Co se nikdy nenaučím: odejít z večírku v pravý čas

Závidím lidem, kteří dokážou odejít, když je večírek v nejlepším. O půlnoci dopijí poslední víno, nenechají si už nalít další a navzdory přemlouvání všech ostatních jdou domů, osprchují se, chvíli si třeba čtou knížku a v rozumnou hodinu usnou.

Jakkoli to vypadá snadné, mně se to léta nedaří – a vlastně moc nezáleží na tom, jak skvělý nebo nevydařený onen večírek je. I kdybych zívala nudou někde na konci stolu, kde přes hudební kulisu nebo restaurační kravál neslyším většinu z toho, o čem se baví moji spolustolovníci, i když všechno, o čem se právě mluví, jsem slyšela už stokrát, i když vím, jak mizerně nevyspale se budu cítit zítra ráno, okolo půlnoci na mě skoro vždycky padne pocit, že když teď odejdu, mohla bych propást něco úžasného. Že v okamžiku, kdy za mnou zapadnou dveře, se začne tančit na stole, moje kamarádky se vytasí s těmi nejpikantnějšími historkami, někdo udělá striptýz, někdo na něco vyleze nebo se půjde koupat někam, kde se koupat nesmí. Ospalý a jen tak středně vydařený večírek se zničehonic promění ve večer, o kterém se bude mluvit ještě za pár let.

Jistě, po dvaceti letech zkušeností a zhruba tisíci experimentech na toto téma bych už mohla vědět, že pravděpodobnost takového půlnočního obratu je minimální. Ale zhruba v jednom z padesáti případů se to stává. Takže na to vždycky čekám. Co kdyby.

About these ads

13 comments

  1. Mně se už pár let většinou daří odcházet včas. Vyhovuje mi to, je toho večera tak akorát, člověk se vyspí, vyhne se úmorným rozvláčným ranním dojezdům… Ale má to také své stinné stránky. Pár „legendary“ akcí jsem už takhle skutečně prošvihl a zejména člověk musí neustále poslouchat ty kecy typu „tys přišel – to už asi zase hned půjdeš, trháš partu, kazíš zábavu, spěcháš domů za manželkou – jsi pod pantoflem“…

  2. Já z večírků a akcí většinou kolem půlnoci odcházím a v mnoha ohledech to taky není výhra – kdybych měla cihlu za každé „co děláááááš, kam deš!“ a „po večerníčku musíš domů, co?“ a „Nedělej krávu, poď si dát ještě skleničku!“ atd. atd., tak mám dneska postavené obří sídlo :-) Sem tam odchod dokonce někoho urazí. Taky jsem prošvihla pár akcí jako čůrání na parkovišti nebo legendární zvracení v nočním autobuse.
    Ale zase pak nemám druhý den úplně zabitý, jsem odpočatá a hlavně si z akce pamatuju hlavně to, jak se většina dobře bavila, nebyla ještě úplně na šrot a nemlela pitomosti :-)

Napsat komentář

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Změnit )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Změnit )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Změnit )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Změnit )

Connecting to %s