„Panebože, no tohle já bych nikdy…!“

ugly-duckling-690x300

Vzpomínám si, že jako malá jsem byla při výběru svých kamarádek bezstarostná. Nikdo mi nepřidal moc divný nebo moc jiný na to, abych se s ním mohla přátelit. Neřešila jsem, že rodiče Moniky K. mají doma v knihovně místo knih plechovky od coca-coly, nezabývala jsem se tím, že tatínek Markéty J. je komunista na národním výboru, že Jarka B. chodí do školy každý den v úplně stejném oblečení nebo že Jiřina H. má šest sourozenců a jako jediná nechodí do pionýra.

Zato teď mám sklon se dívat na každou novou známou nebo známého skrz spoustu nejrůznějších kritérií: Koho volil(a)? Nenosí divný melír? Pije víno? Nepoužívá zdrobněliny jako „lidičky“ a „srazík“? Nemá dlouhé umělé nehty připomínající lopaty? Poslouchá Michala Davida nebo Nicka Cavea?

A každou chvíli se mi stane, že si o někomu řeknu: „Panebože, no tohle já bych nikdy…!“

„Tohle bych si na sebe nikdy nevzala!“

„Tohle bych na Facebook nikdy nenapsala!“

„Takhle bych s dětmi nikdy nemluvila!“

„Takhle bych se nikdy nevnucovala!“

Jenže to má háček. Potom ten kritický metr nastavuju i sama na sebe. „Tohle já bych nikdy“ je hrozně omezující. Tak například, když někdo podle mého názoru vlezle propaguje svou práci na Facebooku, odrazuje mě to od toho, abych svou práci propagovala vůbec, což je samozřejmě kontraproduktivní.

Takže pokud to dokážu, při setkáních s lidmi, kteří mi připadají jiní a divní, se snažím nehodnotit. Místo „divný melír,“ „hrozné nehty“ nebo „příšerná hudba“ najít jiné přívlastky, které popisují, ale nekritizují.

A když se mi někdo zdá „příšerný“, kladu si následující otázky:

  • Co mi na něm (na ní) přesně vadí?
  • Proč mi to vadí?
  • Co by se stalo, kdybych tohle dělala já? Co by to o mně vypovídalo?

Protože kdybych lidi odjakživa škatulkovala na „normální“ a „příšerné“, nejspíš bych nikdy nepoznala Moniku K., Markétu J., Jiřinu H. ani Jarku B.

7 hlášek, které říkáme, když nechceme nahlas říct to, co ve skutečnosti chceme říct

Snímek obrazovky 2014-12-10 v 21.54.51„Ne, nejsem naštvaná/ý.“

Kdykoli tuhle větu uslyším, můžu si skoro se stoprocentní jistotou vsadit, že ten, kdo ji říká, naštvaný je. Ostatně, i já sama ji občas říkám. Když jsem naštvaná. A z nějakého důvodu to nechci nahlas přiznat. Třeba proto, že se bojím, co by následovalo. Nechci se dostat do otevřené hádky. A tak raději budu (se stisknutými rty a nasupeným hlasem) trvat na tom, že „nejsem naštvaná,“ a nenápadně prudit.

Vím, je to hrůza. Štvu tím i sama sebe. A přesto to někdy opravdu dělám.

Existují i jiné způsoby, jak něco říct bez toho, abyste to doopravdy řekli. Všechny mají jedno společné: ten, kdo je používá, vždycky může tvrdit, že on přece nic! Pasivně agresivní jazyk má mnoho podob. A některé jsou docela legrační.

  1. Chystáš se mýt to nádobí? Anebo já to udělám, jestli se ti nechce…“ (Následuje vyčerpaný povzdech.)
  2. „Mně dejte jenom úplně malinko. To je moc!“ (Tohle říkala moje babička, když u nás ve stáří bydlela, skoro u každého jídla. A pak, když se sklidilo ze stolu, si z kastrůlku dala dvojnásobnou porci.)
  3. „To bylo jenom z legrace.“ (Když faaakt nebylo.)
  4. „Myslela jsem, že ti na mně záleží.“ (Dá se použít v nejrozmanitějších situacích, kdykoli, když náš protějšek dělá něco jinak, než jak to chceme.)
  5. „To nevadí, já si holt už nějak poradím.“ (Překlad: „Nechal jsi mě v bryndě a já ubohá teď budu kvůli tobě sto let trpět.“)
  6. „Nevěděla jsem, že tady musíme být tak dlouho.“ (Překlad: „Nechtěla jsem sem chodit vůbec a teď budeš trpět za to, že jsme sem šli.“)
  7. „Když myslíš…“ (Zdánlivý souhlas, doprovázený temným pohledem někam přes rameno našeho protějšku. Překlad: „To si ještě vypiješ.“)

Skutečným mistrem pasivně-agresivních hlášek je ovšem depresivní osel Ijáček z Medvídka Pú. Jako třeba v kapitole o jeho narozeninách, když se dá do řeči s Púem:

„Někomu je hej,“ řekl Ijáček.

„Proč, co se děje?“

„Copak se něco děje?“

„Jsi takový smutný, Ijáčku.“

„Smutný? Proč bych byl smutný? Mám narozeniny. Nejšťastnější den v roce.“

„Narozeniny?“ řekl Pú užasle.

„Ovšem. Nechápeš? Podívej se na všechy ty dárky,“ mávl nohou. „Podívej se na ten sváteční dort. Svíčky a růžová poleva.“

Pú se rozhlédl – nejprve nalevo a pak napravo. „Dárky? Sváteční dort? A kde?“ řekl Pú.

„Cožpak nevidíš?“

„Ne,“ řekl Pú.

„Já taky ne,“ řekl Ijáček. „Žert,“ vysvětloval. „Haha!“ Pú se podrbal na hlavě, tak tím byl zmaten.

Nechci dopadnout jako Ijáček. A myslím, že říct, „jsem naštvaná!“ může být někdy tak trochu způsob, jak být šťastnější.

Být hodný člověk není slabost – je to odvaha!

tiger-in-a-tropical-storm-surprised-1891

Před pár dny jsem v knihkupectví v Londýně v čele žebříčku bestsellerů zahlédla knihu Jak myslet jako predátor (Predatory Thinking). Ten název mě rozesmál. Ještě před pár lety bych si ji určitě koupila. A představovala bych si, že po jejím přečtení se proměním z hodného, pracovitého, býložravého zvířátka, řekněme sysla, ve fascinující dravou šelmu.

Tak jako většina lidí si o sobě myslím, že jsem hodná. Důvěřivá. Poctivá. Tolerantní. Shovívavá. Nesobecká. Ochotná dělat práci za ostatní. Sama si nejsem jistá, do jaké míry je to pravda. Vždyť kdybychom všichni byli tak hodní, kde by se brali ti lumpové a mrchy, ze kterých se skládá ten zlý, chamtivý, líný, vypočítavý a zkorumpovaný zbytek světa?

Každopádně se často setkávám s tím, že lidi vnímají svou vlastní „hodnost“ jako slabost, handicap nebo dokonce hloupost. Mají pocit, že kdyby byli méně hodní, dotáhli by to v životě dál. Jen kdyby dokázali mít ostřejší lokty, být méně ohleduplní a neštítit se tolik nefér triků. Jen kdyby dokázali myslet jako predátor.

Taky jsem tomu věřila. Obdivovala jsem charismatické padouchy a mrchy z filmů a z literatury a toužila jsem být jako oni. Milovala jsem Draculu, vzhlížela jsem ke Scarlett O’Hara, fascinovala mě markýza de Merteuil, ta všeho schopná manipulátorka z Nebezpečných známostí. Nechtěla jsem být hodná, chtěla jsem být nebezpečný a temně přitažlivý predátor.

Problém je v tom, že ve skutečném životě jsem snad nikdy nikoho takového nepotkala. Právě naopak, ti nejcharismatičtější lidé, které znám, jsou většinou ti nejcharakternější. Postupně přicházím na to, že být hodná vůbec není to samé co být nudná a hloupá. Zároveň mi taky dochází, že být hodný neznamená držet se v koutě, být zticha a neříct si o to, co chci, a pak být kvůli tomu naštvaná. Být hodná chce zkrátka spoustu odvahy.

Tajná radost z kalamity ve městě

IMG_9831

Na Žižkově napadl milimetrový poprašek sněhu, kvůli námraze stojí tramvaje, polovina mých kolegů zatím nedorazila do práce. Je kalamita.

Vždycky, když náš život vyhodí z vyjetých kolejí nějaká malá přírodní katastrofa, nadávám sborem spolu s ostatními (přece jen čekat desítky minut na náhradní autobus, do kterého se pak nevejdete, není zrovna k popukání), ale zároveň se v duchu tak jako maličko tetelím radostí.

Protože to znamená, že náš svět není tak nudně zorganizovaný a předvídatelný, jak si většinou myslíme. Pořád ještě nám malinko vládnou přírodní živly. Jsme – aspoň trošku – jako horalé, kteří v zimě musejí do svých chalup vynášet zásoby na zádech v batohu, anebo jako námořníci na rozbouřeném moři. Pořád ještě i v našem světě existuje prvek nepředvídatelného dobrodružství.

Dobrodružství, která zažívám při vaření

115

Často mívám pocit, že v mém životě je málo prostoru pro dobrodružství. Vzrušující nejistota, jak něco dopadne, ta nejomamnější ingredience jakéhokoli dobrodružství, se ve všedních dnech vyskytuje ve svých nejméně zábavných podobách (nachlazené děti uprostřed týdne, když nemáme hlídání; zácpa na magistrále, když mám být za dvanáct minut u zubaře; rozbitá lednička těsně před Vánoci).

Při vaření nicméně zažívám dobrodružství, včetně té dechberoucí nejistoty, docela často.

Někdy, ale jen hodně výjimečně, to je velkolepé a luxusní dobrodružství jako africké safari. Třeba když jednou za rok pro kamarády vařím kohouta na víně, nakoupím si všechny ty opulentní ingredience a užívám si ten čtyřdenní rituál porcování, nakládání, opékání a dušení a pečení.

Mnohem častěji to ale je spíš jako když zabloudíte někde na zamrzlé silničce někde v Krušných horách, nevíte kde jste, smráká se, máte málo benzínu a dětem se chce čůrat. To když vytáhnu z mrazáku něco – nevím co – a chci z toho udělat něco k jídlu. Vždycky to vypadá stejně: jako na kost zmrzlý balíček pokrytý krustou ledu. Takže musím pár hodin počkat, až ledy povolí. Když mám štěstí, vyklube se z toho třeba králík, kterého můj muž před měsícem přivezl z chalupy. Když mám smůlu, jsou to dršťky, které si před rokem přivezl ze zabijačky. Když mám ještě větší smůlu, mohou to být třeba vnitřnosti, které si u nás kdysi dávno nechala kamarádka pro svého psa, který mezitím už umřel na stáří. Můj mrazák mě prostě vždycky překvapí. Nedávno jsem se doslechla, že některé biomatky si v mrazáku schovávají vlastní placentu jako památku na porod. Obávám se, že kdybych to udělala já, jednou ji nějakým nešťastným omylem sníme k večeři.

Ta největší dobrodružství se ovšem odehrávají tehdy, když vařím bez přesného receptu. Musím k tomu trochu sbírat odvahu. Mám ráda, když mi někdo řekne přesný počet gramů mouky, když si můžu odměřit mlíko v odměrce, když vím, na kolik stupňů nastavit troubu a kolik minut vařit špagety. Pokud mi někdo řekne „dej do toho trochu másla“ nebo „peč to, dokud to nebude hotový,“ připadám si, jako by mě vystrčil na úzkou lávku nad propastí. Bez zábradlí. Ale je to tak vzrušující!

Letos na konci prázdnin v jižních Čechách můj kamarád Marek, velký zastánce spontánního vaření, udělal výbornou houbovou omáčku s krupicovými noky. Chtěla jsem po něm recept.

„No, vezmeš krupici, mlíko a vajíčko….“

„Počkej,“ zarazila jsem ho a běžela si pro papír. „Kolik krupice? Kolik mlíka?“

Marek se zatvářil otráveně. „To nevím!“

„Aspoň odhadem?“

„Aby to mělo takovou tu správnou lepivou konzistenci.“

„Takže kolik krupice!“
„Takhle ty noky nikdy neuvaříš!“ pronesl nade mnou ortel.

To mě vyprovokovalo. Sebrala jsem odvahu a uvařila jsem je. Skoro bez receptu. Byly potrhané a nevzhledné, ale byly.

„Přistupujte k lásce k vaření s hravou a bezstarostnou odevzdaností,“ řekl dalajláma. Jo, o to se snažím. Alespoň někdy.

Mám 40 minut volného času denně navíc. Co se s nimi dá podniknout?

big_thumb_35d6508418476c0197aa989e5eb7fa2c

Docela často se mi stává, že mi nečekanou dávku štěstí a radosti přinesou události, které jsem původně vnímala spíš jako protivné a otravné. K jedné z nich došlo před pár týdny: redakce, ve které pracuju, se přestěhovala z vily se zahradou v Bubenči do kancelářského skleníku. Nikdy bych si nemyslela, že právě tohle mě nějak potěší, ale stalo se.

Ten skleník se totiž nachází asi deset minut pěšky od místa, kde bydlím.

Namísto přešlapování na zastávce a strkanice v tramvaji mě tak každé ráno čeká jenom krátká procházka rychlou chůzí do kopce. Právě tak dlouhá na to, abych stihla přepnout z domácího režimu na pracovní nebo naopak. Musím přiznat, že vyškrtnout ze svého denního rozvrhu pravidelné dojíždění je ten největší luxus, jaký jsem v poslední době zažila. Větší než exotický parfém nebo humr k večeři. Až se před svými kolegy, kteří se každý den kodrcají v MHD ještě déle než před stěhováním, trochu stydím.

A jako nečekaný dárek jsem navíc dostala každý pracovní den 40 minut volného času, které jsem předtím trávila v tramvaji nebo v metru. Snažím se mít to pořád na paměti, aby se těch 40 minut nerozplynulo ve všednodenních černých dírách. Co s ním můžu dělat? Zatím jsem vymyslela například…

…chodit ráno běhat, pravidelněji než předtím.

…dát si doma opravdovou snídani, a vypít si čaj, který není úplně vařící.

…vyzvednout Rozárku z družiny trochu dřív a loudat se s ní přes park.

…dívat se lidem do oken: po cestě míjím široké rozpětí nejrůznějších domů od výstavních vinohradských činžáků přes ty zchátralejší žižkovské až po ušmudlané paneláky okolo Olšanského náměstí.

…přijít domů trochu dřív a uvařit večeři ještě předtím, než děti začnou skučet, že mají „strašnej“ hlad

Hlavně bych si ale přála udržet si co nejdéle tenhle pocit, že mám „čas navíc“. Vím, že brzo si zvyknu. Za pár měsíců už se stane běžnou součástí každého dne a přestanu ho vnímat jako něco výjimečného. Zatím si ho ale užívám jako čtyřicet minut svobody, kterou dostávám každý den znovu.

„Když nepadáte, znamená to, že se moc nesnažíte se zlepšit.“

Snímek obrazovky 2014-11-13 v 23.32.06

Tuhle nevyžádanou radu jsem dostala od Rozárčiny lyžařské instruktorky před třemi lety v Krkonoších. Na konci lekce na mě obě čekaly u bufetu dole u vleku a pozorovaly mě, jak sjíždím sjezdovku směrem k nim. Od deseti let, kdy jsem sama absolvovala lyžařskou školičku, jezdím v podstatě pořád stejně. Opatrně, pomalu, se špičkami lyží natočenými trochu k sobě, aby se mi to moc nerozjelo. Nevypadám přitom dvakrát půvabně, ale má to tu výhodu, že prakticky vůbec nepadám, nemám sníh v rukávech ani za krkem a vždycky se nějak doštrachám k bufetu, kde si konečně můžu dát svařák.

Rózina instruktorka, Adéla, mě upozornila na něco, na co jsem od doby svého dětství dávno zapomněla: že občas na lyžích spadnout je úplně v pořádku. Může to být dokonce nutné, pokud si chcete vyzkoušet něco nového.

Vzpomněla jsem si na ni, když jsem narazila na postřeh jednoho trenéra závodních lyžařů: fyzička podle něj tvoří jen čtyřicet procent úspěchu. Dalších třicet představuje technika a zkušenosti. A zbývajících třicet procent přináší ochota riskovat a tedy i někdy spadnout.

Myslím, že to platí nejenom v lyžování. Dělat to, co už umím je fajn, ale jedině když se odhodlám spadnout, udělat ze sebe úplného pitomce, riskovat neúspěch, můžu si vyzkoušet něco, co jsem nikdy předtím nedělala: tančit na stole, uvařit crème brûlée, udělat na hodině jógy stoj na hlavě. A zkoušet nové věci je pro mě určitě způsob, jak být šťastnější.