Jak si psát seznamy úkolů, aby vám nepřerostly přes hlavu?

cashtodobig-e1346733976873

Seznam úkolů Johnnyho Cashe: „Nekouřit. Políbit June. Nelíbat nikoho jiného.“

Na seznamech úkolů je, řekla bych, něco magického. Pouhý fakt, že si všechny ty věci, které jsem dosud neudělala, sepíšu na papírek, mi dodává iluzi, že mám svůj život pod kontrolou. Jako kouzlem mě dokáže zbavit paniky z nestíhání. Myslím, že takhle nějak to kdysi fungovalo, když si svobodné dívky dávaly v noci na sv. Ondřeje pod polštář papírky se jmény vysněných ženichů. Anebo když šeptaly svá přání do dutého kmene vykotlaného stromu. Můj seznam taky nedokáže zařídit, že všechny moje resty se rázem promění v řádně splněné úkoly, ale… aspoň ve mně vzbuzuje pocit, že jsem pro to něco udělala. Chaos začne navenek vypadat trochu jako řád.

Snímek obrazovky 2015-08-24 v 23.39.00

Tenhle můj seznam z letošního března dost dobře ukazuje chaos v mojí hlavě. Vidíte tu krabici na vratkých nožkách vpravo nahoře?

Když říkám „papírek“, myslím to doslova. Nikdy jsem nepropadla elektronickým seznamům a aplikacím, protože miluju odškrtávání. Tlustými ráznými tahy propiskou si přeškrtnout jeden ze splněných úkolů mi přináší skoro nepochopitelné potěšení. Odškrtávání mám ráda tak moc, že někdy si na seznam dokonce připíšu něco, co jsem už udělala – jen abych si to mohla odškrtnout hned teď.

Snímek obrazovky 2015-08-24 v 23.39.38

Tenhle seznam jsem si napsala začátkem letošního roku. Nejvíc mě baví posloupnost úkolů „psát knihu“ a „oholit nohy“. Trochu mě ale děsí, že nic z toho jsem si neodškrtla.

Profesor komunikace Andy Miah tvrdí, že problémem většiny seznamů úkolů je „nerozlišování mezi věcmi, které chceme udělat, ale nemáme na ně čas, a těmi, které reálně můžeme stihnout. Ze seznamů úkolů se stávají jakési seznamy přání, milostné dopisy nám samotným o věcech, které bychom rádi udělali.“ Mluví mi z duše. Z mých vlastních seznamů by se dal po letech sestavit celý alternativní životopis jiné a lepší Báry, která toho stíhá daleko víc než ta skutečná.

Co dělat, aby nám seznamy pomáhaly a nepřerůstaly nám přes hlavu?

  1. Pište je rukou. Podle několika studií si lépe zapamatujeme to, co jsme si zapsali ručně, než to, co jsme naťukali na klávesnici.
  2. Vyzkoušejte metodu 1-3-5. Tato metoda doporučuje splnit každý den jeden velký úkol, tři menší a pět drobností.
  3. Mějte jen jeden seznam na všechno.
  4. Pište si na seznam jenom reálně proveditelné konkrétní kroky. Tedy namísto místo matoucího „vyřešit křečka“ by mělo na seznamu být „zavolat Zuzaně, Kláře a Honzovi, zda se během naší dovolené postarají o našeho křečka“.
  5. Proškrtejte to. Akceptujte, že za den se dá stihnout jen omezený počet věcí .
  6. Nepište tam věci, o kterých už předem víte, že je neuděláte. „Cvičit jógu“ v pátek před odjezdem na dovolenou. „Přesadit muškáty“ v deset večer po příchodu z práce. Víte přece, že to nedopadne. Tak proč se tím zbytečně frustrovat?

Dívat se na Perseidy je způsob, jak být šťastnější

Perseidas13Perseidas

Těším se, že dnes okolo půlnoci vyrazím někam, kde výhled na oblohu neruší městský světelný smog. Položím se do trávy a budu se dívat… Hvězdy prý mají padat až sedmdesátkrát za hodinu.

Psychologové tvrdí, že v každodenním životě většina z nás trpí chronickým nedostatkem úžasu. Všechno jsme už viděli (minimálně na videu na youtube) a nic nás nepřekvapí. Zvýšená dávka autentického žasnutí je prý skvělý způsob, jak být šťastnější.

  • Žasnutí zpomaluje vnímání času. Zážitek, který v nás vyvolá úžas, zároveň vzbuzuje pocit, že trvá déle než běžné každodenní zkušenosti, a zanechává hlubší vzpomínku.
  • Žasnutí probouzí kreativitu a pomáhá nám dívat se na věci z jiného úhlu než obvykle.
  • Žasnutí dodává naději v těžkých situacích.
  • Žasnutí pomáhá k pocitu propojení s přírodou. 
  • Žasnutí nám může změnit život. Podle psychologa Abraham Maslowa zahrnuje vrcholný zážitek úžasu “dezorientaci v prostoru a v čase a zapomenutí na vlastní ego; vnímání světa jako dobrého, krásného a žádoucího místa.”

P.S. Nemáte tip, kde pozorovat Perseidy v Praze a okolí? Děkuji! 

Resting Bitch Face aneb jak vypadáme, když se netváříme nijak

14f226a447dc6d9975c622a510ae6bcf

Asi jako každý mám pár povedených fotek, na kterých se sama sobě líbím. Vlastně jsou jenom tři. Nejspíš vám nemusím říkat, jak vznikly: dlouhé minuty se šminkami před zrcadlem a potom soustředěné úsilí obětavého fotografa, který ze mě jako nadšená roztleskávačka na chvíli vymámil ten nejpříjemnější a nejpřitažlivější výraz, jakého jsem schopna, a udělal nějakých dvacet nebo třicet pokusů, ze kterých nakonec vybral jednu fotku, na které jsem vidět z nejlichotivějšího úhlu, a tu ještě vyretušoval.

Výsledek vypadá třeba takhle:

11150552_10205471819306401_5606783191794443496_n

Autorem fotky je můj kamarád Marek Novotný z ateliéru Vyfoť Se Se

Problém je v tom, že když už fotku mám, rychle zapomenu na všechny ty ostatní nepovedené a začnu si myslet, že TAKHLE vypadám pořád. Že tohle je ten obličej, který ukazuju světu.

Jenže pak, když se někdy úplně nečekaně a bez přípravy zahlédnu v zrcadle, připomenu si, že pravda je jinde. Když se netvářím nijak, když nenabiju svůj obličej energií nějakého výrazu, vypadám tristně. Smutně, unaveně, bojácně, jako profesionální trpitelka.

Zkusila jsem se sama vyfotit, abych ten svůj „nevýraz“ zachytila:

IMG_3006

Nemusím vám asi říkat, že jsem to selfie vyfotila čtyřikrát a vybrala to nejlepší. Ne to nejhnusnější.

Pak jsou taky ženy, které, když se „netváří“, působí na své okolí naštvaně. Anebo povýšeně, arogantně, nepřístupně. V angličtině pro to existuje výraz „resting bitch face“ a týká se právě žen. Od těch se totiž jaksi automaticky očekává úsměv a když se neusmívají, jejich okolí usoudí, že jsou permanentně otrávené. Zatímco muž se stejným výrazem vypadá „vážně“ a seriózně.

Kdysi jsem si myslela, že když se nebudu usmívat a soustředěně přimhouřím oči, budu vypadat jako femme fatale. Asi jako Elizabeth Taylor na obrázku nahoře. Teď už vím, jak to vypadá doopravdy. Jako zpruzená krátkozraká paní, která by potřebovala brejle.

Problém chytrých holek

ZAR4a0a05_pelisky

„Rozšířilo se nám tu takové slovíčko…“

Moje dcera Rozárka je chytrá. Je dost chytrá na to, abychom my, její lemplovští rodiče, ani po třech letech školní docházky téměř nezaregistrovali, že vůbec chodí do školy. Je dost chytrá na to, že neřešíme její známky a domácí úkoly a přesto pořád patří k nejlepším žákům ve třídě. Je dost chytrá, takže se nemusí snažit a všechno jí jde.

Co to ale pro její další život znamená?

Znamená to, že v klidu vystuduje gymnázium a dostane se na vysokou? Možná.

Znamená to, že má před sebou úspěšnou pracovní kariéru? Ani náhodou.

Taky mám za sebou zářnou dráhu školní jedničkářky. A vím, že pro můj pracovní život to neznamenalo téměř nic. Když v práci došlo na lámání chleba, hlavní roli obvykle hrály vlastnosti jako odvaha, invence a sebevědomí, které se ve škole neučily a kluci jich obvykle měli mnohem víc.

Proč to ale tak je? Jak to, že děti, které snadno zazáří ve škole, potom v praktickém životě tak často zapadnou do průměru?

Profesorka psychologie Carol Dweck provedla rozsáhlou sérii testů s dětmi z páté třídy. Byly mezi nimi ty chytré, které paní učitelky odjakživa chválily. A taky ty, kterým učitelky říkaly, že se musejí „víc snažit“ a „dávat pozor“. Když děti dostaly úkol, který byl výrazně nad jejich současné znalosti, nebo který prostě jen vybočoval z toho, co se učily ve škole, ty „chytré“ děti si vedly ve skutečnosti o 25 % HŮŘ než ty ostatní. A zejména holčičky. Když se jim nepovedl nějaký hodně těžký úkol, posléze nedokázaly vyřešit ani ty jednodušší, protože velmi rychle ztratily sebedůvěru. Šlo jim víc o to, dostat dobrou známku, než o to, přijít na něco nového.

Carol Dweck tvrdí, že za to může výchova. Chytré holky od rodičů i učitelek odmalička slyší samou chválu. Jsou „šikovné“, „bystré“, „dobré žákyně“. A díky tomu uvěří, že jejich schopnosti jsou vrozené a neměnné a nemusejí na nich pracovat. Zatímco kluci, u kterých se sebekontrola a schopnost poslouchat pokyny rozvíjí později, jsou často káráni, že se mají „víc snažit“ a „dávat pozor“. Takže se naučí potýkat se i s úkoly, se kterými si na začátku nevědí rady.

Výsledek? Chytré holky se i do budoucna učí řešit jenom ty problémy, u kterých mají od začátku pocit, že na ně stačí. Zatímco chytří kluci si troufají i na víc.

Dá se s tím něco dělat, třeba i v dospělosti? „No jistě,“ říká Carol Dweck. „Změnit mentální nastavení není žádný chirurgický zákrok. Stačí přestat věřit, že vaše schopnosti jsou nezměnitelné, a být ochotnější se učit a růst.“

Znamená to ale zkoušet i věci, o kterých víte, že je vůbec neumíte. Zpívat ve sboru, i když odjakživa „neumíte zpívat“. Zapsat se do kurzů malování, i když „nemáte talent“. Jít běhat, i když si myslíte, že to bude hrůza. Říct svůj názor, i když všichni ostatní si myslí něco jiného.

Protože život není o tom, dostávat samé jedničky.

Kniha JAK JSEM SEBRALA ODVAHU už je v knihkupectvích!

521240a10893509b4bb6f75e4336703d

 

Vždycky jsem záviděla našemu Rudolfovi. Rudolf byl kříženec rotvajlera a německého ovčáka, kterého jsme si přivedli z psího útulku, když mu bylo půl roku, a prožil s námi celých deset let. Záviděla jsem mu, že se skoro ničeho nebojí.

Samozřejmě se vyskytly situace, kdy i Rudolf sklopil uši, stáhl ocas mezi nohy a tvářil se vystrašeně. Třeba když na něj v obýváku v bytě mojí mámy zavrčela Aila, stará fena, která mu nehodlala přepustit svoje místo na gauči. Nebo když jsem ho přistihla, jak před Vánoci sežral půl plechu vanilkových rohlíčků, a vrhla jsem se k němu s výkřikem „fuuuuuj!“ V takových chvílích vypadal jako ten nejbázlivější pes na světě. Kňučel a odplížil se stranou. Asi tak na pět vteřin. A potom zavrtěl ocasem a vrátil se do svého normálního stavu někde mezi pohodovou lhostejností a radostnou, důvěřivou zvědavostí.

Rudolf neznal všechny ty různé jiné druhy strachu, které provázejí můj každodenní život. Když vyjedl svou misku psích granulí a šel žebrat zbytky od večeře, nepřemýšlel nad tím, že by se neměl tak přejídat. Žádná dobrůtka mu nezhořkla v tlamě ze strachu, že z ní ztloustne.

Když se v noci přišel rozvalit do nohou naší postele, nebál se, jestli nesmrdí a nezabírá moc místa.

Když se sápal na Terezku, bílou boxerku našich přátel, nepochyboval o tom, jestli je pro ni dost sexy.

Když ho čekalo vyšetření u veterináře, nestrachoval se týden dopředu a nemaloval si v duchu ty nejčernější scénáře.

A když mi toho dne už popadesáté přinesl míček, abych mu ho házela, nestyděl se a nepřemítal o tom, jestli s tím už není trochu otravný.

Rudolf se zkrátka bál jenom tehdy, když mu něco doopravdy bezprostředně hrozilo, nebo si to alespoň myslel. (A v případě toho vánočního cukroví mám stejně podezření, že to jenom předstíral, aby mi udělal radost.) Nezatěžoval se tou spoustou jiných neužitečných strachů: Jsem dost dobrý? Mají mě rádi? Z čeho zaplatím daně? Co bude po smrti? Sluší mi tenhle účes? Neprobouzel se nad ránem se sevřeným žaludkem z toho, jestli stihne uzávěrku, a strašidelné zprávy o globálním oteplování mu taky byly fuk.

Znal vlastně jenom čtyři myšlenky:

HURÁ!

OUVEJ!
TOHLE CHCI!

A

DEJTE MI VŠICHNI POKOJ!

Samozřejmě je mi jasné, že Rudolf, díky tomu, že byl pes, byl sice ušetřen všech těchhle nikam nevedoucích obav, ale taky o spoustu věcí přicházel. Nemohl se těšit na prázdniny, dojmout se nad starou fotografií nebo se smát kreslenému vtipu. Takže ne, nechtěla bych si to s ním vyměnit, ani kdyby to šlo. Uvědomuju si, že různé druhy strachu patří k tomu, že jsem člověk, a ne pes. Ale stále přemýšlím o tom, jak být aspoň o trošičku víc jako on.

Takhle začíná moje knížka Jak jsem sebrala odvahu, kterou ode dneška najdete v knihkupectvích. Není to žádný návod, jak se nebát. Právě naopak – zkouším v ní popsat, jak sbírám v každodenním životě odvahu i přesto, že se pořád něčeho bojím.

Dočtete se v ní například…

  • jak jsem sebrala odvahu říkat ano i říkat ne
  • jak jsem zjistila, že se nemusím omlouvat, když mi někdo šlápne na nohu v metru
  • proč je lepší být sama sebou než být cool
  • co jsem se naučila díky tomu, že moje děti měly vši
  • v čem nas mohou inspirovat arogantní idioti
  • jak jsem sebrala odvahu nosit klobouk
  • jak jsem sebrala odvahu nemít samé jedničky

Obrovskou radost mi udělala obálka knížky od Lely Geislerové, nejen proto, že jsem na ní já (vidět se takhle na lvím hřbetu byl napoprvé docela šok), ale i proto, že na ní zachytila Seifertovu ulici jen kousek od mého domova.

Báseň, která mě dostala: Nejhorší den v životě

CKhVgqNWoAANnQM.jpg-large

Tuhle báseň objevil Angličan Ronnie Joice tento týden na zdi v londýnském metru a zveřejnil ji na svém Twitteru. Depresivní je jen zdánlivě. Zkuste si ji přečíst zdola nahoru, řádek po řádku, a dostane úplně opačný smysl. Jako autorka se k ní přihlásila Chanie Gorkin, teenagerka z Brooklynu:

Dnes byl nejhorší den v životě

Nesnažte se mě přesvědčit, že

Každý den se stane něco dobrého

Protože když se podíváte pozorně

Svět je pěkně zlý

Přestože

Tu a tam se zatřpytí kousek dobra

Spokojenost a štěstí nikdy nevydrží.

A není pravda že

Je to jenom v mojí hlavě a srdci

Protože

Opravdového štěstí se dá dosáhnout

Pouze za příznivých podmínek

Není pravda, že dobro existuje

Určitě se mnou budete souhlasit, že

Skutečnost

Tvoří

Mé postoje

S tím se nedá nic dělat

A ani za milión let vám neřeknu, že

Dnes byl dobrý den

7 věcí, které jsem se naučila na dovolené (a chtěla bych je dělat i v každodenním životě)

Beach-Painting-summer-vacation-by-Jan-Matson-1024x812

Mockrát se mi na dovolené na různých místech stalo, že jsem tam chtěla zůstat už napořád.

“Otevřeme si tady plážový bar,” snili jsme s otevřenýma očima na pláži v Černé Hoře.

“Budeme chovat ovce a pást je támhle na tom protějším kopci,” plánovali jsme na Šumavě.

“Tady na té terase s výhledem na olivový háj bych mohla psát články a posílat je do redakce přes internet,” přemítala jsem v Itálii.

Ale pak jsem se vždycky vrátila domů, protože u baru radši postávám z opačné strany, ovce vypadají romanticky jenom když jsou na tom vzdáleném protějším kopci a internetové připojení v italském penzionu bylo stejně nepředvídatelné a vrtkavé jako nálady jeho majitelky.

A hlavně – protože ať zůstanete napořád kdekoli, už tam potom nejste na dovolené a všední život vás dostihne, i když v pozadí šumí moře, olivovníky nebo šumavské hvozdy.

Přesto jsem se na  prázdninách naučila pár věcí, které mohou vnést radost a lehkost do každodenního poprázdninového života.

  1. Na dovolené jsme jen na krátký čas. A netrápíme se tím. Naopak – ten omezený čas nám pomáhá žít přítomností a soustředit se na každou chvilku. V obyčejném životě propadáme iluzi, že všechno je napořád, a trochu ten přítomný okamžik flákáme.
  2. Na dovolené se díváme kolem sebe. Rozhlížíme se po krajině. Kocháme se. Zakláníme se, abychom viděli strop v katedrále. Obdivujeme západ slunce. Zíráme do plamenů táboráku. Samotné dívání je zážitek. Když se snažím prázdninovýma očima koukat kolem sebe cestou do práce, Praha je vždycky hezčí.
  3. Na dovolené nic není naše. A nevadí nám to. Spíme v cizím domě, v pronajaté posteli a ve vypůjčeném povlečení. Veškerý náš majetek se vejde do kufru. A je nám to fuk.
  4. Na dovolené se ochotně bavíme s cizími lidmi. A připadají nám zajímaví, protože jsou to cizokrajní domorodci. Ale lidi v našem vlastním městě jsou taky domorodci – a taky jsou zajímaví, když se na ně díváme s prázdninovým pocitem.
  5. Nepohodlí a útrapy na dovolené bereme jako součást dobrodružství. Když nás koušou komáři, když se potíme, když zmokneme, když máme hlad a puchýře, nenaštve nás to tolik jako ve všedním životě, protože to patří k věci, a vlastně máme trochu radost, že jsme dobrodružství nedostali zadarmo.
  6. Na dovolené nejsme líní dělat věci, které nás baví. A děláme je teď hned. Půjčíme si člun, jdeme na maliny nebo ručkujeme s dětmi v lanovém parku. Zatímco v normálním životě je vždycky odložíme na někdy jindy.
  7. …ale na dovolené taky někdy klidně neděláme nic. Bez jakýchkoli výčitek svědomí, že bychom měli dělat něco jiného, třeba zíráme na vycházející měsíc.