Odvážíte se říct „miluji tě,“ i když nevíte, co vám ten druhý odpoví?

640_wall_e_130214

Upřímně: já jsem se neodvážila už mnoho let.

Ve druháku na gymplu jsem to řekla Hynkovi, který chodil o třídu výš. Řekl, že už jednu holku má, a tím jsem svou odvahu na dlouhou dobu vyčerpala. Možná, že jsem to ještě někdy zkusila, ale už nikdy jsem se s „miluji tě“ nevydala na úplně neprobádané území, do džungle, kde jsem neměla nejmenší tušení, jaká odpověď přijde.

Poslední dobou navíc zjišťuji, že ve skoro patnáctiletém manželství, ve kterém ta slova nezazněla – no, už hezkých pár let, je to stejně napínavé jako tehdy v patnácti. Taky nevíte, co vám ten druhý odpoví. Co když neřekne nic? Co když řekne: „Kdybys radši vyčistila digestoř?“ Co když řekne něco, co vlastně nechci slyšet?

Proč je vlastně „miluji tě“ tak důležité a zároveň nebezpečné? Chtěla bych umět „miluji tě“ dát tomu druhému jako dárek, u kterého na odpovědi vlastně nezáleží. Tak jako to úplně bez zábran říkáme dětem a psům. Ale už dospělých je to s „miluji tě“ trochu jinak. Tento, kdo to říká, se v tu chvíli stává víc zranitelným než ten druhý. Dává mu kousek sebe a nemusí dostat nic nazpátek.

Ale stejně bych ještě někdy chtěla sebrat odvahu a na to neprobádané území se vydat.

Psychlog Joshua Ackermann z Massachusetts Institute of Technology se prvním „miluji tě“, vyřčeným ve vztahu, zabýval věděcky a zjistil, že…

  • většina lidí si myslí, že jako první to obvykle říkají ženy

  • ve skutečnosti ale „miluji tě“ jako první obvykle řekne muž, asi v 62% případů

  • mužům se více líbí, když první vyznání přijde ještě před prvním sexem, zatímco ženy to spíše vítají až „po.“ „Miluji tě“ před sexem se jim zřejmě zdá poněkud účelové.

  • ženy se k prvnímu „miluji tě“ odhodlávají mnohem déle než muži, v průměru pět měsíců od seznámení

„Cokoli se řekne před ALE, nic neznamená.“

Nejsem velký fanoušek seriálu Hra o trůny. Jeho středověký patos a chřestění mečů nejsou zrovna můj šálek čaje. Ale… Před pár dny jsem narazila na tuhle repliku průzkumníka Benjena Starka:

„Cokoli se řekne před ALE, nic neznamená.“

O její platnosti se přesvědčuju každý den.

  • „Chodila bych cvičit, ale…“
  • „Hrozně bych si chtěla pořídit psa, ale…“
  • „Ty jseš moc fajn holka, ale…“
  • „Rádi bychom přijeli, ale…“
  • „Nechci ti do toho vůbec mluvit, je to tvoje věc, ale…“
  • „Já nejsem rasista, ale…“

To důležité (většinou nepříjemné) sdělení následuje vždycky až za spojkou „ale.“ To, co je před ní, je jenom opatrný úvod, kterým chceme jaksi omluvit, přikrášlit nebo zamaskovat to, co doopravdy máme na srdci.

„I když zbývá jen poslední den prázdnin, pořád ještě je to celý jeden den volna.“

106133-original-ueffg

Na gymplu jsem měla francouzštináře, starého elegantního pána s prvoprepublikovým šarmem. Bydlel jen kousek od nás, úplně sám, jenom se svým obřím vykrmeným basetem Sandym, který měl v jeho panelákovém 2+1 vlastní pokoj. A pokaždé, když jsem ho během prázdnin potkala při venčení psů (my jsme tenkrát měli Míšu, nevyzpytatelného čau-čau), povzdechl si: „Už se nám to krátí!“ Nezáleželo na tom, jestli byla polovina července nebo poslední týden v srpnu. Jakmile prázdniny začaly, hleděl na jejich konec a ten se mu zdál příliš blízko. Prázdniny se podle něj „krátily“ od svého prvního dne, už ve chvíli, kdy mně ještě připadaly úplně nekonečné.

Před týdnem jsem tuhle historku vyprávěla svému tátovi. Taky je učitelem na gymplu. A taky má rád prázdniny. Trochu se rozčílil. „I když zbývá jen poslední den prázdnin, pořád ještě je to celý jeden den volna!“ řekl.

Tenhle dvojí přístup k odpočítávání času mě zaujal. Jakkoli dlouhé prázdniny nebo dovolenou si můžu zkazit tím, že budu od začátku odpočítávat čas zbývající do konce. Ale taky můžu přestat přemýšlet o tom, kolik času už uběhlo, a na ten zbývající se dívat jako na neporušený celek. Zbývají ještě dva dny dovolené? Bezva! Jsou to ještě celé dva dny.

Já mám právě teď před sebou týden dovolené. Ano, celý týden!

7 příšerných (a přece zajímavých) žen, které vás okamžitě zbaví pocitu, že nejste dost dobrá

Některé ženy mě znervózňují tím, že jsou tak dokonalé. Třeba moje kamarádka Kamilka, jejíž děti se prý nikdy nekoukají na televizi a místo toho dobrovolně cvičí na housle. Anebo má bývalá spolužačka Tereza, která se svým mužem vybudovala úspěšné nakladatelství, má šest dětí (aspoň když jsme se naposledy viděly, jich bylo šest), žije velmi kulturním životem a nikdy nevypadá, že by si potřebovala jít na měsíc odpočinout do Bohnic.

Na druhou stranu je mnoho žen, skutečných i fiktivních, které mě okamžitě dokážou zbavit pocitu, že nejsem dost dobrá. Stačí si připomenout jejich životní příběh a vím, že to se mnou není tak hrozné, jak se mi někdy zdá. Mám je za to ráda a děkuji jim. Patří k nim například:

1. Nigella Lawson.

NigellaLawson_fct762x469x4x102_t460

Ta úžasná autorka kuchařek, televizní hvězda, manželka milionáře a sexbomba nedávno přiznala, že šňupala koks, aby zvládala pořád být tak skvělá a oslňující. Nedivím se jí a úplně ji chápu. Taky bych si někdy šňupla.

 

2. Honza Krejcarová.

2679

Dcera Mileny Jesenské a souputnice Egona Bondyho ještě před rokem 1948 stihla rozfofrovat majetek, zděděný po dědečkovi. Nemyla se a smrděla, přesto byla považována za femme fatale. Jejích pět dětí většinou skončilo v dětských domovech, což pro ně pravděpodobně bylo snesitelnější než život s matkou, která bohémství dovedla na ostří nože.

 

 

3. Bridget Jones.

bridgerOplácaná třicítka, která nic nedělá „správně,“ a přesto se do ní zamiluje pan Darcy.

 

 

 

 

4. Zelda Fitzgeraldová.

ZELDA

Hysterka, která nic pořádného neuměla a aby na sebe strhla pozornost, byla ochotná třeba skočit ze schodů. Přesto jí Francis Scott složil k nohám několik geniálních románů.

 

 

 

 

5. Moje babička.

Přestože neuměla moc vařit a vytvářela strašlivé dezerty z kupovaných oplatek a kompotu, dokonalou propagací svých gastronomických chefs-d’oeuvre dosáhla toho, že byla oslavována jako skvělá kuchařka. Komplimenty uměla přijímat dokonale.

6. Mrs. Robinson.

mrs. robinsonVe filmu Absolvent svedla Dustina Hoffmanna a dle mého názoru trochu nespravedlivě si za to vysloužila pověst jedné z nejhorších mrch v dějinách kinematografie.

 

 

 

7. Stepfordské paničky.

stepford-wives-1

 

Potvrdily mi to, co jsem si vždycky v skrytu duše myslela. Totiž že dokonalá, vždy usměvavá hospodyňka s naklizenou domácností, vzornými dětmi a spokojeným manželem musí být robot.

Co mi dnes dělá radost: Když na mě zbyde horká voda v rychlovarné konvici.

131016 cup of tea book
Každé ráno nebo dopoledne si v kuchyňce v práci vařím čaj. Jsem víceméně smířená s tím, že budu minutu nebo dvě netrpělivě hypnotizovat rychlovarnou konvici, dokud voda nezačne bublat.

Ale někdy přijdu do kuchyňky vzápětí poté, co si vařil čaj nebo kafe někdo jiný. A v konvici zbyla horké vody ještě spousta, takže svůj čaj mám hned. Pokaždé z toho mám úplně iracionální radost, jako bych od svého předchůdce dostala dárek.

Možná, že nejvíc mě na tom baví ta nepředvídatelnost. Nemůžu s tím počítat nebo se na to těšit. Vždycky je to překvapení. Někdy to vyjde třeba tři dny po sobě, jindy celý týden ani jednou.

Vlastně to vůbec nic neznamená, ale mít svůj půllitr vařící vody hned a bez čekání je jedna z těch věcí, díky kterým jsem po ránu šťastnější.

Čemu mě naučily vši

IMG_1656

Tuhle sbírku najdete na mojí kosmetické poličce v koupelně.

Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem poprvé ve svém dospělém životě uviděla veš. Bylo to před pěti lety cestou na dovolenou do Bulharska, ve frontě na záchod na maďarsko-srbské hranici. A ta veš se procházela ve vlasech mé dcery Betynky. Byla černá a vypasená.

„Koupíme někde Orthosan a umyjeme dětem hlavy,“ mávla jsem lehkomyslně rukou, matně si vzpomínajíc, jak snadno se vši likvidovaly v době mého dětství. Bylo to poprvé a neměla jsem ponětí, jak houževnatému nepříteli budeme čelit. V srbských ani bulharských lékárnách samozřejmě Orhosan neměli a balkánským odvšivovacím prostředkům se naše vši hlasitě vysmály. Během několika dnů zamořily celý zájezd, šest dospělých a šest dětí.

Jenže to byl teprve začátek.

V následujících pěti letech chytly moje děti vši nejméně dvacetkrát. Nesčetněkrát mě dohnaly k zoufalství a pocitům beznaděje. Ale taky jsem si díky nim osvojila spoustu cenných vlastností.

Díky vším jsem se naučila…

  • …přijmout fakt, že nejsem dokonalá matka. Jak jinak se taky smířit s tím, že právě vaše děti jsou ty černé ovce, které dotáhly vši na lyžarskou dovolenou v Alpách, na letní tábor nebo na narozeninovou oslavu spojenou s přespáním u kamarádky.
  • …pokoře. Neznám účinnější lekci z pokory, než když vám už potřetí za sebou telefonují z mateřské školky do práce, že si musíte pro Rozárku okamžitě přijít, protože má hnidy,
  • ...trpělivosti. Umím plést, háčkovat, korálkovat i vyšívat křížkovým stehem, ale žádná z těchto činností se ani zdaleka nevyrovná nekonečné titěrné piplačce při vybírání hnid.
  • …téměř profesionální znalosti odvšivovacích prostředků. Diffusil, Paranit, Liquido, Parasidose, Effective, Všiven… vyzkoušela jsem už každý z nich. Včetně Orthosanu pro psy.
  • …snášet ponížení s pokerovou tváří. Když vám školnice ve dveřích mateřské školky vysvětluje, že musíte doma dodržovat aspoň základní pravidla hygieny, zatímco kolem vás se ze školky courají ostatní maminky a zvědavě lapají útržky vašeho rozhovoru, nezbývá, než mlčet a držet hlavu hrdě vztyčenou. A myslet na to, že se teď nesmíte podrbat ve vlasech.
  • …přiznat svou chybu. „Ano, vaše děti chytly vši pravděpodobně od mých dcer, když u vás přespávaly po tom nádherném dětském karnevalu.“
  • …pochopit, že nic není definitivní. Válka proti vším nikdy nekončí. To, že jste se jich jednou zbavili, nic neznamená. Ony se vrátí. A znovu. A znovu. Ale když se to stane po dvacáté, už víte, že se z toho nezhroutíte. A to je ze všech lekcí možná ta nejcennější.

Jak to, že k cizím lidem se chováme líp než k těm, se kterými žijeme každý den?

teaparty1

Když jsem byla malá a máma měla špatnou náladu, vždycky jsem měla radost, když někdo zazvonil u dveří. I kdyby to byla jenom pošťačka nebo sousedka, která si přišla půjčit vajíčko. Sotva se ta osoba objevila ve dveřích, máma rozjasnila obličej, změnila tón hlasu, a nebyla to jenom přetvářka – příchod cizího člověka ji přenesl do úplně jiné duševní polohy a ta zlepšená nálada jí vydržela i dlouhou chvíli potom.

V dnešní době zase ráda chodím se svým mužem na večírky, na kterých jsou naši společní známí. Ačkoli doma je zamlklý tak, že občas nevím, jestli to je „tichá domácnost,“ protože jsem něco provedla, nebo normální stav, mezi lidmi se z něj stane hovorný chlapík, který všechny baví lehce neomalenými vtípky. Mluví dokonce i se mnou. Dozvím se takhle kolikrát víc věcí než za celé týdny soužití ve společné domácnosti.

A nepochybuju o tom, že moje dcery milují, když jsou u nás na návštěvě nějaké cizí děti. Mimo jiné i proto, že v jejich přítomnosti umím být maminkou, jakou by chtěly mít pořád. Neječím na ně kvůli nepořádku, maximálně přátelsky houknu: „Koukejte to uklidit!“ Před cizími dětmi se prostě nějak dovedu líp ovládat a dělat věci tak, jak by se měly dělat, nepodléhat chvilkovému zatmění v hlavě a vzteklým impulsům.

Je to vlastně úplně nelogické, ale je to tak – já sama i většina mých blízkých se k cizím lidem chová líp než k těm, se kterými žijeme každý den. Přítomnost cizího člověka způsobí, že se začnu víc snažit, beru na něj větší ohled, nenechám se tolik ovládnout momentální náladou. A není to o tom, že bych si nasazovala nějakou pokryteckou masku, prostě se jen víc starám o tom, jak mě ten druhý vnímá.

„Když potkáváme cizí lidi, vynakládáme větší úsilí na to, abychom na ně udělali dobrý dojem,“ říká psycholožka Elizabeth Dunn. „A tím, že se snažíme být příjemní, se nakonec opravdu cítíme líp. Většinou si to ovšem neuvědomujeme.“

Někdy si říkám, že bych pořád chtěla mít doma na návštěvě nějakého manželova kamaráda nebo cizí dítě. Ale možná by stačilo začít se ke svojí rodině chovat jako k těm ostatním.