Obyčejné věci, které zlepšují život

Záhada plastových krabiček a víček, která na ně nepasují

iStock_000011950199Small_600x4

Včera se na mě z dolního fochu v kuchyňské lince vysypaly všechny naše plastové krabičky na jídlo. Mám jich osmnáct. A dvacet čtyři víček. Ale kompatibilní dvojice krabička/víčko jsou v téhle rozsáhlé sbírce pouze čtyři.

Pokládám to za jednu z největších záhad naší domácnosti. Počet krabiček a víček zůstává pořád zhruba stejný: je jich právě tolik, aby se vešly do té jedné police. Některé krabičky a některá víčka ale evidentně kamsi mizí a posílají za sebe náhradníky, kteří s ničím nejdou do páru.

Pravda je, že krabičky (dokud ještě mají víčko) s námi často cestují. Nosím si v nich špagety do práce. Dětem do nich dávám řízky na výlety. Když jdeme ke kamarádům na večírek, v krabičce neseme vyhlášenou česnekovou pomazánku mého muže nebo košíčky s náplní à la chili con carne. V krabičkách putují muffiny na piknik, buchta od tchýně, rybíz z chalupy nebo vánoční cukroví, které po Vánocích už nikdo nechce a tak si ho navzájem nosíme na návštěvy.

Plastová krabička na jídlo je tedy dobrá pomůcka k tomu, jak být šťastnější. Pokud má ovšem víčko. Bez víčka se stává jenom nevzhlednou miskou, ve které se sice dá uchovávat jídlo v ledničce nebo ohřát v mikrovlnce, ale už nikdy s námi nepojede na večírek, na Silvestra nebo k vodě.

Pořád ale tajně doufám, že všechny naše krabičky se jednou setkají se svými chybějícími víčky, která zatím leží v kuchyňských policích mých kamarádek. Šťastně do sebe zapadnou… a bude čas vyrazit na megapiknik.

Co mi dělá radost: poslouchat někoho, kdo si zpívá se sluchátky na uších

2013-10-21-ClearAsDay

Ráda si zpívám nahlas se sluchátky na uších. Šplhám do závratným výšek s The Queen, vyřvávám s Načevou nebo se jako Bridget Jones dojímám sama nad sebou při All by Myself. A hlavně si užívám pocit, že mi to zpívání opravdu jde, který mi mohou poskytnout právě jen sluchátka s hudbou puštěnou hodně nahlas. Skoro se neslyším, jenom cítím, jak napínám hlasivky, takže mi můj zpěv připadá dokonalý. Můj hlas se mi zdá stejně mohutný a neochvějný, jako bych byla Tina Turner nebo Adele. Zpívání občas doprovodím patetickým gestem – nejradši mám takové to rozpřažení rukou kupředu směrem k neviditelnému publiku, které mi v extázi naslouchá – a tetelím se v pocitu dokonalého souznění s hudbou.

Stejně tak mě ale baví poslouchat někoho jiného, kdo si právě zpívá se sluchátky. Moje dcera Betynka to dělá skoro pokaždé, když jedeme autem. Nejčastěji si zpívá tohle:

IMG_1143

Její zpěv se sluchátky se skoro nedá vydržet. Jsou to ty nejfalešnější zvuky na světě, navíc vypouštěné jen útržkovitě, protože místy v písničce nerozumí slovům nebo je zpěvák na ni moc rychlý. Zkrátka, zpívá stejně příšerně jako já.

A přece mě baví ji poslouchat. Protože vím, že ty krákoravé útržky zpěvu, vypouštěné do vzduchu, jsou ve skutečnosti jen vnějším odrazem dokonalého vystoupení na neviditelném pódiu, po kterém následuje potlesk nadšených davů.

Je to trochu voyerský zážitek, pozorovat člověka, který si zpívá se sluchátky na uších. Místy mám pocit, že mu až neslušně nakukuju do soukromí. Jako bych ho tajně pozorovala při svlékání. Přistihnete někoho ve chvíli, kdy je jenom sám se sebou a je tak trochu bezbranný. Ale stejně neodolám a poslouchám. A úplně ho na tom neviditelném pódiu vidím.

Dá se vůbec někdy dospat spánkový dluh?

rousseau-sleeping-gypsyMezi všemi způsoby, jak být šťastnější, které jsem až dosud vyzkoušela, je jeden mocnější než většina ostatních: spánek. V mém případě aspoň sedmihodinový. Dá se to říct taky naopak – když spím šest hodin nebo míň, všechny mé pokusy o šťastnější život jsou poněkud na houby. Je úplně jedno, jestli jsem dlouhý večer předtím strávila v baru nebo u počítače, stejně mě celý den provází něco jako mírná kocovina. Musím vynakládat spoustu energie na základní fungování, je mi zima, a přepadají mě záchvaty vlčího hlavu. A večer jsem tak unavená, že se nedokážu přinutit, abych vstala a šla si vyčistit zuby. Takže sedím, tupě koukám na televizní věštkyni z karet a okrádám se o další spánek.

Pokud dlouhodobě spíte méně než sedm hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru,“ napsal spánkový expert Tony Schwartz. Tak přesně takhle nějak to mám i já.

Mám-li několik dní po sobě narůstající spánkový dluh (někdy si skoro myslím, že už na mě přijde nějaký spánkový exekutor a pošle mě do spánkového bankrotu), vždycky si říkám, že to dospím o víkendu. Jenže ani to tak úplně nefunguje. Dopolední vyspávání – na rozdíl od poctivého nočního spánku – mi totiž způsobuje spíš oblblou malátnost než opravdové osvěžení.

Navíc, jak nedávno zjistili výzkumníci z lékařské fakulty Penn State University, spánkový dluh se takhle rychle splatit nedá. V rámci svého experimentu zavřeli třicet dobrovolníků do spánkové laboratoře, kde jim navodili podobný režim, jaký vede mnoho z nás v běžném životě: šest dní po sobě je nechali spát jen šest hodin denně, a následující tři dny (hurá, prodloužený víkend!) potom deset hodin denně. Přitom sledovali jejich ospalost přes den, hladinu stresového hormonu kortizolu a inteleukinu-6, který signalizuje vznik zánětů v těle, a schopnost soustředění. Během šesti dnů zkráceného spánku se zhoršilo všechno. Při prodlouženém spánku se vrátily do normálu první tři uvedené hodnoty… kromě soustředění.

Napravit zhoršenou schopnost soustředění, o kterou jsme se připravili nedostatečným spánkem, tedy nedokáže ani prospaný víkend. A přitom právě dokonalé soustředění na to, co právě dělám, je pro mě jedna z nejjistějších cest ke každodenním radostem.

Co s tím? Jediná možnost je dát sbohem televizní věštkyni a chodit dřív spát. „Jiná možnost neexistuje,“ říká Tony Schwartz. „Vstávat později nemůžete. Už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ 

Testovala jsem jednodenního bobříka mlčení

O víkendu mi vypadla plomba ze šestky vlevo dole a zbyl po ní ostrý pahýl zubu. Trčel tak nešťastně, že jsem si o něj rozedřela jazyk každém slově, které jsem se pokusila ze sebe vypravit, a artikulovala jsem jako po mozkové mrtvici. Jediný způsob, jak to nezhoršovat, bylo – nemluvit.

Zjistila jsem, že kratší bobřík mlčení má v některých situacích vysloveně blahodárné účinky.

  • V práci jsem se dobrovolně vyřadila z několika debat a stihla jsem toho podstatně víc.
  • Zdržela jsem se spousty nadbytečných komentářů při psaní úkolu s mladší dcerou Rozárkou a příprava do školy proběhla překvapivě v klidu.
  • Rychle jsem ukončila rozhovor s manželem ohledně rozházeného botníku, který by se jinak bezpochyby zvrtnul nešťastným směrem.
  • Když jsem v dětském pokoji na zemi našla hromadu rozkramařeného oblečení ze skříně, nezačala jsem hned ječet a Betynka oblečení k mému údivu celkem rychle uklidila.
  • Během cesty taxíkem jsem nebyla tak nervózní z toho, že nevím, o čem s panem taxíkářem konverzovat.
  • Hádku mezi oběma svými dcerami jsem nechala bez komentáře, prostě jsem ji vůbec neřešila.

Dnes ráno mi zubařka vrátila řeč. Nicméně mlčení pro mě rozhodně bylo způsobem, jak být chvílemi šťastnější.

Je dobré věřit komplimentům (nebo to aspoň předstírat)

„Ty máš krásný kabát!“ „Prosím tě, vždyť je celej od chlupů.“

„Ta buchta je vynikající!“ „Vždyť se mi celá srazila.“

„Tobě to dneska sluší!“ „No to určitě, víš, v kolik jsem vstávala?“

Vždycky, když mi takhle někdo odpoví na kompliment (myslím, že ženy to dělají nějak častěji), odnáším si z toho pocit malého, ale mrzutého zklamání. Jako bych se snažila pochválit něco, co za to vlastně nestojí.

Na druhou stranu vím, že spousta lidí považuje téměř za slušnost komplimenty hrdinně odrážet a nevěřit jim. Jinak by si připadali příliš neskromní.

Dočetla jsem se o studii, která dokazuje, že věřit lichotkám – nebo se aspoň tak tvářit – je dobré nejen proto, že tím uděláme radost autorovi komplimentu, ale prospějeme tím i sobě samým. Když slyšíme pochvalu, kterou považujeme za zaslouženou, usmějeme se, narovnáme záda, zaujmeme sebevědomější postoj. A náš mozek na to zareaguje tak, že cítí více sebedůvěry. Mozek ovšem reaguje stejně, i když se usmějeme a narovnáme jen tak. Nepotřebuje té lichotce doopravdy věřit, stačí, že se chováme, jako bychom tomu věřili, a pošle nám za odměnu malou dávku radosti a sebevědomí.

Takže když vám někdo řekne, že vám to sluší, a vy víte, že máte přeleželé vlasy a pytle pod očima, usmějte a řekněte: „Díky!“ Váš mozek bude šťastnější.

Co mi dnes dělá radost: šestihodinové vaření povidel.

Mám ráda dlouhé a pomalé vaření. Ten pozvolný proces, během něhož se z něčeho původně celkem odpudivého (třeba z hromady cibule a kližky na guláš) stane téměř bez jakéhokoli vnějšího zásahu něco voňavého a lákavého, mi připadá velmi tajuplný a baví mě být u toho. Občas se dívat a různě do toho šťouchat.

Před pár dny jsem strávila celých čtyřiadvacet hodin s hrncem švestek, které jsem dostala na návštěvě u táty. Den předem jsem je vypeckovala, zasypala cukrem a podle návodu zalila octem (což mi zprvu připadalo celkem podezřelé a odrazující).

Druhý den jsem švestky začala vařit. Bylo fascinující pozorovat, jak se zpočátku modré a uvnitř nazelenalé švestky mění nejdřív v divoce bublající červenou směs (opravdu to v hrnci vypadalo jako v jícnu sopky) a potom postupně ve stále černější, vláčnější a sladší hmotu. Když jsem do toho na konci vmíchala skořici a rum, měla jsem už ke svým švestkám dokonale vytvořený citový vztah. Celkem veliký hrnec švestek se na konci scvrkl do tří spíš menších zavařovacích sklenic, naplněných něčím, co vypadá jako zkoncentrovaná, dočerna fialová tma srpnové noci.

Pardon za tu poezii. Ačkoliv povidla nijak zvlášť často nejím a buchty nepeču, ten čas, co jsem s nimi strávila, způsobil, že jsem se do nich takřka zamilovala.

Okamžik euforie: napsat děkovný dopis

Milá paní Tichá, děkuji Vám za to, že jste celý rok každý pátek vyzvedávala Rozárku ze školky a vodila ji na hodiny výtvarky. Opravdu moc si toho vážím. Nevím, jak bychom to bez Vás zvládli. A také Róza si vaše společné cesty velmi oblíbila. Přeju Vám krásné léto.“

Když jsem čmárala na kus papíru tenhle lístek pro babičku jedné Róziny spolužačky, která mi celý školní rok ulehčovala (a občas i zachraňovala) život, nenapadlo mě, že by mi to mohlo udělat radost.

Ano, čtete správně: udělalo to radost mně. Babičku spolužačky můj dopis možná potěšil, a možná si řekla „no konečně“, a možná jí to bylo úplně jedno – to nevím. Zjistila jsem ale, že tohle písemné vyjádření vděčnosti potěšilo především mně samotnou. Nějak jsem si v tu chvíli připadala lepší a lepší mi připadalo i všechno okolo. 

K podobnému zjištění ostatně dospěl i Chris Peterson, profesor z univerzity v Michiganu, který dal svým studentům za úkol napsat dopis někomu, kdo pozitivně ovlivnil jejich život a komu nikdy pořádně nepoděkovali. Studenti měli psát tyto dopisy každý týden a výsledkem bylo, že pocit vděčnosti, který v nich psaní dopisů vyvolávalo, jim trvale zlepšil náladu. Profesor sám ale žádný dopis nenapsal, prý by se u toho cítil trapně sentimentálně. Teprve když se k tomu po prvním semestru odhodlal, a když odložil ironii a zábrany, zjistil, to, co působilo na jeho studenty, skutečně funguje i u něj samotného.

Proč to dělat skvěle, když to můžete dělat docela dobře?

Už ani nevím, kolikrát se mi stalo následující: děti chtěly, abych jim upekla perník. (Perník z pytlíku dr. Oetkera, který je u mých dětí velkým hitem.)

„Proč dělat perník z pytlíku, když můžu upéct úžasný a zdravý mrkvový dort?“ řekla jsem si s našením. Nakoupila jsem med, rozinky, sušené brusinky, vlašské ořechy a všechno možné, co patří do mrkvového dortu. O tři hodiny (během nichž mé nadšení postupně vyprchalo) později, zcela vyčerpaná, uprostřed zapatlané kuchyně a na pokraji glykemického šoku (z toho, jak jsem to všechno pořád ochutnávala) jsem zapatlanýma rukama vytáhla úžasný mrkvový dort z trouby a předložila ho dětem.

„Hm, hm,“ řekly zklamaně. „Ten perník chutná nějak jinak. A proč jsou v tom ty divné kousky?“

Měla jsem zkrátka udělat ten perník z pytlíku.

Za „úžasný mrkvový dort“ si můžete dosadit třeba „kuře po marocku“ nebo „dokonale nalakované nehty“ nebo „jíst celý týden jenom ovoce“ nebo „chodit běhat každý den pět kilometrů“. Každou chvíli se mi stává, že si nasadím hodně vysokou laťku, a i když ji s vypětím všech sil přeskočím, je to takové Pyrrhovo přeskočení.

Proto mi doslova jako balzám znějí slova Raye Bennetta, autora knihy Underachiever’s Manifesto (něco jako ,Flákačův manifest’) , který říká: „Nesnažte se tak moc. Stačí, když budete docela dobří,“ ale vzápětí dodává: „Perfekcionistická lobby je mocná. Snažit se trochu míň není tak snadné, jak se zdá. Náš svět nám tak usilovně vtlouká do hlavy, že máme být nejlepší, že vás možná ani nenapadlo usilovat o cokoliv jiného.“

Ray Bennett hovoří o „záměrné, uvědomělé průměrnosti“ a ve své knize navrhuje ,flákačskou dietu’ (nejíst fastfood a dezert si dát jen občas) nebo ,flákačské fitko’ (chodit na procházky, hodně spát a někdy trochu cvičit). Vtip je samozřejmě v tom, že plnit „flákačské“ cíle je snadné, při jejich plnění máte sami ze sebe radost a rozhodně se vám nestane, že byste začali předmět svého snažení nenávidět (tak jako já mrkvový dort).

Takže proto nedám dopustit na perník z pytlíku. Když chci nasbírat body navíc, vylepším ho kupovanou čokoládovou polevou.  A mrkvový dort udělám taky. Ale pro někoho, kdo ho opravdu ocení.

9 věcí, které mi za poslední rok opravdu změnily život

Existují věci, které ve mně na první pohled vzbuzují pocit, že s nimi bude můj život úplně jiný. Lepší. Zajímavější. Třeba zmrzlinovač. Když jsem ho přinesla domů, opravdu jsem si představovala děti výskajících nadšením nad domácí zmrzlinou a samu sebe coby domácí bohyni ve stylu Nigelly Lawson, jak pořádám úžasné odpolední zmrzlinové večírky… No, tak schválně, hádejte, jak daleko jsem se po půl roce se zmrzlinovačem dostala. (Správně: k přečtení návodu. A několikerému utření prachu, usazujícím se na jeho krabici.)
Některé věci, od kterých jsem si mnohdy zpočátku moc neslibovala, ovšem můj život změnily doopravdy. Za poslední rok to byly tyhle:

Wifi na doma. Moje noční psaní se díky ní změnilo v příjemné posezení na gauči s šálkem čaje. Byly doby, kdy jsem se po nocích plížila k domácímu počítači, který máme v ložnici, a poslepu vleže na břiše se snažila zastrčit kabel od modemu do té správné zdířky ve svém notebooku.
Lampička u postele. Dlouhá léta jsem si četla v kuchyni, ve vaně, na záchodě, na gauči… teprve teď si můžu číst i v posteli.
Ponožky. Mívala jsem sklon je podceňovat. Nosila jsem silonky nebo nic. V nejvyšší nouzi jsem si půjčovala ponožky mého muže. Loni jsem si koupila svůj první pár teplých ponožek a od té doby je doma skoro nesundávám.
Boty na běhání. První rok jsem chodila běhat v obyčejných teniskách. Rozdíl je nebetyčný.
Pravá kašmírová šála. Dá se nosit pro zahřátí i pro krásu, na bruslení i do divadla. Je tenká a přitom hřeje. Je prostě nepostradatelná.
Taška na kolečkách. Ano, když s ní jdu na nákup, připadám si jako důchodkyně ze 70. let. Ale definitivně jsem díky ní přestala mít do fialova otlačené prsty od držadel nákupních tašek.
Červená rtěnka. Její význam není ani tak kosmetický, jako psychologický. Používám ji, když chci být víc vidět, dodat si energii nebo odvahu.
Sprej na roztahování tlačících bot. Po létech utrpení v balerínách, zařezávajících se do toho velkého kloubu u palce, a v kozačkách nemilosrdně drtících moje nárty, jsem konečně našla něco, co opravdu funguje.
Termohrnek. Čekání na tramvaj nebo mrazivá odpoledne na hřišti jsou díky němu mnohem snesitelnější.

Okamžik euforie: Ten malý zlomyslný pocit vítězství, když jedu ve výtahu sama

Skoro každé ráno, když odvedu Rózu do školky, mířím po Vinohradské podchodem k Muzeu a čekám na výtah, který sjíždí na nástupiště metra A. Přivolat ten výtah trvá celou věčnost. A další věčnost trvá, než se jeho dveře otevřou a zase zavřou. Do té doby se před ním obvykle stihne nashromáždit skupinka čekajících lidí. Pokaždé, když se mi poštěstí, že kromě mě tam není nikdo a mám celý výtah sama pro sebe, zažívám pocit malého vítězství. Asi jako bych vyhrála v Člověče nezlob se. Proč? Vlastně nevím. Prostor výtahu – ohyzdná kovová posprejovaná krabice – je dost velký třeba i pro osm, deset lidí. A přesto, když v něm jedu sama, se na pár desítek vteřin cítím jako vládkyně dobytého území. Někdy si v něm dokonce poskočím nebo dělám obličeje, jen pro tu radost, že mě na chviličku nikdo nevidí.

Nedávno jsem narazila na článek z časopisu Wired, který vysvětluje, že naše divné pocity při cestování výtahem s cizími lidmi pocházejí ještě z doby kamenné. Ocitnout se s neznámým člověkem ve stísněném prostoru tehdy znamenalo přímé ohrožení života: „Představte si dva paleolitické pralidi, kteří – každý zvlášť – stopují velkého medvěda až do malé a temné jeskyně. Jenže tam nenarazí na medvěda, nýbrž na toho druhého, cizího vyhladovělého pračlověka. To je jednoznačně nepříjemná společenská situace, která si žádá ústupovou strategii. A v době kamenné byla zcela přijatelným východiskem z nepříjemných společenských situací vražda – asi jako když chceme odejít z večírku a vymlouváme se, že musíme brzy ráno k lékaři. V době kamenné jeden pračlověk praštil toho druhého po hlavě a bylo po večírku.“