Jak to, že k cizím lidem se chováme líp než k těm, se kterými žijeme každý den?

teaparty1

Když jsem byla malá a máma měla špatnou náladu, vždycky jsem měla radost, když někdo zazvonil u dveří. I kdyby to byla jenom pošťačka nebo sousedka, která si přišla půjčit vajíčko. Sotva se ta osoba objevila ve dveřích, máma rozjasnila obličej, změnila tón hlasu, a nebyla to jenom přetvářka – příchod cizího člověka ji přenesl do úplně jiné duševní polohy a ta zlepšená nálada jí vydržela i dlouhou chvíli potom.

V dnešní době zase ráda chodím se svým mužem na večírky, na kterých jsou naši společní známí. Ačkoli doma je zamlklý tak, že občas nevím, jestli to je „tichá domácnost,“ protože jsem něco provedla, nebo normální stav, mezi lidmi se z něj stane hovorný chlapík, který všechny baví lehce neomalenými vtípky. Mluví dokonce i se mnou. Dozvím se takhle kolikrát víc věcí než za celé týdny soužití ve společné domácnosti.

A nepochybuju o tom, že moje dcery milují, když jsou u nás na návštěvě nějaké cizí děti. Mimo jiné i proto, že v jejich přítomnosti umím být maminkou, jakou by chtěly mít pořád. Neječím na ně kvůli nepořádku, maximálně přátelsky houknu: „Koukejte to uklidit!“ Před cizími dětmi se prostě nějak dovedu líp ovládat a dělat věci tak, jak by se měly dělat, nepodléhat chvilkovému zatmění v hlavě a vzteklým impulsům.

Je to vlastně úplně nelogické, ale je to tak – já sama i většina mých blízkých se k cizím lidem chová líp než k těm, se kterými žijeme každý den. Přítomnost cizího člověka způsobí, že se začnu víc snažit, beru na něj větší ohled, nenechám se tolik ovládnout momentální náladou. A není to o tom, že bych si nasazovala nějakou pokryteckou masku, prostě se jen víc starám o tom, jak mě ten druhý vnímá.

„Když potkáváme cizí lidi, vynakládáme větší úsilí na to, abychom na ně udělali dobrý dojem,“ říká psycholožka Elizabeth Dunn. „A tím, že se snažíme být příjemní, se nakonec opravdu cítíme líp. Většinou si to ovšem neuvědomujeme.“

Někdy si říkám, že bych pořád chtěla mít doma na návštěvě nějakého manželova kamaráda nebo cizí dítě. Ale možná by stačilo začít se ke svojí rodině chovat jako k těm ostatním.

5 důvodů, proč je tak těžké vyhodit olezlého plyšáka nebo beznohou panenku

t11

Moje děti tráví tyto dny na táboře, zatímco já trávím večery úklidem jejich dětského pokojíčku.

Ačkoli, spíš si tam připadám jako na skládce toxického odpadu. Oblaka prachu z vysypaných krabic s hračkami mě štípou do očí, kýchám, slzím a mám pocit, že nejlepší řešení by bylo to všechno zapálit.

Vím, že pokud chci provést nějakou selekci starých hraček, musím to udělat teď. V nepřítomnosti svých dcer mám jedinou šanci. Až se vrátí domů, nevšimnou si, že zmizely staré krámy, se kterými si už léta nehrají. Ale kdyby byly přímo u toho, nikdy mi nedovolí cokoli vyhodit a nad každým kouskem budou kvílet: „Cože?! Proč?! Tohle nutně potřebuju!“ A pak to další dva roky nechají ležet v krabici.

(Až odjedu na dovolenou já, někdo by měl podobnou razii provést v mém šatníku. Výsledek by byl zřejmě podobný.)

Stojím tedy nad velkou hromadou vysypaných hraček, oblaka prachu se pomalu rozptylují a já se odhodlávám vložit první věc do velkého černého pytle na odpadky, který jsem si pro tuhle příležitost připravila. Nějak mi to nejde. Z několika důvodů.

  1. Hračky na mě koukají. Stokrát si můžu připomínat, že jsou to jenom předměty z polyesteru, polyetylénu, polyvinylchloridu a různých jiných plastů. Stejně vypadají jako živí tvorové. Olezlí plyšoví medvídci na mě poulí korálkové oči. Panenky upřeně zírají a mlčí. Barbíny se dívají s lehkým úsměškem. Fialový poník dokonce mluví. Když se s ním pořádně praští, kníká: „Bolí mě bříško!“ (Když se nacpe pod horu jiných plyšáků, říká to třeba i šestnáctkrát za sebou.) A čím dál víc se mi zdá, že na mě všichni koukají vyčítavě.
  2. Připadám si jako doktor Mengele. Měla jsem v úmyslu vyhazovat jenom hodně poničené a rozbité hračky. Ale když se chystám zlikvidovat první beznohou panenku, připadám si jako esesačka, která posílá na smrt nemocné a postižené. Ano, ten velký černý pytel na odpadky vypadá přesně jako masový hrob.
  3. Mám výčitky, protože hračky by se měly někomu darovat. I když racionálně si uvědomuju, že třeba tohle rozmlácené autíčko bez koleček by neudělalo radost ani nejchudšímu dítěti na světě.
  4. Staré hračky jsou vzpomínky. Téměř u každé z nich si ještě dokážu vybavit, jak si s ní Betynka nebo Rozárka kdysi hrály. A dojímá mě to tak, že nad velkým černým pytlem znovu zaváhám.
  5. V hloubi duše věřím, že hračky mají svůj tajný život, když se lidé nedívají. Jako ve filmu Hermíny Týrlové nebo v Příběhu hraček.

A stejně nakonec ten velký černý pytel naplním. S rozporuplnými pocity ho odnáším ke kontejneru a říkám si, že někdo přece tuhle práci udělat musí.

Ale to si většina válečných zločinců říkala taky.

Jsou vzpomínky z dovolené lepší než samotná dovolená?

Snímek obrazovky 2014-07-18 v 9.08.50

Přiznávám, že mě nebaví prohlížet si fotky z dovolené někoho jiného. Obzvlášť, když na nich nejsou žádní lidé, ale jenom navštívené pamětihodnosti a přírodní krásy. Přestože v kterémkoli turistickém stánku bychom si mohli koupit deset pohlednic, na kterých je ten samý přístav, kostel nebo útes vyfocený stokrát líp, stejně máme z jakéhosi důvodu potřebu sami stisknout spoušť. A čím vzdálenější a exotičtější byla země, kterou dotyční navštívili, tím obsáhlejší je ke každému snímku poskytován výklad:

  • „Tady v tom domečku byla taková babka, která sice neuměla ani slovo anglicky, ale povídali jsme si s ní asi tři hodiny.“
  • „Ono to sice tady není vidět, ale ten měsíc v úplňku byl úplně červený a obrovský.“
  • „Do toho hradu nás málem nepustili, protože už měli zavřeno, ale nakonec nám ještě odemkli a udělali prohlídku jenom pro nás.“
  • „Tady za tím útesem byla schovaná taková malinká restaurace, ve který měli úplně skvělý grilovaný chobotnice.“
  • „Na tý lodi byla hrozná tlačenice, ale tady za hlavou tý paní malinko vykukuje Socha svobody.“

Bezva. Usmívám se a přikyvuju a opravdu se snažím se svými přáteli, kteří se vrátili z cest, jejich zážitky sdílet, ale většinou se mi to moc nedaří. „Červený a obrovský“ měsíc na fotce vypadá jako malá bílá tečka, exotická babička se před focením schovala do svého domku, restaurace za útesem není vidět, zavřený hrad je prostě zavřený hrad a Sochu svobody už jsem viděla i na fotkách, na kterých netrčela z cizí hlavy.

Jediné fotografie z dovolené, které mě těší prohlížet si znovu a znovu, jsou ty moje vlastní. Ať je na nich cokoli, dokážu si k tomu vybavit vzpomínku. Vím, že ta úplně černá fotka, na které je jenom pár bílých puntíků, je ve skutečnosti výhled na zářící město plné neonů. Vím, že když se moje dcery na snímku tváří otráveně, je to proto, že se musely fotit, když chtěly jít na zmrzlinu. Vím, že v té plechové boudě na obrázku měli úplně nejlepší mojito. Fotky jsou pro mě jako zhmotnělé vzpomínky, ale jenom moje. Pro všechny ostatní jsou to jen nepovedené fotky.

Mimochodem, někde jsem četla, že naše dovolená je nejkrásnější ve dvou okamžicích: předtím, než na ni jedeme, a poté, co se z ní vrátíme. Psychologové Leigh Thompson a Terence Mitchel zpovídali desítky lidí před, po a během jejich dovolené. Zjistili, že úplně nejméně ze všeho si prázdniny užíváme ve chvíli, kdy na nich jsme.

Ale když pak přijedeme domů a ukazujeme přátelům spousty fotek, zapomeneme, jaké bylo v autě horko, nebo jaká byla ve spacáku zima. Zapomeneme, jak jsme hodinu po půlnoci marně hledali místo na přespání, i na ten divný puch v recepci našeho penzionu. Zapomeneme, jak jsme se hádali, jestli půjdeme na pláž („zase tam ležet v tom vedru?!“), nebo pojedeme na výlet („tři hodiny v autě?!).

A na těch nepovedených fotkách je pak dovolená nejkrásnější.

Semetrika? Cholerik? Morous? Ostatní lidé možná nejsou zas tak příšerní, jak na první pohled vypadají.

010AIW_Helena_Bonham_Carter_014

Včera jsem stála ve frontě na poště za jednou paní. Bylo krátce před pátou hodinou odpoledne a ta paní vypadala dost nervózní. Když se konečně dostala k okénku, úřednici za přepážkou všechno trvalo nějak dlouho. Paní byla čím dál tím nervóznější. Začala se s úřednicí hlasitě dohadovat. Ostentativně ji oslovovala „slečno,“ i když té ženě za přepážkou bylo nejmíň pětačtyřicet. Nakonec si nechala zavolat vedoucího a výměna názorů pokračovala.

Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, komu v téhle hádce vlastně fandit. Jestli je to model „neschopná a byrokratická pošta versus oprávněně rozhořčená zákaznice“ nebo naopak „hysterka, která si vybíjí vztek na té chudince za přepážkou.“ Ale jak ta paní přede mnou zvyšovala hlas, zvolila jsem si variantu bé. „Panebože, to je semetrika,“ říkala jsem si a v duchu litovala její kolegy, sousedy, hypotetického manžela, případné děti i lidi, kteří zaparkují svoje auto vedle jejího.

Jenže pak došlo v hádce u okýnka k nečekanému zvratu. Ta paní se totiž úřednici omluvila. Řekla, že se cítí trapně, protože tak ječela, ale že má hodně naspěch, protože jí jede autobus. Rozešly se v dobrém… a já jsem najednou byla na řadě.

Musím říct, že ten smírný konec mě tak trochu zklamal. Byla jsem zvědavá, jak bude hádka eskalovat, a v duchu jsem skandovala „boj! boj! boj!“ Krvelačně jsem se těšila na velké dramatické finále. A hlavně, jakmile jsem si tu paní přede mnou jednou zaškatulkovala jako „hysterku“ a „semetriku,“ hrozně nerada jsem se své představy vzdávala.

Tomu, co se mi přihodilo, psychologové prý říkají „základní atribuční chyba“ neboli „tendence zanedbávat situační informace na úkor přecenění faktorů dispozičních.“ Jinými slovy, když se někdo nějak chová – třeba ječí na úřednici u přepážky – pomyslíme si o něm, že je „prostě takový,“ že podobné chování je součástí jeho charakteru, a očekáváme, že je takový pořád: „Ježiš, to je hysterka!“ „Panebože, to je cholerik!“

Ale když se podobně chováme my sami, víme, že naše chování vyplývá z dané situace a že k němu máme dobrý důvod. Nejsme „takoví,“ to jen okolnosti nás donutily se tak chovat: „Nejsem žádná semetrika. Ta ženská za přepážkou mě prostě vytočila!“

Stává se mi to každou chvíli.

Takže třeba v dusném odpoledni nastoupím do tramvaje plné zamračených, nervózních a zpocených lidí. A pomyslím si něco jako: „Panebože. To jsme my, Češi. Věčně zakabonění. Z ničeho se neumíme radovat, ani z toho, že je odpoledne a že jsou prázdniny.“

Ale když si pak uvědomím, že jsem stejně zamračená jako všichni ostatní, dívám se na to úplně jinak.

„Jak se nemám mračit, když je mi takový horko, v té tramvaji se skoro nedá dýchat a pořád do mě někdo strká?“

Záhada plastových krabiček a víček, která na ně nepasují

iStock_000011950199Small_600x4

Včera se na mě z dolního fochu v kuchyňské lince vysypaly všechny naše plastové krabičky na jídlo. Mám jich osmnáct. A dvacet čtyři víček. Ale kompatibilní dvojice krabička/víčko jsou v téhle rozsáhlé sbírce pouze čtyři.

Pokládám to za jednu z největších záhad naší domácnosti. Počet krabiček a víček zůstává pořád zhruba stejný: je jich právě tolik, aby se vešly do té jedné police. Některé krabičky a některá víčka ale evidentně kamsi mizí a posílají za sebe náhradníky, kteří s ničím nejdou do páru.

Pravda je, že krabičky (dokud ještě mají víčko) s námi často cestují. Nosím si v nich špagety do práce. Dětem do nich dávám řízky na výlety. Když jdeme ke kamarádům na večírek, v krabičce neseme vyhlášenou česnekovou pomazánku mého muže nebo košíčky s náplní à la chili con carne. V krabičkách putují muffiny na piknik, buchta od tchýně, rybíz z chalupy nebo vánoční cukroví, které po Vánocích už nikdo nechce a tak si ho navzájem nosíme na návštěvy.

Plastová krabička na jídlo je tedy dobrá pomůcka k tomu, jak být šťastnější. Pokud má ovšem víčko. Bez víčka se stává jenom nevzhlednou miskou, ve které se sice dá uchovávat jídlo v ledničce nebo ohřát v mikrovlnce, ale už nikdy s námi nepojede na večírek, na Silvestra nebo k vodě.

Pořád ale tajně doufám, že všechny naše krabičky se jednou setkají se svými chybějícími víčky, která zatím leží v kuchyňských policích mých kamarádek. Šťastně do sebe zapadnou… a bude čas vyrazit na megapiknik.

Proč se pořád vracím do Karlových Varů, ať chci nebo nechci

V neděli jsem strávila pár hodin v Karlových Varech. Do města, kde jsem vyrostla a zažila tam všechna nejdůležitější dětská i puberťácká dramata, jsem se vrátila jako turistka a letmá návštěvnice festivalu. Nikdo z mojí rodiny už tady nebydlí. Připadala jsem si skoro nepatřičně, když jsem nechala auto na placeném parkovišti a vydala se hledat kavárnu, kde bych si mohla nabít telefon. Jak to, že jsem tady najednou cizí? Nostalgie, kterou zažívám, když si prohlížím černobílé fotky z dětství, se mi doslova přelila přes hlavu se všemi zvuky, obrazy a vůněmi.

Zastavila jsem se u domu, kde jsme bydleli posledních osm let, než jsem se odstěhovala. Náš byt byl hned v přízemí, ta okenice napravo patří k „našemu“ obýváku.

IMG_1595

Vydala jsem se na kopec Sokolák, cíl dávných dětských výprav, a zjistila, že ta kdysi nekonečná přírodní divočina se dá celá obejít asi za čtvrt hodiny.

Sešla jsem k jezírku Malé Versailles, kde jsem v zimě bruslila se svým prvním klukem.

IMG_1598

Prošla jsem okolo sochy Karla Marxe, které jsme se jako děti posmívali, že sedí na záchodě…

IMG_1600

…a okolo kalendáře z netřesků, kde už za mého dětství každý den přesazovali čerstvé datum.

 

IMG_1611

Vykoupala jsem si nohy v bazénku u Thermalu, kde se to dřív nesmělo. Teď se to smí, ale voda je dost špinavá.

IMG_1610

Připomněla jsem si půvabnou bizarnost našeho města (tohle jsou porcelánoví andílci ve slevě)…

IMG_1613

…a taky jsem si vzpomněla na všechny ty důvody, proč jsem odsud hned po maturitě chtěla vypadnout. Tu nabubřelou provinčnost…

IMG_1596

…která s přílivem ruských peněz občas nabyla až fantaskních podob:

IMG_1602

Tohle jsou prostě moje Karlovy Vary: poetické, pohádkové, překrásné a někdy taky dost trapné, nafoukané a omezené. Byla doba, kdy jsem s tímhle městem už nechtěla mít nic společného. Ale nikdy se mi to úplně nepodařilo. Pořád sem trochu patřím, a pořád se sem vracím, i když můj domov už je jinde.

Jak vrátit zpátky do života dobrodružství?

the_neverending_story_still_0

Když mi bylo sedmnáct, jela jsem sama s batohem do Paříže. Měla jsem tam původně domluvené ubytování, které nevyšlo. Takže jsem tři noci přespávala v hostelu (v nejlevnějším pokoji, což znamenalo já a nějaká šestičlenná smíšená parta z Německa) a jednu noc jsem spala u kluka, kterého jsem ten den potkala u Eiffelovky. Jmenoval se Patrice a byl z ostrova Mauricius. Neznásilnil mě, ani jsme se do sebe nezamilovali, ani nic podobného, jenom jsme si pak asi pět let dopisovali a vzpomínám na to dodnes.

Kdyby v sedmnácti chtěly něco podobného podniknout moje dcery, asi bych zešílela strachy. Nebo bych je alespoň třikrát denně kontrolovala mobilem.

Ráda si namlouvám, že pořád toužím po dobrodružství, ale ve skutečnosti jsem ve svém dospělém životě udělala všechno, abych veškeré prvky dobrodružství ze svého života vyplela. Když se řekne „nepředvídatelnost,“ představím si dětskou virózu, která udeří uprostřed nabitého pracovního týdne, nebo bolest zubů na dovolené, nebo jedenáctitisícový nedoplatek za plyn. Většinou si oddechnu, když se mi podaří proplout dnem podle plánu a nečekané události nebo akce s nejistým výsledkem vnímám spíš jako ohrožení.

Po nepředvídatelnosti dobrodružství se mi sice stýská, ale většinou mám pocit, že si ji nemůžu dovolit.

Psycholog Gregory Berns ovšem tvrdí, že zážitky, které nemáme tak úplně pod kontrolou, dělají náš život nejen šťastnějším, ale zároveň bystří mysl a chrání nás před Alzheimerem.

Naštěstí se dají vrátit do života po úplně malých dávkách. V mém případě je to třeba…

  • začít se učit něco, co vůbec neumím. Bez ohledu na to, že při tom možná budu vypadat jako pitomec.
  • jít s dětmi v akvaparku na tobogan, a ne jim jenom držet ručníky dole na lavičce
  • mluvit s cizími lidmi, a občas se jich na něco i doopravdy zeptat, nejen udržovat v chodu zdvořilostní small talk
  • jít v Praze někam, kde to sice „znám,“ ale ve skutečnosti jsem tam nebyla už léta. Když mě před pár týdny navštívila sestřenice Petra z Německa, byly jsme se podívat na Karlově mostě a já si uvědomila, že jsem po něm naposled šla asi před sedmi lety. Připadala jsem si jako turistka.
  • běžet závod. Běhám sice pět let, ale zkusila jsem to jen dvakrát.Teď se chystám na We Run Prague, i když deset kilometrů jsem ještě nikdy neuběhla.
  • dělat věci, které se ke mně „nehodí,“ protože to „vůbec nejsem já.“