Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější

ozartsetc_sam-nhlengethwa_conversations_goodman-gallery_painting_00-e1350246338816Nedávno jsem odmítla melouch. Jednorázový vedlejšák na několik večerů a víkendů, kterým jsem si mohla přivydělat asi 10 tisíc ke svému normálnímu platu. Šlo o práci, která mi už předem byla hodně protivná. Musela bych mluvit s lidmi, se kterými mluvit nechci, a chválit něco, co se mi nelíbí.

Přesto musím přiznat, že rozhodování bylo hodně těžké. Obvykle totiž žádné jen trochu rozumné pracovní příležitosti neodmítám. Stále mám pocit, že se musím snažit, co to jen jde. Pořád se mi zdá, že naše rodina potřebuje víc peněz. A hlavně, v jednom kuse ve mně hlodá pochybnost, „co když mi pak už nikdy nezavolají?“

Když jsem ale konečně do mailu napsala definitivní „ne,“ překvapilo mě, jak velkou radost mi to udělalo. Cítila jsem obrovskou úlevu. Lítost veškerou žádnou. Po několika dnech, kdy jsem se s tím v duchu prala, se dostavil pocit osvobození. Získala jsem navíc pár prospaných nocí a dva víkendy, které jsem mohla trávit s dětmi a neutíkat od nich k diktafonu a k počítači. Za těch deset tisíc to stálo. Což, přiznávám, mě zaskočilo.

Potom jsem přemýšlela nad tím, proč neumím říct ne častěji. Neumíráme hlady, nebuší nám na dveře exekutoři, a přesto celá léta po večerech usínám nad plytkými texty, jejichž jediným hlubším smyslem je pár stovek navíc na našem účtu. Melouch je pro mě prostě pokušení, kterému skoro vždycky podlehnu.

Právě dnes jsem narazila na studii, kterou provedl psycholog Christopher Hsee na univerzitě v Chicagu, a která svědčí o tom, že v tom nejsem sama. Účastníci pokusu poslouchali klavírní koncert. Přitom měli za úkol mačkat čudlík, který vydával hlasitý kvílivý zvuk cirkulárky. Profesor Hsee jim slíbil, že za každých dvacet stisknutí čudlíku dostanou jednu čokoládu. Ale pozor! Veškerou takto získanou čokoládu museli hned po skončení pokusu na místě sníst. Nesměli si ji odnést ani někomu darovat. Předem věděli, že čokoláda, kterou hned nesnědí, bez milosti skončí v popelnici.

Nejspíš tušíte, co se stalo.

Účastníci pokusu mačkali čudlík, až se z nich kouřilo. Prostě neodolali příležitosti získat víc, a ještě víc. Každý z nich si takto „vydělal“ asi třikrát víc čokolády, než dokázal sníst. Dobrovolně se mučili zvukem cirkulárky, místo aby si odpracovali jednu čokoládu a potom si vychutnali zbytek klavírního koncertu…

Christopher Hsee tomu říká „bezmyšlenkovité hromadění“: „Zdá se, že jsme naprogramováni hnát se za odměnou stůj co stůj, bez ohledu na to, jestli ta odměna má pro nás vůbec cenu.“

Každopádně, vypnout na chvíli cirkulárku je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější.

********************************************************************************

P. S. Teprve před pár dny jsem zjistila, že pod články na mém blogu můžete občas vidět reklamu. Pokud se tak děje, dochází k tomu bez mého přičinění. WordPress umisťuje inzeráty na blogy automaticky, a pokud bych se jich chtěla zbavit, musela bych si trochu připlatit. Časem se k tomu chystám, stejně jako k jiným vylepšením, ale… prokrastinuji. Chvíli mi to asi bude trvat. :) 

About these ads

8 comments

  1. Klobouk dolů. 10000 je velmi slušná částka, aby se jí člověk jen tak vzdal. (Mně by se teď fakt hodila :-)). Dát přednost vlastní rodině, před další prací, když člověk už má tolik, kolik potřebuje, a dát také přednost vlastní vnitřní spokojenosti (dělat něco, co nesnáším, to je tak na žaludeční vředy?), před touhou mít víc a víc… to je umění. A když se člověku nakonec uleví, nemá potřebu se k tomu vracet a dumat nad tím, jestli třeba neudělal chybu, tak je to zcela jistě správné rozhodnutí. To jsem kdysi objevila v Ignácovi z Loyoly (tom zakladateli jezuitů) a jeho duchovních cvičeních: když člověk cítí vnitřní klid, pak to bylo správné rozhodnutí. Také teď hledám takovou práci, která by mi dala možnost vydělat, aby mě ta práce nelezla na nervy (a já pak na nervy rodině :-)), dala mi možnost věnovat se rodině (a ne po večerech smolit přípravy, nebo učit)… ale ten vnitřní klid stále nepřichází a nepřichází :-)))

  2. Svatá pravda. Dneska už nám nikdo pod rouškou tmy nenabízí “spolupráci”. Zato nám píše pěkné maily s pěknými nabídkami. To jádro je stejné a jen proto, že je méně hmatatelné, hůř se rozpoznává a hůř se mu vzdoruje. Dobře ty, Báro!

  3. Já odmítám všechny peníze, ke kterým bych mohla přijít lehce (v práci – rozdávají se zbytky grantů atd.), a to tehdy, když jsem zadlužená až po uši a exekutoři píšou šéfovi. Ten špatný pocit, že jsem si bez velké práce nahrabala, mi za to nestojí, i když moje okolí si bez výjimky klepe na čelo. Někdy v duchu bojuju, ale ten pocit osvobození, když odmítnu! K nezaplacení.

  4. Takovej přístup se mi líbí :) Mám to podobně. Jsou lidi, co se za penězma hrozně honí a přepočítávají na ně snad všechno. Já nad tím nepřemýšlím. Když vím, že můžu bejt doma zadarmo nebo se jít sedřít za dobrý peníze někam, kde to nesnáším, většinou zvolím domov, protože vím, jakou cenu má duševní klid a odpočinek a že na to žádný peníze nemaj. Nemluvě o kreativitě, která má šanci jedině, když odpočívám a jsem prostě nerušeně doma v klidu.

    Myslím, že s tou čokoládou je to ale přece jenom něco jinýho. Peníze hromadíme proto, že víme, že se budou hodit. To je jedno za jak dlouho a na co, ty se neztratěj. Čokoláda, kterou nebudu moct sníst, je přece něco jinýho než peníze, který možná teď nepotřebuju, ale co já vim, co všechno se mi v životě podělá a kdy je potřebovat budu. A co teprve moje děti?

    Ale vždycky je taky možná aplikovat prostě přístup “nějak bylo, nějak bude”, a prostě se tím nezabývat ;)

  5. Ja jsem se dostala do zvlastni situace – moje “melouchy” mi krome prijemne a nezanedbatelne financni odmeny prinaseji velike uspokojeni. Pokazde se neco noveho naucim, vyzkousim, realizuji, seznamim, ziskam sebeduveru… V podstate je beru jako svuj konicek. Priznavam se, nemam rodinu a tim padem mam vic volneho casu, ale i ten by se dal travit jinak, ze? Zkratka mam asi ohromne stesti. Cas od casu mi ale spravne nacasovane “ne” udela velikou radost ;-)

  6. Gratuluji k tomuto kroku. Víme, že nestojí za to dělat věci, které nás nebaví jen kvůli penězům, ale odmítnout takovou zakázku chce kus odvahy. Ještě cenější než ušetřený čas je podle mě poznání, že to jde a že to stojí za to.

Napsat komentář

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Změnit )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Změnit )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Změnit )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Změnit )

Connecting to %s