165 bobříků odvahy od čtenářů Šťastného blogu!

Snímek obrazovky 2015-03-03 v 11.17.39

Děkuju Vám všem!

Minulý týden jsem Vás požádala, abyste mi napsali, co je Vaším bobříkem odvahy, malou každodenní zkouškou, něčím, na co jste si troufli a měli z toho radost. Teď mám obrovskou radost já. Těch bobříků se mi zatím sešlo 165. Tolik odvahy pohromadě jsem neviděla už dlouho.

Všechny bobříky jsem shromáždila na stránce stastnyblog.cz/odvaha/. Najdete ji, když kliknete na obrázek skokanky napravo →  →  →

Myslím, že se k ní budu často vracet, protože je mi velkou inspirací. A protože bych odvážnou sbírku chtěla dál rozšiřovat, budu ráda, když mi jich pošlete ještě víc (do komentářů nebo na bara@sakypaky.com)

Tady je jen malá ochutnávka bobříků odvahy od čtenářů Šťastného blogu:

  • Skočit ze střechy do požární plachty. (Martina V.)
  • Obejmout z lásky svého bratra. (Iveta)
  • Nosit za uchem každé jaro pampelišku. ‬(Lucie)
  • Zeptat se v restauraci, jestli mi nalijí kohoutkovou vodu (Karolína)
  • Jít rodit. A maximální bobřík je jít rodit podruhé a potřetí, když už víte, do čeho jdete. Ten pocit při první kontrakci, že už je to tu! (ZuzKap)
  • Vybočit ze své komfortní zóny a dělat veci, které ze mě udělají lepšího člověka a vnitřně mě obohatí. I když to trochu bolí. (Bára ze Sydney)
  • Jít si vyzvednout k sousedům pod námi moje tanga, které jim spadly na jejich sušák, kdy jsem věšela prádlo za okno. (M.)
  • Jet na dovolenou úplně sama. (Anna)
  • Říct si kolemjdoucímu člověku přímo o pomoc s kočárkem ze schodů, aniž bych jen stála bezradně a čekala, zda mu to samo dojde (Shareen)
  • Jet z kopce na běžkách s vědomím, že pod kopcem může být zatáčka (Soňa)
  • Vyjít na ulici v něčem, co jsem si koupila v Londýně a tam mi to připadalo hrozně cool. (Martina K.)
  • Jít žádat o místo po šesti letech mateřské. (Tournádo Lou)
  • Krmit pakobylky starší dcery a kudlanky muže. (Sedmi)
  • Udělat první krok do neznáma v čemkoli (Dominika)
  • Odmítnout nabídku telefonního operátora. (Tereza)
  • Psát blog a veřejně se k němu přiznat před známými.(Kayla)
  • Vydat se proti proudu konzumu směrem k minimalismu (Kluk)
  • Koupat se v moři v noci, když je voda temná a nevidím na dno. (Vanilka)
  • Zasmát se, když se nikdo nesměje (Kristýna)

Zítra je Večer, kdy otevřete tu láhev

red-shoes-and-red-wine

Ráda si šetřím hezké věci na později. Líbí se mi, že mi z nich neubývá nebo se mi neopotřebují, a můžu se těšit na tu chvíli, až je konečně rozbalím, sním, vezmu si je na sebe nebo prostě s nimi začnu dělat to, pro co jsou určeny. Schovávám si je pro zvláštní příležitost.

Jenže někdy se mi stane, že si je schovávám příliš dlouho a dřív, než ta „zvláštní příležitost“ přijde, mi zestárnou nebo z nich vyrostu. Jako třeba vůně My Melody, kterou jsem v patnácti dostala od tety ze západního Německa, párkrát jsem ji na sebe nastříkala v tanečních a pak jsem ji ukryla v šatníku a schovávala si ji na vzácnější chvíle, abych po pár letech zjistila, že už si na ni připadám, hm, trochu moc dospělá.

Miles, hlavní hrdina filmu Bokovka, kterého hraje Paul Giamatti, si takhle schovává vzácné bordeaux, Cheval Blanc, ročník 1961. Říká si, že ho vypije, až bude nějaká zvláštní příležitost. Ale ta příležitost pořád nepřichází. Žádný den mu na to není dost dobrý. A Maya, kterou se ve filmu snaží sbalit, ho přesvědčuje, aby ho otevřel a vypil prostě jen tak: „Víš, ten den, kdy otevřeš Cheval Blanc ’61 – to bude ta zvláštní příležitost.“

Takovou láhev, která se nám zdá až moc dobrá na to, abychom ji vypili jen tak, má doma kde kdo. Dorothy Gaiter a John Brecher, recenzenti vína pro Wall Street Journal, si tu „zvláštní příležitost“ k jejímu otevření prostě vymysleli: Open That Bottle Night neboli Večer, kdy otevřete tu láhev. Slaví se každou poslední sobotu v únoru. Jediným cílem tohoto svátku je otevřít a vypít víno, které nechceme vypít v nějaký obyčejný den.

Jenže právě tím, že ho vypijeme, bude neobyčejný.

Mých 20 bobříků odvahy. A jaké jsou ty Vaše?

Snímek obrazovky 2015-02-25 v 19.32.27

Za pár dní budu odevzdávat rukopis své druhé knížky. Jmenuje se Jak jsem sebrala odvahu. Myslím si, že odvaha je něco, co se dá trochu natrénovat. A žít odvážně se dá i přesto, že máte trochu strach.

Tady jsou moje bobříky odvahy, které se dají sbírat každý den. Jsou malé, opravdu malé! Ale právě proto, že se získávají snadno, mi pomáhají sbírat odvahu i k těm větším a náročnějším.

  1. Otočit koutek sprchy z červené na modrou a pustit na sebe studenou vodu. Pro mě jsou opravdový bobřík odvahy záda. Tam to studí nejvíc.
  2. Doopravdy jít běhat ráno hned poté, co se vysoukám z postele.
  3. Opětovat oční kontakt s neznámým člověkem v tramvaji. A usmát se.
  4. Říct kompliment úplně cizímu člověku.
  5. Poslat děti spát, když mají rozkoukaný film.
  6. Zaplatit žvýkačky tisícovkou.
  7. Sáhnout do školní Betynčiny školní aktovky, až na dno, kde se obvykle skrývají rozpláclé zbytky plesnivé svačiny.
  8. Omluvit se, když je za co.
  9. Jet z kopečka na kolečkových bruslích.
  10. Říct někomu: „Nemáš pravdu.“
  11. Říct někomu: „Máš pravdu a já jsem se spletla.“
  12. Jít tančit, když je na parketu ještě prázdno.
  13. Zabít pavouka.
  14. Jít do drahého a nafoukaně vypadajícího obchodu a něco si tam vyzkoušet, i když si to v žádném případě nemůžu koupit.
  15. Na začátku léta se na pláži poprvé svléknout do plavek.
  16. Jit mezi kopřivami s holýma nohama.
  17. Skočit do vody rovnou, bez osmělování.
  18. Skončit s něčím, do čeho jsem už investovala spoustu času a energie, ale pořád to nefunguje.
  19. Dát si k obědu s kolegy hamburger a hranolky, i když všichni ostatní jedí jenom salát.
  20. Zeptat se prodavačky, jestli ty šaty nemají ve větší velikosti.

Ráda bych se dozvěděla, co je zkouškou odvahy pro vás, čtenáře Šťastného blogu. Jaké jsou vaše malé i větší bobříky? Napište mi prosím na bara@sakypaky.com nebo sem do komentářů. Vaše odvážné tipy příští týden zveřejním a ráda bych je dala i do knížky. Děkuju! Jsem zvědavá a těším se.

Proč se právě dnes můžete bavit líp než na Silvestra?

Happy-new-Year-New-York-

Vůči silvestrovským oslavám jsem tak trochu opatrně obezřetná. Ano, miluju večírky, vlastně jakékoli večírky, ale ten silvestrovský mě vždycky odrazuje mohutným očekáváním, která mu předcházejí. Nakupujeme bublinky všeho druhu, od rychlých špuntů až po pravé šampaňské, zdobíme chlebíčky, chystáme ohňostroje a vaříme hovězí vývar na zítřejší kocovinu, zkrátka, už předem jaksi počítáme s tím, že na silvestra vypukne ta nejbujařejší zábava… Abychom nakonec zjistili, že nejlepší večírek roku, ten, na který budeme ještě léta vzpomínat, se odehrál úplně někdy jindy a pravděpodobně se obešel bez ohňostroje a jednohubek s pravým lososem.

Tuhle mou silvestrovskou ambivalenci potvrzuje i studie, kterou provedli psychologové Jonathan Schooler a Dan Ariely během největších silvestrovských oslav minulého století, v noci z 31. prosince 1999 na 1. ledna 2000. Koncem prosince 1999 oslovili 475 dobrovolníků, kterých se ptali, jak velké oslavy plánují, kolik peněz se chystají utratit a především, jak moc se budou podle svých očekávání bavit. V týdnech následujících po Novém roce potom zjišťovali, jak to dopadlo.

Celkem nepřekvapivě se ukázalo, že neuvěřitelných 83% lidí bylo ze silvestrovských oslav zklamaných. A co víc, jejich zklamání bylo přímo úměrné velikosti oslavy! Čím větší večírek plánovali, tím větší nakonec byla jejich rozmrzelost.

Proč o tom píšu právě dnes?

Protože 20. únor je úplně obyčejný den (až na to, že jde o Světový den sociální spravedlnosti a svátek má Oldřich). Většina z nás od něj žádné závratné radosti nečeká. A právě proto nás nějaká může překvapit úplně nečekaně.

„Žijte tak, jako by na světě bylo jenom 150 lidí.“

good_5

Můj bratr začal jíst jako pračlověk. Po statisíce let prý lidi nejedli nic jiného než to, co si sami ulovili nebo nasbírali v lese, tvrdí. Je to prý pro nás přirozené. Můj bratr ovšem neloví mamuty a nechodí do lesa na sběr kořínků a bobulí. Chodí na lov do supermarketů a na farmářské trhy. Pravěk se v jeho jídelníčku projevil hlavně tím, že přestal jíst bagety, pizzu a kyblíky z KFC. Což je určitě dobře. Nejsem si už tak jistá, jestli pračlověk měl každý den k dispozici polníček, piniové oříšky, avokádo, tuňáka a rukolu. Můj bratr je ale přesvědčený, že ano.

Nejspíš je to zdravé, určitě mu to dělá radost. Zvlášť když si, tak jak to bezpochyby dělal i člověk doby kamenné, fotí svoje krásně naaranžované pravěké pochoutky, aby jejich obrázky sdílel na sociálních sítích.

Já osobně jsem dost nedůvěřivá vůči všem životním radám, které svou moudrost zakládají na tom, že to tak „kdysi“ dělali „naši předkové“. Moc totiž nevěřím tomu, že naši předkové byli o tolik chytřejší než my.

Tak například, měli by nám partnery vybírat naši rodiče, protože se to tak dělalo ještě před sto lety?

Měli bychom se až do příštího (masopustního) úterka přejídat a potom od středy držet půst?

Měli bychom si čistit zuby práškem z koňských kopyt a vaječných skořápek?

Jedna podobná rada se mi ale přesto hodně líbí. Britský antropolog Robin Dunbar tvrdí, že naši předkové až donedávna žili v komunitách, které čítaly maximálně 150 lidí. A právě s tolika lidmi jsme dodnes schopni udržovat trvalé vztahy. I uprostřed velkoměsta máme svou tlupu, svůj kmen, který čítá něco přes 100 osob. Říká se tomu Dunbarovo číslo.

Líbí se mi představa, že bychom měli žít tak, jako by v naše světě bylo nanejvýš těch 150 lidí. Znamenalo by to, že tytéž lidi budeme potkávat pořád, od narození až do smrti. Nemohli bychom se od nich odstěhovat a vyměnit je za nové známé. Nemohli bychom si najít nové kamarády na Facebooku. Museli bychom se k nim chovat tak, aby nám vydrželi. Napořád.

Podivuhodná etiketa cestování ve výtahu

elevator

Už pár měsíců pracuji v prosklené kancelářské budově se spoustou pater a několikrát denně objevuji podivuhodné zákonitosti výtahové etikety, která se tolik liší od té normální. Zatím jsem objevila následující:

  1. Ve výtahu jsme si blíž, než bychom chtěli. Hlavní podivnost cestování ve výtahu spočívá v tom, že úplně cizí lidé, kteří by i při nezávazné konverzaci s námi zachovávali minimálně metrový odstup, jsou s námi zavření v malé kovové krychli a chtě nechtě se s nimi nacházíme v důvěrné blízkosti. Jde jen o to, jak tuhle pár desítek vteřin trvající situaci přežít.
  2. Všichni se vyhýbají očnímu kontaktu. Zatímco při běžném společenském styku je oční kontakt žádoucí, ve výtahu každý pohled z očí do očí působí jako neomalené civění nebo dokonce zírání. Přijatelnější je zírat na dveře, na displej svého telefonu nebo do zrcadla na zadní stěně.
  3. Všichni mají neutrální „výtahový výraz“. Všimli jste si, že když nastoupíte do výtahu s úplně cizími lidmi, všichni nasadí takový schválně nicneříkající, uměle nijaký obličej? Přijatelný je maximálně letmý omluvný úsměv ve stylu „promiňte, že vystupuju už ve třetím patře, takže kvůli mně pojedete do pátého patra o dvacet vteřin déle“.
  4. Do výtahu se nikdy nevejde tolik lidí, kolik se píše na ceduli v kabině. Výtahy u nás v práci jsou údajně koncipovány pro šestnáct osob. Těch šestnáct osob by se tam ale vešlo leda za předpokladu, že by jedna druhé stály na hlavě nebo ležely v náručí. Už při osmi lidech je výtah tak plný, že nikdo další si netroufá přistoupit.
  5. Velké dilema: Máme držet dveře pro posledního dobíhajícího? Záleží samozřejmě na tom, z jak velké dálky dobíhá, jak moc se snaží, a kolik vás v kabině už je. Když stojím ve výtahu sama, vždycky ho zadržím a počkám na toho, kdo právě dobíhá. Když je nás víc, musí rozhodnout ten, kdo stojí nejblíž u příslušného čudlíku. Když je výtah úplně plný, sluší se alespoň vyloudit na obličeji zkroušený, omluvný výraz.
  6. Další dilema: Máme ve výtahu říkat „dobrý den“ a „nashledanou“? Zdá se mi, že to záleží hlavně na počtu cestujících. Když jedeme jen dva, zdravím vždycky. V pěti a více lidech už nezdravím. A když je to něco mezi, čekám, jak se zachovají ostatní.
  7. Velká záhada: Funguje knoflík na zavírání dveří? V některých výtazích je opravdu těžké přijít na to, jestli čudlík na urychlené zavírání dveří plní to, k čemu je zdánlivě určený. Anebo jestli v nás má jen vzbudit bláhovou iluzi, že nečekáme bezmocně na automatické zavření dveří, ale že můžeme něco sami ovlivnit. (Mimochodem, podobný pocit mě přepadá i na přechodu, když tisknu čudlík na přivolání zeleného panáčka na semaforu.)
  8. Tajná radost: Když jedu výtahem úplně sama. Když mám někdy to štěstí, že v přízemí nastoupím do výtahu úplně sama a po cestě nikdo nepřistoupí, přepadá mě poťouchlá iracionální radost. Na pár vteřin se mě zmocní absurdní pocit malého vítězství, jako bych dobyla nové území. A dělám na sebe obličeje do výtahového zrcadla.

„Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“

little-red-riding-hood-gustave-dore

Myslím, že každý z nás si někdy v dětství vyslechl nějakou větu, která mu od té doby pořád zní v uších. Větu, kterou pronesl někdo starší a moudřejší, kdo to s námi myslel dobře. Jenže my jsme si tu větu pochopili a vyložili po svém, v duchu do ní vložili větší význam, než ve skutečnosti měla, a udělali z ní svého celoživotního strašáka.

Tak například jedné mojí kamarádce, která ve dvanácti letech vážila 33 kg, její maminka tenkrát řekla, že je třiatřicet kilo je „hrooozně moc.“ Myslela to samozřejmě ironicky, ale mojí kamarádce to došlo až o mnoho let později. Od dvanácti let se snaží hubnout.

Další osudové Věty, které si lidi okolo mě pamatují dodneška, znějí třeba takhle:

  • „Nebuď tak sobecká!“
  • „Nemysli si, že je na tebe někdo zvědavej!“
  • „V tomhle domě ti nepatří ani klika od dveří!“

Mně zase moje máma zhruba ve stejném věku řekla: „Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Nejspíš tím jenom chtěla říct, že moje kamarádky by se asi zděsily, kdyby viděly, co za bordel mám ve svém dětském pokojíčku. (Opravdu nevím, proč si všechny maminky myslí, že cizí děti jsou pořádkumilovnější než ty jejich vlastní.) Jenže já jsem do té její věty vložila všechny svoje tehdejší i pozdější strachy a přeložila jsem si ji takhle:

„Jen počkej, až lidi zjistí, jaká jsi doopravdy! Nikdo tě nebude mít rád! Až přijdou na to, že ve skutečnosti nejsi tak veselá, přátelská a schopná, až zjistí, že ve skutečnosti jsi vystrašená, zamindrákovaná a sobecká, nikdo se s tebou nebude chtít kamarádit! Všichni od tebe utečou!“

A spoustu let jsem podle toho doopravdy žila. Pořád jsem se přizpůsobovala tomu, o čem jsem si myslela, že se to ode mě očekává, aby náhodou na lidi okolo mě nevykouklo moje „skutečné,“ tj. příšerné a nepřitažlivé já.

Až mnohem později jsem si uvědomila, že moje kamarádky mě prokoukly už dávno. Znají mě, v dobrém i ve špatném. Protože „skutečné já“ je koneckonců součtem všeho, co děláme. Není to nějaký přízrak, který se schovává někde uvnitř.

Asi nejlíp to za mě řekl čaroděj Brumbál v Harrym Potterovi. Harry se v jedné scéně trápí, protože při rozřazování studentů na začátku školního roku ho Moudrý klobouk (čarodějnická pomůcka, která dokáže „prokouknout“ talenty a dispozice každého žáka) chtěl poslat do Zmijozelu, nejtemnější koleje, ze které povstal i zlý Voldemort:

„Moudrý klobouk mě poslal do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu …“

„Přesně tak,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Voldemorta velice lišíš. O tom, jací jsme doopavdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“