Kaštany mi dělají radost, i když je vůbec na nic nepotřebuju

horse-chestnut

„Proč vlastně sbíráme kaštany?“ řekla včera dopoledne moje kamarádka Bára, když se zastavila pod stromem a jeden mimoděk strčila do kapsy. Rozhodně neměla v plánu vyrábět z nich zvířátka s nohama ze sirek anebo jich plnou igelitku odnést myslivcům na krmení lesní zvěře. Stačil jí jen jeden. Prostě jen tak.

Taky je sbírám. I když na zvířátka z kaštanů jsou už moje děti trochu velké (momentálně je zcela zaměstnává gumičkování). Úplně nejradši mám ty hodně čerstvé, vlhce hladké, jak se právě vylouply z pichlavé slupky. Líbí se mi cítit v ruce tu jejich kulatost. Líbí se mi i to, že jenom tak bezúčelně padají ze stromů. Přesně takhle by myslím měly vypadat malé dárky pro radost: nečekané, krásné, veselé, a z praktického hlediska nepoužitelné.

Potom ten kaštan obvykle strčím do kapsy podzimního kabátu, zapomenu na něj, a znovu ho najdu zase až za rok, seschlý a svraskalý, když ten kabát znovu vytáhnu ze skříně.

9 způsobů, jak si dobrovolně dělám ze života malé každodenní peklo

neni-lepsi-na-tom-svete-jako-certum-v-pekle-moje-abeceda

I když bych vůbec nemusela, občas dělám věci, o kterých předem vím, že nemůžou dopadnout dobře. Jako například…

  • Hledám si na googlu divné zdravotní příznaky. I malinký pupínek nebo divný hrbolek vzadu v puse se může proměnit v počáteční stádium smrtelné nebo zohyzďující choroby, když mu věnujete dost pozornosti a strávíte trochu času u internetu. Nejvíc výživné jsou samozřejmě obrázky a diskuse pacientů, kteří tu nemoc doopravdy mají.
  • Dělám si testy v časopisech. Jako například: Hodíte se k sobě? Miluje vás opravdu? Aha, a co když mi vyjde, že nehodíme a nemiluje?
  • Hodím telefon na dno kabelky, místo abych ho dala do té malé kapsičky na telefon. A až příště zazvoní, zase budu muset před zraky pobavených kolegů nebo spolucestujících v tramvaji vyházet polovinu věcí, a než ho konečně najdu, zvonit přestane.
  • Ptám se, jestli v tom nevypadám tlustě. Na tuhle otázku prostě neexistuje správná odpověď. Ať ten druhý řekne sebepřesvědčivěji „ne!“, vždycky je tady možnost, že to říká jen proto, aby vám udělal radost.
  • Sleduju na facebooku své bývalé. A k čemu je dobré, když se dozvím, že se má skvěle má dvě moooc roztomilé děti? Anebo naopak, že je to stejný idiot jako tenkrát? Ani jedno mě moc nepotěší.
  • Představuju si nejhorší možné scénáře čehokoli.
  • Po půlnoci se dívám na úplně nemožný film v televizi, místo abych šla spát. Protože jsem tak unavená, že se nedokážu přimět vstát a jít si vyčistit zuby. Anebo…
  • Usnu u televize na gauči. I když vím, že až se probudím, budu mít přeleželý krk a ztuhlé končetiny, takže se budu pohybovat jako titulní hrdinka filmu Noc oživlých mrtvol.
  • Porovnávám se s jinými lidmi. Ačkoli moc dobře vím, že ze života kohokoli jiného znám vlastně jenom docela malý kousek a že takové srovnávání nikdy nemůže dopadnout dobře.

Jak jsem se zbavila strachu z vybíjené

01_00760343

Jako malá jsem nenáviděla míčové hry. Vybíjenou, volejbal, basketbal, prostě jakoukoliv kolektivní hru, jejíž podstatou je házení nebo pinkání s míčem. Moje instinktivní reakce na letící míč totiž vypadá tak, že zavřu oči, chráním si hlavu rukama a představuju si, že tam nejsem. V důsledku toho jsem pro každé jen trochu ambiciózní družstvo byla vždycky nevítanou přítěží. Před každým utkáním ve vybíjené na hodině tělocviku jsem musela přestát ponižující rozřazování do družstev, kdy si dva kapitáni postupně vybírají hráče do svých týmů, od těch nejšikovnějších, přes ty průměrné… až nakonec tam zbyla jenom tlustá Šárka a já. Už v tu chvíli bych se nejradši propadla do země, ale bylo to ještě horší, protože kapitáni se obvykle pohádali, který z nich si vezme Šárku, která sice byla pomalá, ale aspoň uměla chytat, a na koho zbydu já.

Myslela jsem si, že s ukončením školního vzdělávání jsem tomu definitivně unikla. A opravdu, asi dvacet let se mi úspěšně dařilo vyhýbat čemukoli, co mělo něco společného s házením míčem. Ale nedávno jsem se nešťastnou náhodou přichomýtla na návštěvu k tátovi, amatérskému trenérovi vesnického softballového týmu, právě ten víkend, kdy na hřišti za vesnicí pořádal zápas. Dětí bylo málo, takže musel hrát každý, kdo měl ruce a nohy. Nezachránilo mě ani to, že na těch nohou jsem měla podpatky.

Kapitáni byli dva místní jedenáctiletí kluci. Po dvaceti letech jsem na rozbahněném vesnickém hřišti znovu musela podstoupit rituál vybírání do družstev. Zjistila jsem, že jedenáctiletí kluci jsou ti nejnemilosrdnější kapitáni na světě. Nevyberou si vás, protože se tváříte jako jejich kámoška, nevyberou si vás, abyste nebyla smutná, nevyberou si vás, protože si vezmete větší výstřih, nevyberou si vás dokonce ani proto, že jste dcera jejich trenéra. Zajímá je jedině, jestli umíte dobře odpalovat a rychle běhat. A na mně bylo na první pohled zřejmé, že neumím ani jedno. Takže jsem znovu zbyla jako poslední, spolu s pětiletou sestřičkou jednoho z kapitánů.

Ne, nestal se žádný zázrak. Ukázalo se, že jako hráčka softballu jsem stejně příšerná jako ve vybíjené, volejbalu nebo košíkové. Míček jsem odpálila moc blízko a podpatky se mi zapichovaly do rozmoklé hlíny, takže než jsem se dobelhala k první metě, stihli mě vyautovat. Můj jedenáctiletý kapitán se tvářil, že mu to tak nějak byl předem jasný.

Ale tentokrát přece jen bylo něco jinak. Necítila jsem tu palčivou potupu jako kdysi na základce. Nechtěla jsem se propadnout do země. Vlastně jsem se celou tou situací docela bavila. Nevadilo mi, že před celou vesnicí jsem za úplně trapnou paní z Prahy, která nosí blbý boty a do míčku se trefí až napotřetí.

Obyčejné vzpomínky nám přinášejí víc radosti, než bychom čekali

_dog_day_afternoon__woman_walking_dog_in_city_6408a8aa99e27c2f71f383f0599b4598

Ráda vzpomínám na to, jak jsem chodila našeho psa Rudolfa venčit do Grébovky, a protože to byl vyhlášený rváč, na každého psího páníčka, který se k nám blížil, jsem zdálky halekala: „Máte kluka, nebo holku?“

Anebo na to, jak jsem na kolej na Jižňáku jezdila nočním autobusem pětset pětkou.

Na bramborovou kaši, kterou dělala moje babička. Vždycky ji měla takovou hrudkovatou a přesolenou.

Na mrňavý byt jedna plus jedna, ve kterém jsme bydleli s oběma dětmi i s Rudolfem a Rozárka neměla dokonce ani vlastní postýlku.

Na to, jak jsem s kočárkem pořád dokola obcházela tři vinohradské sekáče (neexistuje už ani jeden z nich) a snažila se v nich na sebe sehnat něco úžasného, co by mi nebylo malé.

Samozřejmě, že tyhle vzpomínky nemám nikde vyfocené ani zapsané v žádném deníku. Ve chvíli, kdy se odehrávaly, se zdály příliš obyčejné. Nebo hůř, vlastně mě štvaly. Vyfotila jsem si děti u vánočního stromečku, vyfotila jsem si naši rodinu na pláži u moře, zapsala jsem si do deníku momenty, které se mi tehdy zdály osudové. A přece mě teď, při zpětném pohledu, nejvíc těší znovu objevovat ty střípky minulosti, které byly součástí každodenního života. Třeba starý diktafon na mrňavé magnetofonové kazetky, který jsem si koupila do své první práce, nebo diplom, který děti kdysi dostaly ve školce, chvíli visel na ledničce a pak zapadl mezi hromadu zapomenutých papírů. Dělá mi radost dokonce i jet autem okolo domu, kde jsme kdysi bydleli. Nakláním se z okýnka a ukazuju spolucestujícím, které to vůbec nezajímá: „Támhle to okno ve čtvrtém patře!“

Že nám všední drobnosti z našich minulých životů dělají až nečekanou radost, potvrdila i čerstvá studie Ting Zhang, doktorandky z Harvard Business School. Zjistila za prvé, že nás ani nenapadne zaznamenávat si obyčejné každodenní momenty, protože si myslíme, že za to nestojí, a navíc předpokládáme, že se opakují pořád dokola, takže se ani nedají zapomenout. A za druhé, že když je posléze zapomeneme (a to se tak jako tak stane), shledání s nimi nás potěší víc, než bychom očekávali. „Lidi mají velkou radost, když najdou starý playlist, který si sestavili před pár lety, nebo si vzpomenou na vtip, který jim vyprávěl soused, i když v tu chvíli se jim to nezdálo nijak významné,“ říká Ting Zhang. „Naše studie zdůrazňuje, jak je důležité nebrat přítomné okamžiky jako samozřejmost a občas si je zaznamenávat, abychom si v budoucnu dopřáli radost z jejich znovuobjevování.“

A já vím jistě, že nechci zapomenout:

  • Každodenní cestu do práce tramvají šestadvacítkou přes Štefánikův most a po letenském nábřeží.
  • Sobotní dopoledne na farmářském trhu na Jiřáku a kafe se žižkovskými sousedkami (ze kterého se i takhle po ránu může stát půl litru vína).
  • Večerní předčítání dětem (které už brzy skončí, protože si obě začaly číst knížky samy).
  • Nanuky, které si kupujeme u stánku v Riegráku po cestě ze školy.

Protože to všechno dohromady je můj život.

Vědci objevili rovnici na štěstí: máme prý snížit svá očekávání. Mně se to ale úplně nezdá.

Wall_Mural_-_Golf_Course_Window

A je to tady. Výzkumníci z britské University College London nasbírali data od 18 tisíc lidí z celého světa a na jejich základě vymysleli rovnici na co největší štěstí v každodenním životě.

Vypadá takhle:

screenshot_479

Vážně, to není vtip. A kdyby byl, nikdo mimo tým neurovědců pod vedením dr. Robba Rutledgea by to nejspíš nepoznal. Naštěstí to přeložili i do lidské řeči: jsme šťastnější, když skutečnost v dobrém slova smyslu předstihne naše očekávání. „Často se říká, že jsme tím šťastnější, čím méně očekáváme. Zjistili jsme, že je na tom něco pravdy: když jsou očekávání nižší, je pravděpodobnější, že realita je překoná, což má pozitivní vliv na náš pocit štěstí.“

No já nevím.

Jistě, když má o víkendu podle předpovědi lít jako z konve, a nakonec je jenom pod mrakem, vnímám to jako docela „pěkné“ počasí, ale kdybych čekala slunce a modrou oblohu, budu mít pocit, že je trochu „ošklivo.“

Rovnice ale nebere v úvahu jeden velký zdroj radosti: těšení.

Já vím, že těšení na cokoli je ošemetné, protože může vést ke zklamání. Když si od zítřejšího večírku slibuju, že to bude nejúžasnější party všech dob, nejspíš si koleduju o rozčarování. Myslím si ale, že stačí, aby se člověk uměl těšit správně.

Mám na to svůj recept. Návod na správné těšení.

  • Za prvé, těšení by nemělo být příliš konkrétní. Ať už se těším na cokoli, nepředstavuju si to v příliš jasných obrysech. Nemaluju si před očima detailně situace, které bych chtěla zažít, nebo lidi, které potkám. Vnímám to spíš jako takovou hodně rozmazanou záři.
  • Za druhé (dobrá, v tomhle trochu souzním s dr. Robbem Ruthlegem) nenechávám těšení rozhořet jako plápolající táborák, spíš ať jen příjemně doutná jako kulisa v pozadí.
  • Za třetí, těšení používám jako zdroj energie k různým i méně příjemným činnostem, které očekávanému zážitku předcházejí: třeba vyřídit si na úřadě cestovní pas, sehnat si hlídání na večer s velkým V nebo usmažit dvě kila řízků.

13 pravidel, jak šťastně jíst (podle Michaela Pollana)

 

Snímek obrazovky 2014-09-04 v 17.37.47

Michael Pollan píše o jídle a píše o něm hodně zábavně. Radí se přitom nejen s odborníky na výživu, ale i se svou babičkou. U nás vyšla jeho kniha Dilema všežravce, já jsem právě teď narazila na knížku Food Rules, která jeho rady shrnuje do 64 zábavných pravidel. Tahle se mi líbila nejvíc:

  1. Jezte jídlo
  2. Nejezte nic, co by vaše babička nebo prababička nepovažovala za jídlo.
  3. Celá hostina je v prvním soustu. S tímhle mám problém. Co je dobré, to si chci přidat. I když vím, že větší množství toho samého jídla mi žádný další skvělý zážitek nepřinese.
  4. Snězte tolik nezdravého jídla, kolik chcete, pokud si ho připravíte sami.
  5. Nekupujte nic, co obsahuje ingredience, které nedovede vyslovit žák třetí třídy.
  6. Pokud se tomu ve všech jazycích říká stejně, není to jídlo. Řekněme takový Big Mac, lupínky Pringles nebo Coca-Cola.
  7. Jezte jen to, co může nakonec shnít nebo zplesnivět.
  8. Pokud se to podává okýnkem auta, není to jídlo.
  9. Jezte barevně. „Barvy jednotlivých druhů zeleniny odrážejí různé druhy antioxidantů, které obsahují,“ vysvětluje Michael Pollan.
  10. Nekupujte cereálie, které obarví mlíko. Moje dcery je milují, zvlášť ty ve velkých barevných krabicích. Ale když o tom tak přemýšlím, není to opravdu divné, že mléko od nich zhnědne, nebo zoranžoví?
  11. Jezte vždycky u stolu a snažte se nebýt u toho sami.
  12. Nakupujte po obvodu supermarketu, ale ne uprostřed. Tohle je hodně vtipná rada. Po obvodu supermarketů bývá pečivo, maso, sýry a zelenina. Zatímco uprostřed v regálech jsou všechny ty krabice, plechovky a sáčky.
  13. Dejte si k večeři sklenici vína. Tohle pravidlo mám ze všech nejraději. Dodržuji téměř denně.

Čas ubíhá tím rychleji, čím jsme starší. Tady jsou 4 způsoby, jak se dá zpomalit!

horse-chestnut-in-shell-maigi

Včera při běhání v Riegráku mi málem spadl na hlavu zralý kaštan, a přepadl mě pocit, že podzim se přihnal nějak rychleji než obvykle. A není to jen kvůli počasí.

Když jsem byla malá, rok se zdál úplně nekonečný. Ve třetí třídě – teď už to snad můžu přiznat – se mi strašně líbila ruská písnička „pusť vsěgdá bůdět sónce.“ Učitelka mi řekla, ať si počkám, že v páté třídě se ji budeme učit nazpaměť. Byla jsem z toho nešťastná, protože v „páté třídě“ mi znělo stejně jako „za milion let, ve vzdálené galaxii.“ No a teď mám pocit, že než stihnu ze skříně vytáhnout letní sandály, už padá listí, a já stojím frontu v papírnictví, kupuju dětem nové obaly na sešity a trojúhleník s ryskou a zase mažu chleby k svačině do školy.

Jak stárneme, vnímání času se zrychluje. Mých posledních pět let v práci ve srovnání s prvními pěti roky na základce vypadá jako brigáda trvající pár týdnů. Psychologové tvrdí, že se to děje mimo jiné proto, že jako dospělí nezažíváme tolik nových věcí. A právě z toho vychází několik způsobů, jak jeho ubíhání zpomalit.

Subjektivní čas se zpomaluje, když

  1. děláme něco poprvé. Když zažíváme něco poprvé v životě, mozku déle trvá, než se s novými informacemi vypořádá, a má pocit, že celé to trvá déle. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé v životě sama projížděla křižovatku u Bulhara. První den v New Yorku letos na jaře byl delší než všechny ostatní.
  2. …se soustředíme na přítomný okamžik. Kdykoli se toulám myšlenkami někde v minulosti nebo v budoucnosti, z přítomnosti okolo mě se stává vybledlý film, který vlastně moc nevnímám, a přefrčí okolo mě, ani nevím jak.
  3. …zažíváme pocit úžasu. Při pokusech s dobrovolníky se zjistilo, že když jsou vystaveni „žasnutí“ třeba nad ohromujícími záběry přírody, mají skutečně pocit, že čas se zpomalil.
  4. …nekontrolujeme tak často e-maily. Právě při bezmyšlenkovitém kontrolování e-mailů, bloudění po Facebooku a podobných automaticky prováděných činnostech se často dostanu do podivné časové díry – čtyřicet minut je fuč, ani nevím jak, nic jsem neudělala a nemám tušení, co se kolem mě v tu dobu dělo.