Věci, které přinášejí radost, by se nikdy neměly proměnit v otravné úkoly

tired-salesgirl-on-christmas-eve

„Měla bych konečně dočíst Doktora Živaga.“

„Měla bych uspořádat oslavu svých narozenin a pozvat všechny svoje přátele.“

„Měla bych častěji chodit na výstavy.“

„Měla bych jezdit na in-line bruslích, které pořád jen leží na skříni.“

„Měla bych si víc užívat sex.“

„Měli bychom jít ven, když je tak hezky.“

„Měla bych si psát deník.“

„Měla bych si letos víc vychutnat předvánoční pohodu.“

Co je na všech těchhle větách špatně? Z činností, které by se měly dít čistě jen pro radost, dělají úkol. Úkol, který, pokud ho nesplním (anebo ho nesplním „pořádně“), mě bude hlodat výčitkami svědomí jako kterýkoli jiný nesplněný úkol, třeba nezaplacené obědy pro děti ve školní jídelně nebo schránka plná nezodpovězených e-mailů.

Jak se vlastně z takové jednoznačně příjemné a spontánně prováděné činnosti stane úkol? U mě nejspíš tak, že si přeju být příliš mnoha různými lidmi najednou a ještě u toho vypadat, že si to fakt užívám. Chtěla bych být společenská organizátorka večírků & milovnice osamělých procházek & kulturní návštěvnice výstav & mít zajímavý a útulný byt, jako mají skandinávské blogerky & doma si zavařovat vychytávky z vlastnoručně natrhaného ovoce a tak dále a tak dále…

Jenže narážím na to, že za jednu jedinou sobotu prostě není možné jít na procházku a brodit se podzimním spadaným listím, sedět u okna, poslouchat šumění deště a číst Doktora Živaga a chystat pohoštění na večerní oslavu pro dvacet kamarádů. Zvlášť, když do toho musíte dopsat článek, který má deadline v pondělí ráno, koupit dětem zimní boty a odmrazit ledničku, ve které se začínají tvořit krápníky. Vážně to nejde, párkrát jsem to i zkoušela. Výsledkem je jenom pocit viny při všem, co děláte, z toho, že neděláte něco jiného.

Pro mě funguje jeden extrémní způsob, jak se s těmihle nejotravnějšími „měla bych“ vypořádat: Řeknu si, že danou činnost nebudu dělat prostě nikdy. Zakážu si to. Nebudu si psát deník. Nebudu chodit na vůbec žádné výstavy. Nebudu vůbec nikdy jezdit na in-linech. Překvapivě to není smutné, právě naopak, je to osvobozující. Zbavím se tak výčitek svědomí z toho, že to nedělám. A pokud se někdy úplně spontánně vyvrbí okolnosti tak, že se na nějaké výstavě ocitnu, proč ne! (Jen potom zase nesmím propadnout pocitu, že bych to přece jen „měla“ zkoušet častěji.)

Proč je někdy dobré být trapná

Snímek obrazovky 2014-10-09 v 15.45.56

Miluju tu scénu Díky za každé nové ráno, kdy Ivana Chýlková coby školačka v bílém roláku a kostkované sukni stojí na pódiu pod nápisem „Děti, mír a umění“ a před znuděným publikem recituje svou vlastní báseň:

Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná. Jednou z těch trapasů umřu a zakopaj mě pod černou zem…“

Je fakt hrozně trapná! Je trapná jako ten, kdo se hrozně snaží, komu záleží na výsledku, kdo jde s kůží na trh, i když se to tak úplně nehodí, i když to nemá úplně zmáklé, i když neví, jak to dopadne, a i když hrozí, že bude vypadat… trapně. A právě proto mám tu scénu ráda.

Mám ji ráda taky proto, že sama bývám často trapná, a v tom nikdo není rád sám. Trapně často mívám různé fleky na oblečení, o kterých ani nevím; nedávno jsem se trapně rozbrečela na poradě v práci; kdykoli mi zazvoní telefon v kabelce, musím před zraky ostatních vyházet na podlahu celý její (trapný) obsah. Strašně trapný je seznam písniček, které poslouchám při běhání, jsem trapná řidička a především trapná matka. (Tuhle, když jsem Rozárku přivedla na hodinu lezení na horolezecké stěně, mě šeptem úpěnlivě prosila, ať už proboha odejdu, protože mi „moc klapou boty“ a mám „ten divnej klobouk.“ Mezi všemi těmi horolezci jsem prostě byla trapná.)

Kdy se vlastně cítíme trapně? Když se nám v přítomnosti ostatních stane něco, co neměl nikdo vidět. Když nemáme svůj zevnějšek nebo svoje chování úplně pod kontrolou. Když nám záleží na tom, jak zapůsobíme, ale zapůsobíme jinak, než bychom chtěli. Když se o nás ostatní dozvědí něco, co by podle nás nikdo neměl vědět.

A právě proto si myslím, že trapnost je vlastně dobrá. I když bolí – a někdy fakt strašně! – měli bychom si ji hýčkat a vážit si trapných momentů. Protože právě v těch jsme nejvíc sami sebou, jsme opravdovější, než když máme fasádu bez poskvrnky.

A navíc, když palčivost trapasů odezní, bývají z nich ty nejlepší historky!

Serepetičky, kterých se asi nikdy nezbavím

IMG_2072

Myslím, že vyhazovat staré krámy je velmi osvobozující. Přesto si nechávám na poličce v kuchyni tuhle sestavu naprosto zbytečných, nefunkčních, kýčovitých a často i docela ošklivých předmětů, které mají společné jedno: pojí se k nim nějaké vzpomínky.

  • Když to vezmu zleva, ty mušle na slaměné mističce jsou z našich prázdnin v městečku Ulcinj v Černé Hoře. Děti si v deset večer chodily na korzo pro cukrovou vatu, ještě po půlnoci bylo takové horko, že jsme seděli s nohama v lavoru se studenou vodou a ve čtyři ráno začínali zpívat muezzinové v okolních mešitách.
  • Toho hnědého panáčka se srdíčkem mezi nohama (já vím, vypadá to trochu divně, ale to nebyl záměr) vyrobila pro Betynku slovenská holčička na družebním zájezdu do Bratislavy.
  • Perníkové srdíčko s nápisem Rodičům nám děti koupily, když šly s babičkou na Matějskou. Evidentně to bylo efektivnější než kupovat jedno srdíčko Mamince a jedno Tatínkovi.
  • Ten abstraktní válcovitý předmět vedle je prý loutka čarodějnice, kterou Rozárka vyrobila na výtvarce, a vedle ní vykukuje plyšový lemur (nebo co to je) z vázičky, která vznikla na hodinách keramiky.
  • V dolní řadě vlevo jsou suvenýry dětí z prázdnin v Chorvatsku s mým tátou a jeho ženou helenkou: srdíčko z mušlí a ten příšerný koloušek s tyrkysovými třpytkami.
  • A potom moduritové Colosseum, které si Betynka přivezla ze školního výletu do Itálie (ale ve skutečném Colosseu nebyli).
  • Skleněná nádobka uprostřed pochází ještě z posledního bytu, kde bydlela moje máma.
  • Kde se vzal dřevěný pes, to vůbec netuším.
  • A ta hromádka vedle něho je sbírka pidipokladů, které se nachomýtly tak různě a už je asi nikdo neroztřídí.

Utírat pod tím vším prach je dost k vzteku, takže to nedělám moc často. Myslím, že estetická hodnota té sbírky není nulová, ale spíše záporná. Přesto se na ní koukám ráda každý den, protože mi připomíná, kdo jsme a že k sobě patříme.

10 věcí, které mi za uplynulý rok změnily život k lepšímu

aperol-spritz

Jsou věci, o kterých jsem předem naprosto přesvědčená, že když si je pořídím, změní mi to život. Tak třeba stolní mixér. Vymámila jsem ho na své sestřenici, která se před stěhováním zbavovala věcí, s představou, že až ho budu mít, začnu úplně nový, zdravější život a každé ráno budu začínat vlastnoručně umixovaným ovocným koktejlem nebo smoothie. Jo. Mixér stojí na kuchyňské lince už půl roku a koktejl jsem si po ránu umixovala přesně jednou. Přitom jsem zjistila, že krájení ovoce a následné mytí mixéru mi trvá tak dlouho, že kdybych takhle měla zahajovat každý den, musela bych do práce chodit na jedenáctou.

A pak jsou věci, od kterých neočekávám vlastně vůbec nic. Ale jakmile jednou do mého života vstoupily, změnily ho nečekaně k lepšímu. Za poslední rok to byly například tyhle:

  1. Růžová tvářenka. Brzo ráno neexistuje lepší způsob, jak si během deseti vteřin přestat připadat unavená, zažloutlá a stará.
  2. Aperol spritz. Dlouho jsem byla zvědavá, co je to to průsvitné oranžové s bublinkami a s ledem, co lidi popíjejí v kavárnách i na sjezdovkách. Teď vím, že je to ten nejlepší způsob, jak (docela rychle) odstartovat holčičí večírek. Nejdřív jsem si zamilovala jeho barvu, potom i nahořklou chuť.
  3. Velký kabát. Tak velký, že se pod něj vejde i velký svetr nebo sako a nepřipadám si přitom jako ve svěrací kazajce.
  4. Mezizubní kartáčky. Od té doby, co je mám, mě zubařka už třikrát pochválila (místo aby mi s povzdechem začala znovu vysvětlovat správnou techniku čištění zubů).
  5. Klobouk. Konečně jsem se přestala stydět ho nosit. Při slabších přeháňkách poslouží i místo deštníku.
  6. Velikánské magnety na ledničku. Vzhledem k tomu, že naše lednička slouží jako komunikační centrum domácnosti, vrství se na ní dětské obrázky, diplomy, nezaplacené složenky, informace o blížících se školních táborech a recepty od doktora. Konečně mám veliké magnety, které na ledničce udrží i několik vrstev papíru najednou.
  7. Batoh. Dlouho jsem byla přesvědčená, že jako dospělá paní a seriózní pracující žena musím nosit kabelku, nebo tašku na rameno, která aspoň trochu jako kabelka vypadá. Teď po letech se znovu vracím k batohu, do kterého se toho vejde víc a mám volné ruce.
  8. Odličovací ubrousky. Vždycky mi připadaly jako děsná rozmařilost. Ale po pár dnech používání jsem musela uznat, že když si jdu lehnout ve tři ráno, zachrání mě před tím, abych se za pár hodin probudila s očima jako panda.
  9. Zavírací pytlíky z Ikea. Můžu do nich nakrájet dětem jablíčko nebo oloupat mandarinku a mít (relativní) jistotu, že neskončí rozplesklé a rozpatlané na dně školní tašky.
  10. Rukavice bez prstů. Dokonalý kompromis mezi zmrzlýma rukama bez rukavic a neohrabanýma rukama v rukavicích.

Kaštany mi dělají radost, i když je vůbec na nic nepotřebuju

horse-chestnut

„Proč vlastně sbíráme kaštany?“ řekla včera dopoledne moje kamarádka Bára, když se zastavila pod stromem a jeden mimoděk strčila do kapsy. Rozhodně neměla v plánu vyrábět z nich zvířátka s nohama ze sirek anebo jich plnou igelitku odnést myslivcům na krmení lesní zvěře. Stačil jí jen jeden. Prostě jen tak.

Taky je sbírám. I když na zvířátka z kaštanů jsou už moje děti trochu velké (momentálně je zcela zaměstnává gumičkování). Úplně nejradši mám ty hodně čerstvé, vlhce hladké, jak se právě vylouply z pichlavé slupky. Líbí se mi cítit v ruce tu jejich kulatost. Líbí se mi i to, že jenom tak bezúčelně padají ze stromů. Přesně takhle by myslím měly vypadat malé dárky pro radost: nečekané, krásné, veselé, a z praktického hlediska nepoužitelné.

Potom ten kaštan obvykle strčím do kapsy podzimního kabátu, zapomenu na něj, a znovu ho najdu zase až za rok, seschlý a svraskalý, když ten kabát znovu vytáhnu ze skříně.

9 způsobů, jak si dobrovolně dělám ze života malé každodenní peklo

neni-lepsi-na-tom-svete-jako-certum-v-pekle-moje-abeceda

I když bych vůbec nemusela, občas dělám věci, o kterých předem vím, že nemůžou dopadnout dobře. Jako například…

  • Hledám si na googlu divné zdravotní příznaky. I malinký pupínek nebo divný hrbolek vzadu v puse se může proměnit v počáteční stádium smrtelné nebo zohyzďující choroby, když mu věnujete dost pozornosti a strávíte trochu času u internetu. Nejvíc výživné jsou samozřejmě obrázky a diskuse pacientů, kteří tu nemoc doopravdy mají.
  • Dělám si testy v časopisech. Jako například: Hodíte se k sobě? Miluje vás opravdu? Aha, a co když mi vyjde, že nehodíme a nemiluje?
  • Hodím telefon na dno kabelky, místo abych ho dala do té malé kapsičky na telefon. A až příště zazvoní, zase budu muset před zraky pobavených kolegů nebo spolucestujících v tramvaji vyházet polovinu věcí, a než ho konečně najdu, zvonit přestane.
  • Ptám se, jestli v tom nevypadám tlustě. Na tuhle otázku prostě neexistuje správná odpověď. Ať ten druhý řekne sebepřesvědčivěji „ne!“, vždycky je tady možnost, že to říká jen proto, aby vám udělal radost.
  • Sleduju na facebooku své bývalé. A k čemu je dobré, když se dozvím, že se má skvěle má dvě moooc roztomilé děti? Anebo naopak, že je to stejný idiot jako tenkrát? Ani jedno mě moc nepotěší.
  • Představuju si nejhorší možné scénáře čehokoli.
  • Po půlnoci se dívám na úplně nemožný film v televizi, místo abych šla spát. Protože jsem tak unavená, že se nedokážu přimět vstát a jít si vyčistit zuby. Anebo…
  • Usnu u televize na gauči. I když vím, že až se probudím, budu mít přeleželý krk a ztuhlé končetiny, takže se budu pohybovat jako titulní hrdinka filmu Noc oživlých mrtvol.
  • Porovnávám se s jinými lidmi. Ačkoli moc dobře vím, že ze života kohokoli jiného znám vlastně jenom docela malý kousek a že takové srovnávání nikdy nemůže dopadnout dobře.

Jak jsem se zbavila strachu z vybíjené

01_00760343

Jako malá jsem nenáviděla míčové hry. Vybíjenou, volejbal, basketbal, prostě jakoukoliv kolektivní hru, jejíž podstatou je házení nebo pinkání s míčem. Moje instinktivní reakce na letící míč totiž vypadá tak, že zavřu oči, chráním si hlavu rukama a představuju si, že tam nejsem. V důsledku toho jsem pro každé jen trochu ambiciózní družstvo byla vždycky nevítanou přítěží. Před každým utkáním ve vybíjené na hodině tělocviku jsem musela přestát ponižující rozřazování do družstev, kdy si dva kapitáni postupně vybírají hráče do svých týmů, od těch nejšikovnějších, přes ty průměrné… až nakonec tam zbyla jenom tlustá Šárka a já. Už v tu chvíli bych se nejradši propadla do země, ale bylo to ještě horší, protože kapitáni se obvykle pohádali, který z nich si vezme Šárku, která sice byla pomalá, ale aspoň uměla chytat, a na koho zbydu já.

Myslela jsem si, že s ukončením školního vzdělávání jsem tomu definitivně unikla. A opravdu, asi dvacet let se mi úspěšně dařilo vyhýbat čemukoli, co mělo něco společného s házením míčem. Ale nedávno jsem se nešťastnou náhodou přichomýtla na návštěvu k tátovi, amatérskému trenérovi vesnického softballového týmu, právě ten víkend, kdy na hřišti za vesnicí pořádal zápas. Dětí bylo málo, takže musel hrát každý, kdo měl ruce a nohy. Nezachránilo mě ani to, že na těch nohou jsem měla podpatky.

Kapitáni byli dva místní jedenáctiletí kluci. Po dvaceti letech jsem na rozbahněném vesnickém hřišti znovu musela podstoupit rituál vybírání do družstev. Zjistila jsem, že jedenáctiletí kluci jsou ti nejnemilosrdnější kapitáni na světě. Nevyberou si vás, protože se tváříte jako jejich kámoška, nevyberou si vás, abyste nebyla smutná, nevyberou si vás, protože si vezmete větší výstřih, nevyberou si vás dokonce ani proto, že jste dcera jejich trenéra. Zajímá je jedině, jestli umíte dobře odpalovat a rychle běhat. A na mně bylo na první pohled zřejmé, že neumím ani jedno. Takže jsem znovu zbyla jako poslední, spolu s pětiletou sestřičkou jednoho z kapitánů.

Ne, nestal se žádný zázrak. Ukázalo se, že jako hráčka softballu jsem stejně příšerná jako ve vybíjené, volejbalu nebo košíkové. Míček jsem odpálila moc blízko a podpatky se mi zapichovaly do rozmoklé hlíny, takže než jsem se dobelhala k první metě, stihli mě vyautovat. Můj jedenáctiletý kapitán se tvářil, že mu to tak nějak byl předem jasný.

Ale tentokrát přece jen bylo něco jinak. Necítila jsem tu palčivou potupu jako kdysi na základce. Nechtěla jsem se propadnout do země. Vlastně jsem se celou tou situací docela bavila. Nevadilo mi, že před celou vesnicí jsem za úplně trapnou paní z Prahy, která nosí blbý boty a do míčku se trefí až napotřetí.