Když jsem si přestala říkat „měla bych cvičit“, zjistila jsem, že to opravdu chci

Snímek obrazovky 2013-07-04 v 11.18.40

V devatenácti letech jsem byla jako au-pair ve francouzské Charente. V krásném venkovském domě uprostřed slunečnicových polí. Každý večer jsem si povzdechem obula tenisky a vyběhla platanovou alejí mezi ta pole. „Jdu běhat,“ řekla jsem na odchodu své „madame“, a ona mi řekla: „Amuse-toi bien.“ „Hezky se bav.“ Skřípala jsem v duchu zubama. Jak jako, hezky se bav? Copak to je nějaká zábava? Myslí si snad, že to dělám pro radost? Chodila jsem běhat, abych zhubla, protože jsem měla pocit, že musím, protože… bych měla.

Celá dlouhá léta jsem pak měla pocit, že kdybych se ke cvičení nedonutila s pomocí „měla bych,“ nikdy bych necvičila. Chodila jsem do šedivé posilovny bez oken a šlapala tam na rotopedu s pohledem upřeným na monitor, kde běžely reklamy na potravinové doplňky, a nesnášela jsem to. Ale chodila jsem tam, protože bych měla.

Podobně to bylo se spoustou jiných věcí: Měla bych jíst zeleninu. Měla bych jet na návštěvu k příbuzným. Měla bych si procvičovat angličtinu.

Zdálo se mi, že kdybych odložila rákosku „měla bych“ a dělala jen to, co opravdu chci, ovládla by mě moje pravá povaha, tupá a líná. Proměnila bych se v ospalého lenochoda, který sleze z gauče jen proto, aby si došel pro další dávku čokoládových bonbónů, a můj duševní obzor by se omezil na reprízy Sexu ve městě. Trvalo mi spoustu let, než jsem přišla na to, že některé z těch věcí, které „bych měla“ dělat, opravdu dělat chci. Opravdu chci chodit běhat. Opravdu chci jíst zeleninu. Opravdu se chci vídat s příbuznými. A někdy taky opravdu chci ležet na gauči a koukat na reprízy Sexu ve městě.

Před pár dny jsem narazila na článek psycholožky Nancy Colier, která tvrdí, že „měla bych“ nás natolik deformovalo, že často už vůbec nevíme, co doopravdy chceme. Neumíme to poznat. A navrhuje každý den si prožít alespoň jednu hodinu bez jakéhokoli „měla bych“ (should-free zone), během níž se možná vynoří to skutečné „chtění“. „Díky tomuto cvičení často zjistíme, že nejsme takoví, jak jsme si mysleli,“ říká Nancy Colier. „Když si přestaneme říkat, že bychom ,měli’ být dobří, k našemu překvapení se ukáže, že jsme dobří. Přestaneme-li se nutit dělat správné věci, abychom si je mohli odškrtnout ze seznamu, umožníme projevit se svému vnitřnímu já, které opravdu chce jednat správně. A dobrota, která je vedena ,chtěním’, je radikálně odlišná od dobra, které konáme jen proto, že bychom měli.“

About these ads

7 comments

  1. Přesně tak :) Pořád jsem si říkala, že bych měla cvičit apod. A pak jsem si najednou uvědomila, že mě cvičení jako taková každodenní rutina k hubnutí vůbec nebaví a začala jsem jezdit zase na kole, teď ho mám i nově opravené a strašně mě to baví, jen tak se jet někam vyvětrat, cíti vítr ve vlasech a ohánět se po muškách. Kochám se krajinou, mávám na srnky a zajíce, co mě zamyšleně pozorují a je to prima a takový bonus navíc jsou shozená kila :) Začínám si brousit zuby na nějakou cestu dál, za hranice našeho města :D abych se kochala i jinými kouty a nepřestalo mě to prostě bavit, ale takové to pravidlné okukování krajiny, pozorování změn je taky fajn. Hezký den :)

  2. Safra dobrý poznatek! Aneb “lenochodovat” bych také nerada a tak pořád “musím/měla bych” ….a pak aby se člověk v sobě vyznal….tlak společnosti na to, jakcí bychom měli být je ohromný a tak všichni “plníme požadavky” a zapomínáme, že každý jsme jiný a to není špatný!

  3. Musím, musím, měla bych… to dokáže akorát odradit. Když už ale člověk běhá, protože ho to baví, je to hned o něčem jiném. Před dvěma měsíci jsem začala běhat, teď je ze mě závislák a už mi ani tak nezáleží na tom, jestli hubnu nebo ne. ;-)

  4. Měl bych si každý den udělat “should free zone” hodinku… :-)

    Já to mám malinko jinak: u většiny věcí musím začít něco dělat (např. běhat) právě díky negativní motivaci (“měl bych”). Až později se dostanu do stádia, že mě to chytne (jako běhání) a pak to vyhledávám a dělám rád, přesně ukázkově podle článku.

    Otázkou je, zda-li bych měl běhání rád, kdybych nemusel překonat tu počáteční bariéru, kterou v nás vybudovali skvělí tělocvikáři. A ruku na srdce – kdo z nás si užívá a vyhledává první kilometry běhu než mozek začne produkovat slastné endorfiny?

    Takže za sebe říkám: dělej věci, co musíš/měl bys, abys později mohl dělat věci, které máš rád.

  5. Strašně nerada dělám věci, které “bych měla”. Slovíčko “měla bys” a “musíš” je jako takový červený hadr, kterým když mi někdo zamává před očima, tak místo, abych se rozeběhla, tak zcepením :-) Nějakou dobu mi trvalo, že za tím, co “bych měla” se kolikrát skrývá i to “co mám ráda”, kdybych tomu bývala jen dala šanci. A beztak na to i dnes často zapomínám. Takže s nástupem mé dcery do první třídy ostentativně odmítám se podřídit tomu: že “teď začnou ty povinnosti” a “měly bychom dělat domácí úkoly” a “měly bychom tohle” a “měly bychom tamto”. A snažím se neříkat si, že “bych měla” svou dceru uchránit před prokletím slov “měla bych” a “musím” :-) I s tím běháním a hubnutím zatím nic moc nedělám právě proto, že pořád cítím, že “bych měla”. A nejvíc mě baví to bruslení (ne inline), to jsem chodila ráda a prostě jen proto, že jsem CHTĚLA a třeba každý den. Já bych teď tak ráda zase něco CHTĚLA :-) Ale možná je pro mě teď dobré chtít ležet, spát a krmit se dortíkama :-))))

Napsat komentář

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Změnit )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Změnit )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Změnit )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Změnit )

Connecting to %s