Jak žít přítomným okamžikem, i když zrovna nejste na rozkvetlé louce nebo na pláži?

stock-footage-young-woman-blowing-dandelion-and-laughing-on-a-summer-fieldČlánky o tom, že máme žít přítomným okamžikem, teď a tady, a netoulat se duchem někde mimo, obvykle doprovází nějaký hezký obrázek. Často je na něm rozkvetlá louka a žena v bílé říze, která bosa běží v trávě, sfoukává chmýří z pampelišky nebo dělá něco podobně poetického. Asi takhle: 

woman-meditating-on-cliff-extension-jutting-outAnebo je tam postava sedící se zavřenýma očima v pozici lotosového květu v nějakých úchvatných přírodních kulisách, třeba na pláži nebo v horách při východu slunce. Nějak takhle: →

Přijde mi to dost vtipné.

Jasně, že když bych bosa běžela ranní rosou nebo meditovala na pláži (ale fakt si nevzpomínám, kdy se mi něco takového naposled přihodilo), dokázala bych přitom naplno žít přítomným okamžikem a nemyslela bych třeba na to, že jsem ještě nedoplatila sociálko za loňský rok. Byla bych stoprocentně teď a tady.

Protože to je hrozně snadné. Je snadné žít přítomností, když běžíte v liduprázdném ranním parku a pozorujete, jak z mlhy vystupují růžově a žlutě rozkvetlé keře, anebo když vám v zahradní restauraci přinesou první skleničku prosecca.

Důležitější mi ale přijde být „teď a tady“ v těch okamžicích, kdy to tak snadné není. Třeba když z vedlejší místnosti slyším ječení svých dcer, které se už zase kvůli něčemu hádají. Nebo když mi v e-mailové schránce přistane zpráva nazvaná URGENT (nebo nějak podobně) s dvěma červenými vykřičníky. Nebo když se po otevření pračky ze dvířek nečekaně vyvalí tsunami studené špinavé vody.

To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych nejradši byla někde jinde, přetáhla si peřinu přes hlavu nebo si zahrála solitaire na telefonu a čekala, až to nepříjemné samo zmizí. A taky to někdy dělám. Ale moc to nepomáhá. Nikdy nic nezmizelo.

Žít přítomným okamžikem, i když ten přítomný okamžik je příšerný, mi přijde důležité proto, že je to jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet, nebýt jen jeho pasivní oběť. Je to sice nepříjemné jako ponořit do bazénu se studenou vodou, ale stojí to zato. Protože pak zas můžu jít třeba sfoukávat ty pampelišky.

„Radši se moc netěš.“ Je to dobrá strategie, jak předejít zklamání?

 

girlinwindow„Radši se moc netěš,“ říkám si občas, když se přede mnou v budoucnosti vynoří lákavý příslib něčeho, co zatím není jisté. Nechci si dělat velké naděje, abych pak nebyla zklamaná. Bublající radost a těšení nacpu do šedivé igelitky, oblepím izolepou a zakopu někam pod gauč. Radši. Protože mi připadá, že čím větší těšení, tím větší zklamání, když to potom nevyjde.

Jenže ono to právě takhle moc nefunguje.

Bývalá (ne moc úspěšná) herečka Tina Gilbertson takhle vypráví o tom, jaké to bylo, když chodila na konkurzy a ucházela se o divadelní role:

Když jsem měla pocit, že se mi konkurz povedl, radši jsem o tom s nikým moc nemluvila, anebo jsem své šance získat roli ležérně shazovala. Snažila jsem se myslet na něco jiného. A když jsem se přistihla, jak sním o tom, že mi můj agent přece jen zavolá, rychle jsem ty představy utnula.

Většinou se mi nakonec nikdo neozval, nebo mi jen dali vědět, že se rozhodli „vydat jiným směrem.“

A kdykoli jsem tu roli nedostala, byla jsem zklamaná úplně stejně, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila zkrotit své nadšené očekávání. I když jsem se usilovně pokoušela nedělat si žádné naděje, zklamání přišlo stejně.

Když jsem naopak roli získala, úspěch byl podbarvený spoustou jiných pocitů, už to nebyla ta čirá radost a vzrušení.

Tak jsem se naučila užívat si těšení i na věci, které se možná nestanou.

Myslím, že snažit se uchránit před zklamáním tím, že se nebudeme moc těšit, je podobné, jako když se snažíme radši se moc nezamilovat, když nevíme, jestli nás ten druhý bude chtít. Vyškrtnou ze života negativní pocity znamená vzdát se zároveň i těch pozitivních.

Dostala jsem od svého táty ke čtyřicátinám výjimečný dárek: máme spolu jet na týden do New Yorku. Dozvěděla jsem se to loni v listopadu a cesta se má uskutečnit v červnu. „Radši se moc netěš,“ říkala jsem si ze začátku. „Je to za dlouho, může se stát spousta věcí.“

Teď už sice máme koupené letenky, ale ano, pořád se může stát spousta věcí, které cestu překazí.

No a co, říkám si. Plánování, listování v průvodcích, staré filmy Woodyho Allena a epizody Sexu ve městě, to všechno dohromady je moje dlouhé těšení. A těšení do New Yorku je skoro stejně skvělé jako cesta samotná.

 

Nemám tak moc práce a tak málo času, jak si většinou myslím

Momo VS los hombres de grisV mojí oblíbené knize Děvčátko Momo a ukradený čas vystupuje holič Fusi, který má na každého zákazníka spoustu času. S každým při stříhání poklábosí, a stihne ještě nakrmit andulku a starat se o svou starou matku a nemocnou kamarádku. Není to žádná hvězda mezi kadeřníky, ale ve své ulici je oblíbený. Jenom někdy ho přepadne pocit, že by měl žít tak nějak jinak. Líp.

„Můj život je celý pochybený,“ říkal si pan Fusi ve dveřích krámu. „Jsem nula. Jsem bezvýznamný holič. Byl bych někdo úplně jiný, kdybych mohl vést život jaksepatří. Ten opravdový život!“
Jenomže Fusi dost dobře nevěděl, jak si takový opravdový život zařídit. Jen si tak představoval, že by to už muselo být něco, rozuměj něco luxusního, něco na ten způsob, jak to vídal v obrázkových časopisech.

„Bohužel při mém povolání na to nezbývá čas,“ uvažoval dál mrzutě. „Protože opravdový život vyžaduje čas. Člověk nesmí mít něco na práci. A já? Já už budu nadosmrti trčet mezi nůžkami, žvásty a mýdlovou pěnou.“

A pak ho jednou navštíví „muž v šedém obleku“ a navrhne mu, že by se svým časem mohl začít šetřit. Každá vteřina, ušetřená na klábosení se zákazníky a jiných zbytečnostech, se mu prý někam uloží na později, jako peníze v bance. Stačí si začít počínat efektivně.

A tak Fusi začne žít jinak: přestane se vybavovat s lidmi v krámě, prodá andulku, matku dá do starobince a přestane navštěvovat nemocnou kamarádku. Jenže ušetřený čas někam mizí.

„Jeho nervozita i neklid stále rostly, protože jedna věc byla vskutku zvláštní: Opravdu mu nezbyla nikdy ani chvilka ze všeho nastřádaného času. Čas, který ušetřil, prostě záhadně zmizel. Neexistoval. Jeho dny se čím dál tím víc krátily. Než se rozhlédl, týden byl pryč, pak měsíc, pak rok a ještě jeden rok a další.“

Taky se mi často stává, že podobně jako holič Fusi, nemám čas na opravdový život. Mám pocit, že všechen můj čas se nějak rozplyne mezi práci, hledání neděravých punčocháčů, vyzvedávání dětí z družiny a čekání, až se začne vařit voda v rychlovarné konvici. A musím si připomínat, že právě tohle je ten opravdový život. Jiný nemám.

Nejmíň času mám ve dnech, kdy si řeknu, že toho „mám moc“ a musím spěchat. Tak se například rozhodnu, že nemám čas jít ráno běhat, protože musím být brzo v práci. A opravdu, podaří se mi být v práci už o hodinu dřív než všichni ostatní. Uhodnete, čím tu hodinu strávím?

Ano, přesně tak. Já taky nevím. Nějak se ta hodina rozplyne mezi Facebookem a snahou rozdýchat stres z děsně uspěchaného rána.

Americký sociolog John Robinson měl tolik času, že si pořídil rozsáhlou sbírku starých diářů nejrůznějších lidí. A tvrdí, že dost času prý máme všichni: „Pocit, že máme tolik práce, až nám to přerůstá přes hlavu, je velmi populární,“ říká. „Ale když se lidem podíváte do diářů, nevypadá to tak. Je to paradox. Když lidem řeknete, že mají třicet nebo čtyřicet hodin volna každý týden, nikdo tomu nechce věřit.“

Je možné, že nemáme čas, jenom proto, že si pořád říkáme, že nemáme čas?

17 věcí, které už dokážu dělat bez pocitu viny

Když mi bylo deset, ukradla jsem svojí pratetě z knihovny na chalupě tehdy nesehnatelnou knihu Saturnin a odvezla si ji z prázdnin domů. Měla jsem z toho tehdy hrozné výčitky svědomí. (A mám je dodnes, když někdo zmíní hausbót nebo házení koblihami.)

To byl myslím jeden z mála případů, kdy pocit viny doopravdy splnil svůj účel. Věděla jsem, že krást se nemá, styděla jsem se a znova bych to už neudělala.

Dnes mě ale pocit viny daleko častěji posedne v situacích, které s „dobrem“ a „zlem“ nemají nic společného. Obejme mě jako nejlepší kámoš a snaží se mě přemluvit, abych se styděla za to, co jím nebo nejím, s kým mluvím nebo nemluvím a jak trávím svůj čas.

Ale pracuju na tom, abych ho dokázala včas poslat do háje. Bez pocitu viny už dokážu dělat následující:

  1. heavy-luggage-pscheduweb.fr_

    S pocitem viny si prý připadáme těžší (doslova) než obvykle. 

    Nedočíst knihu, která mě nebaví.

  2. Sníst nejpěknější jablko z celé mísy, ne to natlučené, které by se už mělo sníst.
  3. Přes okraj právě rozečteného časopisu sledovat svého muže, jak v kuchyni zametá.
  4. Říct volajícímu z telemarketingu, že nemám čas na „krátký monitorovaný rozhovor,“ a ne, nebudu mít čas ani večer, ani zítra.
  5. Vzít si den dovolené a nikomu o tom doma neříct, abych mohla jít na jógu a pak sedět v kavárně a jen tak koukat.
  6. Zůstat sedět v tramvaji, i když přistoupí osoba, která je o deset, no, možná o patnáct let starší než já.
  7. Na večírek svých přátel gurmánů přinést víno, které jsem koupila v supermarketu. A bylo v akci.
  8. Nechat děti koukat na televizi, místo abych s nimi hrála Dostihy a sázky.
  9. Říct si v restauraci o víc tatarky.
  10. K snídani koupit rozpékací housky, i když ještě zbyly gumové rohlíky ze včerejška.
  11. Na narozeninovou oslavu přinést nejlevnější dárek ze všech, i když mám zrovna na sobě nové šaty.
  12. Koupit si lístek do kina a potom tam usnout.
  13. Říct asertivnímu výběrčímu v metru, že nepřispěju na záchrannou stanici pro sokolí mláďata (nebo na co to vlastně vybírá), místo abych ho obcházela velkým obloukem.
  14. Vyzvednout Rózu z družiny až v pět, i když jsem odešla z práce už v půl čtvrté, a mezitím jenom chodit po obchodech.
  15. Poslouchat při běhání disko hity z 80. let, protože se na prostě běhá líp než na Nicka Cavea nebo Toma Waitse.
  16. Na oslavě narozenin své dcery podávat jako občerstvení rozmraženou pizzu a kupovaný medovník a nepřipravit žádný sofistikovaný program, jako třeba bowling nebo minigolf.
  17. Říct komukoli, že teď nemám čas.

Co mi dělá radost: Loňské vzpomínky nalezené v kapse jarního kabátu

2984054_8657273_lzVytáhnout po měsících zimy ze skříně jarní kabát je malý slavnostní okamžik. Je to dohoda uzavřená s počasím, že teď už to s jarem myslí fakt vážně. Už žádný návrat do zimních bund! Když v něm poprvé vyrazím ven, připadám si aspoň o kilo lehčí. A hlavně, když poprvé sáhnu do jeho kapsy, vždycky v ní najdu připomínky loňského jara, procházek, výletů a zahrádek. Může to být třeba:

  • Vstupenka na výstavu filmových kostýmů v telčském zámku, kam jsme se vypravili, protože pořád pršelo.
  • Sluneční brýle, o kterých jsem si myslela, že jsem je nechala v té vinárně loni na Moravě.
  • Balíček od žvýkaček – a hele, jedna tam ještě je.
  • Padesát pencí, co zbyly z cesty do Londýna.
  • Účtenka za velký střik a dvě červené limonády ze zahradní restaurace v Riegráku, která má otevřeno od dubna do října.
  • Dřívko od nanuku.
  • Posmrkaný papírový kapesník, zmačkaný do seschlé kuličky, pozůstatek loňské jarní alergie.
  • Fenistil na kousance od komárů.
  • Papírový košíček of muffinu, ve kterém je ještě pár drobků.
  • Zlámané brčko.

Už se těším, co mi do kapes přibyde letos.

Peněženka, kterou jsem si pořídila jen na pár dní, mi vydrží asi navždy

IMG_0825

Ano, tohle je opravdu moje peněženka. Nevkusná, odrbaná, s puberťáckou růžovou lebčičkou, leopardím vzorem a polyesterovou srstí. Našla jsem ji mezi poklady svých dcer, když mi v tramvaji ukradli mou dřívější peněženku, dala jsem si do ní novou občanku a Opencard a začala jsem ji nosit. „Jen na těch pár dní, než si pořídím nějakou novou,“ říkala jsem si.

V dubnu to budou už dva roky a nosím ji pořád. Vždycky se trochu stydím, když ji někde vyndám, abych zaplatila. Třeba v restauraci, kde vám účet přinesou decentně schovaný v kožených destičkách, vytáhnu peněženku a připadám si, jako bych si s sebou přivezla celou Matějskou pouť. Nebo na úřadu městské části, když jdu žádat o nový pas a snažím se vypadat seriózně. Nebo na třídních schůzkách. Vytasím peněženku a je to stejné, jako by mi z džínů vykukovala zařízlá červená tanga a zpod ukrutně krátkého tílka přetékal pupík.

(Nemluvě samozřejmě o tom, že při každém otevření se z ní vysype chumelenice starých účtenek a útržků od složenek, ale za to peněženka nemůže, to je moje chyba.)

Vypadá to ale, že leopardí peněženky s lebkou se hned tak nezbavím. Už jsem si na ni nějak zvykla a odhodlání pořídit si novou mě postupně opustilo. Zato tahle peněženka mě neopustí asi nikdy. Ta polyesterová srst je, zdá se, nezničitelná.

Není to jediná provizorní věc, o které jsem si myslela, že bude jenom na pár dní a zůstala na pár let nebo napořád. Tak třeba staré přezkáče, ze kterých Betynka už vyrostla, a které jsem na začátku zimy postavila do kouta v ložnici, „než je prodáme nebo někomu dáme,“ a jsou tam dodnes. Anebo urna s popelem mojí mámy, kterou jsem si vzala domů „než najdeme hezké místo na hřbitově,“ ale po pár letech mám čím dál tím víc pocit, že u nás doma je jí vlastně líp.

Je spousta věcí, u kterých mě trápí, že nejsou navždy. Ale o provizoriu to neplatí. Dočasnost totiž někdy doopravdy vydrží navěky.

„Strachu se nezbavíš. Musíš si jenom koupit lístek.“

Na tuhle historku jsem narazila v knize Dance of Fear od psycholožky Harriet Lerner:

tumblr_lpm8ieqOlJ1qbmmu7o1_500„Vyrostla jsem v Brooklynu v New Yorku, kousek od Coney Islandu. Pokaždé, když jsem tam zašla do zábavního parku, mě děsila i lákala atrakce zvaná Cyclone, hrůzu nahánějící superrychlá horská dráha. Několikery prázdniny po sobě jsem se dívala na svoje vrstevníky, jak na ni nastupují a vystupují. Stála jsem opodál jako pozorovatelka a obdivovala jejich nebojácnost. Jednou do prvního vozíku nastoupil obzvlášť roztomilý kluk. Když jízda skončila, přistoupila jsem k němu. ,Jak jsi to dokázal?’ zeptala jsem se ho bez okolků. ,Jak se ti podařilo zbavit se strachu?’ ,Strachu se nezbavíš,’ řekl mi. ,Musíš si jenom koupit lístek.’“

Ta příhoda mi byla hodně blízká. Od Harriet se liším jen v tom, že oslovit cizího kluka by mi v tomhle věku připadalo o hodně děsivější než sednout na horskou dráhu.

Ale já také spoustu věcí odkládám, protože si myslím, že strach časem nějak sám zmizí. Ať už jde o gynekologické vyšetření, nakousnutí nepříjemného tématu nebo otočení kohoutkem sprchy z horké na studenou. Možná že zítra, za měsíc nebo za pět minut se budu bát míň?

Jenže strach nezmizí. Spíš se s tím odkládáním ještě zvětšuje. Dostává nade mnou větší moc.

Možná je tedy lepší smířit se s tím, že mám strach. Ale to neznamená, že si nemůžu koupit lístek.