Management každodenních útrap

Mám 40 minut volného času denně navíc. Co se s nimi dá podniknout?

big_thumb_35d6508418476c0197aa989e5eb7fa2c

Docela často se mi stává, že mi nečekanou dávku štěstí a radosti přinesou události, které jsem původně vnímala spíš jako protivné a otravné. K jedné z nich došlo před pár týdny: redakce, ve které pracuju, se přestěhovala z vily se zahradou v Bubenči do kancelářského skleníku. Nikdy bych si nemyslela, že právě tohle mě nějak potěší, ale stalo se.

Ten skleník se totiž nachází asi deset minut pěšky od místa, kde bydlím.

Namísto přešlapování na zastávce a strkanice v tramvaji mě tak každé ráno čeká jenom krátká procházka rychlou chůzí do kopce. Právě tak dlouhá na to, abych stihla přepnout z domácího režimu na pracovní nebo naopak. Musím přiznat, že vyškrtnout ze svého denního rozvrhu pravidelné dojíždění je ten největší luxus, jaký jsem v poslední době zažila. Větší než exotický parfém nebo humr k večeři. Až se před svými kolegy, kteří se každý den kodrcají v MHD ještě déle než před stěhováním, trochu stydím.

A jako nečekaný dárek jsem navíc dostala každý pracovní den 40 minut volného času, které jsem předtím trávila v tramvaji nebo v metru. Snažím se mít to pořád na paměti, aby se těch 40 minut nerozplynulo ve všednodenních černých dírách. Co s ním můžu dělat? Zatím jsem vymyslela například…

…chodit ráno běhat, pravidelněji než předtím.

…dát si doma opravdovou snídani, a vypít si čaj, který není úplně vařící.

…vyzvednout Rozárku z družiny trochu dřív a loudat se s ní přes park.

…dívat se lidem do oken: po cestě míjím široké rozpětí nejrůznějších domů od výstavních vinohradských činžáků přes ty zchátralejší žižkovské až po ušmudlané paneláky okolo Olšanského náměstí.

…přijít domů trochu dřív a uvařit večeři ještě předtím, než děti začnou skučet, že mají „strašnej“ hlad

Hlavně bych si ale přála udržet si co nejdéle tenhle pocit, že mám „čas navíc“. Vím, že brzo si zvyknu. Za pár měsíců už se stane běžnou součástí každého dne a přestanu ho vnímat jako něco výjimečného. Zatím si ho ale užívám jako čtyřicet minut svobody, kterou dostávám každý den znovu.

9 způsobů, jak si dobrovolně dělám ze života malé každodenní peklo

neni-lepsi-na-tom-svete-jako-certum-v-pekle-moje-abeceda

I když bych vůbec nemusela, občas dělám věci, o kterých předem vím, že nemůžou dopadnout dobře. Jako například…

  • Hledám si na googlu divné zdravotní příznaky. I malinký pupínek nebo divný hrbolek vzadu v puse se může proměnit v počáteční stádium smrtelné nebo zohyzďující choroby, když mu věnujete dost pozornosti a strávíte trochu času u internetu. Nejvíc výživné jsou samozřejmě obrázky a diskuse pacientů, kteří tu nemoc doopravdy mají.
  • Dělám si testy v časopisech. Jako například: Hodíte se k sobě? Miluje vás opravdu? Aha, a co když mi vyjde, že nehodíme a nemiluje?
  • Hodím telefon na dno kabelky, místo abych ho dala do té malé kapsičky na telefon. A až příště zazvoní, zase budu muset před zraky pobavených kolegů nebo spolucestujících v tramvaji vyházet polovinu věcí, a než ho konečně najdu, zvonit přestane.
  • Ptám se, jestli v tom nevypadám tlustě. Na tuhle otázku prostě neexistuje správná odpověď. Ať ten druhý řekne sebepřesvědčivěji „ne!“, vždycky je tady možnost, že to říká jen proto, aby vám udělal radost.
  • Sleduju na facebooku své bývalé. A k čemu je dobré, když se dozvím, že se má skvěle má dvě moooc roztomilé děti? Anebo naopak, že je to stejný idiot jako tenkrát? Ani jedno mě moc nepotěší.
  • Představuju si nejhorší možné scénáře čehokoli.
  • Po půlnoci se dívám na úplně nemožný film v televizi, místo abych šla spát. Protože jsem tak unavená, že se nedokážu přimět vstát a jít si vyčistit zuby. Anebo…
  • Usnu u televize na gauči. I když vím, že až se probudím, budu mít přeleželý krk a ztuhlé končetiny, takže se budu pohybovat jako titulní hrdinka filmu Noc oživlých mrtvol.
  • Porovnávám se s jinými lidmi. Ačkoli moc dobře vím, že ze života kohokoli jiného znám vlastně jenom docela malý kousek a že takové srovnávání nikdy nemůže dopadnout dobře.

Čemu mě naučily vši

IMG_1656

Tuhle sbírku najdete na mojí kosmetické poličce v koupelně.

Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem poprvé ve svém dospělém životě uviděla veš. Bylo to před pěti lety cestou na dovolenou do Bulharska, ve frontě na záchod na maďarsko-srbské hranici. A ta veš se procházela ve vlasech mé dcery Betynky. Byla černá a vypasená.

„Koupíme někde Orthosan a umyjeme dětem hlavy,“ mávla jsem lehkomyslně rukou, matně si vzpomínajíc, jak snadno se vši likvidovaly v době mého dětství. Bylo to poprvé a neměla jsem ponětí, jak houževnatému nepříteli budeme čelit. V srbských ani bulharských lékárnách samozřejmě Orhosan neměli a balkánským odvšivovacím prostředkům se naše vši hlasitě vysmály. Během několika dnů zamořily celý zájezd, šest dospělých a šest dětí.

Jenže to byl teprve začátek.

V následujících pěti letech chytly moje děti vši nejméně dvacetkrát. Nesčetněkrát mě dohnaly k zoufalství a pocitům beznaděje. Ale taky jsem si díky nim osvojila spoustu cenných vlastností.

Díky vším jsem se naučila…

  • …přijmout fakt, že nejsem dokonalá matka. Jak jinak se taky smířit s tím, že právě vaše děti jsou ty černé ovce, které dotáhly vši na lyžarskou dovolenou v Alpách, na letní tábor nebo na narozeninovou oslavu spojenou s přespáním u kamarádky.
  • …pokoře. Neznám účinnější lekci z pokory, než když vám už potřetí za sebou telefonují z mateřské školky do práce, že si musíte pro Rozárku okamžitě přijít, protože má hnidy,
  • ...trpělivosti. Umím plést, háčkovat, korálkovat i vyšívat křížkovým stehem, ale žádná z těchto činností se ani zdaleka nevyrovná nekonečné titěrné piplačce při vybírání hnid.
  • …téměř profesionální znalosti odvšivovacích prostředků. Diffusil, Paranit, Liquido, Parasidose, Effective, Všiven… vyzkoušela jsem už každý z nich. Včetně Orthosanu pro psy.
  • …snášet ponížení s pokerovou tváří. Když vám školnice ve dveřích mateřské školky vysvětluje, že musíte doma dodržovat aspoň základní pravidla hygieny, zatímco kolem vás se ze školky courají ostatní maminky a zvědavě lapají útržky vašeho rozhovoru, nezbývá, než mlčet a držet hlavu hrdě vztyčenou. A myslet na to, že se teď nesmíte podrbat ve vlasech.
  • …přiznat svou chybu. „Ano, vaše děti chytly vši pravděpodobně od mých dcer, když u vás přespávaly po tom nádherném dětském karnevalu.“
  • …pochopit, že nic není definitivní. Válka proti vším nikdy nekončí. To, že jste se jich jednou zbavili, nic neznamená. Ony se vrátí. A znovu. A znovu. Ale když se to stane po dvacáté, už víte, že se z toho nezhroutíte. A to je ze všech lekcí možná ta nejcennější.

Semetrika? Cholerik? Morous? Ostatní lidé možná nejsou zas tak příšerní, jak na první pohled vypadají.

010AIW_Helena_Bonham_Carter_014

Včera jsem stála ve frontě na poště za jednou paní. Bylo krátce před pátou hodinou odpoledne a ta paní vypadala dost nervózní. Když se konečně dostala k okénku, úřednici za přepážkou všechno trvalo nějak dlouho. Paní byla čím dál tím nervóznější. Začala se s úřednicí hlasitě dohadovat. Ostentativně ji oslovovala „slečno,“ i když té ženě za přepážkou bylo nejmíň pětačtyřicet. Nakonec si nechala zavolat vedoucího a výměna názorů pokračovala.

Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, komu v téhle hádce vlastně fandit. Jestli je to model „neschopná a byrokratická pošta versus oprávněně rozhořčená zákaznice“ nebo naopak „hysterka, která si vybíjí vztek na té chudince za přepážkou.“ Ale jak ta paní přede mnou zvyšovala hlas, zvolila jsem si variantu bé. „Panebože, to je semetrika,“ říkala jsem si a v duchu litovala její kolegy, sousedy, hypotetického manžela, případné děti i lidi, kteří zaparkují svoje auto vedle jejího.

Jenže pak došlo v hádce u okýnka k nečekanému zvratu. Ta paní se totiž úřednici omluvila. Řekla, že se cítí trapně, protože tak ječela, ale že má hodně naspěch, protože jí jede autobus. Rozešly se v dobrém… a já jsem najednou byla na řadě.

Musím říct, že ten smírný konec mě tak trochu zklamal. Byla jsem zvědavá, jak bude hádka eskalovat, a v duchu jsem skandovala „boj! boj! boj!“ Krvelačně jsem se těšila na velké dramatické finále. A hlavně, jakmile jsem si tu paní přede mnou jednou zaškatulkovala jako „hysterku“ a „semetriku,“ hrozně nerada jsem se své představy vzdávala.

Tomu, co se mi přihodilo, psychologové prý říkají „základní atribuční chyba“ neboli „tendence zanedbávat situační informace na úkor přecenění faktorů dispozičních.“ Jinými slovy, když se někdo nějak chová – třeba ječí na úřednici u přepážky – pomyslíme si o něm, že je „prostě takový,“ že podobné chování je součástí jeho charakteru, a očekáváme, že je takový pořád: „Ježiš, to je hysterka!“ „Panebože, to je cholerik!“

Ale když se podobně chováme my sami, víme, že naše chování vyplývá z dané situace a že k němu máme dobrý důvod. Nejsme „takoví,“ to jen okolnosti nás donutily se tak chovat: „Nejsem žádná semetrika. Ta ženská za přepážkou mě prostě vytočila!“

Stává se mi to každou chvíli.

Takže třeba v dusném odpoledni nastoupím do tramvaje plné zamračených, nervózních a zpocených lidí. A pomyslím si něco jako: „Panebože. To jsme my, Češi. Věčně zakabonění. Z ničeho se neumíme radovat, ani z toho, že je odpoledne a že jsou prázdniny.“

Ale když si pak uvědomím, že jsem stejně zamračená jako všichni ostatní, dívám se na to úplně jinak.

„Jak se nemám mračit, když je mi takový horko, v té tramvaji se skoro nedá dýchat a pořád do mě někdo strká?“

Záhada plastových krabiček a víček, která na ně nepasují

iStock_000011950199Small_600x4

Včera se na mě z dolního fochu v kuchyňské lince vysypaly všechny naše plastové krabičky na jídlo. Mám jich osmnáct. A dvacet čtyři víček. Ale kompatibilní dvojice krabička/víčko jsou v téhle rozsáhlé sbírce pouze čtyři.

Pokládám to za jednu z největších záhad naší domácnosti. Počet krabiček a víček zůstává pořád zhruba stejný: je jich právě tolik, aby se vešly do té jedné police. Některé krabičky a některá víčka ale evidentně kamsi mizí a posílají za sebe náhradníky, kteří s ničím nejdou do páru.

Pravda je, že krabičky (dokud ještě mají víčko) s námi často cestují. Nosím si v nich špagety do práce. Dětem do nich dávám řízky na výlety. Když jdeme ke kamarádům na večírek, v krabičce neseme vyhlášenou česnekovou pomazánku mého muže nebo košíčky s náplní à la chili con carne. V krabičkách putují muffiny na piknik, buchta od tchýně, rybíz z chalupy nebo vánoční cukroví, které po Vánocích už nikdo nechce a tak si ho navzájem nosíme na návštěvy.

Plastová krabička na jídlo je tedy dobrá pomůcka k tomu, jak být šťastnější. Pokud má ovšem víčko. Bez víčka se stává jenom nevzhlednou miskou, ve které se sice dá uchovávat jídlo v ledničce nebo ohřát v mikrovlnce, ale už nikdy s námi nepojede na večírek, na Silvestra nebo k vodě.

Pořád ale tajně doufám, že všechny naše krabičky se jednou setkají se svými chybějícími víčky, která zatím leží v kuchyňských policích mých kamarádek. Šťastně do sebe zapadnou… a bude čas vyrazit na megapiknik.

Chcete být doma šťastnější? Chovejte se tam víc jako v práci. Fakt.

 

widescr_zampighi020097c

Je sobota, deset večer. Můj muž je někde na narozeninové oslavě. Snažím se děti odehnat od sledování filmu Svatá čtveřice. Protože je to moc o sexu, ale hlavně protože je to blbý film. A taky by už měly jít spát. Ale není to jednoduché.

„Vezměte si pyžama.“

Znavený povzdech: „A přineseš nám je?“

„Jděte si vyčistit zuby.“

„A musiiim?“

Další znavené povzdechy a ploužení do koupelny. Konečně jsou obě ve svých postelích na patře.

Rozárka kašle.

Betynka: „Vona kašle! Nemůžu spát!“

Já: „Tak si jedna pojďte lehnout sem ke mně do ložnice.“

Betynka: „No to ne! Nebudu tady spát sama!“

Róza: „Já taky ne!“

Betynka: „Tak nekašli!“

Róza kašle: „Já za to nemůžu!“

Betynka: „Vona to dělá schválně!“

Já: „Buďte zticha a spěte!“

(Posledních osm replik se zopakuje ve stejném pořadí zhruba čtyřikrát, se stoupající emocionální intenzitou až do úplného jekotu.)

Konečně děti padnou vysílením. Ploužím se do kuchyně a tupě zírám na film Svatá čtveřice. Nemám ani sílu to přepnout.

Doma zažíváme víc stresu než v práci, zjistili vědci z Penn State University. V rámci svého výzkumu sledovali 122 lidí, kteří si po několik týdnů během svých každodenních činností šestkrát denně měřili hladinu stresového hormonu kortizolu. Ukázalo se, že všichni, muži i ženy, ženatí i svobodní, s dětmi i bezdětní, bez ohledu na to, jakou mají práci, se doma stresují víc než v zaměstnání.

Já mohu jejich hypotézu jedině podepsat. A ani si nemusím měřit hladinu kortizolu. Mám z toho trochu výčitky svědomí. Práce je práce, ale neměl by právě domov být oáza klidu a pohody, kde s písní na rtech vytahuju z trouby bublaninu z domácích třešní, zatímco děti si u stolu vyrábějí panenky z kukuřičného šustí?

Moc mě to netěší, ale přišla jsem hned na několik důvodů, proč se v práci stresuju míň než doma.

  • V práci nejsem zodpovědná úplně za všechno.
  • Když je v práci hotovo, tak je hotovo. Můžu odejít s čistou hlavou. Doma není hotovo nikdy a odejít není kam.
  • V práci si připadám jako expert na to, co dělám. Zatímco expert na výchovu dětí a manželské vztahy rozhodně nejsem.
  • Když po mně v práci někdo něco chce, hezky mě o to požádá. A když řeknu, že teď nemůžu, respektuje to.
  • V práci nikdo neječí, nebrečí, neházíme po sobě věcmi.

Ale především:

  • Moje šéfová mě pochválí zhruba dvakrát až třikrát týdně. Já vím, že je to možná jen manažerský trik, jak motivovat zaměstnance k vyššímu výkonu. Ale to je mi fuk. Stejně mi to vždycky udělá radost. Zatímco můj muž – když se snažím v paměti dobrat k něčemu, za co mě v poslední době pochválil, vybavuju si jenom takové tiché „hmm“ asi před deseti dny, když ochutnával paellu, kterou jsem uvařila. V duchu jsem si to přeložila jako „je to výborný, Báro!“ Ale slyšela jsem jenom „hmm.“

Upřímně přiznávám, že já svého muže taky nechválím moc často. Možná bych se konečně měla začít chovat jako šéfová své rodiny.

 

Místo „nemám na to čas“ si zkuste říct nahlas: „Není to pro mě důležité.“

2323397_orig

  • Zatím jsem si nenašla čas jít se svými dcerami na výstavu Tima Burtona.
  • Nemám čas jet na návštěvu za svým strejdou, který bydlí v domě seniorů mimo Prahu.
  • Nestíhám chodit jednou týdně na jógu.
  • Nikdy nemám čas jít na varhanní koncert svého bratrance, který mě zval už aspoň dvacetkrát.
  • Nemám čas přemýšlet o knížce, kterou bych chtěla napsat.
  • A skoro nikdy nemám čas se pořádně vyspat.

Všechny tyhle věci, o kterých si myslím, že jsou pro mě důležité, se vždycky nějak dají odložit. Na později, na někdy.

Zato mám skoro vždycky čas…

  • odpovědět ještě na tenhle e-mail s velkým nadpisem URGENT!
  • jít na tiskovku, na kterou musím jen proto, že jsem to před třemi týdny někomu neprozřetelně slíbila.
  • do dvou v noci psát článek, který se musí zítra odevzdat
  • vystát si frontu na poště, abych zaplatila složenku, která se musí zaplatit nejpozději dnes, protože je poslední den v měsíci.
  • v neděli večer shánět v knihkupectví noty na flétnu, které má mít Rozárka v pondělí s sebou v hudebce.

Spoustu času zkrátka trávím tím, že na poslední chvíli doháním něco, co jsem nestihla předtím, takže jsem ve svém životě permanentně pozadu. Snažím se hasit to, co nejvíc hoří, co hrozí nějakým průšvihem, za co se platí penále nebo by se kvůli tomu mohl někdo naštvat. Většinou to jakžtakž zvládám, ale za cenu, že odkládám to, co tolik nekřičí „honem!“.

Učitelka jógy se na mě nenaštve, když nebudu chodit na její hodiny. A když další půlrok nepřijedu navštívit svého strejdu, nebudu z toho mít žádný průšvih. Plakát na výstavu Tima Burtona nenese velký nápis „URGENT!“ Tyhle věci se dají odložit snadno, ale za cenu, že k některým z nich se nedostanu možná už nikdy.

Laura Vanderkam, autorka knihy 168 Hours: You Have More Time Than You Think, na tenhle problém nabízí hořkou, ale asi docela účinnou pilulku:

„Namísto ,nemám na to čas‘ si zkuste nahlas říct ,není to pro mě důležité,’“ navrhuje. „Poslouchejte, jak to zní, a pozorujte, jaký z toho máte pocit.“

Zkusila jsem to:

  • „Není pro mě důležité jít s dětmi na výstavu.“
  • „Není pro mě důležité navštěvovat svého strýce.“
  • „Není pro mě důležité jít na bratrancův varhanní koncert.“
  • „Není pro mě důležité chodit na jógu.“

Ano, zní to příšerně.

Dokonce tak příšerně, že v duchu jsem si u zmíněných činností rozsvítila velký červený nápis „URGENT!“