5 tipů, jak opravdu poslouchat

Mojí dceři Betynce se včera zamžily oči nefalšovanými slzami. Oznámila mi, že vlastně neví, jestli chce jet příští týden na podzimní prázdniny se svým táborovým oddílem. „Jak to myslíš, že nevíš?“ řekla jsem a vší silou se snažila, aby mi hlas nevyletěl do hysterických otáček (Před dvěma dny si byla jistá, že chce jet. Za každou cenu. Jejího vedoucího jsem musela úpěnlivě přesvědčovat, aby si ji na poslední chvíli připsal na seznam.) „No když já prostě nevím,“ opáčila Betynka zoufale.

Jak se mi hrnula krev do hlavy, začaly ze mě padat špatné odpovědi. Jedna za druhou:

  1. „Přece jsi tam tolik chtěla jet! Tolik ses těšila!“
  2. „Budou tam všechny tvoje kamarádky z tábora.“
  3. „Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Vždycky se ti tam líbilo.“
  4. „Už jsi přihlášená. To to mám teď zase zrušit?!“
  5. „A to si tě mám vzít, sakra, o podzimních prázdninách do práce?!“

Takže až o několik hodin a o mnoho slz později se mi podařilo vypátrat skutečný důvod jejích pochybností (bála se, že bude muset jít na strašidelnou bojovku).

Proto mi přišlo velmi vhod několik zásad správného naslouchání, které včera na svém blogu zveřejnil Peter Bregman. Volně parafrázuji:

  1. Opravdu poslouchejte. Jenom poslouchejte. Nedělejte přitom nic jiného Neemailujte, nesurfujte na webu, nepište si seznam na nákup.
  2. Nepřipravujte si odpovědi během toho, co ten druhý mluví.
  3. Opakujte. Zní to pitomě, ale funguje to jako kouzlo. Když vám někdo řekne, že je naštvaný kvůli vašemu rozhodnutí, můžete reagovat: „Aha, jsi naštvaný kvůli mému rozhodnutí.“ Pokud je vám to trapné zkoušet u dospělých, vyzkoušejte si to alespoň s dětmi.
  4. Ptejte se. Klaďte doplňující otázky, kterými více prozkoumáte, co vám ten druhý chce říci.
  5. Otázky, které se coby doplňující otázky nepočítají: „Zbláznil ses?“ „To myslíš vážně?“ „Kolik ti je let, proboha?“ „Kdy už konečně (doplňte sami)?!“
About these ads

10 comments

  1. Co já bych dala za to, kdyby Stela chtěla jet někam s kolektivem! Nepojede za nic na světě. Aby taky jela – když je po své nejezdící matce. Není to u vás stejné? Nebála ses taky bojovek? :-)

    1. Ani ne. Přesněji řečeno, vždycky jsem toužila nějakou OPRAVDOVOU zažít, ale na táborech, na kterých jsem byla, nikdy neproběhly. Takže nevím, jak bych reagovala, kdyby mě nějaká fakt potkala.

      1. Báro, neříkej dvakrát, na požádání ti uděláme takovou bojovku, že se nebudeš stačit divit :-))) ale pr Bety ne,neboj :-)

  2. To mi připomnělu jednu ze zásad vyjednávání – ideál není oboustranný kompromis, ale kooperace.
    Druhá strana často (stejně jako v tomto případě), neřekne na rovinu pravý důvod, proč zastává nějaký požadavek. Když se tento důvod podaří odhalit, často se zjistí, že k tomu aby se mohlo vyhovět pravému důvodu není nutné dělat žádný kompromis.

  3. Barboro, Vas blog je moc mily a Vase postrehy opravdu zajimave. K dnesnimu tematu existuje pekna knizka Najděte si svého marťana od Marka Hermana, ktera je napsana lidsky a se zaujetim stejne jako pisete Vy.

  4. A já ještě doporučím knihu Respektovat a být respektován, o komunikaci (nejen) s dětmi. Umět tak všechny zmíněné rady vždycky používat, to by bylo!:)

Napsat komentář

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Změnit )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Změnit )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Změnit )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Změnit )

Connecting to %s