Management každodenních útrap

Semetrika? Cholerik? Morous? Ostatní lidé možná nejsou zas tak příšerní, jak na první pohled vypadají.

010AIW_Helena_Bonham_Carter_014

Včera jsem stála ve frontě na poště za jednou paní. Bylo krátce před pátou hodinou odpoledne a ta paní vypadala dost nervózní. Když se konečně dostala k okénku, úřednici za přepážkou všechno trvalo nějak dlouho. Paní byla čím dál tím nervóznější. Začala se s úřednicí hlasitě dohadovat. Ostentativně ji oslovovala „slečno,“ i když té ženě za přepážkou bylo nejmíň pětačtyřicet. Nakonec si nechala zavolat vedoucího a výměna názorů pokračovala.

Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, komu v téhle hádce vlastně fandit. Jestli je to model „neschopná a byrokratická pošta versus oprávněně rozhořčená zákaznice“ nebo naopak „hysterka, která si vybíjí vztek na té chudince za přepážkou.“ Ale jak ta paní přede mnou zvyšovala hlas, zvolila jsem si variantu bé. „Panebože, to je semetrika,“ říkala jsem si a v duchu litovala její kolegy, sousedy, hypotetického manžela, případné děti i lidi, kteří zaparkují svoje auto vedle jejího.

Jenže pak došlo v hádce u okýnka k nečekanému zvratu. Ta paní se totiž úřednici omluvila. Řekla, že se cítí trapně, protože tak ječela, ale že má hodně naspěch, protože jí jede autobus. Rozešly se v dobrém… a já jsem najednou byla na řadě.

Musím říct, že ten smírný konec mě tak trochu zklamal. Byla jsem zvědavá, jak bude hádka eskalovat, a v duchu jsem skandovala „boj! boj! boj!“ Krvelačně jsem se těšila na velké dramatické finále. A hlavně, jakmile jsem si tu paní přede mnou jednou zaškatulkovala jako „hysterku“ a „semetriku,“ hrozně nerada jsem se své představy vzdávala.

Tomu, co se mi přihodilo, psychologové prý říkají „základní atribuční chyba“ neboli „tendence zanedbávat situační informace na úkor přecenění faktorů dispozičních.“ Jinými slovy, když se někdo nějak chová – třeba ječí na úřednici u přepážky – pomyslíme si o něm, že je „prostě takový,“ že podobné chování je součástí jeho charakteru, a očekáváme, že je takový pořád: „Ježiš, to je hysterka!“ „Panebože, to je cholerik!“

Ale když se podobně chováme my sami, víme, že naše chování vyplývá z dané situace a že k němu máme dobrý důvod. Nejsme „takoví,“ to jen okolnosti nás donutily se tak chovat: „Nejsem žádná semetrika. Ta ženská za přepážkou mě prostě vytočila!“

Stává se mi to každou chvíli.

Takže třeba v dusném odpoledni nastoupím do tramvaje plné zamračených, nervózních a zpocených lidí. A pomyslím si něco jako: „Panebože. To jsme my, Češi. Věčně zakabonění. Z ničeho se neumíme radovat, ani z toho, že je odpoledne a že jsou prázdniny.“

Ale když si pak uvědomím, že jsem stejně zamračená jako všichni ostatní, dívám se na to úplně jinak.

„Jak se nemám mračit, když je mi takový horko, v té tramvaji se skoro nedá dýchat a pořád do mě někdo strká?“

Záhada plastových krabiček a víček, která na ně nepasují

iStock_000011950199Small_600x4

Včera se na mě z dolního fochu v kuchyňské lince vysypaly všechny naše plastové krabičky na jídlo. Mám jich osmnáct. A dvacet čtyři víček. Ale kompatibilní dvojice krabička/víčko jsou v téhle rozsáhlé sbírce pouze čtyři.

Pokládám to za jednu z největších záhad naší domácnosti. Počet krabiček a víček zůstává pořád zhruba stejný: je jich právě tolik, aby se vešly do té jedné police. Některé krabičky a některá víčka ale evidentně kamsi mizí a posílají za sebe náhradníky, kteří s ničím nejdou do páru.

Pravda je, že krabičky (dokud ještě mají víčko) s námi často cestují. Nosím si v nich špagety do práce. Dětem do nich dávám řízky na výlety. Když jdeme ke kamarádům na večírek, v krabičce neseme vyhlášenou česnekovou pomazánku mého muže nebo košíčky s náplní à la chili con carne. V krabičkách putují muffiny na piknik, buchta od tchýně, rybíz z chalupy nebo vánoční cukroví, které po Vánocích už nikdo nechce a tak si ho navzájem nosíme na návštěvy.

Plastová krabička na jídlo je tedy dobrá pomůcka k tomu, jak být šťastnější. Pokud má ovšem víčko. Bez víčka se stává jenom nevzhlednou miskou, ve které se sice dá uchovávat jídlo v ledničce nebo ohřát v mikrovlnce, ale už nikdy s námi nepojede na večírek, na Silvestra nebo k vodě.

Pořád ale tajně doufám, že všechny naše krabičky se jednou setkají se svými chybějícími víčky, která zatím leží v kuchyňských policích mých kamarádek. Šťastně do sebe zapadnou… a bude čas vyrazit na megapiknik.

Chcete být doma šťastnější? Chovejte se tam víc jako v práci. Fakt.

 

widescr_zampighi020097c

Je sobota, deset večer. Můj muž je někde na narozeninové oslavě. Snažím se děti odehnat od sledování filmu Svatá čtveřice. Protože je to moc o sexu, ale hlavně protože je to blbý film. A taky by už měly jít spát. Ale není to jednoduché.

„Vezměte si pyžama.“

Znavený povzdech: „A přineseš nám je?“

„Jděte si vyčistit zuby.“

„A musiiim?“

Další znavené povzdechy a ploužení do koupelny. Konečně jsou obě ve svých postelích na patře.

Rozárka kašle.

Betynka: „Vona kašle! Nemůžu spát!“

Já: „Tak si jedna pojďte lehnout sem ke mně do ložnice.“

Betynka: „No to ne! Nebudu tady spát sama!“

Róza: „Já taky ne!“

Betynka: „Tak nekašli!“

Róza kašle: „Já za to nemůžu!“

Betynka: „Vona to dělá schválně!“

Já: „Buďte zticha a spěte!“

(Posledních osm replik se zopakuje ve stejném pořadí zhruba čtyřikrát, se stoupající emocionální intenzitou až do úplného jekotu.)

Konečně děti padnou vysílením. Ploužím se do kuchyně a tupě zírám na film Svatá čtveřice. Nemám ani sílu to přepnout.

Doma zažíváme víc stresu než v práci, zjistili vědci z Penn State University. V rámci svého výzkumu sledovali 122 lidí, kteří si po několik týdnů během svých každodenních činností šestkrát denně měřili hladinu stresového hormonu kortizolu. Ukázalo se, že všichni, muži i ženy, ženatí i svobodní, s dětmi i bezdětní, bez ohledu na to, jakou mají práci, se doma stresují víc než v zaměstnání.

Já mohu jejich hypotézu jedině podepsat. A ani si nemusím měřit hladinu kortizolu. Mám z toho trochu výčitky svědomí. Práce je práce, ale neměl by právě domov být oáza klidu a pohody, kde s písní na rtech vytahuju z trouby bublaninu z domácích třešní, zatímco děti si u stolu vyrábějí panenky z kukuřičného šustí?

Moc mě to netěší, ale přišla jsem hned na několik důvodů, proč se v práci stresuju míň než doma.

  • V práci nejsem zodpovědná úplně za všechno.
  • Když je v práci hotovo, tak je hotovo. Můžu odejít s čistou hlavou. Doma není hotovo nikdy a odejít není kam.
  • V práci si připadám jako expert na to, co dělám. Zatímco expert na výchovu dětí a manželské vztahy rozhodně nejsem.
  • Když po mně v práci někdo něco chce, hezky mě o to požádá. A když řeknu, že teď nemůžu, respektuje to.
  • V práci nikdo neječí, nebrečí, neházíme po sobě věcmi.

Ale především:

  • Moje šéfová mě pochválí zhruba dvakrát až třikrát týdně. Já vím, že je to možná jen manažerský trik, jak motivovat zaměstnance k vyššímu výkonu. Ale to je mi fuk. Stejně mi to vždycky udělá radost. Zatímco můj muž – když se snažím v paměti dobrat k něčemu, za co mě v poslední době pochválil, vybavuju si jenom takové tiché „hmm“ asi před deseti dny, když ochutnával paellu, kterou jsem uvařila. V duchu jsem si to přeložila jako „je to výborný, Báro!“ Ale slyšela jsem jenom „hmm.“

Upřímně přiznávám, že já svého muže taky nechválím moc často. Možná bych se konečně měla začít chovat jako šéfová své rodiny.

 

Místo “nemám na to čas” si zkuste říct nahlas: “Není to pro mě důležité.”

2323397_orig

  • Zatím jsem si nenašla čas jít se svými dcerami na výstavu Tima Burtona.
  • Nemám čas jet na návštěvu za svým strejdou, který bydlí v domě seniorů mimo Prahu.
  • Nestíhám chodit jednou týdně na jógu.
  • Nikdy nemám čas jít na varhanní koncert svého bratrance, který mě zval už aspoň dvacetkrát.
  • Nemám čas přemýšlet o knížce, kterou bych chtěla napsat.
  • A skoro nikdy nemám čas se pořádně vyspat.

Všechny tyhle věci, o kterých si myslím, že jsou pro mě důležité, se vždycky nějak dají odložit. Na později, na někdy.

Zato mám skoro vždycky čas…

  • odpovědět ještě na tenhle e-mail s velkým nadpisem URGENT!
  • jít na tiskovku, na kterou musím jen proto, že jsem to před třemi týdny někomu neprozřetelně slíbila.
  • do dvou v noci psát článek, který se musí zítra odevzdat
  • vystát si frontu na poště, abych zaplatila složenku, která se musí zaplatit nejpozději dnes, protože je poslední den v měsíci.
  • v neděli večer shánět v knihkupectví noty na flétnu, které má mít Rozárka v pondělí s sebou v hudebce.

Spoustu času zkrátka trávím tím, že na poslední chvíli doháním něco, co jsem nestihla předtím, takže jsem ve svém životě permanentně pozadu. Snažím se hasit to, co nejvíc hoří, co hrozí nějakým průšvihem, za co se platí penále nebo by se kvůli tomu mohl někdo naštvat. Většinou to jakžtakž zvládám, ale za cenu, že odkládám to, co tolik nekřičí „honem!“.

Učitelka jógy se na mě nenaštve, když nebudu chodit na její hodiny. A když další půlrok nepřijedu navštívit svého strejdu, nebudu z toho mít žádný průšvih. Plakát na výstavu Tima Burtona nenese velký nápis „URGENT!“ Tyhle věci se dají odložit snadno, ale za cenu, že k některým z nich se nedostanu možná už nikdy.

Laura Vanderkam, autorka knihy 168 Hours: You Have More Time Than You Think, na tenhle problém nabízí hořkou, ale asi docela účinnou pilulku:

„Namísto ,nemám na to čas’ si zkuste nahlas říct ,není to pro mě důležité,’“ navrhuje. „Poslouchejte, jak to zní, a pozorujte, jaký z toho máte pocit.“

Zkusila jsem to:

  • „Není pro mě důležité jít s dětmi na výstavu.“
  • „Není pro mě důležité navštěvovat svého strýce.“
  • „Není pro mě důležité jít na bratrancův varhanní koncert.“
  • „Není pro mě důležité chodit na jógu.“

Ano, zní to příšerně.

Dokonce tak příšerně, že v duchu jsem si u zmíněných činností rozsvítila velký červený nápis „URGENT!“

Okamžiky každodenního zoufalství, kterých se můžeme snadno vyvarovat

tastesorangey-550x524Spoustu trápení si každý den způsobuju úplně sama, tím že dělám věci, o kterých v podstatě už dopředu vím, že špatně dopadnou. Přitom by úplně stačilo…

  1. Nenutit se dojíst ze zoufalství koupenou bagetu v celofánu, o které jste hned ze začátku trochu tušili, že bude hnusná, ale ne že bude TAK hnusná
  2. Když se u vás vyskytnou neobvyklé zdravotní příznaky, negooglovat si na internetu, co všechno můžou znamenat.
  3. Když si v restauraci uděláte na oblečení flek, nesnažit se ho u umyvadla vyprat mýdlem na mytí rukou.
  4. Nedávat se do řeči s výběrčími na dobročinnost, pokud jim opravdu nechcete přispět. Jakmile se necháte polapit do rozhovoru, buď jim přispějete, nebo se budete cítit jako lhostejný lump.
  5. Nesnažit se nasoukat do o oblečení, které už napohled vypadá moc malé.
  6. Neptat se lidí, co si o vás doopravdy myslí, a nepovzbuzovat je, jen ať se nebojí a řeknou to upřímně.
  7. Nedívat se pozdě v noci na reprízy Kriminálky Miami jen proto, že jste tak unavení, že se nemůžete přinutit vstát a jít si vyčistit zuby.
  8. Nedělat si v časopisech testy jako „hodíte se k sobě?“ a „miluje vás doopravdy?“
  9. Když vás čeká víc chození než jen do práce a z práce, nebrat si ANI MALINKO nepohodlné boty.
  10. Neklikat na články o Ivetě Bartošové.

Jak žít přítomným okamžikem, i když zrovna nejste na rozkvetlé louce nebo na pláži?

stock-footage-young-woman-blowing-dandelion-and-laughing-on-a-summer-fieldČlánky o tom, že máme žít přítomným okamžikem, teď a tady, a netoulat se duchem někde mimo, obvykle doprovází nějaký hezký obrázek. Často je na něm rozkvetlá louka a žena v bílé říze, která bosa běží v trávě, sfoukává chmýří z pampelišky nebo dělá něco podobně poetického. Asi takhle: 

woman-meditating-on-cliff-extension-jutting-outAnebo je tam postava sedící se zavřenýma očima v pozici lotosového květu v nějakých úchvatných přírodních kulisách, třeba na pláži nebo v horách při východu slunce. Nějak takhle: →

Přijde mi to dost vtipné.

Jasně, že když bych bosa běžela ranní rosou nebo meditovala na pláži (ale fakt si nevzpomínám, kdy se mi něco takového naposled přihodilo), dokázala bych přitom naplno žít přítomným okamžikem a nemyslela bych třeba na to, že jsem ještě nedoplatila sociálko za loňský rok. Byla bych stoprocentně teď a tady.

Protože to je hrozně snadné. Je snadné žít přítomností, když běžíte v liduprázdném ranním parku a pozorujete, jak z mlhy vystupují růžově a žlutě rozkvetlé keře, anebo když vám v zahradní restauraci přinesou první skleničku prosecca.

Důležitější mi ale přijde být „teď a tady“ v těch okamžicích, kdy to tak snadné není. Třeba když z vedlejší místnosti slyším ječení svých dcer, které se už zase kvůli něčemu hádají. Nebo když mi v e-mailové schránce přistane zpráva nazvaná URGENT (nebo nějak podobně) s dvěma červenými vykřičníky. Nebo když se po otevření pračky ze dvířek nečekaně vyvalí tsunami studené špinavé vody.

To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych nejradši byla někde jinde, přetáhla si peřinu přes hlavu nebo si zahrála solitaire na telefonu a čekala, až to nepříjemné samo zmizí. A taky to někdy dělám. Ale moc to nepomáhá. Nikdy nic nezmizelo.

Žít přítomným okamžikem, i když ten přítomný okamžik je příšerný, mi přijde důležité proto, že je to jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet, nebýt jen jeho pasivní oběť. Je to sice nepříjemné jako ponořit do bazénu se studenou vodou, ale stojí to zato. Protože pak zas můžu jít třeba sfoukávat ty pampelišky.

Štěstí není jen pocit. Je to to, co právě dělám.

Nedávno se mě někdo zeptal, jak dokážu být „šťastná“ i v situacích, kdy je všechno blbě. Věci nevycházejí tak, jak bych chtěla, někdo mě štve nebo někoho štvu já, je hnusné počasí (to si zrovna dneska umím představit jen stěží), špatná nálada vylézá ze všech koutů. Jak si to prý v takových chvílích dovedu přešaltovat v hlavě tak, abych byla šťastná a spokojená.

Odpověď zní: to nedovedu.

Ani zdaleka nejsem takový mistr zenu, abych se dokázala klidně usmívat, když mi dítě v kombinéze na sjezdovce uprostřed mlhy a mrholení oznámí, že se mu chce hrozně čůrat, když ráno marně hledám jediné neděravé punčocháče, když mi volá skryté číslo nebo když se jedno z dětí začne ve spaní zběsile drbat na hlavě, takže si musím přiznat, že (už zase) mají vši. A vlastně bych se ani nechtěla pořád jenom klidně usmívat.

Myslím si, že „být šťastná“ není jen pocit ani způsob pohledu na svět. Není to umění převrátit si v hlavě realitu naruby tak, aby se mi líbilo něco, při čem se normálně člověk vzteká, brečí nebo ječí.

Štěstí, jak já si ho představuju, je něco jiného. Je to činnost. Akce. Aktivní úsilí, ze kterého se většinou nakonec zrodí pocit radosti, energie nebo aspoň úleva.

Skoro v každé situaci se dá vyzkoušet některý z následujících způsobů, jak být už za chvíli šťastnější.

  1. Jump-1149081536Být s někým. S někým, komu to můžete říct.
  2. Čelit problému. To je samozřejmě to nejtěžší, ale pomáhá mi představit si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou.
  3. Něco někomu dát nebo někomu pomoci. Je to paradoxní, ale když se mi poštěstí někomu pomoci, přestanu si pak sama připadat jako úplný chudák.
  4. Cvičit. To funguje, i když se mi opravdu vůbec, ale vůbec nechce.
  5. Uklízet. Není mi to úplně vlastní, ale opravdu to může být způsob, jak se zbavit balastu – v sobě i kolem sebe.
  6. Pít víno. Tahle rada je asi trochu kontroverzní, ale nebylo by fér, kdybych to sem nenapsala. Používám ji totiž dost často a funguje. Ideálně ve spojení s bodem 1.
  7. Zkoušet nové věci. Probouzet zvědavost a objevovat, co ještě neznám, stojí trochu energie, ale je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak být dlouhodobě šťastnější.

Netvrdím, že se mi tohle všechno vždycky daří, ale když se přemluvím, stojí to většinou za to.

V čem nás mohou inspirovat arogantní idioti?

„Buďte arogantní idiot. Samozřejmě, že doopravdy se jím nikdy nestanete, to byste nedokázala. Ale prosím, buďte aspoň trošičku jako arogantní idiot. Znáte ty chlápky v kanceláři, kteří od boku střílejí svoje názory na cokoli a dokážou všechny hned získat pro svoje (často nedomyšlené) nápady? Buďte víc jako oni. Jen trošičku. Můžete si dovolit malý posun tímhle směrem.“

Tuhle radu jsem našla na stránce koučky Tary Mohr 10 Rules for Brilliant Women. A potěšila mě, protože sama si při setkání s arogantním idiotem (omlouvám se za ten výhradně mužský rod, ale připadá mi, že v této kategorii se opravdu vyskytuje víc mužů) často připadám jako poslušný pitomec. Ať už k tomu dojde v práci, u benzínové pumpy nebo při nákupu něčeho do počítače. Nakonec udělám, co chce, a ještě několik hodin se tím užírám, zatímco arogantní idiot si na to už ani nevzpomene.

A přitom je tolik věcí, které bych se od arogantních idiotů mohla naučit. Fakt!

  • Arogantní idiot si vždycky myslí, že má pravdu, i když to vůbec není jisté. Zatímco já se nechám rozhodit sebemenší pochybností.
  • Jak to zmínila Tara Mohr, arogantní idiot dovede svoje nápady prodat, a to hned ve chvíli, kdy ho napadnou. Kdežto já si napřed musím vygooglovat, jestli už to náhodou nenapadlo někoho jiného, a napsat si osnovu.
  • Arogantní idiot si vždycky řekne o to, co chce.
  • Arogantní idiot zná cenu svého času a když řekne, že něco „v pohodě“ stihne, neznamená to, že to bude dodělávat doma do dvou v noci, aby to bylo ráno hotové. Umí si uhlídat svoje pohodlí.
  • Arogantní idiot nemá problém s tím, že vypadá jako arogantní idiot. Nepotřebuje být „ten hodný“ a nebojí se, že bude neoblíbený. Kouzlo arogantního idiotství tkví v tom, že mu to vždycky nakonec projde.

 

 

obrázek

Nemusí to být dokonalé, stačí, když to bude dost dobré

Ve škole jsem byla šprtka. Cokoli jiného než jedničku jsem považovala za neúspěch. A jediný způsob, jak tu jedničku získat, bylo umět danou látku opravdu dokonale, bez jediné mezery. Fungovalo to ve všech předmětech kromě tělocviku a branné výchovy (ze stojky do kotoulu a ze střelby na terč jsem vždycky měla čtyřku a na vysvědčení dvojku ze soucitu).

A vlastně mě ty jedničky tenkrát nestály ani moc úsilí.

(more…)

Možná ty pondělky opravdu nejsou tak strašné, jak si myslíme

Minulé pondělí měl být údajně nejdepresivnější den letošního roku. Na 20. leden – tak jako každoročně na předposlední lednové pondělí – totiž podle vzorce britského matematika Cliffa Arnalla připadlo Blue Monday. Psala jsem o něm předloni i předpředloni, ale letos jsem na něj úspěšně zapomněla.

(more…)