Mám 40 minut volného času denně navíc. Co se s nimi dá podniknout?

big_thumb_35d6508418476c0197aa989e5eb7fa2c

Docela často se mi stává, že mi nečekanou dávku štěstí a radosti přinesou události, které jsem původně vnímala spíš jako protivné a otravné. K jedné z nich došlo před pár týdny: redakce, ve které pracuju, se přestěhovala z vily se zahradou v Bubenči do kancelářského skleníku. Nikdy bych si nemyslela, že právě tohle mě nějak potěší, ale stalo se.

Ten skleník se totiž nachází asi deset minut pěšky od místa, kde bydlím.

Namísto přešlapování na zastávce a strkanice v tramvaji mě tak každé ráno čeká jenom krátká procházka rychlou chůzí do kopce. Právě tak dlouhá na to, abych stihla přepnout z domácího režimu na pracovní nebo naopak. Musím přiznat, že vyškrtnout ze svého denního rozvrhu pravidelné dojíždění je ten největší luxus, jaký jsem v poslední době zažila. Větší než exotický parfém nebo humr k večeři. Až se před svými kolegy, kteří se každý den kodrcají v MHD ještě déle než před stěhováním, trochu stydím.

A jako nečekaný dárek jsem navíc dostala každý pracovní den 40 minut volného času, které jsem předtím trávila v tramvaji nebo v metru. Snažím se mít to pořád na paměti, aby se těch 40 minut nerozplynulo ve všednodenních černých dírách. Co s ním můžu dělat? Zatím jsem vymyslela například…

…chodit ráno běhat, pravidelněji než předtím.

…dát si doma opravdovou snídani, a vypít si čaj, který není úplně vařící.

…vyzvednout Rozárku z družiny trochu dřív a loudat se s ní přes park.

…dívat se lidem do oken: po cestě míjím široké rozpětí nejrůznějších domů od výstavních vinohradských činžáků přes ty zchátralejší žižkovské až po ušmudlané paneláky okolo Olšanského náměstí.

…přijít domů trochu dřív a uvařit večeři ještě předtím, než děti začnou skučet, že mají „strašnej“ hlad

Hlavně bych si ale přála udržet si co nejdéle tenhle pocit, že mám „čas navíc“. Vím, že brzo si zvyknu. Za pár měsíců už se stane běžnou součástí každého dne a přestanu ho vnímat jako něco výjimečného. Zatím si ho ale užívám jako čtyřicet minut svobody, kterou dostávám každý den znovu.

„Když nepadáte, znamená to, že se moc nesnažíte se zlepšit.“

Snímek obrazovky 2014-11-13 v 23.32.06

Tuhle nevyžádanou radu jsem dostala od Rozárčiny lyžařské instruktorky před třemi lety v Krkonoších. Na konci lekce na mě obě čekaly u bufetu dole u vleku a pozorovaly mě, jak sjíždím sjezdovku směrem k nim. Od deseti let, kdy jsem sama absolvovala lyžařskou školičku, jezdím v podstatě pořád stejně. Opatrně, pomalu, se špičkami lyží natočenými trochu k sobě, aby se mi to moc nerozjelo. Nevypadám přitom dvakrát půvabně, ale má to tu výhodu, že prakticky vůbec nepadám, nemám sníh v rukávech ani za krkem a vždycky se nějak doštrachám k bufetu, kde si konečně můžu dát svařák.

Rózina instruktorka, Adéla, mě upozornila na něco, na co jsem od doby svého dětství dávno zapomněla: že občas na lyžích spadnout je úplně v pořádku. Může to být dokonce nutné, pokud si chcete vyzkoušet něco nového.

Vzpomněla jsem si na ni, když jsem narazila na postřeh jednoho trenéra závodních lyžařů: fyzička podle něj tvoří jen čtyřicet procent úspěchu. Dalších třicet představuje technika a zkušenosti. A zbývajících třicet procent přináší ochota riskovat a tedy i někdy spadnout.

Myslím, že to platí nejenom v lyžování. Dělat to, co už umím je fajn, ale jedině když se odhodlám spadnout, udělat ze sebe úplného pitomce, riskovat neúspěch, můžu si vyzkoušet něco, co jsem nikdy předtím nedělala: tančit na stole, uvařit crème brûlée, udělat na hodině jógy stoj na hlavě. A zkoušet nové věci je pro mě určitě způsob, jak být šťastnější.

Proč brečíme u štastných konců ve filmech?

Jako filmová divačka jsem hodně naivní. Fungují na mě všechny hollywoodské triky a reaguju přesně tak, jak si to režisér přeje, i když jsou jeho kousky sebepředvídatelnější. Směju se, když se to ode mě očekává, vyjeknu, když na hrdinu zpod postele vybafne příšera, a když se kamera pozvolna blíží k zavřeným dveřím, zpod kterých vychází zlověstný proužek světla, mrazí mě v zádech, zakrývám si obličej a dívám se jen škvírkou mezi prsty.

No a když na konci filmu zazní smyčcová hudba a ti dva správní lidé si padnou do náruče (a nemusí to být jenom lidé, může to být i pes a jeho páníček,

lassie_wideweb__470x311,0

nebo dva roboti,

puzzle-wall-e-i-eva_496

nebo Hugh Grant a dítě),

mqdefault-1

automaticky se mi začnou koulet slzy po tváři. Nebrečím ve chvíli, kdy ti dva zažívají nějaká protivenství, když se rozcházejí, umírají nebo si mají brát někoho jiného, ale právě až tehdy, když všechno dobře dopadne a kdy už vlastně není k pláči žádný důvod.

Psycholog Joseph Weiss se tímto fenoménem zabýval ve své studii a dospěl k závěru, že za to může pocit bezpečí v okamžiku happyendu. Dokud jsou naši hrdinové v ohrožení, jsme ve střehu a držíme své pocity na uzdě, ale ve chvíli, kdy to s nimi dobře dopadne, si můžeme dovolit dát slzám volný průchod.

A já si ten okamžik pokaždé užívám!

Kniha Mé dětství v socialismu (ve které je i moje povídka) vychází už v pondělí!

Já a můj děda na 1. máje 1978.

Já a můj děda na 1. máje 1978.

Vzpomínky jsou pro mě určitě způsob, jak být šťastnější. Dokonce i ty trochu divné, bizarní a maličko děsivé, jako jsou vzpomínky na prvomájové průvody, branná cvičení s igelitovými pytlíky na nohou a sběr radioaktivních léčivých bylin pár dnů po výbuchu v Černobylu. Kniha Mé dětství v socialismu je takových vzpomínek plná. Mám radost, že můj příspěvek se v ní mohl objevit vedle takových autorů, jako je Daniela Fischerová, Michal Horáček, Alexandr Mitrofanov nebo Iva Pekárková.


Snímek obrazovky 2014-11-06 v 12.37.26

Když mě autor projektu Ján Simkanič oslovil, byla to pro mě záminka začít se hrabat v krabicích se starými vysvědčeními, fotkami, pohlednicemi a přáníčky… a našla jsem svůj deník z let 1982-1983, z doby, kdy mi bylo něco mezi osmi a deseti lety. Byly to dva roky, kdy mi umřeli oba dědečkové a zúčastnila jsem se asi tisíce pionýrských shromáždění, partyzánských samopalů a lampionových průvodů. Z deníku je jasné, že mi vůbec nedocházelo, jak je to všechno divné…

7. května 1982

7. května 1982

2. dubna 1982

2. dubna 1983

1. května 1982

1. května 1983

Moje povídka v Mém dětství v socialismu se jmenuje Olga Hepnarová, Edgar Allan Poe a zadek Tomáše Hanáka. Proč, to si přečtěte až v knížce. Už teď ji najdete v knihkupectví Kosmas nebo Neoluxor.cz a od pondělí i v kamenných knihkupectvích.

A navíc! Příští úterý 11. listopadu v 19 hodin se můžeme potkat na autogramiádě rekordního počtu autorů v kavárně Era svět na Jungmannově náměstí v Praze.

Proč máme potřebu se shazovat, aby nás ostatní měli rádi?

Ladies-Bar

Když mi moje dcera Rozárka nese ukázat obrázek, který nakreslila, už dopředu hlásí: „Ten se mi nepoved.“ Vím, co to znamená. Potřebuje slyšet, že obrázek je krásný. Ona sama si ve skutečnosti nemyslí, že obrázek se jí nepovedl – v tom případě by mi ho neukazovala. To, co nakreslila, se jí líbí, ale nezdá se jí dost důležité, že se to líbí jí samotné. Potřebuje ujišťování od někoho jiného. A vybere si na to mě nebo mého muže, protože ví, že jí ho s nadšením poskytneme. Kdyby chtěla slyšet nemilosrdný názor nezúčastněného kritika, půjde za svou starší sestrou Betynkou, která jí s vrozeným taktem všech starších sester řekne: „Takhle se liška vůbec nekreslí a to slunce, to je úplně špatně, a tadyto má být muchomůrka nebo deštník?“

Když se sejdu na víno se svými „dámičkami,“ konverzace probíhá podobně.

Monika řekne: „Máme doma takovej bordel, že pod těma vrstvama už se usazuje plíseň. Okna jsou tak špinavý, že v kuchyni je úplný šero.“

Renata řekne: „Po našem posledním večírku jsem měla takovou kocovinu, že jsem se k pacientům radši moc nenakláněla, aby necítili, jak to ze mě táhne.“

Já řeknu: „Čekám, kdy u nás zazvoní sociálka. Včera mi Rozárčina učitelka napsala dopis, že Róza už dva měsíce nenosí ve škole bačkory. Ztratila je a prý se to doma bála říct!“

Kamilka řekne: „Jáchym dostal další kouli z matiky.“

Rebeka řekne: „Včera mi málem sebrali řidičák.“

Pavla řekne: „Mám nejhorší vlasy na světě.“

V tajném kódu ženské konverzace to znamená, že na tom ještě nejsme tak zle, že se máme rády a že se navzájem podporujeme, protože každá z nás najde a vytáhne na světlo něco, v čem je horší než ostatní. Ve skutečnosti samozřejmě chceme slyšet, že to s námi není tak hrozné a že my ostatní máme doma ještě větší nepořádek, ještě zanedbanější děti, náš alkoholismus je ještě pokročilejší a vlasy ještě horší. A když se o tom navzájem ujistíme, cítíme se na světě líp.

Co se stane, když se vám splní nejdůležitější přání? Možná že vůbec nic.

Fairy_godmother_shrek_2_2004

Ani nevím, kolikrát v životě jsem si říkala: „Panebože, jestli mi splníš už jenom tohle poslední přání, už budu pořád hrozně hodná a nebudu už vůbec nic chtít.“ Obvykle se to týkalo toho, s kým budu sedět v lavici, nějaké letní dovolené, nebo školy, na kterou jsem se chtěla dostat. Měla jsem pocit, že splněním tohoto „posledního“ přání se celý můj život zázračně změní a pak už bude všechno jiné a úžasné.

A dělám to i teď. „Panebože, ať letos nemám žádný průšvih s daňovým přiznáním, a slibuju, že od příštího roku si najdu účetního a přestanu mít bordel ve financích.“ „Panebože, ať má Rozárka ty zuby dneska u zubaře v pořádku a odteď už jí budu při čištění vždycky kontrolovat a sama dočišťovat.“ „Ať seženeme byt na Žižkově.“ „Ať mám tu cytologii negativní.“ „Ať najdu rodný list a už nikdy nebudu mít nepořádek v papírech.“

Všechna tahle přání se mi splnila.

Pokaždé ovšem zapomínám na jednu věc. Ať se mi splnilo jakékoli přání, které mělo od základu proměnit můj život, jedna věc zůstala pokaždé stejná: já. Se všemi svými dobrými i špatnými vlastnostmi, zvyky, zlozvyky, přáteli i denními rutinami. S bordelem na dně kabelky, peněženkou plnou starých účtenek, vlasy, které nikdy nebudou vypadat jako objemná hříva, s nohama velikosti 41, které nikdy nebudou vypadat dobře v úzkých špičatých botách. A žádné sebevětší splněné přání samo o sobě nedokáže můj život změnit od základu, protože všechny tyhle detaily – a miliony dalších – zůstanou stejné. A právě z těch detailů se skládá každý můj den.

Studie psychologa Tima Wilsona potvrzuje, že všichni dost špatně odhadujeme dopad šťastných nebo nešťastných událostí na to, jak se v budoucnu budeme cítit. Pokud ovšem nevezmeme v potaz podrobnosti svého každodenního života.

Požádal skupinu dobrovolníků, aby si představili, jak se budou cítit, když jejich oblíbený fotbalový tým prohraje nebo vyhraje důležitý zápas. Polovina účastníků pokusu to měla vylíčit hned. Polovina ještě předtím napřed popsala, jak probíhá jejich obyčejný den. Ti, kteří se nezabývali detaily svého všedního života, měli daleko větší sklon přeceňovat dopad budoucích událostí. Naopak ti, kteří si předtím představili ranní čištění zubů nebo vynášení odpadků, byli ve svém hodnocení daleko realističtější.

I když ve chvíli, když se modlím, aby mi to s tím daňovým přiznáním ještě letos prošlo, mi to tak nepřipadá, ve skutečnosti žádné splněné přání samo o sobě můj život zas tak moc nezmění. Ale ani žádný průšvih ho nemůže jen tak ze dne na den zbořit. Což je vlastně docela uklidňující.

Věci, které přinášejí radost, by se nikdy neměly proměnit v otravné úkoly

tired-salesgirl-on-christmas-eve

„Měla bych konečně dočíst Doktora Živaga.“

„Měla bych uspořádat oslavu svých narozenin a pozvat všechny svoje přátele.“

„Měla bych častěji chodit na výstavy.“

„Měla bych jezdit na in-line bruslích, které pořád jen leží na skříni.“

„Měla bych si víc užívat sex.“

„Měli bychom jít ven, když je tak hezky.“

„Měla bych si psát deník.“

„Měla bych si letos víc vychutnat předvánoční pohodu.“

Co je na všech těchhle větách špatně? Z činností, které by se měly dít čistě jen pro radost, dělají úkol. Úkol, který, pokud ho nesplním (anebo ho nesplním „pořádně“), mě bude hlodat výčitkami svědomí jako kterýkoli jiný nesplněný úkol, třeba nezaplacené obědy pro děti ve školní jídelně nebo schránka plná nezodpovězených e-mailů.

Jak se vlastně z takové jednoznačně příjemné a spontánně prováděné činnosti stane úkol? U mě nejspíš tak, že si přeju být příliš mnoha různými lidmi najednou a ještě u toho vypadat, že si to fakt užívám. Chtěla bych být společenská organizátorka večírků & milovnice osamělých procházek & kulturní návštěvnice výstav & mít zajímavý a útulný byt, jako mají skandinávské blogerky & doma si zavařovat vychytávky z vlastnoručně natrhaného ovoce a tak dále a tak dále…

Jenže narážím na to, že za jednu jedinou sobotu prostě není možné jít na procházku a brodit se podzimním spadaným listím, sedět u okna, poslouchat šumění deště a číst Doktora Živaga a chystat pohoštění na večerní oslavu pro dvacet kamarádů. Zvlášť, když do toho musíte dopsat článek, který má deadline v pondělí ráno, koupit dětem zimní boty a odmrazit ledničku, ve které se začínají tvořit krápníky. Vážně to nejde, párkrát jsem to i zkoušela. Výsledkem je jenom pocit viny při všem, co děláte, z toho, že neděláte něco jiného.

Pro mě funguje jeden extrémní způsob, jak se s těmihle nejotravnějšími „měla bych“ vypořádat: Řeknu si, že danou činnost nebudu dělat prostě nikdy. Zakážu si to. Nebudu si psát deník. Nebudu chodit na vůbec žádné výstavy. Nebudu vůbec nikdy jezdit na in-linech. Překvapivě to není smutné, právě naopak, je to osvobozující. Zbavím se tak výčitek svědomí z toho, že to nedělám. A pokud se někdy úplně spontánně vyvrbí okolnosti tak, že se na nějaké výstavě ocitnu, proč ne! (Jen potom zase nesmím propadnout pocitu, že bych to přece jen „měla“ zkoušet častěji.)