Management každodenních útrap

Jak žít přítomným okamžikem, i když zrovna nejste na rozkvetlé louce nebo na pláži?

stock-footage-young-woman-blowing-dandelion-and-laughing-on-a-summer-fieldČlánky o tom, že máme žít přítomným okamžikem, teď a tady, a netoulat se duchem někde mimo, obvykle doprovází nějaký hezký obrázek. Často je na něm rozkvetlá louka a žena v bílé říze, která bosa běží v trávě, sfoukává chmýří z pampelišky nebo dělá něco podobně poetického. Asi takhle: 

woman-meditating-on-cliff-extension-jutting-outAnebo je tam postava sedící se zavřenýma očima v pozici lotosového květu v nějakých úchvatných přírodních kulisách, třeba na pláži nebo v horách při východu slunce. Nějak takhle: →

Přijde mi to dost vtipné.

Jasně, že když bych bosa běžela ranní rosou nebo meditovala na pláži (ale fakt si nevzpomínám, kdy se mi něco takového naposled přihodilo), dokázala bych přitom naplno žít přítomným okamžikem a nemyslela bych třeba na to, že jsem ještě nedoplatila sociálko za loňský rok. Byla bych stoprocentně teď a tady.

Protože to je hrozně snadné. Je snadné žít přítomností, když běžíte v liduprázdném ranním parku a pozorujete, jak z mlhy vystupují růžově a žlutě rozkvetlé keře, anebo když vám v zahradní restauraci přinesou první skleničku prosecca.

Důležitější mi ale přijde být „teď a tady“ v těch okamžicích, kdy to tak snadné není. Třeba když z vedlejší místnosti slyším ječení svých dcer, které se už zase kvůli něčemu hádají. Nebo když mi v e-mailové schránce přistane zpráva nazvaná URGENT (nebo nějak podobně) s dvěma červenými vykřičníky. Nebo když se po otevření pračky ze dvířek nečekaně vyvalí tsunami studené špinavé vody.

To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych nejradši byla někde jinde, přetáhla si peřinu přes hlavu nebo si zahrála solitaire na telefonu a čekala, až to nepříjemné samo zmizí. A taky to někdy dělám. Ale moc to nepomáhá. Nikdy nic nezmizelo.

Žít přítomným okamžikem, i když ten přítomný okamžik je příšerný, mi přijde důležité proto, že je to jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet, nebýt jen jeho pasivní oběť. Je to sice nepříjemné jako ponořit do bazénu se studenou vodou, ale stojí to zato. Protože pak zas můžu jít třeba sfoukávat ty pampelišky.

Štěstí není jen pocit. Je to to, co právě dělám.

Nedávno se mě někdo zeptal, jak dokážu být „šťastná“ i v situacích, kdy je všechno blbě. Věci nevycházejí tak, jak bych chtěla, někdo mě štve nebo někoho štvu já, je hnusné počasí (to si zrovna dneska umím představit jen stěží), špatná nálada vylézá ze všech koutů. Jak si to prý v takových chvílích dovedu přešaltovat v hlavě tak, abych byla šťastná a spokojená.

Odpověď zní: to nedovedu.

Ani zdaleka nejsem takový mistr zenu, abych se dokázala klidně usmívat, když mi dítě v kombinéze na sjezdovce uprostřed mlhy a mrholení oznámí, že se mu chce hrozně čůrat, když ráno marně hledám jediné neděravé punčocháče, když mi volá skryté číslo nebo když se jedno z dětí začne ve spaní zběsile drbat na hlavě, takže si musím přiznat, že (už zase) mají vši. A vlastně bych se ani nechtěla pořád jenom klidně usmívat.

Myslím si, že „být šťastná“ není jen pocit ani způsob pohledu na svět. Není to umění převrátit si v hlavě realitu naruby tak, aby se mi líbilo něco, při čem se normálně člověk vzteká, brečí nebo ječí.

Štěstí, jak já si ho představuju, je něco jiného. Je to činnost. Akce. Aktivní úsilí, ze kterého se většinou nakonec zrodí pocit radosti, energie nebo aspoň úleva.

Skoro v každé situaci se dá vyzkoušet některý z následujících způsobů, jak být už za chvíli šťastnější.

  1. Jump-1149081536Být s někým. S někým, komu to můžete říct.
  2. Čelit problému. To je samozřejmě to nejtěžší, ale pomáhá mi představit si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou.
  3. Něco někomu dát nebo někomu pomoci. Je to paradoxní, ale když se mi poštěstí někomu pomoci, přestanu si pak sama připadat jako úplný chudák.
  4. Cvičit. To funguje, i když se mi opravdu vůbec, ale vůbec nechce.
  5. Uklízet. Není mi to úplně vlastní, ale opravdu to může být způsob, jak se zbavit balastu – v sobě i kolem sebe.
  6. Pít víno. Tahle rada je asi trochu kontroverzní, ale nebylo by fér, kdybych to sem nenapsala. Používám ji totiž dost často a funguje. Ideálně ve spojení s bodem 1.
  7. Zkoušet nové věci. Probouzet zvědavost a objevovat, co ještě neznám, stojí trochu energie, ale je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak být dlouhodobě šťastnější.

Netvrdím, že se mi tohle všechno vždycky daří, ale když se přemluvím, stojí to většinou za to.

V čem nás mohou inspirovat arogantní idioti?

„Buďte arogantní idiot. Samozřejmě, že doopravdy se jím nikdy nestanete, to byste nedokázala. Ale prosím, buďte aspoň trošičku jako arogantní idiot. Znáte ty chlápky v kanceláři, kteří od boku střílejí svoje názory na cokoli a dokážou všechny hned získat pro svoje (často nedomyšlené) nápady? Buďte víc jako oni. Jen trošičku. Můžete si dovolit malý posun tímhle směrem.“

Tuhle radu jsem našla na stránce koučky Tary Mohr 10 Rules for Brilliant Women. A potěšila mě, protože sama si při setkání s arogantním idiotem (omlouvám se za ten výhradně mužský rod, ale připadá mi, že v této kategorii se opravdu vyskytuje víc mužů) často připadám jako poslušný pitomec. Ať už k tomu dojde v práci, u benzínové pumpy nebo při nákupu něčeho do počítače. Nakonec udělám, co chce, a ještě několik hodin se tím užírám, zatímco arogantní idiot si na to už ani nevzpomene.

A přitom je tolik věcí, které bych se od arogantních idiotů mohla naučit. Fakt!

  • Arogantní idiot si vždycky myslí, že má pravdu, i když to vůbec není jisté. Zatímco já se nechám rozhodit sebemenší pochybností.
  • Jak to zmínila Tara Mohr, arogantní idiot dovede svoje nápady prodat, a to hned ve chvíli, kdy ho napadnou. Kdežto já si napřed musím vygooglovat, jestli už to náhodou nenapadlo někoho jiného, a napsat si osnovu.
  • Arogantní idiot si vždycky řekne o to, co chce.
  • Arogantní idiot zná cenu svého času a když řekne, že něco „v pohodě“ stihne, neznamená to, že to bude dodělávat doma do dvou v noci, aby to bylo ráno hotové. Umí si uhlídat svoje pohodlí.
  • Arogantní idiot nemá problém s tím, že vypadá jako arogantní idiot. Nepotřebuje být „ten hodný“ a nebojí se, že bude neoblíbený. Kouzlo arogantního idiotství tkví v tom, že mu to vždycky nakonec projde.

 

 

obrázek

Nemusí to být dokonalé, stačí, když to bude dost dobré

Ve škole jsem byla šprtka. Cokoli jiného než jedničku jsem považovala za neúspěch. A jediný způsob, jak tu jedničku získat, bylo umět danou látku opravdu dokonale, bez jediné mezery. Fungovalo to ve všech předmětech kromě tělocviku a branné výchovy (ze stojky do kotoulu a ze střelby na terč jsem vždycky měla čtyřku a na vysvědčení dvojku ze soucitu).

A vlastně mě ty jedničky tenkrát nestály ani moc úsilí.

(more…)

Možná ty pondělky opravdu nejsou tak strašné, jak si myslíme

Minulé pondělí měl být údajně nejdepresivnější den letošního roku. Na 20. leden – tak jako každoročně na předposlední lednové pondělí – totiž podle vzorce britského matematika Cliffa Arnalla připadlo Blue Monday. Psala jsem o něm předloni i předpředloni, ale letos jsem na něj úspěšně zapomněla.

(more…)

Teplá zima versus první sníh. Co je lepší?

Podivně teplé zimní dny, které v pondělí skončily, mi připadaly trochu jako když máte kocovinu a zavoláte do práce, že jste nemocní. Je to vlastně docela příjemné, ale v hloubi duše víte, že to není v pořádku a dlouhodobě by to takhle nefungovalo.

1501693_10202341720415885_1166471150_n

Takhle to v Riegráku vypadalo ještě v neděli. Divné zeleno-hnědé barvy a rozkvetlé stromy.

Nemám ráda takové to praktické jásání nad zimou bez sněhu. Ale nakonec jsem si musela přiznat, že mi to ušmudlané teplé počasí vlastně vyhovuje. Sice žádná krása, žádná romantika, ale taky žádné zmrzlé prsty, žádné ometání auta po ránu, žádný ledový vítr zalézající pod sukni. Už jsem si skoro začala říkat, že by to takhle mohlo zůstat až do jara.

1491632_10202361126581027_1578724361_n

A takhle to na stejném místě vypadalo včera ráno.

Dokud nenapadl sníh. Který mi nečekaně připomněl, že radost ze sněhu je úplně jiná. To překvapení, když se za oknem sypou první vločky letošního roku. Úžas nad ztichlou zasněženou ulicí. Radost z prvního sněhu je euforická, nepraktická, dětinská.

A právě proto ten sníh stojí za to, i když jinak nám způsobuje samé potíže.

První překvapení roku 2014: radost z rozbité pračky

laundry-day-mNa Silvestra jsem tady psala o tom, že mým letošním novoročním předsevzetím je být otevřená překvapením a nečekaným odbočkám na cestě. A je to pro mě předsevzetí docela obtížné, protože jsem rozený plánovač, ráda se těším dlouho dopředu, seznamy úkolů mě uklidňují a neplánované zákruty mě celkem děsí.

Nečekala jsem ovšem, že první překvapení přijde tak brzy. Minulé pondělí se nám rozbila pračka. Právě den poté, kdy jsme se s dětmi vrátili z blátivých vánočních prázdnin a koš na prádlo byl plný oteplovaček prosáklých zaschlým bahnem. Když jsem ji zapnula, začala vydávat podobné chraptivé zvuky jako ta posedlá holčička ve filmu Vymítač ďábla.

Můj muž řekl, že pračky spravovat neumí, a exorcista opravář po telefonu řekl, že možná v pátek.

Mé následující večery proto vypadaly následovně. V devět jsem dala spát děti, okolo půl desáté jsem část špinavého prádla nacpala do tašky a vyrazila jsem z domu. Sešla jsem dolů na Seifertovu ulici a zastavila se ve vietnamské večerce, kde jsem koupila láhev vína. Ještě o pár vchodů níž jsem zazvonila u kamarádky Pavly. Celkem rychle jsme si prakticky ověřily, že vypít ve dvou láhev vína trvá přibližně stejně dlouho jako jeden cyklus praní v pračce.

(Nevím, jestli už jsem o tom někdy psala, ale přátelé, kteří bydlí do jednoho kilometru od našeho bydliště, mají na naše štěstí výrazný pozitivní vliv. Zjistila to jedna vědecká studie a já to potvrzuji z vlastní zkušenosti.)

Už jsem si na ten pozdně večerní rituál – špinavé prádlo, vietnamská večerka, pračka, víno, s taškou mokrého prádla domů – začínala zvykat. A nejspíš bych takhle dokázala fungovat i dlouhodobě.

Můj muž ovšem pochopil, že pro samé praní mi nezbývá čas ani energie na žádné jiné domácí činnosti. A ve čtvrtek pračku spravil. Celý exorcismus spočíval v tom, že vyndal z jejího odpadu figurku z lega, která způsobovala ty pekelné zvuky.

Pavla ovšem říká, že jejich pračka má namále. Rozbije se prý už brzy.

Důvod k dnešní radosti: Máme za sebou možná nejhnusnější pondělní ráno roku. A už jich zbývá jen 49.

Že dnešní pondělní ráno bude náročné, jsem tušila předem. Za prvé, je to úplně první pondělní ráno roku. Vánoční prázdniny jsou fuč, přešaltovat se na všední režim stojí spoustu energie a čekají nás ještě týdny vstávání do tmy, mlhy a zimy.

Včera večer to vypadalo, že se schyluje vážně k nejhoršímu Moje děti konec prázdnin jaksi zaskočil. Větu „mně se nechce do školy“ opakovala moje dcera Betynka s frekvencí asi šestkrát za hodinu. Snažila jsem se ji rozveselit poukázáním na pravděpodobnou skutečnost, že její třídní učitelce se asi taky nechce, ale moc to nefungovalo.

559776_10202124702270567_1495659719_n-1

Moje dcera Rozárka vypadá v 6:30 ráno takhle.

Tak jsem se alespoň důkladně připravila. Můj recept na přežití pondělního rána vypadal následovně.

  1. Večerní příprava oblečení. Pro děti samé oblíbené prověřené kousky. Žádné experimenty a kontroverzní novinky, které by ráno mohly vyvolat slzavou hádku, byť by byly od Ježíška.
  2. Totéž platí o svačině do školy. Žádné experimenty. Plus dva čtverečky čokolády.
  3. Zatopit na 23°C. Možná to není zdravé, ale pro soukání z vyhřátých postelí je to ten nejšetrnější způsob.
  4. Tlustá vrstva nutelly na houskách k snídani. V krizové situaci je nutno sáhnout ke krajním opatřením.
  5. Německý seriál Policie Hamburk. Trochu připomíná Komisaře Rexe, jenom v něm nehraje žádný pes. Začíná na Primě v 6:30 ráno a děti na něj tupě zírají, zatímco se soukají do oblečení.

Nakonec ale nejvíc optimismu mi do žil vlilo pomyšlení, že obávané pondělní ráno se odehrává právě teď, a o moc horší už to nebude. I když těch pondělků nás letos čeká ještě 49 (Velikonoční pondělí a státní svátek 17. listopadu v to nepočítám).

Onemocnět (na chvíli) je taky způsob, jak být štastnější

Ráda si namlouvám, že onemocním jenom tehdy, když si to můžu dovolit. Tedy po uzávěrce, o víkendu, na dovolené nebo po Vánocích. Představuju si, že mám své bacily pod kontrolou. A když už je nejhůř, udržím je na uzdě s pomocí ibalginu a pevné vůle. Protože obvykle věřím tomu, že jinak to nejde. Myslím si, že jsem nepostradatelná. Planety mého vesmíru by se bez mé bdělé pozornosti srazily a určitě by nikdo neudělal dětem svačinu.

Včera jsem se přesvědčila o tom, že to není pravda. Nevinné pokašlávání během dopoledne střemhlav přešlo v horečku doprovázenou hučením v hlavě a zimnicí. Musela jsem se omluvit z práce, dojet domů a padnout do postele. Byla to přesně ta chvíle, kdy se to nejmíň hodí. Před uzávěrkou a před Vánoci. Měla bych péct cukroví a v narvaném hračkářství bojovat o poslední Lego „výletní loď za delfíny“. Vystoupit z horské dráhy se zdálo nemožné.

Jenže ono to šlo. Sotva jsem se rozloučila s představou své nenahraditelnosti, začala jsem si užívat okamžiky nečekaného, neplánovaného nicnedělání. Jako bych byla za školou. A právě ve chvíli, kdy se píše písemka.

Ležela jsem v posteli s čepicí na hlavě a naslouchala ztlumeným zvukům z útrob našeho bytu. Bylo uklidňující naslouchat, jak život pokračuje i beze mě. I když mě k tomu donutila osmatřicítka, sípání a bolesti v krku.

Znáte Pollyannu? Holčička, která se umí radovat z čehokoli, mě rozčiluje i inspiruje

pollyanna-coverPollyanna je knížka pro děti, která letos oslavila právě 100. výročí, a v americké literatuře platí za stejnou klasiku jako u nás Kája Mařík. Mně se její český překlad dostal do ruky tenhle týden. Svým dětem ji ke čtení vnucovat nebudu – neprokousaly by se přes její archaický jazyk a tempo pozvolna drkotajícího dostavníku. Sama jsem ale byla na Pollyannu zvědavá hlavně proto, že na zmínky o ní narážím tu a tam v článcích, knihách i psychologických studiích o štěstí.

Titulní hrdinka je jedenáctiletá chudá sirota, která přichází bydlet na venkov ke své nevlídné tetě. Pollyanna ale stále hraje sama se sebou zvláštní hru. Doslova na čemkoli, co se jí přihodí, dokáže najít důvod, proč se z toho radovat. Takže když ji teta strčí do holé komory v podkroví, Pollyanna jásá nad nádherným výhledem z okna. Když ji nechá za trest večeře v kuchyni suchý chleba a mléko se služkou Nancy, Pollyanna jí nadšeně děkuje, protože zbožňuje chleba, mléko i Nancy. A svou neudolatelnou schopností najít na všem něco pozitivního proměňuje i lidi kolem sebe.

Takhle Pollyanna svou hru vysvětluje:

“Inu, je to hra. Naučil mě jí tatíček a je hezká,” odvětila Pollyanna. “Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá.”

“A co je to ? Já se nevyznám dobře v hrách.”

Pollyanna se opět zasmála, ale také si povzdechla; a v houstnoucím soumraku vypadal její obličej hubeně a zamyšleně. “Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně.”

“S berličkami ?”

“Ano. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.”

“Inu, to musím říci, že nevidím v tomhle žádnou hru, pražádnou hru,” prohlásila Nancy skorem dopáleně.

“Ach ano; ta hra záleží v tom, že se musí vždy najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to co chce,” odpověděla vážně Pollyanna.

“Inu, pro pána krále ! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku !”

Pollyanna zatleskala rukama. “Je v tom – je v tom,” jásala. “Ale ani jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku,” dodala s rychlou poctivostí. “Tatíček mi to musil říci.”

“Inu, tak to teď řekněte vy mně,” skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.

“Jemine ! Inu, člověk může být rád, protože -jich – nepotřebuje !” zvolala s vítězným jásotem Pollyanna. “Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá !”

Musím říct, že přístup Pollyannina tatíčka mě trochu vytáčí. A na jejím místě bych asi bojovala s nutkáním praštit ho tou berličkou po hlavě. Proč například z těch berlí nevyřezal pro svou dceru panenky, místo aby ji nutil se z nich radovat? Myslím, že tahle strategie může být kontraproduktivní v situacích, které můžeme vlastní silou změnit.

Kdybych na malou Pollyannu narazila ve skutečném světě, nevím, jak dlouho by trvalo, než by mi její nadšení, optimismus a vděk za cokoli začaly lézt na nervy. Ale na druhou stranu, každý den zažívám desítky momentů, kdy Pollyannina hra je ten nejlepší způsob, jak naložit s všedními útrapami, se kterými nemůžeme nic dělat, anebo ani nestojí za to s nimi něco dělat. Jenom je musíme vydržet.