bychom si myslet, že to takhle bude už donekonečna. Ale není… a to je koneckonců taky dobře.

Ráda bych věděla, co to přesně jsou ty ženské zbraně?

Lara Croft ženské zbraně ovládá.

Prý existují, ale já jsem je nikdy na vlastní oči neviděla. Některé ženy se tváří, jako že je umějí používat. (A asi opravdu umějí, když vezmu v úvahu, že s vynaložením minimální energie dosahují pozoruhodných výsledků. Jako například moje babička Luďa, která nikdy nebyla moc dobrá kuchařka, ale když nám po obědě s výrazem Magdaleny Dobromily předložila svůj „dezert“ – rozuměj, něco vyrobeného z kupovaných oplatek, starého kompotu a šlehačky ve spreji – vždy se od mužského obecenstva dočkala hlasitých ovací.)

Já osobně jsem ovšem nikdy nepřišla na to, jak ty ženské zbraně vypadají, z jakého muničního skladu se fasují a jak se s nimi zachází. Věřte mi, že jejich používání bych nepovažovala za nijak nedůstojné. Ráda bych si s nimi usnadnila život. (Jako například moje kolegyně, které náš firemní ajťák během dvou let složil k nohám už třetí služební počítač, zatímco já stále pracuju na tom starém.) Ale nevím, jak na to.

Nejvíc mě rozčiluje, že ženy, které s ženskými zbraněmi zjevně umějí zacházet, vám nikdy přesně neřeknou, jak se to dělá. Tváří se, jako že jde o obecnou vědomost ženského pokolení, něco, co se dědí spolu s chromozomy XX, a že to my holky přece všechny známe.

Když se snažíte z těchto zbraněmi vyzbrojených žen vymámit přesný návod, řeknou vám jenom půlku. Vypadá to asi takhle: „Musíš ho přece přesvědčit, že…“ Dál tu větu nedořekne. Místo toho následuje významné spiklenecké mrknutí. (O kterém já ale netuším, co se za ním skrývá)

Další varianty jsou následující:

Musíš v něm vzbudit pocit, že na to přišel sám.“ Mrk mrk.

„Musíš mu dát najevo, že je ten nejlepší.“ Mrk mrk.

„To si přece nějak umíš zařídit.“ MRK MRK!

Takže, milé dámy, které máte doma nějakou „ženskou zbraň“, pokud by některá z vás byla ochotna prozradit mi ten návod až do konce, bez mrkání, moc ráda se nechám poučit!

Jak si zapamatovat jména lidí, kteří se nám představují?

Přestože si znovu a znovu umiňuji, že už to nedopustím, stává se mi to znovu a znovu:

Mám se seznámit s někým novým. Nebo s několika novými lidmi. Jsem z nich trošku nervózní a chci na ně udělat dobrý dojem. Což mimo jiné znamená, zapamatovat si jejich jméno. Ale v okamžiku, kdy svoje jméno vysloví, jako by někdo mou paměť smázl velkou mokrou školní houbou. „Ahoj, já jsem…“ a dál nevím nic. Soustředím se v té chvíli na svůj stisk ruky, aby byl přiměřeně pevný, a na to, jak já sama vyslovím svoje jméno – zkrátka, soustředím se na sebe.

Už o pár minut později se pak obvykle musím uchylovat k těm nejnedůstojnějším úskokům, abych jejich zapomenuté jméno zjistila: pošilhávat do papírů na stole, luštit inciály na přívěsku na jejich krku, zatáhnout do kouta někoho ze společných známých…

Proto mě nadchlo pět tipů od psycholožky Susan Krauss na zapamatování nových jmen při seznamování:

Dívejte se druhému do očí. Ten nejjistější způsob, jak si jméno svého společníka zapamatovat, je soustředit se opravdu na něj, ne na sebe a na to, jaký dojem v něm vzbuzujeme.

Co nejdřív použijte jméno ve větě. A prý čím divnější ta věta bude, tím líp.

Zkuste si jméno zjistit předem. Pokud víte, že k setkání dojde, můžete se s novými jmény seznámit už předem, takže v kritickém okamžiku je neuslyšíte poprvé.

Poslouchejte doopravdy, když se vám představují! Zní to triviálně, ale mně osobně se přílši často stává, že příjem informací nastavím a „autopilota“: jako poslouchám, ale nic si nepamatuji.

Uvolněte se. Čím jste nervóznější, tím je pravděpodobnější, že si jméno nezapamatujete.

Příšerně trapné momenty nám nakonec dělají radost. Když o nich můžeme vyprávět.

„Stydět se je tajná radost.“ Na tuhle větu jsem narazila ve fejetonu psycholožky Susan Heitler a nejdřív mi to připadalo nějaké divné. Jak, radost? Stydět se je příšerné! Stydění se je ten pocit, při kterém byste nejradši zalezli pod koberec a zůstali tam, dokud všichni neodejdou a nepadne tma, abyste se mohli nikým neviděni odplížit pryč.

Susan Heitler ovšem měla na mysli takové ty momenty příjemného stydění. Když vás paní učitelka nechá před celou třídou číst vaši slohovku nebo když vám kurýr přinese do práce kytku a celá kancelář se vyptává, od koho to je.

To ale nic nemění na tom, že většina stydících okamžiků pro mě nemá s radostí vůbec nic společného. Alespoň v tu chvíli ne. Někdy to trvá i několik měsíců nebo let, než touha zalézt pod koberec definitivně opadne. Ale potom přijde ta úlevná, osvobozující chvíle, kdy se z trapného momentu stane zábavná historka. Můžu ji vyprávět pro pobavení ostatních i svoje vlastní a tím vlastně nad trapasem jaksi dodatečně zvítězit. Udělat z něj součást svého osobního příběhu.

Tak například dnes už ráda vyprávím o tom, jak…

  • …jsem ve třetí třídě měla tak sešlapané bačkory, že mi neustále padaly z nohou, a moji spolužáci je během vyučovací hodiny pod lavicemi dokopali až před tabuli, kde je zahlédla paní učitelka a vystavila je tam jako odstrašující příklad školní obuvi.
  • …jsem ve čtvrťáku na gymplu měla před celou třídou dělat stojku do kotoulu, abych nedostala trojku z tělocviku na vysvědčení, a tu stojku jsem neudělala a trojku jsem dostala.
  • …moje dcera Rozárka byla uprostřed týdne vykázána ze školky, protože měla vši.
  • …jsem v prváku na vysoké byla tak opilá, že jsem cestou na kolej vypadla z autobusu.
  • …jsem se do tanečních jako jediná zapsala bez stálého partnera a každé „pánové, zadejte se“ pro mě bylo jako moment před popravou.
  • …mě ten sympatický pán v tramvaji pustil sednout, protože si myslel, že jsem těhotná, a já jsem nebyla.

Trapné momenty jsou nakonec vždycky zábavné. Ale někdy to trvá zatraceně dlouho.