Jak jsem testovala týden bez peněz

Ztráta peněženky – slibuju, že je to naposled, co se k ní tady vracím! – mi zprostředkovala jednu dávno zapomenutou zkušenost: jaké to bylo, žít bez kreditních karet. (A tím pádem skoro bez peněz, protože během těch pár dnů jsem byla závislá na kapesném, které mi přidělil můj asketický muž.) Překvapilo mě, že za zkušenost vůbec nebyla nepříjemná a zdaleka jsem si nepřipadala „ochuzeně“. Spíš jako bych se vrátila do studentských dob.

Znovu jsem si zkusila, jaké to je, například…

  • stát u baru s padesátikorunou v zadní kapse u kalhot a moc dobře si rozmýšlet, co si dám, aby v tom bylo pokud možno co nejvíc alkoholu.
  • tu euforii, když v nepořádku na dně tašky vyštrachám ještě tři… ne, osm… celých třináct! korun
  • vařit večeři výhradně z toho co najdu doma, z těch zaprášených plechovek co stojí na poličce úplně vztadu
  • prohledávat kapsy od zimních kabátů, které jsem už uložila dozadu do skříně, a nacházet v nich drobné
  • půjčovat si od vlastních dětí
  • radovat se z věcí, které jsou zadarmo

Náhodou jsem zrovna v těchto dnech narazila na studii kanadských psychologů, kteří na vzorku studentů zistili, že čím jsme bohatší – nebo spíš čím víc o bohatství přemýšlíme – tím nižší máme schopnost vychutnat si drobnosti jako je čokoládová tyčinka, studené pivo nebo pěkné počasí. (Studenti, kterým ukázali hromadu kanadských dolarů, snědli čokoládovou tyčinku výrazně rychleji a míň si na ní pochutnali než ti, kteří peníze neviděli.)

 

About these ads

9 comments

  1. hm, po troch mesiacoch bez prijmu a na minimalnej podpore mam uplne opacny nazor. ovela viac si viem vychutnat pekny den, ked viem, ze nemam v penazenke uplne prazdno

  2. Občas se mi stane, že se svým studentským důchodem (tak jsem se nedávno dozvěděla, že se prý má oficiálně říkat tomu, co nám rodiče přidělí) nevyjdu úplně dobře. Většinou je to proto, že jdu ten týden dvakrát s někým na pivo, nebo to sežere nějaká kultura, protože kultura je dneska drahá, nebo nějakej pěknej kus bavlny na sebe. Jak jsem pak klidná, když míjím stánky se zmrzlinou, obchody s brambůrkama a sekáče, aniž bych měla nejmenší nutkání se tam podívat, protože vím, že v peněžence mám odpočítáno113 na vlak a víc prostě nemám. Kdyby ten vlak v průběhu toho tejdne zdražili, jsem vímekde :-D

  3. Ta studie má něco do sebe:)
    Často sleduju lidi kolem sebe, pozoruji, jak si užívají svět, který je kolem nich. Popravdě v dnešní době (né, že bych jich zažila víc:) )mi přijde, že jsou všichni zahledění jenom do sebe, do toho, co mají na sobě a kolik mají v peněžence. Když někomu řeknu, že mám hroznou radost z toho, že je dneska hezky, nebo že večer se budu dívat na svůj oblíbený film, nebo že jsem měla ráno dobrou snídani a nemusela jsem dobíhat tramvaj, tak na mě koukají jako na blázna! Kolem sebe bohužel nemám moc lidí, kteří se umí radovat i z těch nejmenších maličkostí, proto si je já sama vychutnávám, co nejvíc to jde:)
    Nejvíc nejlepčejší pocit je právě ten, když z nejhlubší části tašky vysypu právě těch pár korun a vím, že si konečně můžu dát zase po dlouhý době (třeba) kopečkovou zmrzlinu, sednout si na lavičku a ukazovat všem lidem, jak je mi dobře i s tím jedním kopečkem:)

  4. Honzino: souhlas. Moc málo lidí kolem mě (a mého věku navíc) se raduje z obyčejných věcí. Já teď nedávno třeba z toho, že jsem asi čtvrt hodiny pozorovala lesní myšky, které běhaly ve stráni, dalekohledem jsem viděla obrys jedné hory v Rakousku (se sněhem :)… a tak.
    Ovšem kdoví, jak bych se radovala já, kdybych to měla jako ti ostatní – peníze a stres. Takhle mám (skoro) holej zadek, klid a čerstvý vítr po ránu :)

  5. S prohledáváním kapes zimních kabátů souhlasím. Jen škoda, že kabáty jsou zazimované a nikde nic nevypadlo! To znamená – čekat na konec léta a doufat, že něco vypadne z nošených sak :)

  6. úplně jsem si vzpomněla, jak jsem jako studentka prohrabávala batoh a kapsy a hledala drobáky :) asi si z nostalgie půjdu zahrabošit :)

  7. Já odešel na začátku léta z dobře placené práce a hodlal jsem si najít stejně placenou, ale s takovýma lidma, co by mě bavili, narozdíl od předchozí. To se nakonec ukázalo jako skoro nemožné a tak jsem 5 měsíců chodil na konkurzy a postupně ukrajoval našetřené peníze. Mimo to jsem ztratil peněženku a mobil, takže jsem si vyzkoušel taky, jaké to je bez kreditek a navíc bez mobilu. Pár dní to bylo šílený. Ale po týdnu jsem se odnaučil některé reflexy a bez kreditek jsem do teď, což je tak 10 měsíců už. Mobil mám. Ale ty kreditky mi prakticky nevadí vůbec. Horší to bylo v době bez občanky, to se prakticky k penězům nedá dostat, když chybí občanka, mobil, kreditka. Od té doby občas ani mobil nenosím s sebou, nemluvě o peněžence. Hodně mě to uvolnilo z toho napětí – být na mobilu, mít vždycky peníze atd.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s