Management každodenních útrap

Ne, nechystám se uspořádat karneval pro půlku Prahy. I když bych klidně mohla.

Snímek obrazovky 2016-01-12 v 9.50.42 Snímek obrazovky 2016-01-12 v 9.50.59

V sobotu jsem se s vervou a nadšením vrhla na některé pozapomenuté prostory v našem bytě, které jsem se chystala osvobodit od starých krámů. Tak třeba dno koše se špinavým prádlem, kde se už několik měsíců vytváří vrstva těžko identifikovatelných předmětů, které se nehodí do žádného praní (hnusný koženkový pásek, který nikomu nechybí; oddílová kápička z loňského letního tábora, která je tam opravdu od loňského léta; jedna rukavice bez prstů; plyšový návlek na ohřívací láhev). Anebo nejvyšší foch v předsíni, kam skoro nedosáhnu ani ze židle, takže pořádně nevím, co tam je. Anebo temné zadní kouty mojí vlastní skříně.

(Celý příspěvek…)

2 elegantní způsoby, jak říct ne

Říct ne je těžké. V posledních dnech jsem ale narazila hned na dva způsoby, jak to udělat, aniž by to vám nebo vašemu protějšku muselo být příliš nepříjemné.

Autorem toho prvního je spisovatel Evelyn Waugh, autor románu Návrat na Brideshead. Nechal si vytisknout takovéhle kartičky s textem: „Pan Evelyn Waugh nesmírně lituje, že nemůže udělat to, co jste mu tak laskavě navrhli.“

380a4f2c667bf3f280b128b863707a7b

Text naznačuje, že měl kartiček opravdu hodně a používal je pro nejrůznější příležitosti. A musím říct, že dostat takovou kartičku by mi bylo skoro ctí.

Druhým odmítnutím mě před pár týdny okouzlil spisovatel Josef Formánek, kterého jsem o něco požádala v rámci své práce. Z jeho e-mailu mi přišla tato přednastavená automatická odpověď:

„Zdravím. Právě píšu novou knihu a tak neodepisuji na e-maily. V případě neodkladných situací pište, prosím, na: …“

Nenaštvala jsem se. Neurazila jsem se. A přišlo mi to jako hodně inspirativní způsob, jak si vytvořit klidný čas a prostor na nerušenou práci.

Proč se vždycky pohádáme v IKEA?

Snímek obrazovky 2015-09-21 v 2.42.00

Reklamy na Ikeu ve mně vždycky vzbuzují touhu, aby to u nás taky vypadalo takhle. Ale opravdu stačí pořídit si pár zavařovacích sklenic a designovou chňapku?

Do obchodního domu Ikea vyrážím v průměru jednou ročně. Pokaždé se tam těším. A téměř pokaždé se odtamtud vracím lehce podrážděná, naštvaná a hluboce nespokojená sama se sebou. Pokud náhodou jedu do Ikey i se svým mužem, pravděpodobnost, že se tam pohádáme, je téměř stoprocentní. Čím to je, že Ikea v nás probouzí tolik negativních emocí, i když manažeři tohohle švédského řetězce bezpochyby usilují o pravý opak?

  • Nereálná očekávání. Pokaždé, když tam jedu, si od toho v duchu slibuju, že jediná výprava do IKEA dokáže vyřešit nepořádek a chaos v naší domácnosti. Všechny ty kupičky oblečení, které není ani čisté, ani špinavé, všechny ty hromádky věcí, které nemají své stálé místo. Nějaká zázračná skříňka nebo systém krabic dá všemu najednou řád.
  • Sugestivní reklama. Reklamy na Ikeu na mě prostě fungují. Vzbuzují ve mě představu, že když si pořídím dostatečné množství kostkovaného povlečení, veselých proužkovaných dek a svíček, taky budu mít báječný, sympatický, družný, ale přitom uspořádaný, čistotný a stylový život, jaký se odehrává na jejich plakátech a v jejich televizních spotech.
  • Dva různé styly nakupování. Můj muž míří do Ikey proto, aby tam zakoupil jednu konkrétní věc, kterou si předtím vybral v katalogu a pečlivě přeměřil místo, kam tu věc chce postavit. Například knihovničku Billy. Ve chvíli, kdy ji najde, chce prostě zaplatit a odejít. Zatímco já toužím bloumat v oddělení doplňků, kde ve mně každá druhá věc probouzí sny o novém a lepším životě. Zavařovací dózy: “Vytvořím si zásobu nádherně barevných domácích džemů, které budu o Vánocích rozdávat našim přátelům.” Barevné polštáře: “Budeme se na nich povalovat a číst si za pošmourných podzimních odpolední.” Porcelánové misky různých velikostí: “Budu v nich servírovat hrozně zdravé zeleninové saláty a domácí müsli s jogurtem k snídani.” Látkové krabice: “Roztřídím si do nich spodní prádlo a nebudu muset ráno zoufale hledat jediné neděravé punčocháče.”
  • Idealizované pokojíčky. Ty malé místnůstky, ve kterých je v Ikee naaranžovaný nábytek a doplňky, jako by šlo o opravdové pokoje, ve mně vždycky vzbuzují pocit viny, že u nás doma to není tak hezké. A zapomínám, že v těchhle pokojíčcích doopravdy nikdo nežije. “Ten obchod je doslova mapou vztahové noční můry,” říká psycholožka Ramani Durvasula.
  • Peníze. Všechny ty věci působí dojmem, že jsou celkem levné. Z omylu mě vyvede až konfrontace se samoobslužnou pokladnou.
  • Návrat do reality. Když potom doma vybalím hromádku kovových věšáků, dvě lampičky, jednu látkovou krabici a přehoz na postel, zjistím, že náš domov se díky nim, hm, nijak zásadně nezměnil.
  • Montáž. Smontovat doma nábytek z Ikey je frustrující zážitek sám o sobě, mimo jiné proto, že máte pocit, že to má být snadné – jinak by vám to přece nedávali rozmontované v krabici. A střet se zdánlivě jednoduchým návodem a hromádkou destiček otevírá prostor pro další temnou debatu o tom, kdo co udělal špatně minimálně deset let zpátky. Psycholog Michael Norton, autor studie IKEA effect, poukazuje ovšem na pozitivní stránku věci: předměty, které si částečně vyrobíme sami, máme podle něj raději než ty, které koupíme hotové. A to i když nejsou smontované úplně dokonale.

“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

the-bus

Včera jsem byla dlouho v práci. Měli jsme uzávěrku. Ráno jsem nešla běhat, kolo jsem nechala doma, vypila jsem spoustu těch strašných sladkých kafí z automatu a po cestě z práce jsem v tramvaji hrála na telefonu hru 2048, na které jsem si vypěstovala tak trochu závislost. Večer jsem usnula na gauči vedle otevřeného notebooku a dnes ráno jsme všichni zaspali, takže jsem musela Rozárku odvézt autem do školy a kolotoč nestíhání začal nanovo.

No žádná sláva. Myslím, že tak asi šestnáct hodin z těch čtyřiadvaceti jsem koukala do nějakého monitoru nebo displeje a ani jsem nevěděla, jaké je venku počasí.

Možná proto mě tak zasáhl citát spisovatelky Annie Dillard, na který jsem při bloumání po internetu narazila:

“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

Jistě, můžu si říct, že na jednom blbém dnu nezáleží. Všechny moje dny nejsou takovéhle. Ale připomnělo mi to, jak často odbývám “dnešek” – hlavně všechno nějak zvládnout, to je jedno jak – s vidinou, že ten skutečný, úplně opravdický život začne někdy v budoucnu.

Po uzávěrce. O víkendu. O prázdninách.

Stále jako bych se připravovala na něco lepšího než je to, co je právě teď.

Proto se snažím si co nejčastěji připomínat, že “skutečný a úplně opravdický život” se odehrává neustále. Ne jenom o víkendech nebo na dovolené, ale převážně v těch chvílích, kdy jedu tramvají,  stojím frontu v obchodě, vyzvedávám Rozárku z plavání nebo čekám, až se začne vařit voda ve varné konvici.

To jsou ty momenty, ze kterých se skládá většina mého života.

Takže mi nezbývá, než s nimi naložit nejlíp, jak umím.

Jak si psát seznamy úkolů, aby vám nepřerostly přes hlavu?

cashtodobig-e1346733976873

Seznam úkolů Johnnyho Cashe: „Nekouřit. Políbit June. Nelíbat nikoho jiného.“

Na seznamech úkolů je, řekla bych, něco magického. Pouhý fakt, že si všechny ty věci, které jsem dosud neudělala, sepíšu na papírek, mi dodává iluzi, že mám svůj život pod kontrolou. Jako kouzlem mě dokáže zbavit paniky z nestíhání. Myslím, že takhle nějak to kdysi fungovalo, když si svobodné dívky dávaly v noci na sv. Ondřeje pod polštář papírky se jmény vysněných ženichů. Anebo když šeptaly svá přání do dutého kmene vykotlaného stromu. Můj seznam taky nedokáže zařídit, že všechny moje resty se rázem promění v řádně splněné úkoly, ale… aspoň ve mně vzbuzuje pocit, že jsem pro to něco udělala. Chaos začne navenek vypadat trochu jako řád.

Snímek obrazovky 2015-08-24 v 23.39.00

Tenhle můj seznam z letošního března dost dobře ukazuje chaos v mojí hlavě. Vidíte tu krabici na vratkých nožkách vpravo nahoře?

Když říkám „papírek“, myslím to doslova. Nikdy jsem nepropadla elektronickým seznamům a aplikacím, protože miluju odškrtávání. Tlustými ráznými tahy propiskou si přeškrtnout jeden ze splněných úkolů mi přináší skoro nepochopitelné potěšení. Odškrtávání mám ráda tak moc, že někdy si na seznam dokonce připíšu něco, co jsem už udělala – jen abych si to mohla odškrtnout hned teď.

Snímek obrazovky 2015-08-24 v 23.39.38

Tenhle seznam jsem si napsala začátkem letošního roku. Nejvíc mě baví posloupnost úkolů „psát knihu“ a „oholit nohy“. Trochu mě ale děsí, že nic z toho jsem si neodškrtla.

Profesor komunikace Andy Miah tvrdí, že problémem většiny seznamů úkolů je „nerozlišování mezi věcmi, které chceme udělat, ale nemáme na ně čas, a těmi, které reálně můžeme stihnout. Ze seznamů úkolů se stávají jakési seznamy přání, milostné dopisy nám samotným o věcech, které bychom rádi udělali.“ Mluví mi z duše. Z mých vlastních seznamů by se dal po letech sestavit celý alternativní životopis jiné a lepší Báry, která toho stíhá daleko víc než ta skutečná.

Co dělat, aby nám seznamy pomáhaly a nepřerůstaly nám přes hlavu?

  1. Pište je rukou. Podle několika studií si lépe zapamatujeme to, co jsme si zapsali ručně, než to, co jsme naťukali na klávesnici.
  2. Vyzkoušejte metodu 1-3-5. Tato metoda doporučuje splnit každý den jeden velký úkol, tři menší a pět drobností.
  3. Mějte jen jeden seznam na všechno.
  4. Pište si na seznam jenom reálně proveditelné konkrétní kroky. Tedy namísto místo matoucího „vyřešit křečka“ by mělo na seznamu být „zavolat Zuzaně, Kláře a Honzovi, zda se během naší dovolené postarají o našeho křečka“.
  5. Proškrtejte to. Akceptujte, že za den se dá stihnout jen omezený počet věcí .
  6. Nepište tam věci, o kterých už předem víte, že je neuděláte. „Cvičit jógu“ v pátek před odjezdem na dovolenou. „Přesadit muškáty“ v deset večer po příchodu z práce. Víte přece, že to nedopadne. Tak proč se tím zbytečně frustrovat?

Proč mi dělají radost výluky v pražské MHD

02

“Z důvodu nehody tento vlak končí jízdu ve stanici Podolská vodárna. Mezi zastávkami Podolská vodárna a Výtoň bude zavedena náhradní autobusová doprava. Ale nevim kdy.”

S těmito slovy nás řidič tramvaje číslo 17 vyprovodil z vagónu a připojili jsme se ke štrůdlu chodců, který putoval po vltavském nábřeží, zatímco auta a prázdné tramvaje bezmocně stály ve frontě. Bylo to k vzteku, samozřejmě. Ale po chvíli jsem zjistila, že ta nedobrovolná procházka mi vlastně dělá radost. Byl zatím nejteplejší den letošního roku. Od řeky se ozývalo křičení racků. Na vyšehradské skále zářily žluté rozkvetlé trsy pryskyřníků (nebo nějakých jiných žlutých kytek) a po řece popojížděly lodičky. Po chvíli jsem zjistila, že se usmívám a že i když moje už tak komplikované dojíždění do práce se zas o něco přiblížilo absolutnímu peklu, vlastně mě to baví.

Nebyla to totiž jediná výluka, která mi v tyhle dny zpestřila život. Ta druhá – oprava kolejí mezi Senovážným náměstím a Seifertovou ulicí, která odřízla Žižkov od zbytku civilizovaného světa – je ještě o něco horší.

A přesto pro mě mají výluky MHD své osobité kouzlo. Kolébavý autobus X9, který nahrazuje tramvaje, s námi podniká neuvěřitelné vyhlídkové jízdy do všech netušených zákoutí ŽIžkova a Vinohrad, takže chvílemi si připadám jako na poznávacím zájezdu. Výluky navíc vnášejí do našeho života prvek nepředvídatelnosti a dobrodružství (i když ráno po cestě do práce chce někdy hodně úsilí, aby to člověk ocenil). A konečně, díky výlukám teď mnohem víc chodím pěšky. Což je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější. 

Podivuhodná etiketa cestování ve výtahu

elevator

Už pár měsíců pracuji v prosklené kancelářské budově se spoustou pater a několikrát denně objevuji podivuhodné zákonitosti výtahové etikety, která se tolik liší od té normální. Zatím jsem objevila následující:

  1. Ve výtahu jsme si blíž, než bychom chtěli. Hlavní podivnost cestování ve výtahu spočívá v tom, že úplně cizí lidé, kteří by i při nezávazné konverzaci s námi zachovávali minimálně metrový odstup, jsou s námi zavření v malé kovové krychli a chtě nechtě se s nimi nacházíme v důvěrné blízkosti. Jde jen o to, jak tuhle pár desítek vteřin trvající situaci přežít.
  2. Všichni se vyhýbají očnímu kontaktu. Zatímco při běžném společenském styku je oční kontakt žádoucí, ve výtahu každý pohled z očí do očí působí jako neomalené civění nebo dokonce zírání. Přijatelnější je zírat na dveře, na displej svého telefonu nebo do zrcadla na zadní stěně.
  3. Všichni mají neutrální „výtahový výraz“. Všimli jste si, že když nastoupíte do výtahu s úplně cizími lidmi, všichni nasadí takový schválně nicneříkající, uměle nijaký obličej? Přijatelný je maximálně letmý omluvný úsměv ve stylu „promiňte, že vystupuju už ve třetím patře, takže kvůli mně pojedete do pátého patra o dvacet vteřin déle“.
  4. Do výtahu se nikdy nevejde tolik lidí, kolik se píše na ceduli v kabině. Výtahy u nás v práci jsou údajně koncipovány pro šestnáct osob. Těch šestnáct osob by se tam ale vešlo leda za předpokladu, že by jedna druhé stály na hlavě nebo ležely v náručí. Už při osmi lidech je výtah tak plný, že nikdo další si netroufá přistoupit.
  5. Velké dilema: Máme držet dveře pro posledního dobíhajícího? Záleží samozřejmě na tom, z jak velké dálky dobíhá, jak moc se snaží, a kolik vás v kabině už je. Když stojím ve výtahu sama, vždycky ho zadržím a počkám na toho, kdo právě dobíhá. Když je nás víc, musí rozhodnout ten, kdo stojí nejblíž u příslušného čudlíku. Když je výtah úplně plný, sluší se alespoň vyloudit na obličeji zkroušený, omluvný výraz.
  6. Další dilema: Máme ve výtahu říkat „dobrý den“ a „nashledanou“? Zdá se mi, že to záleží hlavně na počtu cestujících. Když jedeme jen dva, zdravím vždycky. V pěti a více lidech už nezdravím. A když je to něco mezi, čekám, jak se zachovají ostatní.
  7. Velká záhada: Funguje knoflík na zavírání dveří? V některých výtazích je opravdu těžké přijít na to, jestli čudlík na urychlené zavírání dveří plní to, k čemu je zdánlivě určený. Anebo jestli v nás má jen vzbudit bláhovou iluzi, že nečekáme bezmocně na automatické zavření dveří, ale že můžeme něco sami ovlivnit. (Mimochodem, podobný pocit mě přepadá i na přechodu, když tisknu čudlík na přivolání zeleného panáčka na semaforu.)
  8. Tajná radost: Když jedu výtahem úplně sama. Když mám někdy to štěstí, že v přízemí nastoupím do výtahu úplně sama a po cestě nikdo nepřistoupí, přepadá mě poťouchlá iracionální radost. Na pár vteřin se mě zmocní absurdní pocit malého vítězství, jako bych dobyla nové území. A dělám na sebe obličeje do výtahového zrcadla.