Proč se mi líbí staré pastelky

IMG_2911IMG_2917

Mám ráda nové pastelky, protože v nich obvykle žádná nechybí a jejich odstíny jsou seřazené podle barev duhy. Ale mám ráda i ty staré, které byly ořezávané už tolikrát, až se z nich staly krátké tužtičky.

Moje dcery dostaly tento týden od naší sousedky tuhle starou krabici pastelek. Líbí se mi právě ty nejkratší: představuju si, kolikrát je někdo bral do ruky, aby s nimi kreslil, vybarvoval, podtrhával… A potom si je znovu a znovu ořezával, aby mohl kreslit znovu.

Tyhle pastelky mají za sebou celé štosy obrázků, které už nejspíš neexistují. Kilometry čar. Hektary vybarvených omalovánek. Jejich osudy byly rozhodně barvité.

Jak neuvíznout v malém pekle small talku

2conversation

„Jak bylo na schůzce?“ zaslechla jsem včera v práci při čekání na výtah.

„Normálka. Udržovačka,“ odpověděl kluk v obleku, kterého jsem neznala.

„Udržovačka?“ zeptala jsem se ho potom, když se mnou nastoupil do výtahu a upřeně zíral na dveře.

„No. Udržování vztahu s klientem. ,Jak se vám daří,‘ ,my se máme skvěle,‘ ,kam pojedete na dovolenou.'“

A pak jsme si chvíli povídali o tom, jak tyhle řeči nesnášíme. Napadlo mě, že úplně totéž si možná myslí i druhá strana, ten klient, s nímž je údajně potřeba „udržovat vztahy“ prostřednictvím kašírovaného rozhovoru.

Nechci úplně zatracovat small talk. Řeči o počasí, o dopravních zácpách a o chystané dovolené jsou potřeba, tak jako bezpečná mělčina, přes kterou se přebrodíme do hlubších a zajímavějších vod. Jsou lidi, u kterých tu mělčinu nepotřebuju – ze skokanského můstku se dá hupnout rovnou do dvoumetrové hloubky rozchodů, obav a existenciálních krizí. Ale těch je jen pár, většinou je potřeba se osmělit na mělčině.

Jenom je nepříjemné, když na té mělčině uvízneme na dlouhou dobu. Třeba s kolegyní z práce, se sousedkou nebo holkou, co chodí na stejné cvičení. Pořád dokola se bavíme jenom o dětech (bezpečná témata jako kroužky, školy v přírodě, ztracené cvičky), o tom, že toho v práci máme moc a jestli bude o víkendu hezky.

Je tedy potřeba včas se odpíchnout a zaplout na větší hloubku. Tady je pár způsobů, jak pootočit kormidlem a přitom toho druhého hned nevyděsit něčím jako „dlužím milion a v noci z toho nespím“ nebo „někdy si představuju, jaké by to bylo, kdyby můj manžel umřel“.

  • Prozrazovat malé nečekané osobní detaily. Třeba na otázku „jak se ti líbí v nové práci“ můžu říct „líbí, ale je to hodně práce“, anebo můžu říct „máme tam tři různé automaty na kávu a každý vaří trochu jinak hnusné kafe“ .
  • Jít s kůží na trh jako první. Když chci prolomit ledy, někdy se zmíním o tom, že moje děti měly (zase) vši (to je aktuální téma skoro pořád). Můj protějšek se obvykle trochu vyděsí, ale potom to náš hovor posune do zajímavější roviny.
  • Ptát se jinak, než je obvyklé. Ptát se nejen na události, ale i na pocity a reakce.
  • Pamatovat si, o čem jsme mluvili minule. Vždycky mi udělá radost, když si můj protějšek pamatuje něco, co jsem mu prozradila v minulém rozhovoru. Znamená to, že fakt poslouchal! Takže se snažím taky si něco zapamatovat a příště na to navázat.

Serendipita, farmářské trhy a kouzlo náhodných setkání

farmplumb

Když někomu vyprávím, jak jsem se seznámila se svým mužem, ráda začínám tím, že moje kamarádka Pavla kdysi dávno, když se šla zapsat v Praze na kolej, zavřela oči a naslepo zapíchla prst do seznamu možných spolubydlících. Tím začal řetězec náhodných setkání, na jehož konci jsme se potkali i my.

Z nějakého důvodu se mi to líbí víc než ta druhá verze, která je taky pravdivá: “Zrovna s nikým nechodil a seznámili nás kamarádi na jednom večírku.”

Představa, že v našem seznámení hrála roli nepravděpodobná náhoda, je pro mě nějak přitažlivější než ta, že setkání někdo zařídil a naplánoval. Věci, které se dějí jakoby samy, bez našeho záměrného přispění, mají určité kouzlo navíc. Asi jako když si ráno v koupelně pustíte rádio a zrovna hrají vaši oblíbenou písničku. Taky je v to v něčem ještě lepší, než když si ji najdete a pustíte sami.

Náhodná setkání mě okouzlují pořád, i ta, která jsou úplně krátká a neosudová. Třeba když se vracím z nákupu v Albertu a proti mě se řítí dvojčata Vašík a Vojtík a za nimi jejich máma Renata, moje sousedka, která bydlí za rohem, a přitom vím, že plánovaně se máme potkat až za tři dny na oslavě narozenin.

Myslím si ale, že náhodě můžeme jít kus cesty naproti – z jejího půvabu tím skoro neubude – třeba na místech, která náhodným setkáním přejí. Pro mě je tím místem farmářský trh na Jiřáku. Když se tam vypravím v sobotu dopoledne mezi desátou a dvanáctou, skoro určitě vím, že tam mezi bedýnkami se zeleninou, sazenicemi, domácími marmeládami a stánky s vínem někoho potkám a že tam zůstanu déle, než se na obyčejný nákup na trhu sluší. Ale stejně si tak setkání uchovávají jiskřivý kousek náhodnosti.

V angličtině pro tahle náhodná setkání existuje podivné slovo serendipity. Poprvé ho použil spisovatel Horace Walpole roku 1754, když se v dopise svému příteli zmínil o perské pohádce Tři princové ze Serendipu. Ti princové, píše Horace, „dílem náhody i své prozíravosti objevovali věci, které nehledali“.

„Dílem náhody i své prozíravosti“ – to je přesně ono. Ti princové prostě uměli jít náhodě naproti. A farmářský trh je to pravé místo pro každodenní serendipitu.

Nejlepší způsob, jak mít víc času? Přestat s ním šetřit.

 

Občas propadnu pocitu, že “nestíhám”. Snažím se všechno dělat rychleji, přebíhám od jedné činnosti k druhé, řeším jen to, co nejvíc hoří, třískám s věcmi a připadám si jako ubohá oběť, protože nikdo v mém okolí nechápe, že pokud okamžitě nezařídím asi deset věcí, rovnováha vesmíru se zhroutí.

Nedávno jsem někde četla, že my, obyvatelého blahobytného západního světa, žijeme v „časové chudobě“. To je přesné. Mám k večeři těstoviny s tuňákem a rukolou a v kapse iPhone, ale pokud jde o čas, žiju na hranici bídy.

A pak mi někdy přijde textovka od Pavly. “SN?” stojí tam. Což znamená: sousedská návštěva? Myslí tím krátké zastavení u nich na dvorku, mezi květináči, pod okny tanečního studia, kde se učí argentinské tango. Samozřejmě jenom tak na skok, ujišťujeme se navzájem, ale “na skok” obvykle znamená na jednu láhev vína.

Sousedská návštěva je jednou z mála věcí, které moje nastavení do nestíhacího režimu dokážou vypnout. A pak pozoruju tanečníky tanga za rozsvícenými okny a s překvapením si uvědomuju, že ať s časem šetřím nebo trochu plýtvám, mám ho vlastně pořád stejně. Ba ne. Když přestanu usilovně šetřit časem, mám ho vlastně víc. Připadám si časově bohatší.

Proto se mi líbí myšlenka kontrolovaného mrhání časem. Řízeného flákání. Když se člověku úplně nevymkne z rukou, je to ten nejlepší způsob, jak přestat mít pocit, že “nemám čas.”

Tady jsou moje nejoblíbenější způsoby plýtvání časem:

  • zírat z okna v tramvaji.
  • zaseknout se v knihkupectví
  • při běhání si vyfotit berušku

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.38.48

  • jít z práce kus cesty pěšky
  • vyslechnout si neuvěřitelné vyprávění osmdesátileté sousedky z pátého patra, která před pár týdny odvážně zahnala vetřelce u dveří na půdu
  • při cestě přes park se zastavit u okýnka na střik z červeného vína.

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.39.02

  • …a třeba tam zůstat až do setmění

Snímek obrazovky 2015-04-29 v 11.38.31

Proč mi dělají radost výluky v pražské MHD

02

“Z důvodu nehody tento vlak končí jízdu ve stanici Podolská vodárna. Mezi zastávkami Podolská vodárna a Výtoň bude zavedena náhradní autobusová doprava. Ale nevim kdy.”

S těmito slovy nás řidič tramvaje číslo 17 vyprovodil z vagónu a připojili jsme se ke štrůdlu chodců, který putoval po vltavském nábřeží, zatímco auta a prázdné tramvaje bezmocně stály ve frontě. Bylo to k vzteku, samozřejmě. Ale po chvíli jsem zjistila, že ta nedobrovolná procházka mi vlastně dělá radost. Byl zatím nejteplejší den letošního roku. Od řeky se ozývalo křičení racků. Na vyšehradské skále zářily žluté rozkvetlé trsy pryskyřníků (nebo nějakých jiných žlutých kytek) a po řece popojížděly lodičky. Po chvíli jsem zjistila, že se usmívám a že i když moje už tak komplikované dojíždění do práce se zas o něco přiblížilo absolutnímu peklu, vlastně mě to baví.

Nebyla to totiž jediná výluka, která mi v tyhle dny zpestřila život. Ta druhá – oprava kolejí mezi Senovážným náměstím a Seifertovou ulicí, která odřízla Žižkov od zbytku civilizovaného světa – je ještě o něco horší.

A přesto pro mě mají výluky MHD své osobité kouzlo. Kolébavý autobus X9, který nahrazuje tramvaje, s námi podniká neuvěřitelné vyhlídkové jízdy do všech netušených zákoutí ŽIžkova a Vinohrad, takže chvílemi si připadám jako na poznávacím zájezdu. Výluky navíc vnášejí do našeho života prvek nepředvídatelnosti a dobrodružství (i když ráno po cestě do práce chce někdy hodně úsilí, aby to člověk ocenil). A konečně, díky výlukám teď mnohem víc chodím pěšky. Což je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější. 

Jóga a já aneb Zpověď nejhorší jogínky na světě

tumblr_m4z3n7kiMj1rt8vjdo1_400

Dnes ráno při běhání v parku jsem si poodešla z cestičky na trávník, našla jsem si místo, kde nebyla žádná psí hovínka a třikrát po sobě jsem si zacvičila pozdrav slunci. A byla to… krása. Přestože jsem měla ruce umazané od hlíny a přestože mnohokrát předtím, při nejrůznějších lekcích jógy, jsem si připadala jako největší loser široko daleko.

Především proto, že…

  • …mi to nejde. Zatímco všichni ostatní ladně provádějí jednu ásánu za druhou, já se o ně jenom neohrabaně pokouším. Ztrácím rovnováhu, v pozici stromu padám na stranu a poskakuju na jedné noze, neudělám klik, připadám si jako hroch mezi plameňáky.
  • …a všichni to vidí. I když si na začátku lekce umístím svou jógamatku strategicky někam dozadu do kouta, aby mě nikdo neviděl, vždycky nadejde ten okamžik, kdy si mě instruktorka všimne, zaregistruje mou odlišnost a zaměří na mě svou pozornost. V tu chvíli bych nejraději splynula s podlahou, ale není úniku.
  • …nemluvím jógovým jazykem. „Otevřete pravý bok.“ „Uvolněte bedra.“ Moc ráda bych tyhle pokyny splnila, jenže jim nerozumím.
  • …jsem nejtlustší ze všech. Na lekcích pilates, zumby nebo aerobiku vždycky potkáte nějakou oplácanější holku, která je tam poprvé. Na józe jsem nikdy nikoho takového nepotkala. Vždycky jsem to byla já.
  • …všichni to berou děsně vážně. Snažit se své evidentní nedostatky zlehčit s pomocí podvratného humoru se mi na hodinách jógy nepodařilo. Moji spolucvičenci brali jógu velmi vážně a pokud se usmívali, pak proto, že byli v nirváně.
  • …neumím správně meditovat. Když jsme na začátku lekce měli zavřít oči a zpívat „óm“, připadala jsem si pokaždé, no… asi tak, jako když jsme v šesté třídě stáli čestnou stráž u hrobu neznámého vojína. Trapně, směšně a v křeči. Pootevřela jsem oči na škvírku a šmírovala své spolucvičence, Ale všichni vypadali hluboce duchovně ponoření ve své meditaci.

A přes to všechno jsem si jógu dokázala zamilovat. Opravdu je na ní něco, co mi přináší radost do života, zvlášť na začátku dne. Opravdu dokáže propojit tělo a duši. Jenom na to musím být sama. Třebas i na rozbahněném trávníku, na dvou metrech čtverečních mezi několika psími hovínky.

Najít věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou, je jako najít poklad

indiana-jones-1

Na Velký pátek ve tři odpoledne se prý otevírají poklady. Takové ty opravdové: hromady zlatých mincí, poháry vykládané drahokamením, pootevřené truhly přecpané šperky, zkrátka ty věci, kvůli kterým hrdinové dobrodružných filmů podstupují strašlivá nebezpečí, aby krátce před závěrečnými titulky pochopili, že ten poklad vlastně nepotřebují, protože během filmu objevili nějaké jiné a důležitější hodnoty. Pravou lásku, ryzí přátelství a tak. No nevím. Mě takovýhle konec vždycky trochu zklame. Pravá láska a ryzí přátelství jsou samozřejmě prima, ale co je proboha špatného na tom, mít k tomu ještě hromadu zlata?

V reálném životě ale zažívám pocit objevení pokladu docela často. Naposledy včera odpoledne, když jsem v sekáči na Vinohradech narazila na opravdu úžasný světlý jarní kabát. Neměla jsem čas si ho vyzkoušet, takže se tam budu muset dnes na Velký pátek vrátit a doufám, že můj poklad tam ještě bude.

Okamžiky „nalézání pokladů“ jsou obvykle nečekané. Patří k nim moment překvapení. A také určitý pocit nezaslouženosti. Poklad není něčím, co jste si odpracovali, poklad je prostě dar, ze kterého se můžete jen radovat a být za něj vděční. A konečně, poklad je něco, co vlastně tak úplně nutně nepotřebujete, ale přesto to ve svém životě chcete mít.

Tyhle momenty objevení pokladů pro mě nastávají taky třeba…

  • …když najdu věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou. Třeba barevnou hedvábnou šálu, která doputovala až úplně do zadního kouta skříně a tam se skrývala rok a půl.
  • …když mi někdo vypráví úplně skvělou historku a už se těším, až ji budu vyprávět někomu dalšímu.
  • …když úplně náhodou objevím v počítači starou složku z fotkami z doby, kdy děti byly ještě malinké
  • …když si na návštěvě prohlížím cizí knihovnu s hlavou natočenou do pravého úhlu k tělu a najdu knihu, kterou jsem si už dávno chtěla přečíst
  • …když anebo naopak když mi někdo vrátí půjčenou knihu, na kterou jsem už zapomněla
  • …když se můžu hrabat v cizí šperkovnici a poslouchat příběhy, jak se tam jednotlivé kousky ocitly
  • …když okolo půlnoci náhodně přepnu televizi a zjistím, že dávají Thelmu a Louisu nebo jiný film, na který se dokážu dívat znovu a znovu
  • …když jsem našla svoje staré deníky a kreslicí bloky