Kniha JAK JSEM SEBRALA ODVAHU už je v knihkupectvích!

521240a10893509b4bb6f75e4336703d

 

Vždycky jsem záviděla našemu Rudolfovi. Rudolf byl kříženec rotvajlera a německého ovčáka, kterého jsme si přivedli z psího útulku, když mu bylo půl roku, a prožil s námi celých deset let. Záviděla jsem mu, že se skoro ničeho nebojí.

Samozřejmě se vyskytly situace, kdy i Rudolf sklopil uši, stáhl ocas mezi nohy a tvářil se vystrašeně. Třeba když na něj v obýváku v bytě mojí mámy zavrčela Aila, stará fena, která mu nehodlala přepustit svoje místo na gauči. Nebo když jsem ho přistihla, jak před Vánoci sežral půl plechu vanilkových rohlíčků, a vrhla jsem se k němu s výkřikem „fuuuuuj!“ V takových chvílích vypadal jako ten nejbázlivější pes na světě. Kňučel a odplížil se stranou. Asi tak na pět vteřin. A potom zavrtěl ocasem a vrátil se do svého normálního stavu někde mezi pohodovou lhostejností a radostnou, důvěřivou zvědavostí.

Rudolf neznal všechny ty různé jiné druhy strachu, které provázejí můj každodenní život. Když vyjedl svou misku psích granulí a šel žebrat zbytky od večeře, nepřemýšlel nad tím, že by se neměl tak přejídat. Žádná dobrůtka mu nezhořkla v tlamě ze strachu, že z ní ztloustne.

Když se v noci přišel rozvalit do nohou naší postele, nebál se, jestli nesmrdí a nezabírá moc místa.

Když se sápal na Terezku, bílou boxerku našich přátel, nepochyboval o tom, jestli je pro ni dost sexy.

Když ho čekalo vyšetření u veterináře, nestrachoval se týden dopředu a nemaloval si v duchu ty nejčernější scénáře.

A když mi toho dne už popadesáté přinesl míček, abych mu ho házela, nestyděl se a nepřemítal o tom, jestli s tím už není trochu otravný.

Rudolf se zkrátka bál jenom tehdy, když mu něco doopravdy bezprostředně hrozilo, nebo si to alespoň myslel. (A v případě toho vánočního cukroví mám stejně podezření, že to jenom předstíral, aby mi udělal radost.) Nezatěžoval se tou spoustou jiných neužitečných strachů: Jsem dost dobrý? Mají mě rádi? Z čeho zaplatím daně? Co bude po smrti? Sluší mi tenhle účes? Neprobouzel se nad ránem se sevřeným žaludkem z toho, jestli stihne uzávěrku, a strašidelné zprávy o globálním oteplování mu taky byly fuk.

Znal vlastně jenom čtyři myšlenky:

HURÁ!

OUVEJ!
TOHLE CHCI!

A

DEJTE MI VŠICHNI POKOJ!

Samozřejmě je mi jasné, že Rudolf, díky tomu, že byl pes, byl sice ušetřen všech těchhle nikam nevedoucích obav, ale taky o spoustu věcí přicházel. Nemohl se těšit na prázdniny, dojmout se nad starou fotografií nebo se smát kreslenému vtipu. Takže ne, nechtěla bych si to s ním vyměnit, ani kdyby to šlo. Uvědomuju si, že různé druhy strachu patří k tomu, že jsem člověk, a ne pes. Ale stále přemýšlím o tom, jak být aspoň o trošičku víc jako on.

Takhle začíná moje knížka Jak jsem sebrala odvahu, kterou ode dneška najdete v knihkupectvích. Není to žádný návod, jak se nebát. Právě naopak – zkouším v ní popsat, jak sbírám v každodenním životě odvahu i přesto, že se pořád něčeho bojím.

Dočtete se v ní například…

  • jak jsem sebrala odvahu říkat ano i říkat ne
  • jak jsem zjistila, že se nemusím omlouvat, když mi někdo šlápne na nohu v metru
  • proč je lepší být sama sebou než být cool
  • co jsem se naučila díky tomu, že moje děti měly vši
  • v čem nas mohou inspirovat arogantní idioti
  • jak jsem sebrala odvahu nosit klobouk
  • jak jsem sebrala odvahu nemít samé jedničky

Obrovskou radost mi udělala obálka knížky od Lely Geislerové, nejen proto, že jsem na ní já (vidět se takhle na lvím hřbetu byl napoprvé docela šok), ale i proto, že na ní zachytila Seifertovu ulici jen kousek od mého domova.

Báseň, která mě dostala: Nejhorší den v životě

CKhVgqNWoAANnQM.jpg-large

Tuhle báseň objevil Angličan Ronnie Joice tento týden na zdi v londýnském metru a zveřejnil ji na svém Twitteru. Depresivní je jen zdánlivě. Zkuste si ji přečíst zdola nahoru, řádek po řádku, a dostane úplně opačný smysl. Jako autorka se k ní přihlásila Chanie Gorkin, teenagerka z Brooklynu:

Dnes byl nejhorší den v životě

Nesnažte se mě přesvědčit, že

Každý den se stane něco dobrého

Protože když se podíváte pozorně

Svět je pěkně zlý

Přestože

Tu a tam se zatřpytí kousek dobra

Spokojenost a štěstí nikdy nevydrží.

A není pravda že

Je to jenom v mojí hlavě a srdci

Protože

Opravdového štěstí se dá dosáhnout

Pouze za příznivých podmínek

Není pravda, že dobro existuje

Určitě se mnou budete souhlasit, že

Skutečnost

Tvoří

Mé postoje

S tím se nedá nic dělat

A ani za milión let vám neřeknu, že

Dnes byl dobrý den

7 věcí, které jsem se naučila na dovolené (a chtěla bych je dělat i v každodenním životě)

Beach-Painting-summer-vacation-by-Jan-Matson-1024x812

Mockrát se mi na dovolené na různých místech stalo, že jsem tam chtěla zůstat už napořád.

“Otevřeme si tady plážový bar,” snili jsme s otevřenýma očima na pláži v Černé Hoře.

“Budeme chovat ovce a pást je támhle na tom protějším kopci,” plánovali jsme na Šumavě.

“Tady na té terase s výhledem na olivový háj bych mohla psát články a posílat je do redakce přes internet,” přemítala jsem v Itálii.

Ale pak jsem se vždycky vrátila domů, protože u baru radši postávám z opačné strany, ovce vypadají romanticky jenom když jsou na tom vzdáleném protějším kopci a internetové připojení v italském penzionu bylo stejně nepředvídatelné a vrtkavé jako nálady jeho majitelky.

A hlavně – protože ať zůstanete napořád kdekoli, už tam potom nejste na dovolené a všední život vás dostihne, i když v pozadí šumí moře, olivovníky nebo šumavské hvozdy.

Přesto jsem se na  prázdninách naučila pár věcí, které mohou vnést radost a lehkost do každodenního poprázdninového života.

  1. Na dovolené jsme jen na krátký čas. A netrápíme se tím. Naopak – ten omezený čas nám pomáhá žít přítomností a soustředit se na každou chvilku. V obyčejném životě propadáme iluzi, že všechno je napořád, a trochu ten přítomný okamžik flákáme.
  2. Na dovolené se díváme kolem sebe. Rozhlížíme se po krajině. Kocháme se. Zakláníme se, abychom viděli strop v katedrále. Obdivujeme západ slunce. Zíráme do plamenů táboráku. Samotné dívání je zážitek. Když se snažím prázdninovýma očima koukat kolem sebe cestou do práce, Praha je vždycky hezčí.
  3. Na dovolené nic není naše. A nevadí nám to. Spíme v cizím domě, v pronajaté posteli a ve vypůjčeném povlečení. Veškerý náš majetek se vejde do kufru. A je nám to fuk.
  4. Na dovolené se ochotně bavíme s cizími lidmi. A připadají nám zajímaví, protože jsou to cizokrajní domorodci. Ale lidi v našem vlastním městě jsou taky domorodci – a taky jsou zajímaví, když se na ně díváme s prázdninovým pocitem.
  5. Nepohodlí a útrapy na dovolené bereme jako součást dobrodružství. Když nás koušou komáři, když se potíme, když zmokneme, když máme hlad a puchýře, nenaštve nás to tolik jako ve všedním životě, protože to patří k věci, a vlastně máme trochu radost, že jsme dobrodružství nedostali zadarmo.
  6. Na dovolené nejsme líní dělat věci, které nás baví. A děláme je teď hned. Půjčíme si člun, jdeme na maliny nebo ručkujeme s dětmi v lanovém parku. Zatímco v normálním životě je vždycky odložíme na někdy jindy.
  7. …ale na dovolené taky někdy klidně neděláme nic. Bez jakýchkoli výčitek svědomí, že bychom měli dělat něco jiného, třeba zíráme na vycházející měsíc.

Jak zastavit čas o prázdninách

canoeing-boundary-waters-bsa-troy-thomas

O prázdninách mám ráda ten moment, kdy přestanu vnímat, jestli je pondělí, čtvrtek nebo sobota. Čas přestane plynout podle kalendáře a hodin a začne se měřit…

  • …podle toho, kolikrát jste už byli ve vodě.
  • …podle počtu vypitých kelímků u stánku.
  • …podle opálení.
  • …podle velkého oranžového úplňku vycházejícího za černým zubatým obrysem lesa.
  • …podle propečenosti pstruhů, které jste právě hodili na rozpálené dřevěné uhlí
  • …podle vzdáleného hřmění (bude pršet už dneska večer, nebo až zítra?)
  • …podle toho, jak se vám rozpadají sandály koupené za 150 Kč ve slevě v háemku
  • …podle klesající hladiny v láhvi hruškovice
  • …podle nekonečných odpoledních šlofíků
  • …podle toho, jak vám v kufru ubývá čisté prádlo
  • …podle hromádky pecek narůstající vedle mísy s třešněmi

Ale ať už ho měříte jakkoli, stejně vždycky utíká moc rychle, i když ten první den na dovolené se zdá skoro nekonečný.

Jeden ze způsobů, jak ho zpomalit, nebo spíš roztáhnout, je vyzkoušet něco, co jste ještě nikdy nedělali, tvrdí neurovědec David Eagleman.

„Jak je možné, že když stárneme, čas se zrychluje, zatímco v dětství se zdálo, že prázdniny trvají navždy? Čím víc jsme obeznámeni se světem okolo nás, tím méně informací si z něj náš mozek ukládá a tím rychleji nám zdánlivě plyne čas. Čas je jako guma – roztahuje se, když svůj mozek zásobujeme něčím jiným. A když je všechno přesně tak, jak jsme čekali, naopak se scvrkává.“

Včera jsem vyzkoušela způsob, jak roztáhnout čas alespoň na půl dne. Úplně poprvé v životě jsem totiž jela po řece na kánoi. Byl to jen krátký třináctikilometrový úsek na horním toku Vltavy, ale bála jsem se hrozně. Hlavně toho, že mi to nepůjde a všichni ostatní, ve srovnání se mnou zkušení vodáci, ze mě budou otrávení. Ale právě tahle moje nezkušenost udělala z obyčejného pádlování na háčku nezapomenutelný zážitek. Užívala jsem si i mokré oblečení, i desítky ovádích kousanců, i to, že mi v první zóně šumavského národního parku uplavaly sluneční brejle. I to, že občas naše loď zamířila jinam, než jsme chtěly, a skončila jsem obličejem v jehličnatých větvích, převislých do vody u břehu. I to, že ve chvíli, kdy nám to nejvíc nešlo, se na břehu (nevím jak), objevil Lukáš Pollert, smál se nám a volal: „To půjde!“ I ty rozmáčené sušenky a teplou vodu z plastové lahve. I to, že těch pár lidí, které jsme po cestě potkali, na nás volalo „ahóój“ a já jsem se toho vodáckého pozdravu nějak styděla a říkala jsem jim „dobrý den“. I to, že ještě dneska skoro nemůžu pohnout levou rukou.

A když se před námi otevíraly další a další zákruty tiché řeky uprostřed lesa, opravdu to vypadalo, že čas se zastavil.

Taky bych chtěla být křehká! Ale nějak mi to nejde.

1167989_fragile-woman-400px-art-painting-weak

“Jsem tak křehká. Zachraň mě.”

Tuhle esemesku objevila známá mojí kamarádky v telefonu svého manžela. Spolu se spoustou dalších textovek, z nichž bylo jasné, že onen manžel se romanticky zapletl s manželkou někoho jiného.

I když to ode mě nebylo hezké, vyprskla jsem smíchy. “Jsem tak křehká?? Zachraň mě?!” Co mě nejvíc šokovalo, nebyl fakt, že neznámý ženatý chlapík si píše s cizí ženou, ale samotný obsah té zprávy. S kamarádkou jsme dospěly k jednoznačnému závěru: “Jsem tak křehká? No to musela být… kráva.”

Ne že bych si taky čas od času nepřipadala křehká. Taky bych občas potřebovala zachránit. Ale nikdy, ani v nejdivočejším snu, by mě nenapadlo něco podobného říct nahlas nebo dokonce napsat. Copak to se smí? Tak nějak jsem vždycky byla přesvědčená, že “jsem tak křehká” je věta, kterou mohou bez ironie pronášet jenom hrdinky románů z devatenáctého století. Od kohokoli jiného je to nevkusné, vyděračské a prostě trapné.

Když bych chtěla nějakému imaginárnímu protějšku naznačit, že jsem křehká a potřebuju zachránit, napsala bych spíš něco jako:
“Pojď na panáka.”

“Vařím chili con carne, nechceš se stavit?”

Nebo bych mu aspoň dala šanci záchranu vhodně zakomponovat do nabitého rozvrhu:

“Nemáš čas někdy koncem příštího týdne?”

Celý svůj dospělý život jsem smířená s tím, že s velikostí oblečení 40-42 a velikostí bot 41, schopností dopravit domů dvoutunový nákup a sama si spočítat daňové přiznání na křehkost nemám nárok. Nebydlím na Větrné hůrce, neomdlévám dvakrát denně a neživím se rosou a nektarem z květů. Křehká můžu být tak akorát tajně nebo s patřičně zdůrazněným ironickým nadhledem. I když bych to někdy chtěla jinak.


 

Druhý šok přišel o pár dní později, když jsem téma „křehkosti“ nadhodila v debatě s několika muži ve věku 28-50 let.

Vyrazili mi dech. Věta „jsem tak křehká, zachraň mě,“ ani jednomu z nich nepřipadala trapná a příšerná. Ani jednou nezaznělo slovo „kráva“. Naopak! Shodli se na tom, že by ihned šli zachraňovat. I když minimálně dva z nich připustili, že záchrana by se pravděpodobně odehrávala v její ložnici. A ten nejupřímnější přiznal, že by záleželo i na tom, jak ta křehká dáma vypadá.

Skoro jsem té křehké mrše začala závidět. Nikdy jsem si netroufla nikomu říct „jsem tak křehká, zachraň mě,“ protože jsem předpokládala, že by následovala odpověď ve stylu: „Děláš si srandu? Koukni se na sebe a vzpamatuj se.“ Případně že by se mi oslovený zachránce začal s hrůzou vyhýbat.

Kdybych tušila, že je to takhle snadné, taky bych někdy zkusila být křehká. Nebo aspoň křehčí.

Nejšťastnější den roku? Spíš s tím moc nepočítám

jansson1

Podle výpočtů britského matematika Cliffa Arnalla je dnes nejšťastnější den roku 2015. Ten podle něj každý rok připadá na třetí pátek v červnu, a to podle následující rovnice:

O + (N x S) + Cpm/T + He.

“O” jsou outdoorové aktivity, “N” je propojení s přírodou, “S” jako setkávání s přáteli, “Cpm” jako vzpomínky na prázdniny v dětství, “T” označuje teplotu a “he” znamená těšení na léto.

Ehm… Je to samozřejmě pitomost. Cliff Arnall totiž zmíněný vzorec vymyslel na zakázku v rámci marketingové kamapaně jistého výrobce zmrzliny. A když se podívám z okna, ani to nevypadá, že zrovna dnes je třetí pátek v červnu.

Vlastně je mi jedno, jestli právě dnes bude nejšťastnější den roku. Spíš s tím moc nepočítám. Nemusí to být právě dnes. Protože “outdoorové aktivity”, “setkávání s přáteli” a “těšení na léto” můžu ve šťastné rovnici propojit i kterýkoli jiný den.

Jak se mi změnil život, když jsem začala jezdit do práce na kole

Cyklisti v přiléhavých oblečcích s nápisy se mi nikdy moc nelíbili. Moje ideální představa ježdění na kole vypadá spíš takhle:

Snímek obrazovky 2015-06-14 v 23.50.44

Na své první cestě na kole do práce jsem si přála vypadat asi takhle – jako Jeanne Moreau ve filmu Jules a Jim:

julesetjim-001

A klidně bych vzala na řídítka i E. T.:

et-bike-cameo-660

Ale když jsem si před pár týdny šla koupit kolo, svoje úplně první kolo od dob střední školy, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to na něm budu umět. Říká se sice, že jízda na kole se nezapomíná, ale když jsem si svoje nové, krásné, stříbro-šedivé městské kolo vyvedla před obchod, poprvé na něj nasedla a zakymácela se, dost jsem o tom zapochybovala. Ohlédla jsem se, jestli se ten pán, který mi kolo právě prodal, moc nesměje. Ale rozjela jsem se. A dojela jsem až domů, i když s větrem ve vlasech a bezstarostnou cyklistickou akrobacií Paula Newmana ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid to nemělo moc společného, protože skoro celou cestu jsem supěla do kopce po kočičích hlavách.

Od té doby jezdím na kole do práce. Smířila jsem se s tím, že přitom nikdy nebudu vypadat jako Jeanne Moreau, protože cyklistická helma je jeden z nejohyzdnějších vynálezů lidstva:

Snímek obrazovky 2015-06-15 v 0.04.35

Něčím mi připomíná design hlavních postav z filmu Vetřelec vs. Predátor. 

Ale když pominu tenhle ústupek základnímu estetickému cítění (ostatně, na hlavu si nevidím), kolo mi doslova změnilo život. Moje cesta do práce přestala být přesunem z bodu A do bodu B, plonkovým časem, který je potřeba nějak vyplnit, stala se zážitkem sama o sobě. Najednou se na město dívám z nového úhlu, objevuju zákoutí a ulice, kterými jsem ještě nikdy nešla, protože jsem neměla důvod. Vdechuju vůni akátů a rozkvelé lípy, různé pachy z otevřených oken v přízemí, potkávám bruslaře, rybáře a labutě, poslouchám útržky hudby z kaváren, rachocení vlaku na železničním mostě a šplouchání řeky, osvojuju si nový rytmus. Dokonce i když v dusném podvečeru tlačím kolo do kopce na Folimance (ten fakt nevyšlápnu), vlastně mi to nevadí, protože vím, že zítra ráno po něm zase budu svištět dolů bez šlapání. Je to dokonalá škola, jak být stále v přítomném okamžiku. Přestože jedu do práce, připadám si jako na prázdninách. A představuju si, že někde v pozadí zní Raindrops Keep Fallin’ On My Head.