Bílá myš mě učí, jak je někdy užitečné být postavena před hotovou věc

„Mami, já se ti bojím něco říct.“

Tahle věta, jak už jsem se ze zkušeností poučila, v překladu znamená: „Stalo se něco strašného a řeknu ti to, jakmile slíbíš, že nebudeš nadávat.“

Když ji Betynka pronesla v pátek večer a upřela na mě pohled ztrápené laně, okamžitě mi v hlavě naskočily ty nejhorší možné alternativy. Vzhledem k jejímu řetězci průšvihů z několika uplynulých týdnů (ztracené kimono na taekwondo/ztracených 450 Kč, které jim ve škole vrátili za školní výlet/skandální účet za telefon/ředitelská důtka za opuštění školní budovy o velké přestávce) jsem čekala, že to bude něco ještě horšího. Taky bylo.

Betynka si ve zverimexu koupila bílou myš.

Na téma „zvířátko v naší domácnosti“ jsme spolu diskutovaly už mnohokrát a já jsem mnohokrát jasně řekla, že jediné zvíře, které bych doma opravdu uvítala, je pes. S velkým sebezapřením bych možná ještě skousla králíka nebo morče. Ale cokoli menšího – zvlášť, když to má ohavné růžové drápky, pod bílými chlupy tomu prosvítá růžová kůže a má to strašidelné červené oči – mi nahání husí kůži a nechci s tím být v jedné místnosti. Zvlášť, když jsem si na internetu přečetla, že myší samečci „vydávají nepříjemný zápach“ a „velmi dobře skáčou“.

V pátek večer ale nebylo jiné řešení, než s bílou myší v akvárku v jedné místnosti zůstat.

Během víkendu jí můj ke všem zvířatům soucitný muž přidal do akvárka piliny a pítko na vodu.

V pondělí ještě přibyl útulný domeček z půlky kokosového ořechu a pomalu začínalo být jasné, že myš se v naší domácnosti zabydlela natrvalo.

A v úterý jsem si uvědomila, že mi to vlastně tak strašně nevadí.

Ne, myš mě svýma červenýma očkama nijak neobměkčila, nezamilovala jsem si ji, nespřátelila jsem se s ní a ani do budoucna to neplánuji. Uvědomila jsem si ale, že s ní vlastně docela klidně můžu žít, a že snesu víc, než jsem si myslela. Na což bych nikdy nepřišla, kdyby ji Betynka svévolně nepřinesla do naší domácnosti.

Myš se jmenuje Lipo.

About these ads

7 comments

  1. To je ten strach, nejistota, co nás brzdí. Když se překoná – resp. když je překonán, aniž bychom to chtěli – zjistíme, že to pak není tak hrozné, jak to vypadá. Hodně šťastných chvil s Lipem :)

  2. :-) držím palce :-) já celkem nic moc proti myším nemám, až na to že máme kocoura.. takže pokud mi něco podobného udělá dcerka a donese jakékoliv malé zvíře, bude to fakt oříšek jak to ustát bez spousty krve a pak i slziček na podlaze :-))

  3. Jééé, tak to jsem ráda, že jste ji vzali na milost. Nám v pátek přibylo do domácnosti štěně a v sobotu odešla naše patnáctiletá zasloužilá fenka (nemělo to spolu souvislost, ona byla vážně nemocná delší dobu a ty vedra jí definitivně podrazily nohy). Mám ráda zvířátka a dost dlouho jsem chovala křečky. Sice bych Betynce vysvětlila, že tohle se nedělá (přece jen by to mohla vzít jako precedens a za chvíli domů přivést slona :-)), ale na milost bych myšku taky vzala.

  4. To jsem si vzpomněla, jak jsem si jako devítiletá koupila natajno křečka Ferdu. Měla jsem ho čtrnáct dní schovaného v zavařovací sklenici za stolem, pak jsme jeli k babičce, které jsem tajemství zatelefonovala a poprosila ji o koupi akvária. Máma z toho měla oči na vrch hlavy, ale Ferdík se jí líbil. Hlavního odpůrce zvířat v domácnosti, tátu, jsme už postavili před hotovou věc a křeček zůstal :-) Nakonec si ho oblíbili všichni včetně táty (pravidelně mi pro něj kupoval drahé krmení na tyčinkách, které křeček miloval). Fedra byl hrozně milý a podařilo se mi ho skvěle ochočit. Denně s rodiči snídal u stolu, pak mi ho přinesli do postele, kde mi půl hodinky pospával na břiše, než jsem musela vstávat do školy. Po návratu z hor, kdy byl křeček na hlídání u babičky, bylo neuvěřitelný sledovat, jakou měl radost, že je zase s náma, hned začal normálně žrát a vesele po mě šplhat. Jeho úmrtí jsem obrečeli všichni. I takové malé potvůrky dokáží přirůst k srdci ;-)

  5. Díky za všechny povzbudivé komentáře! K příběhu s myší bych ještě chtěla dodat, že členem naší domácnosti byl deset let rottweiler Rudolf, kterého jsme si vzali z útulku. Bylo to s ním hodně náročné (pral se s jinými psy), možná víc než s dětmi, které jsme si později pořídili :). Umřel před čtyřmi roky a od té doby sním o tom, že si pořídíme jiného psa. Jenže situace naší rodiny se od té doby hodně změnila – denodenně lítáme s dětmi do školky, z družiny, na hudebku, na výtvarku a podobně – takže se na psa zatím necítíme. Ale jednou ten čas přijde! (Doufám, že dřív, než budu v důchodu.)

  6. Myšičky jsou úžasné :) Jen se bojím, že se svým přístupem ke všem možným zvířatům (to je chuďátko, nemá kde bydlet, tak já si to vezmu) skončím s domem plným čumáčů. Nevadí, těším se.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s