Management každodenních útrap

Proč mi dělají radost výluky v pražské MHD

02

“Z důvodu nehody tento vlak končí jízdu ve stanici Podolská vodárna. Mezi zastávkami Podolská vodárna a Výtoň bude zavedena náhradní autobusová doprava. Ale nevim kdy.”

S těmito slovy nás řidič tramvaje číslo 17 vyprovodil z vagónu a připojili jsme se ke štrůdlu chodců, který putoval po vltavském nábřeží, zatímco auta a prázdné tramvaje bezmocně stály ve frontě. Bylo to k vzteku, samozřejmě. Ale po chvíli jsem zjistila, že ta nedobrovolná procházka mi vlastně dělá radost. Byl zatím nejteplejší den letošního roku. Od řeky se ozývalo křičení racků. Na vyšehradské skále zářily žluté rozkvetlé trsy pryskyřníků (nebo nějakých jiných žlutých kytek) a po řece popojížděly lodičky. Po chvíli jsem zjistila, že se usmívám a že i když moje už tak komplikované dojíždění do práce se zas o něco přiblížilo absolutnímu peklu, vlastně mě to baví.

Nebyla to totiž jediná výluka, která mi v tyhle dny zpestřila život. Ta druhá – oprava kolejí mezi Senovážným náměstím a Seifertovou ulicí, která odřízla Žižkov od zbytku civilizovaného světa – je ještě o něco horší.

A přesto pro mě mají výluky MHD své osobité kouzlo. Kolébavý autobus X9, který nahrazuje tramvaje, s námi podniká neuvěřitelné vyhlídkové jízdy do všech netušených zákoutí ŽIžkova a Vinohrad, takže chvílemi si připadám jako na poznávacím zájezdu. Výluky navíc vnášejí do našeho života prvek nepředvídatelnosti a dobrodružství (i když ráno po cestě do práce chce někdy hodně úsilí, aby to člověk ocenil). A konečně, díky výlukám teď mnohem víc chodím pěšky. Což je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější. 

Podivuhodná etiketa cestování ve výtahu

elevator

Už pár měsíců pracuji v prosklené kancelářské budově se spoustou pater a několikrát denně objevuji podivuhodné zákonitosti výtahové etikety, která se tolik liší od té normální. Zatím jsem objevila následující:

  1. Ve výtahu jsme si blíž, než bychom chtěli. Hlavní podivnost cestování ve výtahu spočívá v tom, že úplně cizí lidé, kteří by i při nezávazné konverzaci s námi zachovávali minimálně metrový odstup, jsou s námi zavření v malé kovové krychli a chtě nechtě se s nimi nacházíme v důvěrné blízkosti. Jde jen o to, jak tuhle pár desítek vteřin trvající situaci přežít.
  2. Všichni se vyhýbají očnímu kontaktu. Zatímco při běžném společenském styku je oční kontakt žádoucí, ve výtahu každý pohled z očí do očí působí jako neomalené civění nebo dokonce zírání. Přijatelnější je zírat na dveře, na displej svého telefonu nebo do zrcadla na zadní stěně.
  3. Všichni mají neutrální „výtahový výraz“. Všimli jste si, že když nastoupíte do výtahu s úplně cizími lidmi, všichni nasadí takový schválně nicneříkající, uměle nijaký obličej? Přijatelný je maximálně letmý omluvný úsměv ve stylu „promiňte, že vystupuju už ve třetím patře, takže kvůli mně pojedete do pátého patra o dvacet vteřin déle“.
  4. Do výtahu se nikdy nevejde tolik lidí, kolik se píše na ceduli v kabině. Výtahy u nás v práci jsou údajně koncipovány pro šestnáct osob. Těch šestnáct osob by se tam ale vešlo leda za předpokladu, že by jedna druhé stály na hlavě nebo ležely v náručí. Už při osmi lidech je výtah tak plný, že nikdo další si netroufá přistoupit.
  5. Velké dilema: Máme držet dveře pro posledního dobíhajícího? Záleží samozřejmě na tom, z jak velké dálky dobíhá, jak moc se snaží, a kolik vás v kabině už je. Když stojím ve výtahu sama, vždycky ho zadržím a počkám na toho, kdo právě dobíhá. Když je nás víc, musí rozhodnout ten, kdo stojí nejblíž u příslušného čudlíku. Když je výtah úplně plný, sluší se alespoň vyloudit na obličeji zkroušený, omluvný výraz.
  6. Další dilema: Máme ve výtahu říkat „dobrý den“ a „nashledanou“? Zdá se mi, že to záleží hlavně na počtu cestujících. Když jedeme jen dva, zdravím vždycky. V pěti a více lidech už nezdravím. A když je to něco mezi, čekám, jak se zachovají ostatní.
  7. Velká záhada: Funguje knoflík na zavírání dveří? V některých výtazích je opravdu těžké přijít na to, jestli čudlík na urychlené zavírání dveří plní to, k čemu je zdánlivě určený. Anebo jestli v nás má jen vzbudit bláhovou iluzi, že nečekáme bezmocně na automatické zavření dveří, ale že můžeme něco sami ovlivnit. (Mimochodem, podobný pocit mě přepadá i na přechodu, když tisknu čudlík na přivolání zeleného panáčka na semaforu.)
  8. Tajná radost: Když jedu výtahem úplně sama. Když mám někdy to štěstí, že v přízemí nastoupím do výtahu úplně sama a po cestě nikdo nepřistoupí, přepadá mě poťouchlá iracionální radost. Na pár vteřin se mě zmocní absurdní pocit malého vítězství, jako bych dobyla nové území. A dělám na sebe obličeje do výtahového zrcadla.

„Život se scvrkává nebo zvětšuje úměrně naší odvaze.“

3D-Movies-Up-Flying-House-with-Ballons-Desktop-Wallpaper-1024x576

Mám ráda tenhle citát od spisovatelky Anaïs Nin. Připomíná mi, že záleží jenom na mně a na mých každodenních rozhodnutích, jestli budu žít velkoryse nebo uťáple. Každý den si můžu vybrat, jestli řeknu nahlas, co si myslím, anebo budu později někde kňourat, že nebylo po mém. Jestli se zeptám na to, na co se opravdu chci zeptat. Jestli se tomu druhému podívám zpříma do očí, anebo budu těkat pohledem někde v koutech.

Mám pár takových vodítek, podle kterých poznám, že můj život se právě teď ustrašeně scvrkává a stává se „menším a ještě menším“.

  1. Když čekám na dovolení. Čekám, až mi někdo dá slovo, čekám na vyzvání, abych řekla svůj názor, čekám na pozvání na večírek, na vyzvání k tanci nebo na nabídku, abych něco napsala. Protože se – tak to aspoň sama sobě vysvětluji – přece nebudu vnucovat. Jenže ve skutečnosti se může stát, že to pozvání nikdy nepřijde. Takže se snažím si připomínat, že jsem dost velká na to, abych dělala věci i bez dovolení.
  2. Když se snažím za každou cenu nikoho nenaštvat. Chci být za „tu hodnou,“ chci být z obliga a nikoho se nedotknout. Často to pak dopadne tak, že mírně naštvaní jsou všichni.
  3. Když se snažím, aby mě nikdo nemohl kritizovat. Perfekcionismus je něco trochu jiného než snaha pořád se zlepšovat. Je to – slovy myslitelky Brené Brown – „víra, že když budu vypadat dokonale a všechno dělat dokonale, vyhnu se bolestným pocitům, kritice a zesměšnění. Jenže je jako dvacetitunové brnění. Myslíte si, že vás ochrání, ale ve skutečnosti vám jenom zabrání odrazit se a vzlétnout.“ Může to dopadnout tak, že budu mít doma pěkně uklizeno a všechnu práci odevzdám včas, ale nikdy neudělám nic, co si doopravdy někdo zapamatuje.
  4. Když řeším „naléhavé“ hlouposti místo věcí, které jsem opravdu důležité. Vždycky mám dost času stát jednatřicátého v měsíci frontu na poště se složenkou, která se musí zaplatit do konce měsíce. Anebo v den odjezdu na hory shánět po obchodech termoprádlo, které si děti navléknou pod oteplovačky. Pak ale „nemám čas“ jít s nimi před Vánoci do kostela nebo napsat přání sestřenici do Německa. Hm.
  5. Když se srovnávám s ostatními. Někde jsem četla, že nešťastní lidé přikládají srovnávání daleko větší význam než ti, kteří jsou se svým životem spokojení. Není pro ně až tak důležité, jak na tom jsou, ale jak si stojí ve svém pomyslném žebříčku. Nechci své přátele třídit podle toho, jestli jsou hubenější, bohatší, zamilovanější, mají vychovanější děti nebo dělají lepší paštiku. I když, občas to dělám. A cítím, jak se můj život smrskává…

Chtěla bych v tomhle roce najít dost odvahy, aby můj život co nejčastěji vyrostl.

Tajná radost z kalamity ve městě

IMG_9831

Na Žižkově napadl milimetrový poprašek sněhu, kvůli námraze stojí tramvaje, polovina mých kolegů zatím nedorazila do práce. Je kalamita.

Vždycky, když náš život vyhodí z vyjetých kolejí nějaká malá přírodní katastrofa, nadávám sborem spolu s ostatními (přece jen čekat desítky minut na náhradní autobus, do kterého se pak nevejdete, není zrovna k popukání), ale zároveň se v duchu tak jako maličko tetelím radostí.

Protože to znamená, že náš svět není tak nudně zorganizovaný a předvídatelný, jak si většinou myslíme. Pořád ještě nám malinko vládnou přírodní živly. Jsme – aspoň trošku – jako horalé, kteří v zimě musejí do svých chalup vynášet zásoby na zádech v batohu, anebo jako námořníci na rozbouřeném moři. Pořád ještě i v našem světě existuje prvek nepředvídatelného dobrodružství.

Mám 40 minut volného času denně navíc. Co se s nimi dá podniknout?

big_thumb_35d6508418476c0197aa989e5eb7fa2c

Docela často se mi stává, že mi nečekanou dávku štěstí a radosti přinesou události, které jsem původně vnímala spíš jako protivné a otravné. K jedné z nich došlo před pár týdny: redakce, ve které pracuju, se přestěhovala z vily se zahradou v Bubenči do kancelářského skleníku. Nikdy bych si nemyslela, že právě tohle mě nějak potěší, ale stalo se.

Ten skleník se totiž nachází asi deset minut pěšky od místa, kde bydlím.

Namísto přešlapování na zastávce a strkanice v tramvaji mě tak každé ráno čeká jenom krátká procházka rychlou chůzí do kopce. Právě tak dlouhá na to, abych stihla přepnout z domácího režimu na pracovní nebo naopak. Musím přiznat, že vyškrtnout ze svého denního rozvrhu pravidelné dojíždění je ten největší luxus, jaký jsem v poslední době zažila. Větší než exotický parfém nebo humr k večeři. Až se před svými kolegy, kteří se každý den kodrcají v MHD ještě déle než před stěhováním, trochu stydím.

A jako nečekaný dárek jsem navíc dostala každý pracovní den 40 minut volného času, které jsem předtím trávila v tramvaji nebo v metru. Snažím se mít to pořád na paměti, aby se těch 40 minut nerozplynulo ve všednodenních černých dírách. Co s ním můžu dělat? Zatím jsem vymyslela například…

…chodit ráno běhat, pravidelněji než předtím.

…dát si doma opravdovou snídani, a vypít si čaj, který není úplně vařící.

…vyzvednout Rozárku z družiny trochu dřív a loudat se s ní přes park.

…dívat se lidem do oken: po cestě míjím široké rozpětí nejrůznějších domů od výstavních vinohradských činžáků přes ty zchátralejší žižkovské až po ušmudlané paneláky okolo Olšanského náměstí.

…přijít domů trochu dřív a uvařit večeři ještě předtím, než děti začnou skučet, že mají „strašnej“ hlad

Hlavně bych si ale přála udržet si co nejdéle tenhle pocit, že mám „čas navíc“. Vím, že brzo si zvyknu. Za pár měsíců už se stane běžnou součástí každého dne a přestanu ho vnímat jako něco výjimečného. Zatím si ho ale užívám jako čtyřicet minut svobody, kterou dostávám každý den znovu.

9 způsobů, jak si dobrovolně dělám ze života malé každodenní peklo

neni-lepsi-na-tom-svete-jako-certum-v-pekle-moje-abeceda

I když bych vůbec nemusela, občas dělám věci, o kterých předem vím, že nemůžou dopadnout dobře. Jako například…

  • Hledám si na googlu divné zdravotní příznaky. I malinký pupínek nebo divný hrbolek vzadu v puse se může proměnit v počáteční stádium smrtelné nebo zohyzďující choroby, když mu věnujete dost pozornosti a strávíte trochu času u internetu. Nejvíc výživné jsou samozřejmě obrázky a diskuse pacientů, kteří tu nemoc doopravdy mají.
  • Dělám si testy v časopisech. Jako například: Hodíte se k sobě? Miluje vás opravdu? Aha, a co když mi vyjde, že nehodíme a nemiluje?
  • Hodím telefon na dno kabelky, místo abych ho dala do té malé kapsičky na telefon. A až příště zazvoní, zase budu muset před zraky pobavených kolegů nebo spolucestujících v tramvaji vyházet polovinu věcí, a než ho konečně najdu, zvonit přestane.
  • Ptám se, jestli v tom nevypadám tlustě. Na tuhle otázku prostě neexistuje správná odpověď. Ať ten druhý řekne sebepřesvědčivěji „ne!“, vždycky je tady možnost, že to říká jen proto, aby vám udělal radost.
  • Sleduju na facebooku své bývalé. A k čemu je dobré, když se dozvím, že se má skvěle má dvě moooc roztomilé děti? Anebo naopak, že je to stejný idiot jako tenkrát? Ani jedno mě moc nepotěší.
  • Představuju si nejhorší možné scénáře čehokoli.
  • Po půlnoci se dívám na úplně nemožný film v televizi, místo abych šla spát. Protože jsem tak unavená, že se nedokážu přimět vstát a jít si vyčistit zuby. Anebo…
  • Usnu u televize na gauči. I když vím, že až se probudím, budu mít přeleželý krk a ztuhlé končetiny, takže se budu pohybovat jako titulní hrdinka filmu Noc oživlých mrtvol.
  • Porovnávám se s jinými lidmi. Ačkoli moc dobře vím, že ze života kohokoli jiného znám vlastně jenom docela malý kousek a že takové srovnávání nikdy nemůže dopadnout dobře.

Čemu mě naučily vši

IMG_1656

Tuhle sbírku najdete na mojí kosmetické poličce v koupelně.

Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem poprvé ve svém dospělém životě uviděla veš. Bylo to před pěti lety cestou na dovolenou do Bulharska, ve frontě na záchod na maďarsko-srbské hranici. A ta veš se procházela ve vlasech mé dcery Betynky. Byla černá a vypasená.

„Koupíme někde Orthosan a umyjeme dětem hlavy,“ mávla jsem lehkomyslně rukou, matně si vzpomínajíc, jak snadno se vši likvidovaly v době mého dětství. Bylo to poprvé a neměla jsem ponětí, jak houževnatému nepříteli budeme čelit. V srbských ani bulharských lékárnách samozřejmě Orhosan neměli a balkánským odvšivovacím prostředkům se naše vši hlasitě vysmály. Během několika dnů zamořily celý zájezd, šest dospělých a šest dětí.

Jenže to byl teprve začátek.

V následujících pěti letech chytly moje děti vši nejméně dvacetkrát. Nesčetněkrát mě dohnaly k zoufalství a pocitům beznaděje. Ale taky jsem si díky nim osvojila spoustu cenných vlastností.

Díky vším jsem se naučila…

  • …přijmout fakt, že nejsem dokonalá matka. Jak jinak se taky smířit s tím, že právě vaše děti jsou ty černé ovce, které dotáhly vši na lyžarskou dovolenou v Alpách, na letní tábor nebo na narozeninovou oslavu spojenou s přespáním u kamarádky.
  • …pokoře. Neznám účinnější lekci z pokory, než když vám už potřetí za sebou telefonují z mateřské školky do práce, že si musíte pro Rozárku okamžitě přijít, protože má hnidy,
  • ...trpělivosti. Umím plést, háčkovat, korálkovat i vyšívat křížkovým stehem, ale žádná z těchto činností se ani zdaleka nevyrovná nekonečné titěrné piplačce při vybírání hnid.
  • …téměř profesionální znalosti odvšivovacích prostředků. Diffusil, Paranit, Liquido, Parasidose, Effective, Všiven… vyzkoušela jsem už každý z nich. Včetně Orthosanu pro psy.
  • …snášet ponížení s pokerovou tváří. Když vám školnice ve dveřích mateřské školky vysvětluje, že musíte doma dodržovat aspoň základní pravidla hygieny, zatímco kolem vás se ze školky courají ostatní maminky a zvědavě lapají útržky vašeho rozhovoru, nezbývá, než mlčet a držet hlavu hrdě vztyčenou. A myslet na to, že se teď nesmíte podrbat ve vlasech.
  • …přiznat svou chybu. „Ano, vaše děti chytly vši pravděpodobně od mých dcer, když u vás přespávaly po tom nádherném dětském karnevalu.“
  • …pochopit, že nic není definitivní. Válka proti vším nikdy nekončí. To, že jste se jich jednou zbavili, nic neznamená. Ony se vrátí. A znovu. A znovu. Ale když se to stane po dvacáté, už víte, že se z toho nezhroutíte. A to je ze všech lekcí možná ta nejcennější.