Sebepoznání (šťastnější sami se sebou)

Proč pořád věřím tomu, že zítra udělám všechno, do čeho se mi dneska nechce?

10-31-08sofa1

Dnes večer se mi chce jen se povalovat na gauči, bezmyšlenkovitě zírat na něco v televizi a občas si dojít pro něco do ledničky. Anebo si vlézt do vany, stříhat si nehty, hrát solitaire, otevřít si láhev vína, vlézt si do postele a před spaním si chvilku číst.

Rozhodně se mu nechce psát ten článek, který mám po Velikonocích odevzdat.

To ale zas tak nevadí, říkám si. Můžu ho přece klidně napsat zítra.

Z nějakého důvodu věřím tomu, že zítra se mi bude chtít víc. Věřím tomu každý den. Bára budoucnosti – ta, která žije ve světě „zítřka“ – je pracovitější, zodpovědnější a energičtější verzí mého dnešního já. Je to superžena, která ochotně a bez odkládání píše články, vyřizuje nepříjemné telefonáty, cvičí s dětmi logopedii a na piano, samozřejmě denně sportuje a vstává hned, jak jí zazvoní budík. Jo, a taky zdravě jí a moc neutrácí a netráví čas hledáním slev v internetových obchodech.

Problém je v tom, že tuhle zítřejší Báru jsem ještě nikdy nepotkala. Když se zítřek promění v dnešek, vždycky jsem tu nakonec zase jenom ta stará dnešní já. A – nechce se mi.

Psycholog Hal Hersfield mi možná ale konečně vysvětlil, proč s takovou lehkostí přehazuju nepříjemné úkoly na své budoucí já. Studenti, které zapojil do své studie, se měli rozhodnout, zda budou ochotni věnovat nějaký čas doučování svých spolužáků. Ukázalo se, že pokud by měli začít už dnes, jejich ochota byla daleko menší, než kdyby se do doučování měli pustit až za pár týdnů. Což mě nepřekvapilo. Asi bych dopadla podobně. Hal Hersfield ale zároveň zaznamenával jejich mozkovou aktivitu. A zjistil, že když studenti přemýšleli o tom, co budou dělat za několik týdnů, tedy o svém budoucím já, zapojili úplně jinou část mozku než tu, kterou používali na přemýšlení o dnešním dnu. Ve skutečnosti aktivovali stejnou oblast v mozku, jako když jim ukazoval hollywoodské herce na fotografiích. Co z toho vyvodil? Že sami sebe v budoucnosti vnímáme jako někoho cizího. Někoho, na koho s klidem přehodíme nepříjemné úkoly, protože to vlastně nejsme my.

Takže, milá zítřejší Báro, pokud budeš tohle číst, nezlob se na mě, že na tobě nechávám skoro všechnu nepříjemnou práci. Nedělám to schválně, jenom si prostě myslím, že všechno zvládneš líp než já. V kuchyni na lince jsem ti v bílé igelitce nechala kousek perníku s čokoládou. Na usmířenou.

Nemám tak moc práce a tak málo času, jak si většinou myslím

Momo VS los hombres de grisV mojí oblíbené knize Děvčátko Momo a ukradený čas vystupuje holič Fusi, který má na každého zákazníka spoustu času. S každým při stříhání poklábosí, a stihne ještě nakrmit andulku a starat se o svou starou matku a nemocnou kamarádku. Není to žádná hvězda mezi kadeřníky, ale ve své ulici je oblíbený. Jenom někdy ho přepadne pocit, že by měl žít tak nějak jinak. Líp.

„Můj život je celý pochybený,“ říkal si pan Fusi ve dveřích krámu. „Jsem nula. Jsem bezvýznamný holič. Byl bych někdo úplně jiný, kdybych mohl vést život jaksepatří. Ten opravdový život!“
Jenomže Fusi dost dobře nevěděl, jak si takový opravdový život zařídit. Jen si tak představoval, že by to už muselo být něco, rozuměj něco luxusního, něco na ten způsob, jak to vídal v obrázkových časopisech.

„Bohužel při mém povolání na to nezbývá čas,“ uvažoval dál mrzutě. „Protože opravdový život vyžaduje čas. Člověk nesmí mít něco na práci. A já? Já už budu nadosmrti trčet mezi nůžkami, žvásty a mýdlovou pěnou.“

A pak ho jednou navštíví „muž v šedém obleku“ a navrhne mu, že by se svým časem mohl začít šetřit. Každá vteřina, ušetřená na klábosení se zákazníky a jiných zbytečnostech, se mu prý někam uloží na později, jako peníze v bance. Stačí si začít počínat efektivně.

A tak Fusi začne žít jinak: přestane se vybavovat s lidmi v krámě, prodá andulku, matku dá do starobince a přestane navštěvovat nemocnou kamarádku. Jenže ušetřený čas někam mizí.

„Jeho nervozita i neklid stále rostly, protože jedna věc byla vskutku zvláštní: Opravdu mu nezbyla nikdy ani chvilka ze všeho nastřádaného času. Čas, který ušetřil, prostě záhadně zmizel. Neexistoval. Jeho dny se čím dál tím víc krátily. Než se rozhlédl, týden byl pryč, pak měsíc, pak rok a ještě jeden rok a další.“

Taky se mi často stává, že podobně jako holič Fusi, nemám čas na opravdový život. Mám pocit, že všechen můj čas se nějak rozplyne mezi práci, hledání neděravých punčocháčů, vyzvedávání dětí z družiny a čekání, až se začne vařit voda v rychlovarné konvici. A musím si připomínat, že právě tohle je ten opravdový život. Jiný nemám.

Nejmíň času mám ve dnech, kdy si řeknu, že toho „mám moc“ a musím spěchat. Tak se například rozhodnu, že nemám čas jít ráno běhat, protože musím být brzo v práci. A opravdu, podaří se mi být v práci už o hodinu dřív než všichni ostatní. Uhodnete, čím tu hodinu strávím?

Ano, přesně tak. Já taky nevím. Nějak se ta hodina rozplyne mezi Facebookem a snahou rozdýchat stres z děsně uspěchaného rána.

Americký sociolog John Robinson měl tolik času, že si pořídil rozsáhlou sbírku starých diářů nejrůznějších lidí. A tvrdí, že dost času prý máme všichni: „Pocit, že máme tolik práce, až nám to přerůstá přes hlavu, je velmi populární,“ říká. „Ale když se lidem podíváte do diářů, nevypadá to tak. Je to paradox. Když lidem řeknete, že mají třicet nebo čtyřicet hodin volna každý týden, nikdo tomu nechce věřit.“

Je možné, že nemáme čas, jenom proto, že si pořád říkáme, že nemáme čas?

17 věcí, které už dokážu dělat bez pocitu viny

Když mi bylo deset, ukradla jsem svojí pratetě z knihovny na chalupě tehdy nesehnatelnou knihu Saturnin a odvezla si ji z prázdnin domů. Měla jsem z toho tehdy hrozné výčitky svědomí. (A mám je dodnes, když někdo zmíní hausbót nebo házení koblihami.)

To byl myslím jeden z mála případů, kdy pocit viny doopravdy splnil svůj účel. Věděla jsem, že krást se nemá, styděla jsem se a znova bych to už neudělala.

Dnes mě ale pocit viny daleko častěji posedne v situacích, které s „dobrem“ a „zlem“ nemají nic společného. Obejme mě jako nejlepší kámoš a snaží se mě přemluvit, abych se styděla za to, co jím nebo nejím, s kým mluvím nebo nemluvím a jak trávím svůj čas.

Ale pracuju na tom, abych ho dokázala včas poslat do háje. Bez pocitu viny už dokážu dělat následující:

  1. heavy-luggage-pscheduweb.fr_

    S pocitem viny si prý připadáme těžší (doslova) než obvykle. 

    Nedočíst knihu, která mě nebaví.

  2. Sníst nejpěknější jablko z celé mísy, ne to natlučené, které by se už mělo sníst.
  3. Přes okraj právě rozečteného časopisu sledovat svého muže, jak v kuchyni zametá.
  4. Říct volajícímu z telemarketingu, že nemám čas na „krátký monitorovaný rozhovor,“ a ne, nebudu mít čas ani večer, ani zítra.
  5. Vzít si den dovolené a nikomu o tom doma neříct, abych mohla jít na jógu a pak sedět v kavárně a jen tak koukat.
  6. Zůstat sedět v tramvaji, i když přistoupí osoba, která je o deset, no, možná o patnáct let starší než já.
  7. Na večírek svých přátel gurmánů přinést víno, které jsem koupila v supermarketu. A bylo v akci.
  8. Nechat děti koukat na televizi, místo abych s nimi hrála Dostihy a sázky.
  9. Říct si v restauraci o víc tatarky.
  10. K snídani koupit rozpékací housky, i když ještě zbyly gumové rohlíky ze včerejška.
  11. Na narozeninovou oslavu přinést nejlevnější dárek ze všech, i když mám zrovna na sobě nové šaty.
  12. Koupit si lístek do kina a potom tam usnout.
  13. Říct asertivnímu výběrčímu v metru, že nepřispěju na záchrannou stanici pro sokolí mláďata (nebo na co to vlastně vybírá), místo abych ho obcházela velkým obloukem.
  14. Vyzvednout Rózu z družiny až v pět, i když jsem odešla z práce už v půl čtvrté, a mezitím jenom chodit po obchodech.
  15. Poslouchat při běhání disko hity z 80. let, protože se na prostě běhá líp než na Nicka Cavea nebo Toma Waitse.
  16. Na oslavě narozenin své dcery podávat jako občerstvení rozmraženou pizzu a kupovaný medovník a nepřipravit žádný sofistikovaný program, jako třeba bowling nebo minigolf.
  17. Říct komukoli, že teď nemám čas.

Peněženka, kterou jsem si pořídila jen na pár dní, mi vydrží asi navždy

IMG_0825

Ano, tohle je opravdu moje peněženka. Nevkusná, odrbaná, s puberťáckou růžovou lebčičkou, leopardím vzorem a polyesterovou srstí. Našla jsem ji mezi poklady svých dcer, když mi v tramvaji ukradli mou dřívější peněženku, dala jsem si do ní novou občanku a Opencard a začala jsem ji nosit. „Jen na těch pár dní, než si pořídím nějakou novou,“ říkala jsem si.

V dubnu to budou už dva roky a nosím ji pořád. Vždycky se trochu stydím, když ji někde vyndám, abych zaplatila. Třeba v restauraci, kde vám účet přinesou decentně schovaný v kožených destičkách, vytáhnu peněženku a připadám si, jako bych si s sebou přivezla celou Matějskou pouť. Nebo na úřadu městské části, když jdu žádat o nový pas a snažím se vypadat seriózně. Nebo na třídních schůzkách. Vytasím peněženku a je to stejné, jako by mi z džínů vykukovala zařízlá červená tanga a zpod ukrutně krátkého tílka přetékal pupík.

(Nemluvě samozřejmě o tom, že při každém otevření se z ní vysype chumelenice starých účtenek a útržků od složenek, ale za to peněženka nemůže, to je moje chyba.)

Vypadá to ale, že leopardí peněženky s lebkou se hned tak nezbavím. Už jsem si na ni nějak zvykla a odhodlání pořídit si novou mě postupně opustilo. Zato tahle peněženka mě neopustí asi nikdy. Ta polyesterová srst je, zdá se, nezničitelná.

Není to jediná provizorní věc, o které jsem si myslela, že bude jenom na pár dní a zůstala na pár let nebo napořád. Tak třeba staré přezkáče, ze kterých Betynka už vyrostla, a které jsem na začátku zimy postavila do kouta v ložnici, „než je prodáme nebo někomu dáme,“ a jsou tam dodnes. Anebo urna s popelem mojí mámy, kterou jsem si vzala domů „než najdeme hezké místo na hřbitově,“ ale po pár letech mám čím dál tím víc pocit, že u nás doma je jí vlastně líp.

Je spousta věcí, u kterých mě trápí, že nejsou navždy. Ale o provizoriu to neplatí. Dočasnost totiž někdy doopravdy vydrží navěky.

„Strachu se nezbavíš. Musíš si jenom koupit lístek.“

Na tuhle historku jsem narazila v knize Dance of Fear od psycholožky Harriet Lerner:

tumblr_lpm8ieqOlJ1qbmmu7o1_500„Vyrostla jsem v Brooklynu v New Yorku, kousek od Coney Islandu. Pokaždé, když jsem tam zašla do zábavního parku, mě děsila i lákala atrakce zvaná Cyclone, hrůzu nahánějící superrychlá horská dráha. Několikery prázdniny po sobě jsem se dívala na svoje vrstevníky, jak na ni nastupují a vystupují. Stála jsem opodál jako pozorovatelka a obdivovala jejich nebojácnost. Jednou do prvního vozíku nastoupil obzvlášť roztomilý kluk. Když jízda skončila, přistoupila jsem k němu. ,Jak jsi to dokázal?’ zeptala jsem se ho bez okolků. ,Jak se ti podařilo zbavit se strachu?’ ,Strachu se nezbavíš,’ řekl mi. ,Musíš si jenom koupit lístek.’“

Ta příhoda mi byla hodně blízká. Od Harriet se liším jen v tom, že oslovit cizího kluka by mi v tomhle věku připadalo o hodně děsivější než sednout na horskou dráhu.

Ale já také spoustu věcí odkládám, protože si myslím, že strach časem nějak sám zmizí. Ať už jde o gynekologické vyšetření, nakousnutí nepříjemného tématu nebo otočení kohoutkem sprchy z horké na studenou. Možná že zítra, za měsíc nebo za pět minut se budu bát míň?

Jenže strach nezmizí. Spíš se s tím odkládáním ještě zvětšuje. Dostává nade mnou větší moc.

Možná je tedy lepší smířit se s tím, že mám strach. Ale to neznamená, že si nemůžu koupit lístek.

Štěstí není jen pocit. Je to to, co právě dělám.

Nedávno se mě někdo zeptal, jak dokážu být „šťastná“ i v situacích, kdy je všechno blbě. Věci nevycházejí tak, jak bych chtěla, někdo mě štve nebo někoho štvu já, je hnusné počasí (to si zrovna dneska umím představit jen stěží), špatná nálada vylézá ze všech koutů. Jak si to prý v takových chvílích dovedu přešaltovat v hlavě tak, abych byla šťastná a spokojená.

Odpověď zní: to nedovedu.

Ani zdaleka nejsem takový mistr zenu, abych se dokázala klidně usmívat, když mi dítě v kombinéze na sjezdovce uprostřed mlhy a mrholení oznámí, že se mu chce hrozně čůrat, když ráno marně hledám jediné neděravé punčocháče, když mi volá skryté číslo nebo když se jedno z dětí začne ve spaní zběsile drbat na hlavě, takže si musím přiznat, že (už zase) mají vši. A vlastně bych se ani nechtěla pořád jenom klidně usmívat.

Myslím si, že „být šťastná“ není jen pocit ani způsob pohledu na svět. Není to umění převrátit si v hlavě realitu naruby tak, aby se mi líbilo něco, při čem se normálně člověk vzteká, brečí nebo ječí.

Štěstí, jak já si ho představuju, je něco jiného. Je to činnost. Akce. Aktivní úsilí, ze kterého se většinou nakonec zrodí pocit radosti, energie nebo aspoň úleva.

Skoro v každé situaci se dá vyzkoušet některý z následujících způsobů, jak být už za chvíli šťastnější.

  1. Jump-1149081536Být s někým. S někým, komu to můžete říct.
  2. Čelit problému. To je samozřejmě to nejtěžší, ale pomáhá mi představit si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou.
  3. Něco někomu dát nebo někomu pomoci. Je to paradoxní, ale když se mi poštěstí někomu pomoci, přestanu si pak sama připadat jako úplný chudák.
  4. Cvičit. To funguje, i když se mi opravdu vůbec, ale vůbec nechce.
  5. Uklízet. Není mi to úplně vlastní, ale opravdu to může být způsob, jak se zbavit balastu – v sobě i kolem sebe.
  6. Pít víno. Tahle rada je asi trochu kontroverzní, ale nebylo by fér, kdybych to sem nenapsala. Používám ji totiž dost často a funguje. Ideálně ve spojení s bodem 1.
  7. Zkoušet nové věci. Probouzet zvědavost a objevovat, co ještě neznám, stojí trochu energie, ale je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak být dlouhodobě šťastnější.

Netvrdím, že se mi tohle všechno vždycky daří, ale když se přemluvím, stojí to většinou za to.

Vyhrát na olympiádě bronzovou medaili je možná lepší než vyhrát stříbrnou

TouchSky-des-1.8-int_Page_15Celkem logicky bych předpokládala, že na stupních vítězů se nejvíc raduje ten, kdo získal zlatou medaili. O trošičku míň ten, co má stříbrnou, a ještě o kousek míň ten s bronzovou. Psycholožka Victoria Husted Medvec se svými spolupracovníky ale přišla na něco jiného. Zkoumala emotivní reakce vítězů na letní olympiádě v Barceloně roku 1992 a překvapivě zjistila, že držitelé bronzových medailí jásali víc než ti, co získali stříbrnou. Ne o trochu, ale o hodně.

Podle jejích závěrů radost vítězů souvisí s tím, s čím svůj výsledek porovnávají.

Stříbrný medailista myslí na to, že to mohlo být ještě lepší. Chybělo jen málo, a mohl mít zlatou, být nejlepší na světě.

Kdežto ten, kdo získal bronzovou, myslí na to, že nemusel medaili získat vůbec. Chybělo jen málo, a mohl mít bramborovou. Takže stát na stupních vítězů, být mezi prvními třemi na světě, je pro něj skvělý výsledek.

Taky se mi to stává.

Když otřu kuchyňskou linku, přejedu sporák houbičkou, naskládám nádobí do myčky a zametu kuchyň, připadám si jako olympijská vítězka, protože stav kuchyně porovnávám s tím, jak vypadala předtím (zaschlý nános rajské omáčky na sporáku, zapáchající koš, fleky na lince, drobky všude).

Ale můj muž tentýž výsledek pokládá za nedostačující. Protože si představuje, jaké by to bylo, kdyby kohoutky u dřezu, digestoř a čudlíky na sporáku byly vycíděné do lesku olympijského zlata.

761px-Édouard_Manet_-_Le_Déjeuner_sur_l'herbe

O co byste požádali, kdybyste se nebáli, že uslyšíte „ne“?

Nerada po jiných lidech něco chci, protože se bojím, že mi řeknou „ne“. Vlastně nevím proč, ale uslyšet „ne“ mi připadá horší než samotná skutečnost, že mi někdo nevyhoví. Nejenže nezískám to, o co jsem žádala, ale navíc jako bych dostala facku. Zdá se mi, jako bych se tím, že jsem chtěla něco, co se nedá splnit, nějak znemožnila. Jako by to „ne“ nebylo odpovědí na mou prosbu, ale patřilo mně samotné.

(more…)

5 důvodů, proč se tak často rozhodneme špatně

  • Snímek obrazovky 2014-01-23 v 22.42.30Mám si pořídit psa?
  • Mám jet na služební cestu, když má moje dcera koncert v hudebce?
  • Mám se učit francouzsky, když mi všichni říkají, že je to jazyk na nic a jedině němčina má budoucnost?
  • Mám vstoupit do druhého pilíře?
  • Mám se s ním rozejít, a co když už třeba nikdy nikoho nepotkám?
  • Čokoládovou nebo vanilkovou?

(more…)

Číst Prousta, milovat Bergmana, žít na hausbótu, učit se švédsky… Opravdu to chci, nebo si jenom myslím, že bych to měla chtít?

the-seventh-seal-chess-game

  • Chtěla bych si přečíst Hledání ztraceného času.
  • Chtěla bych znovu vidět všechny filmy Ingmara Bergmana.
  • Chtěla bych strávit tři týdny o samotě v Irsku v kamenném domečku na pobřeží rozbouřeného moře.
  • Chtěla bych být duší každého večírku a o půlnoci tančit na stole.
  • Chtěla bych nějakou dobu žít na hausbótu.
  • Chtěla bych si do práce dělat k obědu vlastní zeleninové saláty a své rodině vařit kreativní večeře podle těch krásných cizojazyčných kuchařek, co mám doma.
  • Chtěla bych zpívat ve sboru.
  • Chtěla bych chodit běhat každý den a minimálně jednou týdně jít na jógu.
  • Chtěla bych se naučit ještě jeden cizí jazyk, asi švédštinu.
  • Jo, a dlouhé podzimní večery bych chtěla trávit pletením dlouhých barevných šál, které pak budu nosit a budou mi vlát kolem krku.

Tohle všechno bych chtěla, ale ve skutečnosti to nikdy neudělám. Samozřejmě mám po ruce vysvětlení: pro samé povinnosti na to nemám čas. Ale někde vzadu v hlavě zároveň vím, že to není tak úplně pravda. Na to, co doopravdy chci dělat, si totiž čas nakonec vždycky najdu. Ve skutečnosti vím, že Hledání ztraceného času mě moc nebaví. (Zkoušela jsem to víckrát a vždycky jsem skončila už u Světa Swannových.) Že Bergmanovy filmy jsou na mě moc pomalé a mlčenlivé. Že v Irsku bych o samotě vydržela možná tak přes víkend, že na stole se tančit stydím a švédštinu k ničemu nepotřebuju. Nejsou to nesplnitelná přání, to jenom já si je vlastně splnit nechci.

Proč si tedy namlouvám, že bych tyhle věci chtěla? Nejspíš proto, že bych sama sebe ráda viděla jako čtenářku Prousta, milovnici Bergmana, tanečnici na stole a osamělou cestovatelku po Irsku. Mému skutečnému já ale tyhle činnosti moc nesedí. Zřejmě si tyhle chiméry udržuju jako sny o alternativním životě, o někom, kým bych ráda byla, ale nejsem a asi nikdy nebudu.

Věci, které doopravdy chci dělat, totiž poznám velmi snadno: dělám je. Pokud možno hned teď.

Když mě napadlo, že bych chtěla chodit do kurzu kreslení, trvalo mi asi dva dny, než jsem jeden našla a přihlásila se tam. A když jsem si chtěla přečíst Padesát odstínů šedi, šla jsem si pro ně do knihkupectví hned nazítří.