Obyčejné věci, které zlepšují život

Serepetičky, kterých se asi nikdy nezbavím

IMG_2072

Myslím, že vyhazovat staré krámy je velmi osvobozující. Přesto si nechávám na poličce v kuchyni tuhle sestavu naprosto zbytečných, nefunkčních, kýčovitých a často i docela ošklivých předmětů, které mají společné jedno: pojí se k nim nějaké vzpomínky.

  • Když to vezmu zleva, ty mušle na slaměné mističce jsou z našich prázdnin v městečku Ulcinj v Černé Hoře. Děti si v deset večer chodily na korzo pro cukrovou vatu, ještě po půlnoci bylo takové horko, že jsme seděli s nohama v lavoru se studenou vodou a ve čtyři ráno začínali zpívat muezzinové v okolních mešitách.
  • Toho hnědého panáčka se srdíčkem mezi nohama (já vím, vypadá to trochu divně, ale to nebyl záměr) vyrobila pro Betynku slovenská holčička na družebním zájezdu do Bratislavy.
  • Perníkové srdíčko s nápisem Rodičům nám děti koupily, když šly s babičkou na Matějskou. Evidentně to bylo efektivnější než kupovat jedno srdíčko Mamince a jedno Tatínkovi.
  • Ten abstraktní válcovitý předmět vedle je prý loutka čarodějnice, kterou Rozárka vyrobila na výtvarce, a vedle ní vykukuje plyšový lemur (nebo co to je) z vázičky, která vznikla na hodinách keramiky.
  • V dolní řadě vlevo jsou suvenýry dětí z prázdnin v Chorvatsku s mým tátou a jeho ženou helenkou: srdíčko z mušlí a ten příšerný koloušek s tyrkysovými třpytkami.
  • A potom moduritové Colosseum, které si Betynka přivezla ze školního výletu do Itálie (ale ve skutečném Colosseu nebyli).
  • Skleněná nádobka uprostřed pochází ještě z posledního bytu, kde bydlela moje máma.
  • Kde se vzal dřevěný pes, to vůbec netuším.
  • A ta hromádka vedle něho je sbírka pidipokladů, které se nachomýtly tak různě a už je asi nikdo neroztřídí.

Utírat pod tím vším prach je dost k vzteku, takže to nedělám moc často. Myslím, že estetická hodnota té sbírky není nulová, ale spíše záporná. Přesto se na ní koukám ráda každý den, protože mi připomíná, kdo jsme a že k sobě patříme.

Záhada plastových krabiček a víček, která na ně nepasují

iStock_000011950199Small_600x4

Včera se na mě z dolního fochu v kuchyňské lince vysypaly všechny naše plastové krabičky na jídlo. Mám jich osmnáct. A dvacet čtyři víček. Ale kompatibilní dvojice krabička/víčko jsou v téhle rozsáhlé sbírce pouze čtyři.

Pokládám to za jednu z největších záhad naší domácnosti. Počet krabiček a víček zůstává pořád zhruba stejný: je jich právě tolik, aby se vešly do té jedné police. Některé krabičky a některá víčka ale evidentně kamsi mizí a posílají za sebe náhradníky, kteří s ničím nejdou do páru.

Pravda je, že krabičky (dokud ještě mají víčko) s námi často cestují. Nosím si v nich špagety do práce. Dětem do nich dávám řízky na výlety. Když jdeme ke kamarádům na večírek, v krabičce neseme vyhlášenou česnekovou pomazánku mého muže nebo košíčky s náplní à la chili con carne. V krabičkách putují muffiny na piknik, buchta od tchýně, rybíz z chalupy nebo vánoční cukroví, které po Vánocích už nikdo nechce a tak si ho navzájem nosíme na návštěvy.

Plastová krabička na jídlo je tedy dobrá pomůcka k tomu, jak být šťastnější. Pokud má ovšem víčko. Bez víčka se stává jenom nevzhlednou miskou, ve které se sice dá uchovávat jídlo v ledničce nebo ohřát v mikrovlnce, ale už nikdy s námi nepojede na večírek, na Silvestra nebo k vodě.

Pořád ale tajně doufám, že všechny naše krabičky se jednou setkají se svými chybějícími víčky, která zatím leží v kuchyňských policích mých kamarádek. Šťastně do sebe zapadnou… a bude čas vyrazit na megapiknik.

Co mi dělá radost: poslouchat někoho, kdo si zpívá se sluchátky na uších

2013-10-21-ClearAsDay

Ráda si zpívám nahlas se sluchátky na uších. Šplhám do závratným výšek s The Queen, vyřvávám s Načevou nebo se jako Bridget Jones dojímám sama nad sebou při All by Myself. A hlavně si užívám pocit, že mi to zpívání opravdu jde, který mi mohou poskytnout právě jen sluchátka s hudbou puštěnou hodně nahlas. Skoro se neslyším, jenom cítím, jak napínám hlasivky, takže mi můj zpěv připadá dokonalý. Můj hlas se mi zdá stejně mohutný a neochvějný, jako bych byla Tina Turner nebo Adele. Zpívání občas doprovodím patetickým gestem – nejradši mám takové to rozpřažení rukou kupředu směrem k neviditelnému publiku, které mi v extázi naslouchá – a tetelím se v pocitu dokonalého souznění s hudbou.

Stejně tak mě ale baví poslouchat někoho jiného, kdo si právě zpívá se sluchátky. Moje dcera Betynka to dělá skoro pokaždé, když jedeme autem. Nejčastěji si zpívá tohle:

IMG_1143

Její zpěv se sluchátky se skoro nedá vydržet. Jsou to ty nejfalešnější zvuky na světě, navíc vypouštěné jen útržkovitě, protože místy v písničce nerozumí slovům nebo je zpěvák na ni moc rychlý. Zkrátka, zpívá stejně příšerně jako já.

A přece mě baví ji poslouchat. Protože vím, že ty krákoravé útržky zpěvu, vypouštěné do vzduchu, jsou ve skutečnosti jen vnějším odrazem dokonalého vystoupení na neviditelném pódiu, po kterém následuje potlesk nadšených davů.

Je to trochu voyerský zážitek, pozorovat člověka, který si zpívá se sluchátky na uších. Místy mám pocit, že mu až neslušně nakukuju do soukromí. Jako bych ho tajně pozorovala při svlékání. Přistihnete někoho ve chvíli, kdy je jenom sám se sebou a je tak trochu bezbranný. Ale stejně neodolám a poslouchám. A úplně ho na tom neviditelném pódiu vidím.

Dá se vůbec někdy dospat spánkový dluh?

rousseau-sleeping-gypsyMezi všemi způsoby, jak být šťastnější, které jsem až dosud vyzkoušela, je jeden mocnější než většina ostatních: spánek. V mém případě aspoň sedmihodinový. Dá se to říct taky naopak – když spím šest hodin nebo míň, všechny mé pokusy o šťastnější život jsou poněkud na houby. Je úplně jedno, jestli jsem dlouhý večer předtím strávila v baru nebo u počítače, stejně mě celý den provází něco jako mírná kocovina. Musím vynakládat spoustu energie na základní fungování, je mi zima, a přepadají mě záchvaty vlčího hlavu. A večer jsem tak unavená, že se nedokážu přinutit, abych vstala a šla si vyčistit zuby. Takže sedím, tupě koukám na televizní věštkyni z karet a okrádám se o další spánek.

Pokud dlouhodobě spíte méně než sedm hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru,“ napsal spánkový expert Tony Schwartz. Tak přesně takhle nějak to mám i já.

Mám-li několik dní po sobě narůstající spánkový dluh (někdy si skoro myslím, že už na mě přijde nějaký spánkový exekutor a pošle mě do spánkového bankrotu), vždycky si říkám, že to dospím o víkendu. Jenže ani to tak úplně nefunguje. Dopolední vyspávání – na rozdíl od poctivého nočního spánku – mi totiž způsobuje spíš oblblou malátnost než opravdové osvěžení.

Navíc, jak nedávno zjistili výzkumníci z lékařské fakulty Penn State University, spánkový dluh se takhle rychle splatit nedá. V rámci svého experimentu zavřeli třicet dobrovolníků do spánkové laboratoře, kde jim navodili podobný režim, jaký vede mnoho z nás v běžném životě: šest dní po sobě je nechali spát jen šest hodin denně, a následující tři dny (hurá, prodloužený víkend!) potom deset hodin denně. Přitom sledovali jejich ospalost přes den, hladinu stresového hormonu kortizolu a inteleukinu-6, který signalizuje vznik zánětů v těle, a schopnost soustředění. Během šesti dnů zkráceného spánku se zhoršilo všechno. Při prodlouženém spánku se vrátily do normálu první tři uvedené hodnoty… kromě soustředění.

Napravit zhoršenou schopnost soustředění, o kterou jsme se připravili nedostatečným spánkem, tedy nedokáže ani prospaný víkend. A přitom právě dokonalé soustředění na to, co právě dělám, je pro mě jedna z nejjistějších cest ke každodenním radostem.

Co s tím? Jediná možnost je dát sbohem televizní věštkyni a chodit dřív spát. „Jiná možnost neexistuje,“ říká Tony Schwartz. „Vstávat později nemůžete. Už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ 

Testovala jsem jednodenního bobříka mlčení

O víkendu mi vypadla plomba ze šestky vlevo dole a zbyl po ní ostrý pahýl zubu. Trčel tak nešťastně, že jsem si o něj rozedřela jazyk každém slově, které jsem se pokusila ze sebe vypravit, a artikulovala jsem jako po mozkové mrtvici. Jediný způsob, jak to nezhoršovat, bylo – nemluvit.

Zjistila jsem, že kratší bobřík mlčení má v některých situacích vysloveně blahodárné účinky.

  • V práci jsem se dobrovolně vyřadila z několika debat a stihla jsem toho podstatně víc.
  • Zdržela jsem se spousty nadbytečných komentářů při psaní úkolu s mladší dcerou Rozárkou a příprava do školy proběhla překvapivě v klidu.
  • Rychle jsem ukončila rozhovor s manželem ohledně rozházeného botníku, který by se jinak bezpochyby zvrtnul nešťastným směrem.
  • Když jsem v dětském pokoji na zemi našla hromadu rozkramařeného oblečení ze skříně, nezačala jsem hned ječet a Betynka oblečení k mému údivu celkem rychle uklidila.
  • Během cesty taxíkem jsem nebyla tak nervózní z toho, že nevím, o čem s panem taxíkářem konverzovat.
  • Hádku mezi oběma svými dcerami jsem nechala bez komentáře, prostě jsem ji vůbec neřešila.

Dnes ráno mi zubařka vrátila řeč. Nicméně mlčení pro mě rozhodně bylo způsobem, jak být chvílemi šťastnější.

Je dobré věřit komplimentům (nebo to aspoň předstírat)

„Ty máš krásný kabát!“ „Prosím tě, vždyť je celej od chlupů.“

„Ta buchta je vynikající!“ „Vždyť se mi celá srazila.“

„Tobě to dneska sluší!“ „No to určitě, víš, v kolik jsem vstávala?“

Vždycky, když mi takhle někdo odpoví na kompliment (myslím, že ženy to dělají nějak častěji), odnáším si z toho pocit malého, ale mrzutého zklamání. Jako bych se snažila pochválit něco, co za to vlastně nestojí.

Na druhou stranu vím, že spousta lidí považuje téměř za slušnost komplimenty hrdinně odrážet a nevěřit jim. Jinak by si připadali příliš neskromní.

Dočetla jsem se o studii, která dokazuje, že věřit lichotkám – nebo se aspoň tak tvářit – je dobré nejen proto, že tím uděláme radost autorovi komplimentu, ale prospějeme tím i sobě samým. Když slyšíme pochvalu, kterou považujeme za zaslouženou, usmějeme se, narovnáme záda, zaujmeme sebevědomější postoj. A náš mozek na to zareaguje tak, že cítí více sebedůvěry. Mozek ovšem reaguje stejně, i když se usmějeme a narovnáme jen tak. Nepotřebuje té lichotce doopravdy věřit, stačí, že se chováme, jako bychom tomu věřili, a pošle nám za odměnu malou dávku radosti a sebevědomí.

Takže když vám někdo řekne, že vám to sluší, a vy víte, že máte přeleželé vlasy a pytle pod očima, usmějte a řekněte: „Díky!“ Váš mozek bude šťastnější.

Co mi dnes dělá radost: šestihodinové vaření povidel.

Mám ráda dlouhé a pomalé vaření. Ten pozvolný proces, během něhož se z něčeho původně celkem odpudivého (třeba z hromady cibule a kližky na guláš) stane téměř bez jakéhokoli vnějšího zásahu něco voňavého a lákavého, mi připadá velmi tajuplný a baví mě být u toho. Občas se dívat a různě do toho šťouchat.

Před pár dny jsem strávila celých čtyřiadvacet hodin s hrncem švestek, které jsem dostala na návštěvě u táty. Den předem jsem je vypeckovala, zasypala cukrem a podle návodu zalila octem (což mi zprvu připadalo celkem podezřelé a odrazující).

Druhý den jsem švestky začala vařit. Bylo fascinující pozorovat, jak se zpočátku modré a uvnitř nazelenalé švestky mění nejdřív v divoce bublající červenou směs (opravdu to v hrnci vypadalo jako v jícnu sopky) a potom postupně ve stále černější, vláčnější a sladší hmotu. Když jsem do toho na konci vmíchala skořici a rum, měla jsem už ke svým švestkám dokonale vytvořený citový vztah. Celkem veliký hrnec švestek se na konci scvrkl do tří spíš menších zavařovacích sklenic, naplněných něčím, co vypadá jako zkoncentrovaná, dočerna fialová tma srpnové noci.

Pardon za tu poezii. Ačkoliv povidla nijak zvlášť často nejím a buchty nepeču, ten čas, co jsem s nimi strávila, způsobil, že jsem se do nich takřka zamilovala.