Obecné

7 způsobů, jak přežít předjaří

imgpiece.php

Kdybych mohla na chodu ročních dob změnit jednu věc, přála bych si, aby se z pohádkové zasněžené jiskřivé zimy dalo přes noc, řekněme z osmadvacátého února na prvního března, přeskočit rovnou do rozzářeného kvetoucího jara. A mezi tím žádné předjaří. Ta nevzhledná, nijaká část roku bez vlastních barev a vůní. Sníh už je pryč, ale nic ještě nekvete, takže venku není na co se dívat. Zimní kabát už mě trochu tíží, ale odložit se ještě nedá. Všechno, co je ve městě ošklivé, v tuhle dobu ještě nějak víc vynikne. (Mimochodem, když se snažím rozpomenout na svoje dětství v 70. a 80. letech, připadá mi, že přesně takové počasí tehdy bylo pořád.)

jc3a1-a-dc49bda-0011

V kabátě a v čepici, ale bez sněhu. Připadá mi, že v době mého dětství bylo takovéhle počasí pořád. Tohle jsem já s dědou na 1. máje 1979.

Existují vůbec nějaké důvody, proč by člověk mohl mít předjaří rád, nebo si ho dokonce užívat? Dá to práci, ale něco se najít dá.

  1. Užít si prodlužování dne. Celé dlouhé měsíce jsem ráno vstávala za tmy. Probudit se za denního světla pro mě v uplynulých měsících znamenalo jedno jediné: průšvih, zaspala jsem! Teď konečně už v půl sedmé ráno je za okny sice šedivé a studené, ale přece jen světlo.
  2. Chodit ven. I když holé větve a vypelichané hnědozelené trávníky k tomu moc nelákají, teplota už je snesitelná. A procházka – nejlíp s horkým kelímkem v ruce – mě skoro vždycky příjemně překvapí a nabije energií.
  3. Chystat se na jaro. Nepůjdu si sice koupit sekačku do Mountfieldu, ale dám do čistírny jarní kabát a připravím za okno nějaké truhlíky. To jsou pro mě dva hlavní symboly jarního těšení.
  4. Vytáhnout kolo, koloběžku, in-line brusle… Možná je na to ještě trochu zima, ale už brzy nebude.
  5. Zaplatit daně. Je to bizarní, ale vždycky mi to přinese úlevu. Během pár uplynulých měsíců se mi při pomyšlení na daňové přiznání vždycky tak trochu stáhl žaludek. Teď, když jsem tomu skutečně musela čelit, mám sice vymetený bankovní účet, ale je mi tak lehko! Beru to jako součást jarního detoxu.
  6. Experimentovat s očistnými kúrami. Právě teď je ta pravá doba na různé předjarní půsty s bylinkovými čaji a zeleninovými šťávami. Když nic jiného, alespoň vás to probere ze zimní letargie.
  7. Hledat známky jara. Včera jsem cestou na autobus v díře u obrubníku našla ještě nerozkvetlý podběl. Vypadal dost uboze, ale i statečně, jak se krčil mezi chodníkem a vozovkou a splýval s šedivým asfaltem. A udělal mi radost.

Nejsnadnější způsob, jak získat, co chci, je říct si o to.

"Pustíte mě prosím sednout?"

“Pustíte mě prosím sednout?”

Když mě někdo o něco požádá, snažím se vyhovět, pokud to jde. Obvykle mi to dělá radost a říct „ano“ je pro mě snadnější než říct „ne“. Vědí to o mně lidi, s kterými pracuju. („Báro, mohla bys do zítřka přeložit ještě tohle?“). Vědí to moje děti. („Mami, můžu Kinder Bueno? Prosíííím?“) Vědí to výběrčí na nejrůznější charity, kteří mě nutí plížit se okolo nich velkým obloukem, aby na mě nezaútočili s otázkou: „Nechcete přispět na postižené děti/opuštěné pejsky/deštné pralesy?“ A vědí to i barmani. („Ještě dvojku?“)

Nerada říkám „ne“. Ale když se situace obrátí a naopak já bych měla o něco požádat někoho jiného, z nepochopitelných důvodů předpokládám, že ostatní to mají jinak. A zapomínám, že nejsnadnější způsob, jak získat to, co chci nebo potřebuju, je říct si o to. Je to ta nejprimitivnější přesvědčovací technika, jaká existuje.

(O zábavné hře, s jejíž pomocí se to dá trénovat, jsem před pár dny psala tady)

Psychologických studií, které potvrzují, že my všichni rádi říkáme „ano“, je hned několik. Tak například v roce 1978 v amerických knihovnách proběhl experiment, kdy slečna-figurantka potřebovala předběhnout ve frontě u kopírky. Když oslovila lidi čekající ve frontě se žádostí: „Mám jen pět stránek, můžete mě prosím pustit před sebe?“ – vyhovělo jí 60% čekajících. A když ke své prosbě přidala ještě „…protože hrozně spěchám,“ byla úspěšná dokonce v 90% případů.

Ještě zábavnější studii provedli v jednom univerzitním campusu, kde dobrovolníci oslovovali osoby opačného pohlaví s pozváním na rande. Celých 50% mužů a 56% žen bylo ochotno jít s úplně neznámým protějškem na večeři, jen proto, že si o to řekl. To je docela dost, ne?

(Mimochodem, na pozvání jí s neznámým protějškem do postele reagovalo kladně celých 75% mužů, ale ani jedna žena. Ale to asi nikoho nepřekvapí.)

 

Život není hra na židličkovou. Naštěstí.

Brennan-SunOnAnEmptyChair-oil-50x60Když jsem byla malá, v družině jsme často hráli „židličkovou“. Židle se postavily do kruhu opěradly do středu a my děti jsme měly na hudbu poskakovat okolo nich. Když se hudba naráz vypnula, všichni jsme se měli honem posadit na židli. Vtip byl v tom, že židlí bylo o jednu méně než nás, takže jeden chudák, který žádnou židli neuzmul, vypadl. V každém dalším kole se jedna židle odebrala, takže nakonec zbyli jen dva zoufalci motající se kolem jediné židle.

Tu hru jsem dost nesnášela. Celý ten princip, že při zdánlivě bezstarostném poskakování musíte mít stále po očku v merku svou židli a v rozhodujícím okamžiku někoho jiného odstrčit, aby vám ji nezabral.

Když mám hodně špatný den, dodnes mi připadá, že celý život je taková hra na židličkovou. Že těch důležitých věcí, které potřebujeme k životu, není dost pro všechny. Dost peněz. Dost úspěchu. Dost lásky. Takže se stále musím strachovat, aby na mě zbylo. Sice předstírám, že bezstarostně poskakuju, ale přitom si stále hlídám tu svou židli.

Z toho vyplývají chamtivé, ustrašené, žárlivé a krátkozraké pocity a myšlenky, jako třeba (v různých fázích života):

  • „Když se někomu jinému daří, znamená to, že já mám zas o něco menší šanci na úspěch.“
  • „Nebudu se z toho tak moc radovat, abych si tu radost nevypotřebovala.“
  • „Sice ho moc nemiluju, ale přece se s ním nerozejdu, co když už nikoho jiného nepotkám.“
  • „Tenhle nápad si radši ušetřím na později, co když mě už nikdy nic tak dobrého nenapadne.“
  • „Velkorysost si nemůžu dovolit.“
  • „Kam bych přišla, kdybych…“
  • „Teď není čas na hrdinství.“

Ale když mám o trochu lepší den, uvědomuju si, že život není hra na židličkovou. Přinejmenším v zemi, kde žijeme, je všeho dost. Dost peněz; dost příležitostí k úspěchu; dost příležitostí k lásce. Když si připustím, že mám všeho dost, a že ani do budoucna se nemusím strachovat, dokážu uvažovat jinak: dělit se; pomáhat; mít radost z úspěchů ostatních.

A funguje to kupodivu i opačně: když se přiměju dělit se, pomáhat, radovat se z cizích úspěchů, najednou mi dochází, že mám všeho dost. A jsem šťastnější.

Mimochodem, na jednom blogu pro smolaře v lásce, kterým se nedaří se s nikým seznámit, jsem našla tuhle vtipnou radu:

„Jenom na vteřinku si představte, jaký by to byl život, kdybyste s naprostou jistotou věděli, že bez ohledu na to, kolikrát jste byli odmítnuti, potkáte hned za rohem další neuvěřitelně úžasnou holku? Představte si tu svobodu, kdybyste věděli, že máte nekonečné množství šancí. Nebáli byste se pak daleko míň?“

Já určitě ano.

Dovolit něco sama sobě je daleko těžší než požádat o dovolení někoho jiného

Snímek obrazovky 2013-12-17 v 0.17.15Když jsem byla malá a chtěla jsem jít bobovat na kopec Sokolák, musela jsem se nejdřív zeptat mámy. Jít ven bez dovolení – to bylo nemyslitelné. Musela jsem se zeptat, když jsem si chtěla vzít čokoládový bonbón z plechové piksly. Musela jsem se zeptat, když jsem se chtěla po osmé večer dívat na televizi. Musela jsem se zeptat, když jsem na procházce chtěla zmrzlinu.

Máma mi to všechno obvykle dovolila. A já jsem pak šla bobovat na Sokolák – naplno a bez výčitek svědomí. Naprostá svoboda byla ohraničená jen půl šestou hodinou večer, kdy jsem se musela vrátit domů. Ani v nejmenším jsem se přitom netrápila pocitem, že bych měla dělat něco jiného. Měla jsem to přece dovolené!

Čokoládový bonbón jsem spolkla bez stínu pochybnosti, jestli nebudu tlustá. Dívala jsem se na televizi a vůbec jsem se nesužovala tím, že zítra ráno musím brzo vstávat. Máma mi to dovolila, takže to musí být v pořádku!

Přesto, že na striktní zákaz jsem v dětství narazila jen málokdy, žádat o dovolení mě maličko otravovalo. Těšila jsem se, že až budu dospělá, budu si dělat, co budu chtít. A bez dovolení.

Takže teď jsem dospělá a bez dovolení můžu dělat naprosto cokoli. Ani můj muž mi nic nezakazuje. Když se rozhodnu, že pojedu na týden na filmový festival nebo půjdu na tři večírky během jediného týdne, prostě mu to oznámím a společně vyřešíme, kdo nám pohlídá děti. Bez dovolení můžu sníst čokoládky z adventního kalendáře hned prvního prosince. Bez dovolení si můžu koupit šíleně drahé boty. Bez dovolení můžu přijít domů z baru ve čtyři ráno, i když druhý den vstávám do práce.

Ale jen teoreticky.

Zjistila jsem totiž, že dovolit něco sama sobě je daleko obtížnější, než muset žádat o dovolení někoho jiného. Dokud jsem měla maminku, dědu, paní učitelku, kohokoli, koho jsem musela poslouchat, to, co bylo dovolené, jsem prováděla naprosto svobodně. Teď, když si mohu všechno dovolit sama, mě stále provázejí pochybnosti, jestli jsem si toho nedovolila moc. Jestli tohle už není přes čáru. Jestli jsem právě nepřekročila nějakou hranici, za kterou se nachází „špatná matka,“ „sobecká kariéristka“ nebo „zhýralá barová povalečka“. Dovolit si sice můžu cokoli, ale jen tak napůl. Dělám si sice, co chci, ale mé ustaranější já mi stále stojí v zádech a mrmlá: „Já ti nevím, holka, jestli děláš dobře.“

Proto bych se chtěla naučit dát si dovolení doopravdy. Třeba ne příliš často, ale se vším všudy. Bez preventivních výčitek svědomí. „Ano Báro, klidně si dej ten hermelínový chlebíček.“ „Ano, můžeš jít do baru, ale do čtyř do rána ať jsi doma!“ „Ano, můžeš každou neděli večer chodit na jógu.“ A to, co si dovolím, si potom užít stejně svobodně a bezstarostně jako to bobování na Sokoláku až do půl šesté do večera.

 

Kde ještě můžete před Vánoci sehnat Šťastnou knihu?

Včera dopoledne jsem v knihkupectví Neoluxor na Václaváku potkala paní, která se sháněla po mojí knížce. Už ji neměli. Což mně osobně samozřejmě dělá radost, ale na druhou stranu nerada komukoli působím zklamání. Proto jsem našla na internetu pár knihkupectví, kde Šťastnou knihu ještě mají a slibují dodání do Vánoc.

Seženete ji například…Christmas-present-jpg_110255

…v Knihcentrum.cz 

…v Levných knížkách 

…Knihách.cz

…v knihkupectví Daniela

…v Moje-knihy.cz

Hodně štěstí!

Zkoušet něco, co vůbec neumím, je taky způsob, jak být šťastnější

Od září trávím každé pondělí ve večerním kurzu kreslení a malování. Není to taková legrace, jak jsem si myslela. Upřímně řečeno, obávala jsem se – už vzhledem k ceně kurzu (drahý) –, že naše učitelka nám bude bezostyšně lichotit, chválit naše šišaté vázy a křivé židle a umatlané květiny, a tvrdit, že to je to pravé umělecké sebevyjádření.

Nedělá to. Naopak, je přísná. Chce po nás, abychom stále všechno měřili, kreslili, jak to skutečně vypadá a dodržovali perspektivu. Je tak přísná, že když mezi námi prochází a opravuje nás, mám chuť postavit se před svůj stojan a schovat svůj výtvor, protože se bojím, co zase řekne. Předtím jsem si myslela, že kreslit docela umím, ale zjistila jsem, že neumím nic.

obrázek 2

Pro pobavení: tohle jsou mé výtvory z prvních pár lekcí. A samozřejmě, že jsem vybrala ty nejpovedenější!

obrázek 1

 

 

 

A to je právě to, co mě na tom baví.

Dlouho předtím jsem dělala jen věci, o kterých jsem věděla, že je už umím. Věděla jsem předem, jak asi dopadnou. U kreslení a malování to nevím nikdy. Je to dobrodružná cesta s nejistým výsledkem. Nejdřív mírná úzkost před prázdným balicím papírem a prvních pár neobratných tahů. Pak zděšení, že to vypadá úplně blbě. Druhý pokus. A potom ten euforický, osvobozující pocit, když zjistím, že moje kedlubna na obrázku začíná opravdu vypadat jako ta kedlubna, která leží před námi na podstavci.

Naše učitelka, kromě toho, že je přísná a nepříjemná, v nás taky probouzí odvahu. Nutí nás míchat spoustu barev dohromady a patlat je na papír v množství, které bych si sama nikdy netroufla. Odvázat se a dojít někam jinam, než kam jsme původně mysleli. Oprostit se od obav, studu a perfekcionismu. I když výsledek je stejně často šišatý a umatlaný, ta cesta je zábavná.

A to je možné právě jen proto, že malovat ještě neumím.

Dá se vůbec někdy dospat spánkový dluh?

rousseau-sleeping-gypsyMezi všemi způsoby, jak být šťastnější, které jsem až dosud vyzkoušela, je jeden mocnější než většina ostatních: spánek. V mém případě aspoň sedmihodinový. Dá se to říct taky naopak – když spím šest hodin nebo míň, všechny mé pokusy o šťastnější život jsou poněkud na houby. Je úplně jedno, jestli jsem dlouhý večer předtím strávila v baru nebo u počítače, stejně mě celý den provází něco jako mírná kocovina. Musím vynakládat spoustu energie na základní fungování, je mi zima, a přepadají mě záchvaty vlčího hlavu. A večer jsem tak unavená, že se nedokážu přinutit, abych vstala a šla si vyčistit zuby. Takže sedím, tupě koukám na televizní věštkyni z karet a okrádám se o další spánek.

Pokud dlouhodobě spíte méně než sedm hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru,“ napsal spánkový expert Tony Schwartz. Tak přesně takhle nějak to mám i já.

Mám-li několik dní po sobě narůstající spánkový dluh (někdy si skoro myslím, že už na mě přijde nějaký spánkový exekutor a pošle mě do spánkového bankrotu), vždycky si říkám, že to dospím o víkendu. Jenže ani to tak úplně nefunguje. Dopolední vyspávání – na rozdíl od poctivého nočního spánku – mi totiž způsobuje spíš oblblou malátnost než opravdové osvěžení.

Navíc, jak nedávno zjistili výzkumníci z lékařské fakulty Penn State University, spánkový dluh se takhle rychle splatit nedá. V rámci svého experimentu zavřeli třicet dobrovolníků do spánkové laboratoře, kde jim navodili podobný režim, jaký vede mnoho z nás v běžném životě: šest dní po sobě je nechali spát jen šest hodin denně, a následující tři dny (hurá, prodloužený víkend!) potom deset hodin denně. Přitom sledovali jejich ospalost přes den, hladinu stresového hormonu kortizolu a inteleukinu-6, který signalizuje vznik zánětů v těle, a schopnost soustředění. Během šesti dnů zkráceného spánku se zhoršilo všechno. Při prodlouženém spánku se vrátily do normálu první tři uvedené hodnoty… kromě soustředění.

Napravit zhoršenou schopnost soustředění, o kterou jsme se připravili nedostatečným spánkem, tedy nedokáže ani prospaný víkend. A přitom právě dokonalé soustředění na to, co právě dělám, je pro mě jedna z nejjistějších cest ke každodenním radostem.

Co s tím? Jediná možnost je dát sbohem televizní věštkyni a chodit dřív spát. „Jiná možnost neexistuje,“ říká Tony Schwartz. „Vstávat později nemůžete. Už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ 

Rozhovor o Šťastné knize na Martinus.cz: “Nenechávejte si radost na později.”

Autorkou rozhovoru (pro mě úplně prvního v životě) je Michaela Losekoot z blogu knihkupectví Martinus.cz. 

Zde jen malá ochutnávka:

Jaké dostáváte reakce na blog? Jaké s ním máte plány do budoucna?

Čtenáři a jejich reakce jsou hlavním důvodem, proč jsem u psaní Šťastného blogu vydržela tak dlouho. Na internetu je člověk zvyklý na spoustu anonymních a vlastně bezdůvodně nepříjemných reakcí. Na takové na svém blogu skoro nenarazím. Komentáře čtenářů jsou  sympatické, a i když jsou třeba nesouhlasné, jde o věcnou argumentaci, ne nějaké nesmyslné útoky. Takže čtenářům jsem opravdu vděčná a jsem ráda, že jsou takoví, jací jsou. A pokud jde o plány do budoucna, právě teď se svým bratrem, který se zabývá webovým designem, pracuju na nové grafické podobě blogu.

Celý rozhovor najdete tady. 

Když se nemůžete rozhodnout, představte si, že neradíte sobě, ale někomu jinému

dont-lose-your-soul-at-the-crossroads-otis-l-stanleyJsem tak nerozhodná, že některé otázky nechávám viset ve vzduchu nerozřešené celé týdny nebo měsíce. A ty nejpalčivější mi vydrží i celé roky. Pravděpodobně doufám, že rozhodování budu nakonec ušetřena, protože se dilema nějak rozsekne beze mě, samo od sebe. Což se také často stane, jenže výsledek není vždycky takový, jaký bych si přála.

Otázky, nad kterými stále do kolečka váhám, jsou třeba tyhle:

  • Máme si pořídit psa?
  • Mám poslechnout finančního poradce, který nám nabízí nové a prý lepší podmínky pro hypotéku?
  • Červené, nebo bílé?
  • Němčina, nebo francouzština?
  • Mám přestat předstírat, že dárky se zázračně objevují pod stromečkem, zatímco venku vyhlížíme Ježíška a já si odskočím domů pro svetr? Děti moc dobře vědí, jak to je, a celou bleskovou akci mi provokativními dotazy rok od roku znesnadňují. Ale pořád všichni věříme na Ježíška.
  • Máme obětovat největší místnost v bytě a nechat ji rozdělit přepážkou na dva dětské pokoje?
  • Mám jít spát, nebo zůstat vzhůru a ještě se snažit něco dodělat? (Moje nerozhodnost v tomhle případě často dopadne tak, že usnu v kuchyni zkroucená na gauči u počítače nebo před rozloženým žehlicím prknem.)

Psycholog a ekonom Dan Ariely doporučuje pomůcku, která se mi zdá užitečná: „Představte si, že se nerozhodujete sami za sebe, ale že radíte někomu, koho máte rádi. Tím se vám podaří získat odstup a rozhodnout se lépe, racionálněji.“

Při jednom ze svých experimentů položil účastníkům otázku: „Představte se, že lékař, ke kterému chodíte už deset let, vám doporučil velmi nákladnou léčbu. Šli byste se o tom poradit ještě k jinému lékaři?“ „Ne,“ odpověděla většina lidí. (A já jim rozumím, protože by mi taky bylo hloupé nedůvěřovat svému oblíbenému panu doktorovi, připadala bych si skoro jako zrádkyně.) Ale když si kontrolní skupina dobrovolníků měla představit kamaráda, kterému mají poradit ve stejné situaci, rozhodně by ho poslali ještě k jinému lékaři.

Když se ve světle téhle rozhodovací pomůcky podívám na svá výše uvedená dilemata, přinejmenším některá z nich tím ztrácejí hodně ze své tíže. Kamarádce bych poradila snadno: „Pořiď si psa, o té hypotéce se poraď ještě s někým jiným, dál věř na Ježíška, dej si červené nebo bílé, to je jedno, a když jsi ospalá, tak jdi hned spát.“

Svět je malý – a znovu a znovu mě baví se o tom přesvědčovat.

800px-Six_degrees_of_separation.svg

Tenhle diagram znázorňuje, jak se A (zcela vlevo) a B (vpravo) znají přes 6 spojovacích článků – a všechny ostatní kuličky v diagramu také.

Znáte tu teorii, že všichni na světě se navzájem známe přes maximálně šest lidí?

Vždycky mi udělá radost, když se potvrdí v praxi. Mám ráda ty momenty překvapení, když zničehonic vyjde najevo, že Betynka už několik let jezdí na tábor s dětmi mé dávné spolužačky z vysoké školy, jejíž manžel kdysi chodil do práce s mým mužem. Anebo že manžel jiné mojí spolužačky vede na UMPRUM ateliér, ve kterém studuje dívka, která nám hlídala děti. Anebo že majitel mé kdysi oblíbené videopůjčovny chodí ke stejnému zubaři jako já. A protože Praha je o dost menší než „svět“, a vždycky se najde někdo, kdo s někým chodil do školy, stává se mi to docela často.

Tohle náhlé objevení společných známých většinou nemá žádný praktický význam, na našich vztazích se tím nic nezmění, ale přesto mě těší to vědět. Už pro ten moment prchavého spiklenectví, které na okamžik vznikne: máme něco společného, o čem jsme do té doby nevěděli. Jako bych si se všemi lidmi, kterých se to nově nalezené propojení týká, byla trochu blíž. Jako by svět byl v tu chvíli útulnější, přátelštější, bezpečnější, prostě – menší.

Mimochodem, u zrodu oné teorie, že všichni se známe přes šest lidí, stál experiment, který v 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram. Třem stovkám náhodně vybraných lidí v Nebrasce poslal dopis, který měl být doručen jednomu pánovi z Bostonu. Osobně ho neznali a neměli po něm ani pátrat – stačilo, aby dopis poslali někomu, koho sami dobře znají a o kom si myslí, že by mohl znát někoho, kdo zná někoho, kdo zná adresáta dopisu. Ke svému cíli nakonec doputovalo celých 64 dopisů – a mezi původním odesilatelem a adresátem většinou bylo právě šest spojovacích článků.

Jeho studie se proslavila pod názvem „small world experiment“. Svět je fakt malý. Díky internetu se od té doby nejspíš ještě dost zmenšil. Ale objevovat nové spojovací články je stále zdrojem radostných překvapení.