Co mi ještě dělá radost

Chodit naboso v rozpáleném písku.

Vlastnoručně ilustrovaný dopis z tábora.

Těšit se, až děti odjedou na tábor, a stejně tak se těšit, až se.vrátí z tábora.

Pátek třináctého: zatím bez nehody.

48 hodin úplně sama doma.

Nakoupit a rozdistribuovat květiny pro paní učitelku, pana učitele, družinářku, paní učitelky ze školky, paní učitelku na klavír, paní učitelku na nauku a paní učitelku z výtvarky.Uf.

Potkat kolegu, který se stravuje extrémně zdravě a bio, jak jde po ulici a ujídá z velkého pytlíku chipsů.

Ráno zjistit, že jste si budíka omylem nařídili o půl hodiny dřív.</span

Po návratu z oběda najít na stole balíček s knihou, který jsem čekala až za týden.

Pozorovat z okna datla při práci. (Nebo si aspoň myslím, že je to datel.)

Zavolat svému muži z telefonu jeho kamaráda a být zvědavá, jak se přihlásí do sluchátka.

Udělat si čaj k snídani o čtvrt hodiny dřív, takže ho nemusím srkat úplně vařící.

Díky časovému posunu získat z dneška na zítřek pět hodin navíc.

Omylem si nařídit budíka o hodinu dřív a zjistit to vzápětí poté, co zazvoní.

Pozorovat hrdličku, která sedí na vejcích v hnízdě na stromě za kuchyňským oknem.

Posílat pohlednice z daleké cesty z pošty u nás na Žižkově. I když nevím, jestli se to „počítá“.

Vyházet všechny liché ponožky a rukavice. Někdy je lepší vzdát se naděje.

Poprvé bez punčocháčů.

Během pouhých 24 hodinmít za sebou 2 obávané návštěvy: ČSSZ a zubaře.

Číst dětem knihu, kterou jsem sice sama kdysi četla, ale dávno jsem ji zapomněla, takže to je, jako bych ji četla poprvé.

Zorientovat se první večer v cizím městě jen s pomocí turistické mapy.

Vyžehlit celou tu hromadu prádla v koši včetně těch vykopávek, které v něm leží už několik měsíců.

Zvítězit nad kocovinou s pomocí litru zeleného čaje.

Poprvé od podzimu si obléct koženou bundu a v kapse najít loňské kaštany.

Jarní počasí na první jarní den.

Tisíc fanoušků Šťastného blogu na Facebooku.

Dort s nápisem z lentilek k 10. narozeninám.

Tulipány od neznámého ctitele.

Připravit si oblečení pro sebe i pro děti na druhý den ráno už večer a ráno pak (konečně!) všechno stíhat.

Úspěšné vyfukování velikonočních vajíček bez toho, aby skořápka popraskala.

Dát si na špagety tolik kečupu, jako moje dcery. A možná ještě víc!

Svíčková u tchýně a tři hodiny nedělně-odpoledního ospalého nicnedělání.

Poprvé v životě číst komiksy a divit se, proč jsem to nezkusila už dřív.

Uklidit si bordel na pracovním stole a cítit úlevu i na duši.

Během sáňkování najít v kapse zapomenutou stovku a utratit ji za grog a horkou čokoládu.

Dělat první stopy do úplně čerstvého sněhu.

Stát u trati a mávat cestujícím v projíždějícím vlaku.

Konečně přizpůsobit svůj šatník aktuálním teplotám a vzít si jeden svetr navíc..

Když vám šestileté dítě vypráví vtip a samo se mu přitom směje.

Lakovat si v práci nehty a potom čekat, až zaschnou!

Číst stejnou knihu jako před osmnácti lety a divit se, proč jsem si v ní tehdy proboha podtrhla právě tohle!

Poslouchat ráno cestou do práce Toma Waitse (nebo jinou hudbu, která se spíše než do ranního metra hodí do nočního baru).

Odhandout dokonalou teplotu vody ve vaně hned napoprvé, bez připouštění teplé nebo studené.

Zakopnout, skoro upadnout, už už se připravovat na tvrdé přistání na chodníku, ale na poslední chvíli to vybrat a znovu získat ztracenou rovnováhu.

Nechat si vánoční stromek ještě o jeden den déle.

Po roce si konečně zašít díru na svetru, takže ho zase můžu nosit.

Schválně si nechat ujet metro, abych si mohla dočíst kapitolu.

Zjistit, že i v novém roce pořád je na co se těšit.

Když mi moje dcera vypráví akční film s Tomem Cruisem. (Je to o hodně zábavnější než originál)

Usínat při světle barevných světýlek na vánočním stromku.

Že vánoční perníčky jsou letos skoro snědené ještě před V8noci.

Umýt si hlavu šampónem proti vším a zjistit, že žádné nemám. (A děti taky ne.)

Konečně odeslané dopisy Ježíškovi. (I když ten Betynčin nezačíná slovy „milý Ježíšku“, ale „Nintendo DS“.)

Ráno zapomenout na čokoládku z adventního kalendáře a mít ji schovanou na odpoledne.

Vzít si dovolenou uprostřed týdne. Jen tak, protože se mi chce.

Neplánovaný líný den, během kterého nevytáhnete paty z bytu, a skoro ani z postele.

Ohřát si nohy u topení v tramvaji.

Napsat ukvapený e-mail, kterého bych pravděpodobně později litovala, a v poslední chvíli nekliknout na tlačítko „odeslat“.

Nový telefon. I když je chytřejší než já, vytahuje se na mě a připravil mě o všechny mé oblíbené uložené SMS zprávy.

27 dní do Vánoc.

Páté místo na Křišťálové lupě. Moc a moc díky za vaše hlasy!

Čaj, na který jsem na chvíli zapomněla, a on mezitím stihl vychladnout přesně na tu správnou teplotu.

Bolavý zub, zima, smog, vši a nastydlé děti. Ne že by mi to dělalo radost, ale jedno aspoň odvádí pozornost od druhého.

Dýňová polévka. Chystám se ji dnes vařit poprvé v životě.

Když se sobotní večírek protáhne do nedělního podvečera.

Číst poezii v pracovní době.

Zvuk pračky a myčky nádobí, který mi dodává pocit, že pracuji, i když ležím na gauči a čtu si.

Otrhávat s dcerami akátové listy při hře na „štěstí, neštěstí, láska, manželství, dítě, smrt„.

Ranní zvuky v naší ulici, které jsou o víkendu a ve svátek úplně jiné než ve všední den.

Že moje skoro desetiletá dcera stále ještě touží po dárku od Víly Zubničky.

Při výrobě štrůdlu dosáhnout dokonale vyváženého poměru jablek, skořice, cukru, rozinek a ořechů.

Tichá a skoro tajná místa v rušném centru Prahy. Například kavárna v knihkupectví Academia na Václaváku.

Bušit do klávesnice tak nahlas, jako by to byly klapky psacího stroje.

Číst si v metru knihu, kterou teď všichni pomlouvají, a trochu se za to stydět, protože mě docela baví.

Říct, co mám na srdci, přesně těmi slovy, která jsem si předtím tolikrát v duchu opakovala.

Rande naslepo s nejstarším čtenářem mého blogu.

Když zapomenete notebook u pokladny v supermarketu a po návratu o několik desítek minut později s úlevou zjistíte, že tam pořád je.

Zapomenout, že je dneska státní svátek a až na poslední chvíli nečekaně zjistit, že se nejde do práce.

Jako řidič dát na přechodu přednost chodci, který to očividně vůbec nečekal.

V hromadě časopisů na záchodě najít jeden, který jste ještě nečetli.

Číst lidem v metru přes rameno bulvární titulky z Blesku.

Šťastný blog v nominacích na Křišťálovou lupu.

První letošní kaštan, hladký a lesklý, čerstvě vylouplý ze slupky.

Když na vás zničehonic nad střechami vykoukne obrovský úplněk, velký jako padesátikoruna.

Zahlédnout z okna sousedku, co bydlí za rohem, a zamávat jí.

V 6:13 v parku poslouchat ticho.

Ve čtvrti, kam běžně nechodím, potkat někoho známého a divit se, jaká je to náhoda.

Vypnout větrák, stát u okna a pozorovat noční průtrž mračen.

Nečekaný příchod léta.

Chodit po Praze v osm ráno s košíkem hub, takže to vypadá, že jsem je právě dnes ráno někde nasbírala.

Meruňkový džem, který se mi nevešel do zavařovacích sklenic, takže ho můžu vyjíst ještě horký lžičkou přímo z hrnce.

Díry mezi mraky, díky kterým i letos v létě občas svítí slunce.

Být sama doma, takže nikomu nevadí, že si celý večer zpívám tu samou písničku.

Vyhodit hromadu lichých ponožek a zbavit se tak výčitek svědomí za jejich existenci.

Sprej na roztahování tlačících bot. Vzbudil ve mně dojem, že existují kouzla.

Že dnes vypadám příšerně. Mám kocovinu a chci vypadat příšerně.

Babí léto. Na konci září se z něj radujeme, tak proč ne na konci července?

Volná místa na venkovní zahrádce v restauraci. Aspoň k něčemu je tohle počasí dobré.

Stotisící kliknutí na Šťastný blog. Díky!

Probouzet se bez budíku.

Spát, když venku prší.

Pořádně si poškrábat štípance od komárů.

Těšit se na dovolenou. Svým způsobem je to lepší, než na ní být.

Čerstvě natrhané lesní jahody, které se musejí sníst dřív, než se v dlani rozpliznou do slizké bílo-červené hmoty.

Na návštěvě prozkoumat knihovnu hostitelů a něco si z ní vypůjčit.

Samé jedničky. Co taky dneska jiného.

Dát si v horku horký čaj. Prý ochlazuje.

Na vesnickém rockovém koncertě tančit s domorodci, kteří mě neznají a netuší, že mám 2 děti, manžela, hypotéku a krém proti vráskám.

Že mě chytil revizor tak nehorázně nespravedlivým způsobem, že si mohu připadat jako nevinná oběť a každému o tom vyprávět.

Přijít domů z práce později a zasednout rovnou k hotové večeři, kterou uvařil můj muž.

Pozorovat, jak slunce svítí skrz provazy deště a pořádně u toho zmoknout.

Moje dnešní pracoviště pod velkým kaštanem: terasa mojí tchýně, na kterou dosahuje wifi z blízké kavárny.

Přijít ke společné rychlovarné konvici a zjistit, že po mém předchůdci v ní zbyla spousta horké vody.

Zdřímnout si uprostřed dne. Uprostřed pracovního dne.

Vstát dřív a udělat k snídani lívance. Právě proto, že je pondělí.

V přecpaném metru si s cizím člověkem vyměnit pohled plný porozumění.

Pozdě večer jít čůrat do křoví, místo zatuchlých veřejných záchodů.

Jít do práce jinou cestou než obvykle.

Jít ráno do práce jenom v tričku a nebrat si s sebou žádné přídavné vrstvy.

Přijít k někomu „jenom na kafe“ a nakonec tam zůstat přes noc.

Na návštěvě tajně vyzkoušet kosmetiku v hostitelčině koupelně.

Včerejší západ slunce, který prý byl ještě krásnější díky popelu z islandské sopky.

Ten okamžik, kdy zmrzlina, čerstvě vytažená z mrazáku, povolí do té správné, ne úplně zmrzlé, ale ještě ne rozteklé konzistence.

Že jahody už začínají chutnat jako opravdové jahody, a ne jako umělohmotná atrapa.

Prohlížet si vzory na pletení, i když vím, že hned tak nic plést nezačnu. Nejdřív o prázdninách.

Když mě něco napadne těsně před usnutím, nestihnu si to zapsat, a ráno zjistím, že jsem to nezapomněla.

Kavárny ukryté v knihkupectvích na Václaváku. Utajené tiché ostrůvky.

Pít víno už během vaření. Dokonalý aperitiv!

Že obě mé dcery odjely na školku a školu v přírodě ve stejnou dobu: konstelace, která nastává méně často než úplné zatmění Slunce!

Překvapit sama sebe: ten hokej mi není úplně ukradený!

Mít tak dokonale vyčištěné zuby, že když si přes ně přejedete jazykem, jsou hladké jako sklo.

Nakukovat pozdě večer do rozsvícených oken.

Během koupání ve vaně si stále připouštět teplou vodu, takže nikdy nevychladne.

Konečně vypotřebovat neoblíbený krém, takže si konečně můžete koupit jiný.

Když vcházíte do metra za hustého deště a potom, když v cílové stanici vystupujete, zjistíte, že mezitím přestalo pršet.

Najít ve štosu časopisů pár týdnů starý Reflex nebo Respekt, který jsem ještě nečetla.

Najít dokonalou konzistenci kukuřičných lupínků, když se rozpouštějí v jogurtu: už trochu zvlhlé, ale pořád ještě trochu křupavé.

Vůně šeříku v dusném podvečeru, když předtím odpoledne pršelo.

Vyškrabat zbytky z hrnce od krupicové kaše, pudinku či jiného výhradně dětského jídla.

Vědět, že za to může streptokok, a ne nachlazení, nebo fakt, že jsem špatná matka.

Jít po ulici bez tašky, bez kabelky, batohu či jiného zavazadla. Dávno zapomenutý pocit lehkosti.

„Já bych taky chtěla mít alergii,“ závidí mi moje starší dcera mou rýmu a červené oči. „Protože bych něco nesměla a byla bych zvláštní.“

Ta chvíle na začátku večera, když už svítí pouliční lampy, ale ještě není tma.

Zjistit, že domnělý kolaps počítače způsobil jenom povytažený kabel.

Při ranním běhání potkávat lidi, kteří se teprve vracejí z nočního tahu. Případně i naopak.

Přijít do práce ráno první a být tam sama. Aspoň hodinu.

Když vedle vás v zaplněném kině zůstane prázdné sedadlo, na které si můžete odložit svršky.

Obléknout si tričko ještě teplé ze sušičky.

Poslouchat hru na klavír venku pod okny hudební školy.

Slyšet své dvě dcery, které se jinak věčně hádají a perou, jak se ve vedlejší místnosti společně něčemu smějí.

Nové nízkopodlažní tramvaje, ve kterých sedíte tak nízko u země, že máte pocit, že byste se mohli vyklonit z okna a sáhnout si na kočičí hlavy.

Zpívat si s dětmi na autobusové zastávce plné lidí nějakou hodně trapnou, písničku, kterou se naučily v létě u táborového ohně.

Usnout v devět večer při uspávání dětí a probudit se až ráno.

Když vám někdo nečekaně vrátí knihu, kterou jste už léta pokládali za ztracenou.

Naděje, že mě někdo ještě dneska vyvede aprílem.

Opakovat si s dcerou Erbenova Vodníka a zjistit, že ho pořád ještě velký kus umíte nazpaměť.

Rekonstrukce chodníku v Riegráku, která mi zkřížila mou obvyklou běžeckou trasu a donutila mě objevit novou.

Výpadek elektrického proudu na finančním úřadě pro Prahu 2, který chování úřednic ubral na úřednosti a do fronty poplatníků vnesl milý zmatek.

Staré časopisy z 90. let, které můj muž přinesl od kontejneru s tříděným odpadem.

Baleríny naboso. Letos poprvé.

Po bezesné noci, kterou jsem si připravila chybným výpočtem pojistného na sociální zabezpečení, se i pěticiferný nedoplatek náhle může jevit jako dobrá zpráva.

Opravdový chlebíček s bramborovým salátem, se šunkou, okurkou a půlkou vajíčka natvrdo. Myslela jsem, že už neexistují.

Uložit zimní kabáty k zimnímu (vlastně letnímu) spánku a vytáhnout na světlo baloňák, baleríny a kolečkové brusle.

Bubnování deštěna střeše chalupy. Absurdní, protože jsem sem přijela lyžovat.

Přezout se po lyžování z přezkáčů do normálních bot. A mít pocit, že jste si to pohodlíčko opravdu zasloužili.

Při rozhovoru s přáteli zjistit, že si dobře vzpomínají na jistou drobnost z dávné minulosti, o které jste si mysleli, že si ji pamatujete jenom vy.

Že jsem první den na dovolené. A ještě mi zbývají čtyři.

Když si rezignovaně stoupnete na konec dlouhé fronty v Albertu a právě v tu chvíli hned vedle vás otevřou další pokladnu.

Tajně ochutnat kousek dezertu z talířku svého spolustolovníka, když si odskočí na toaletu. Ale jen kousíček, aby si toho nikdo nevšiml.

Že jsem se svými dcerami dokázala dočíst Toma Sawyera. A že je to, navzdory archaickému jazyku a mnoha nesrozumitelným výrazům, neuvěřitelně bavilo.

Přehrabovat se v prastarém kufru rodinných fotografií s vědomím, že jsem asi poslední žijící člověk, který o nich dokáže vyprávět.

Při čekání na vydání občanského průkazu u přepážky ÚMČ Praha 3 poslouchat Věk Vodnáře a připadat si jako hippie.

Na nástupišti v metru potkat člověka, kterému už týden chcete zavolat, ale pořád to odkládáte.

Že jsem naučila svou dceru háčkovat a společně jsme vytvořily upocený chuchvalec modré příze o rozměrech asi 4×4 cm.

Znovu začít poslouchat kapelu, kterou jste měli rádi ještě v éře magnetofonových kazet, a potom ji nějak ztratili s očí.

Že Šťastný blog právě oslavil Vaši dvacetitisící návštěvu.

Že v 17:00, kdy vyzvedávám děti ze školky a z družiny, je ještě denní světlo. Plus růžový západ slunce.

Hned po návratu z venkovního mrazu se ponořit do horké vany.

Jít na kafe s kamarádem, kterého jste neviděli několik let a zjistit, že některé věci se zkrátka nemění. Svět je hned o něco bezpečnější.

Když pozdě v noci při náhodném přepínání televizních programů zjistíte, že na jakémsi obskurním kanálu zrovna začíná váš oblíbený film s Robertem Redfordem.

Když vám druhý den po obzvlášť vydařeném večírku přátelé pošlou esemesku: „Myslíme na vás. Díky za skvělej mejdan.

Když se vám konečně podaří prošťouchnout zalehlé ucho a najednou znovu začnete slyšet normálně.

Jít po liduprázdné ulici, poslouchat hudbu do sluchátek a zpívat si nahlas s jistotou, že vás nikdo neslyší.

Poprvé v životě si uvařit nebo upéct cizokrajnou specialitu (v mém případě to byly cookies) a zjistit, že doopravdy vypadá a chutná jako originál.

Když po zhlédnutí muzikálu vyjdete na ulici a zdá se vám, že lidi na tramvajové zastávce se každou chvíli sborově dají do zpěvu a tance.

Říct si: „Nedá se nic dělat, stejně přijdeme pozdě.“ A užít si klidné ráno.

Když se říznete do ukazováčku a někdo jiný vám to zalepí, takže si připadáte jako opečovávané malé dítě.

Pozorovat, jak se letící stín holubího hejna mihne přes fasádu protějšího domu.

Zjistit, že ten postarší sympaťák, kterého už léta potkávám v kavárně vedle našeho domu, je ve skutečnosti undergroundová legenda.

Nenadálá ochutnávka jarního vzduchu, která nám byla tento víkend zaslána zřejmě v rámci reklamní kampaně na nadcházející roční období.

Číst dětem knížku, kterou jsem kdysi dávno četla sama, a vidět ji úplně jinýma očima než tenkrát.

Když si v kabince zkoušíte oblečení ve své obvyklé velikosti a prodavačka, která nakoukne dovnitř, řekne: „Nechcete přinést menší?“

Že právě dnes se odehrává film Na Hromnice o den více.

Na cestu na nákup v mrazivém ránu si vzít s sebou domácí kafe do termohrnku.

Že v dnešním mrazivém dni v tramvaji topí tak, že si musíte dávat pozor, aby se vám neroztavila igelitka s nákupem.

Náhodný oční kontakt (a plachý úsměv) se spolucestujícím v tramvaji.

Ráno v parku pozorovat veverku, která provádí kousky, jaké by se daly natočit a dát na Youtube. Ale nemáte s sebou kameru a díváte se jenom vy.

Najít v dětském pokoji v krabici s hračkami brož po babičce, o které jsem si už dávno myslela, že jsem ji ztratila.

Neplánovaně usnout už v půl deváté večer a spát až do rána.

Zrušit program na nedělní odpoledne, zůstat doma a útulně lenošit.

Když ráno při čištění zubů hrají v rádiu nějakou hodně stupidní píseň z doby mého dospívání.

Když ucítím dávno zapomenutou vůni, která mi pomůže zničehonic si přesně vybavit hluboko zasutou vzpomínku.

Když jsem s někým naladěná na stejnou vlnu tak intenzivně, že ve stejnou chvíli začneme mluvit o tomtéž.

Že letos, narozdíl od loňské zimy, všude prodávají mandarinky, které jdou snadno oloupat.

Vyprat celý koš špinavého prádla včetně těch fosilií , které leží na dně i několik měsíců.

Když na poslední chvíli dobíhám tramvaj, která už zavírá dveře, ale řidič je znovu otevře a počká na mě.

Najít úplně na dně tašky čtvereček čokolády, kterou jsem si koupila před týdnem a zapomněla jsem na ni.

Uvařit skvělou večeři z domácích zásob, bez nakupování.

Konečně zjistit, jak se jmenuje ta písnička, kterou jsem slyšela včera v rádiu, a stáhnout si ji do iPodu.

18 comments

  1. Zatím se lehce ztotožňují s tím, co vám dělá radost. Já jsem se nechala inspirovat a začala si zapisovat malé radosti toho dne do diáře. Ale nějak mne vůbec nenapadly žádné tak všeobecně platné. Spíš to byly maličkosti, kterými mě potěšily děti nebo manžel. Proto je nebudu dávat do placu. Ale svěřím se, že tyhle maličké radosti mi pomáhají povznést se nad to, jak mě výše zmínění někdy pěkně štvou :-)

    1. Že nedokázala? Právě jsem zabrousila na Váš blog a řekla bych, že Váš projekt 365 vyjadřuje úplně totéž pomocí fotek. :)

  2. Šťastnými nás udělají ty nejobyčejnější okamžiky. Jen si jich všimnout. Třeba zastavit se venku v podvečer, odložit mobil a zaposlouchat se do zpěvu ptáků.

  3. Občas člověk ztratí chuť, vůli a víru v cokoliv.. V těch chvílích jsou takovéto maličkosti nejúžasnějším lékem:)

  4. Díky, občas si těch drobností člověk zapomene všímat…ale naštěstí se pak vždycky najde někdo, kdo mu připomene, že jsou každý den nějaké drobnosti kolem, které stojí za to…Krásný den, V. :-)

  5. jsem tu poprvé a koukám jako blázen, ještě, že je tam to o tramvaji, jinak bych se vyděsila, že jsem to snad musela napsat všechno já a nevím o tom

  6. Milá Barborka, veľmi sa mi páči váš blog a zvlášť tento zoznam. Inšpiroval ma až tak, že som ho, priznám sa, trochu obkukala, snáď mi to nebudete zazlievať.. O nešťastí a tragédiách sa človek načíta dosť a podozvedá, i keď nechce. Čítať ale niečo také príjemné, negýčovo pozitívne a zároveň vtipné je vzácnosť. Musíte byť zaujímavý človek. Želám veľa radosti a šťastia..

  7. U okna v práci mám strom a právě přiletěla hrdlička a dělá takový rámus, že mám chuť přinést z domova vzduchovku.

  8. Pingback: Týden jídla
  9. Nechce se mi věřit, že jsem se do tohoto pustila, ale v tolika věcech jsem se ztotožnila a nad spoustou jsem se zasmála, že mi ani nepřišlo, jak dlouhé to bylo! Život je krásný díky všem těm maličkostem!

Napsat komentář

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Změnit )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Změnit )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Změnit )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Změnit )

Connecting to %s